Platón v Sókratově obraně popisuje, jak slušného občana Sókrata odsoudil k smrti demokratickou cestou zmanipulovaný dav.
Důvod? Jeho názory překážely lidem, kteří si uzurpovali moc.
Byl obviněný za soustavné narušovaní mravní výchovy mládeže a z rouhačství proti státním bohům a prosazovaním nových bohů.

Ve skutečnosti byl obviněný za šíření kritického myšlení mezi mladými lidmi.
Pokud vyměníme pár slov zjistíme, že podobné traumata, jaké měli z jeho smrti inteligentni starověcí Řekové nacházíme po celou lidskou historii. Včetně dnešních dnů. (pozn. redakce)

Poznání učení a myšlení Sókrata byla velká zkušenost Platónova mládí.
Platón přilnul všemi svými vlohami i snahami k svému “staršímu druhu” a zůstal mu trvale vděčen za cestu, na kterou byl od něho uveden.
Sókratovu násilnou smrt cítil Platón po celý svůj život jako nespravedlivý čin, který spáchaly Athény na svém nejspravedlivějším občanu. 

Tou událostí bylo vzrušeno celé veřejné mínění athénské, protože pro rušení státního náboženství souzen a popraven athénský občan.
Myslitelé, kteří byli před tím zažalováni pro takový zločin, byli cizinci a soudu unikli.
Anaxagoras pomocí Perikleovou, Prótagoras včasným odchodem z Athén.
S demokratickou volností slova byl posuzován čin athénského soudu; vystupovali jeho obhájci, ale byly také hlasy, které mu vytýkaly nespravedlnost.

Spor o Sókrata podnítil i psané projevy.
Sofista Polykratés napsal za několik let po smrti Sókratově Žalobu na Sókrata – možná že jako pouhou ukázku toho literárního druhu.
Řečník Lysias ve zvláštním spise Sókrata proti Polykratovi hájil.
Xenofón sepsal Obranu Sókrata a také ve svých Vzpomínkách na Sókrata vylíčil Sókrata jako muže, který si nezasloužil odsouzení a smrt.

Platónova Obrana Sókrata stojí ale stranou od této časové literatury.
A snad s ní nesouvisí ani dobou svého vzniku; ostří Sókratovy smrti pro Platóna neotupělo nikdy. Jeho Obrana není hájení Sókrata proti literárním útokům, jako snad byla obrana Lysiova, ani to není Platónovo podání toho, co Sókratés sám mluvil na soudu, jako je do jisté míry Apologie Xenofóntova.
Je sice složena jako řeč, kterou mluví Sókratés sám ke svým soudcům, ale ačkoli je možno s jistou pravděpodobností soudit, že do ní Platón pojal něco ze skutečné řeči Sókratovy, přece to je celkovým pojetím, myšlenkovým obsahem i slohovým výrazem vlastní dílo Platónovo, hledící přes historickou událost Sókratova soudu z r. 399 př. Kr. do oblasti nadosobní a nadčasové.

Překládáme-li řecký nadpis tohoto díla Apologiá Sókrutús do češtiny slovy Obrana Sókrata, jsme si vědomi, že v souhlase s těmi starověkými pořadateli Platónových spisů, kteří sami zavedli onen nadpis, řadíme tento výtvor Platónův do slovesného druhu “obran”, napsaných ve prospěch Sókratův, a že porušujeme jeho uměleckou fikci, podle níž tu nehájí Sókrata Platón, nýbrž Sókratés hájí sám sebe; se zachováním této fikce bychom tedy měli nadepsat Obrana Sókratova.

Ve shodě s vnějšími okolnostmi Sókratova soudu mluví také Platónův Sókratés k “athénským mužům”, to jest k dikastériu, oddělení soudního výboru athénských občanů, určenému k rozsouzení jeho případu. Výbor pro lidové soudy, héliaia, se skládal v demokratických Athénách ze 6000 vylosovaných a přísahou zavázaných občanů, z nichž bylo 1000 náhradníků. Byl rozdělen na 10 dikastérií; jedno takové dikastérion soudilo í Sókrata.

Skutečná řeč Sókratova byla odpovědí na žalobu, kterou na něj podal u archonta zvaného “král”, soukromý žalobce Melétos, který ho žaloval pro zločin rušení státního náboženství a kažení mládeže, tedy pro zločin podvracení státu.
Vedle Meléta stál za žalobou, snad jako její hlavní původce, demokratický politik Anytos a byl pro ní získán í řečník Lykón. Hlavní žalobce Melétos se jeví také na pozadí dialogu Euthyfrón.

Smrt Sókratova / David

Ze skutečné Sókratovy obrany podržel Platón také její trojdílnost.
První řeč pronesl Sókratés po řečech svých žalobců před hlasováním o vině, druhou před hlasováním o trestu a třetí, když mu byl přisouzen trest smrti.
Jaký byl obsah těch řečí” s jistotou nevíme. Můžeme souditi, že v první z nich uváděl Sókratés za hlavní důkaz své neviny celý svůj život.

Platónova Obrana Sókrata není svým myšlenkovým obsahem jen zčásti ohlas skutečné obrany Sókratovy.
Ani to vůbec není obrana v pravém smyslu toho slova; vlastní odpověď na žalobu je v ní až ironicky odbyta. Platón v ní ukazuje na Sókratově osobě, jaký úkol i jaký úděl má ve společností filosof, který strhává lidem masky jejich domnělých moudrostí a ctností. Vyrušuje lidi z jejích nemyslícího a spokojeného klidu. odvrací je od jednostranného zájmu o věci tohoto světa a ukazuje jim jejich povinnost starati se o duši.
Filosof je zjev výjimečný; liší se od množství svými názory o dobru a zlu, stává se tomu množství nepohodlným a obtížným, a protože množství má v rukou hmotnou moc, zbavuje se filosofa násilím.
Ale smrt je zlem jen tomu, kdo nebyl dobrý v životě: filosof odchází ze života s dobrý m svědomím, že věrně stál na místě, na které ho postavil bůh, odchází – jak píše Platón v Ústavě – “s krásnou nadějí, pokojně a usmířen”.

Filosofova činnost je služba bohu, ale zároveň i služba společnosti.
Platónův Sókratés vysvětluje, proč nekonal tuto službu účastenstvím v praktickém životě politickém.
Ani zde nehájí Platón tou měrou Sókrata, jako spíše typ filosofa – a sebe samého. Platón, který vyslovil slavný ideál vladaře-filosofa, ukazuje v Obraně a pak i mnohokrát jinde, že v demokratické politice není pro filosofa místa. Z osudu Sókratova poznal, že pro filosofa není místo ani na ulici; filosof “žije v tichosti” – čteme v Ústavě – “a koná své dílo, jako když za bouře odstoupí do přístřeší před prachem a deštěm, hnaným od větru, a dívá se, jak se ostatní brodí v nezákonnosti”.
Sókratův žák Platón přenesl hledání pravdy z ulice do Akademie.

Filosof stojí ve své výjimečnosti nad většinou, jež nemůže být filosofická; většina se proto domnívá, že filosof stojí proti němu.

V obraně sepsané od Xenofónta hájí se Sókratés dokazováním, že obětoval bohům jako jiní lidé a že ani jinak nedělal nic odlišného od jiných lidí.
Platónův Sókratés právě naopak s důrazem sobě vlastním vytýká, že se od jiných lidí liší.
Odlišil ho od nich sám delfský bůh, když ho prohlásil za nejmoudřejšího ze všech lidí.
Také u Xenofónta je zpráva o podobném odlišení, ale jen u Platóna je ho užito za pobídku k Sókratovu zkoumání lidí, kterou se Sókratova činnost představuje jako božské poslání, a jenom zde je rozřešeno oním pokorně vítězným paradoxem Sókratovým: “Nejmoudřejším mě nazval bůh proto, že já jediný jsem si vědom své nevědomosti.”

U Platónova Sókrata není v jeho poměru k nemyslící většině a k nespravedlnosti obce ani zloby ani výčitek; je tu jen sršící a jiskřící ironie. Ta u Platóna nenáleží typu filosofa, nýbrž Sókratovi samému. Palčivým jejím projevem je to, že Sókratés, když si má navrhnout trest, žádá, aby byl poctěn stravováním u státního krbu v prytaneiu. Myšlenka sice hodná Sókrata, ale patrně Platónova.

O Platónově Obraně Sókrata bylo již ve starověku velmi správně napsáno, že je to poučení, jaký se má chovat filosof.
Ve svém stáří hodlal Platón napsat rozbor pojmu filosofa touž metodou, které užil v dialozích Sofistés a Politikos. Ale k napsání Filosofa nedošlo. Za to by mohl být dán tento titul Obraně, jež ne dialektickým způsobem, nýbrž názorným představením silné osobnosti Sókratovy ukazuje, kdo je filosof. Nejde tu o odbornictví, nýbrž o vlastnosti podmiňující filosofickou povahu: povznesenost duše, víru v pravdu a statečnost.

Platónova Obrana Sókrata je mohutný památník jedné z těch osudných srážek v dějinách lidstva, kdy jednotlivec, který se svým myšlením odlišil od většiny, je obviněn ze zločinu na společnosti a hyne.
Z řeckého písemnictví lze s ní srovnávati Sofokleovu tragédii Antigonu.
Ale zároveň z ní slyšíme Platónovo vyznání víry v sílu filosofické osobnosti, která vítězí nad vším lidským, nad životem i nad smrtí.
A tak je tato Obrana pro své mravní éthos i pro dynamiku svého slohu právem počítána k nejúchvatnějším slovesným dílům, která kdy vytvořil lidský duch.

Tento Platónův spis byl přeložen do češtiny již několikrát. Po starších překladech Kosinově (1863) a Saskově (1864) přeložil jej v novější době J. Entlicher (1910) a J. Ludvíkovský (1929).
Překládal jsem z řeckého textu ve vydání J. Burneta (Platonis opera, sv. 1, 2. vyd., Oxonii 1905); odchylky od Burnetova vydání jsou vyznačeny v Poznámkách.

(úvod z knihy, překlad František Novotný)

Platon, Sokratova obrana >> stáhni celé dílo

The post Platón v Sókratově obraně odhalil už před 2500 lety chování elit, oligarchie a davu v tzv. demokracii first appeared on Čítárny.

Kam cestoval Platón po smrti svého učitele Sokrata v roce 399 př.n.l., který byl přinucený verdiktem aténského soudu vypít jed, aby odčinil své údajné zločiny? Platón byl jeho věrný žák a jako osmadvacetiletý opustil Athény na krátký pobyt v Megaře, po kterém následoval delší pobyt v Itálii a na Sicílii (Syrause); cestoval také na Blízký východ. O této cestě je známo jen velmi málo.

Když asi desetiletý chlapec, Platón slyšel od svého přítele a spoluhráče Critiase mladšího příběh o Atlantidě, který mu vyprávěl jeho děd, Critias starší, který to zase slyšel od svého přítele Solona, ​​který přišel Sais v Egyptě, aby se naučil moudrosti a naslouchal starověké tradici.

Od velmi starého kněze se dozvěděl, že v minulosti došlo k několika globálním katastrofám;
v jednom z nich Atlantidu pohltily vody Atlantského oceánu;
v jiné — té, kterou Řekové spojovali s Faethónem — došlo k velkému požáru způsobenému „odchýlením těl, která se točí v nebi kolem země“. (1)

Na svých cestách se Platón také snažil učit moudrosti od mudrců z Východu. Ale od doby Solonovy návštěvy v Egyptě prošla tato země duchovním znehodnocením a je sporné, zda by někdo z tamní kněžské třídy mohl být považován za duchovního vrstevníka Ezry nebo za důstojného učitele Platóna při hledání moudrosti.

Pozdější řečtí filozofové považovali Platóna za ovlivněného mojžíšským učením.
„Platón odvodil svou představu o Bohu z Pentateuchu. Platón je Mojžíš přeložený do jazyka Athéňanů,“ napsal Numenius a citoval ho Eusebius.(2)

Vezmeme-li v úvahu Platónův monoteismus, jeho pojetí neviditelné a nejvyšší duchovní bytosti, tak odlišné od převládajícího polyteismu jiných řeckých filozofů a tak vzdáleného od Homérova panteonu a jeho skandálních olympioniků s jejich neustálými spory a manželskými a mimomanželskými vztahy s smrtelné ženy, člověk má sklon myslet si, že Platón, v době své třicetileté cesty do Egypta, náhodou seděl u nohou Ezdráše.

Pozdně řecká tradice říká, že Aristoteles na své cestě do zemí východního Středomoří potkal velmi moudrého Žida, od kterého se naučil mnoho moudrosti.(3)
Není však známo, zda Aristoteles někdy odešel do Palestiny a Egypta. Kromě toho u Aristotela a jeho žáka Platóna, je cítit návrat k polyteistickému astrálnímu náboženství.
Je možné, že zadluženost řeckého myšlení v dobách Platóna vůči semitské myšlence jediného a jediného neviditelného Stvořitele pocházela z Ezdráše?
Také nevíme o žádném „moudrém a znalém muži“, který by se v příštích několika generacích přibližoval Ezrově postavě.
To vše patří do oblasti možného, ​​ale neprokázaného, ​​a pravděpodobná přítomnost Ezry v Jeruzalémě po roce 398 (v dobách Artaxerxa II.) je zajímavá pro tento zajímavý problém.(4)

Autor článku: Emmanuel Velikovský

Reference:
Platón, Timaeus 22 CD, 25 A, D.
Eusebius, Příprava na evangelium (přel. Gifford), XIII, 12.
Klearchos ze Soli, citovaný v Theodore Reinach, Textes d’auteurs grecs et romains relatifs au Judaisme (Paříž, 1895), s. 10-11.
Viz Národy moře, „ Ezra“.
Foto: Aristoteles Platón

The post Kam cestoval Platón jako Mojžíš, přeložený do jazyka Athéňanů? first appeared on Čítárny.

Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky jsou napsána všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Edward L Bernays ale jen definoval součastnost i minulost. Jak ale víme, moment překvapení však netrvá dlouho a lidé procitnou.
Východiskem jsou vždy dvě cesty.
Dyspotická, o které Jefremov říka, že je bezvýchodným zacyklením vývoje do inferna, odkud už není cesty zpátky a vede k destrukci.
Druhá představuje pochopení podstaty bytí nejen jednotlivce, ale harmonické propojení do kolektivního myšlení.

Stručně řečeno, vždy záleží na příklonu ke zvířecímu, pudovému chování nebo k vyšším duchovním hodnotám.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané do roku 1945.

Platón
Zákony” (Nomoi, Leges), Ústava (Politeia, Republica).
Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení pro budoucnost.

Sebastian Brant
Loď bláznů (1494)
Loď s bláznivou posádkou, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. 500 let stará kniha není jen satirou na tehdější společnost, ale také nepřímou vizi, kam taková společnost směřuje.
Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera

Sir Thomas More
Utopie (1516)
Dílo významného anglického právníka sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce.

Tommaso Campanella
O slunečním státě (1623)
Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské “umění” a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu.

Francis Bacon
Nová Atlantis (1627)
Utopický spis Nová Atlantida. je asi nejslavnější dílo Francise Bacona (1561 – 1626). Na rozdíl od Moora není jeho stát Bensalem naprosto ideální, ale spokojenost obyvatel funguje na základě kritického poznání a rozvoje vědeckých disciplín. Základem společnosti je heterosexuální manželství a rodina. Obyvatelé vykazují nejvyšší míru inteligence a touhy po vzdělávání.
Utopický román Nová Atlantida Francise Bacona vychází až po jeho smrti 1627

Robert Owen
Nový pohled na společnost (1813)
Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu.

Charles Fourier
Nová metamorfóza (1808-1837)
Humanistický podnikatel, který ve svých spisech doporučoval zakládat družstva – falangy (základní jednotka, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Kniha Velká metarmorfóza je českým výběrem z jeho díla ve třech základních kapitolách. Člověk a dějiny, Kritika civilizace, Harmonická společnost

Bernard Bolzano
O nejlepším státě (cca1832)
Bolzano ve svém díle v mnohém předběhl svoji dobu. Požaduje odstranění majetové nerovnosti, účast lidí na vládě, zrovnoprávnění ženy, odstranění dědického práva, zajištění práva na práci, odstranění meziobchodu, odstranění tříd. rozdílů a mnoha dalších podnětných postřehů z fungování nové společnosti.

Svatopluk Čech
Hanuman (1884)
Svatopluk Čech ve svém podobenství a zvířecím eposu poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace, v kterékoliv době.
Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě

Edward Bellamy
Pohled z roku 2000 na rok 1887 (1888)
Pohled do budoucího ráje. Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství. O světě řízeném jedinou velkou korporací.
Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost, kterou bychom mohli nazvat korporátní totalitou. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů.
Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888!

Herbert George Wells
Moderní utopie (1905)
Vize o novém uspořádání dokonalejší lidské společnosti. Svoboda jednotlivce je omezena pouze svobodou ostatních a zároveň bezpečností celku. Vědeckotechnický pokrok a jeho správné využití je pro něj prostředkem k maximálnímu využití všech přírodních zdrojů a k osvobození člověka od těžké fyzické práce. Stát se musí stát syntézou všech ras, kultur, politik a náboženství. Zásadně odmítá války jako prostředek dosahování moci.
Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701

Anatole France
Ostrov Tučňáků (1908)
Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.
Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace

Alfred Kubin
Země Snivců (1908)
Výjimečná a jediná kniha známého malíře Alfreda Kubina. Jeho umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí s groteskou. Čtivá alegorie na hranicích reality a fantazie v utopickém státě někde v Asii, zvaném Země Snivců. Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony.
Země snivců. Utopie, sny a dnešní realita. Fantastická kniha slavného rakouského malíře Alfreda Kubina

Karel Čapek
R.U.R (1920)
R.U.R. znamená Rossumovi univerzální roboti a Čapek v tomto scifi románu/hře poukazuje na možné prolémy mezi člověkem a umělou biobytostí – robotem. V této hře vlastně poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“. Čapkuv robot je montován jako automobil, ale z nikoliv technickych prvků, ale z biologických entit.
První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka


Zamjatin Jevgenij Ivanovič
My (1921)
Jeden z prvních utopistických románů. Zamjatinův příběh varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.
Jevgenij Zamjatin a vizionářská kniha My, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.

Jaromír Rašín
Sláva strojů a měst (1929)
Rašínova kniha je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.
Sláva strojů a měst. Dystopická vize odlidštěné civilizace

Jan Barda (vl. jménem Ferdinand Krejčí)
Převychovaní  (1931)
Děj knihy je varováním před nastupem socialistické totality. Děj se odehrává v roce 358 socialistického řádu, tj roku 2276 ve společnosti, která odmítá vše staré. Dokonce i staré knihy se zakazují pod trestem smrti. Lidé jsou označování čísly a symboly.
Převychovaní. Překvapivě přesná vize totalitní budoucnosti Jana Brady z roku 1931

Huxley Aldous
Překrásný nový svět, Konec civilizace (1932)
Budoucnost totalitní civilazace, ke které se společnost rozhodla dobrovolně na základě touhy po pudové rozkoši.
Huxley popsal Překrásný nový svět, kde otroci jsou dobrovolně šťastni

Karel Čapek
Válka s mloky (1936)
Čapkův bestseller Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii

Ayn Rand
Chvalozpěv (1937)
Představte si budoucnost a společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo – na slovo “já”.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Boye Karin
Kallocain (1940)
Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Droga je používána k ovládání společnosti. Dyspotická budoucnost na základě vzestupu Hitlera k moci.
Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě

George Orwell 
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují budoucnost lidstva jako totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity

——————–
Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945 first appeared on Čítárny.

Darja Dugina (15.12. 1992 – 20.08. 2022), mladá ruská filosofka, novinářka, politoložka, která byla za své názory podle zavražděna ukrajinskými teroristy před zraky svého otce.
Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…napsal po její smrti významný novinář a publicista Pepe Escobar.

Ve “starořeckém” mýtu o jeskyni vyprávěném v Platónově Republice vězeň z jeskyně iluzí uteče a poznává skutečnou realitu vnějšího světa a nebes nahoře, jen aby si uvědomil, že se musí vrátit, aby osvítil svého bližní, třeba i s rizikem smutku a dokonce smrti.

Sokrates trvá na tom, že pravý filozof a spravedlivý státník se nespokojí s blažeností nastoupeného poznání a harmonie, ale odvažuje se žít, myslet, učit a bojovat ve světě iluzí, tady a teď.
Eschatologický optimismus, posmrtné filozofické svědectví Darie Platonové Duginy, zkoumá a rozvíjí tuto starověkou myšlenku uprostřed ohromujícího kaleidoskopu jeskyně moderního světa.

Zapojením širokého spektra filozofických, teologických, sociologických a literárních perspektiv Dugina ukazuje, že rozhodnutí rozluštit iluze naší „reality“ a postavit se jim je pouze začátkem intelektuální, existenciální, duchovní a politické cesty, kterou různí myslitelé, starověké a moderní, se odvážili podniknout.

Filosofická tzv. hermeneutická čočka a způsob života, „Eschatologický optimismus“
je orientace, které inspiruje člověka k tomu, aby se odvážil poznat, žít a zemřít pro vyšší principy, které navždy prosvítají skrz a za hranicemi světa, za hranice jeskyně.

Citát z části „Eschatologického optimismu“ Darie Platonové Duginy převzaté z otázek a odpovědí po jedné z jejích přednášek:

Otázka: Je tedy nutné, aby eschatologický optimista čekal na vnější hovor?

Daria Dugina:
Ne, ne. Eschatologický optimista nikdy nečeká na vnější volání. Začínají svou cestu z volání zevnitř. Heidegger to nazýval „voláním bytí“ nebo „voláním svědomí“ (der Ruf des Gewissens).
Nebo to může být existenciální volání, když člověk čelí smrti a čelí konečnosti. Může to být vnitřní volání, když člověk čelí tragédii nebo pandemii.

Například když zemřou blízcí. Nebo když jsou konfrontováni s ostrým vědomím konečnosti okolního světa. Tohle je ostré volání. Hovor musí růst zevnitř. Nikdy to nebude exteriér, někde venku, a pokud ano, pak to uslyšíte, až když už uslyšíte volání zevnitř.

Je to jako proroctví. Budete schopni to rozluštit, až když budete vnitřně připraveni to rozluštit. Jinak zůstane nesrozumitelnou abstrakcí.

Mimochodem, stále je mi záhadou, jak jsou zákony v Platónově republice vůbec možné, protože ve čtvrté knize Platón píše, že tyto zákony budou zákony Apollónovy a Apollónovy zákony jsou zákony Pýthie, což znamená, že jsou to výpovědi podobné koanu, proroctví, která teprve mají být rozluštěna. To pro mě bylo vždy záhadou.

Pokud máte volání uvnitř, pokud je kultivujete v sobě, pak uslyšíte volání zvenčí. Ale v tomto ohledu nelze být pasivní. Měli byste se pokusit vyvolat toto volání různými praktikami, ať už náboženskými, existenciálními, nebo prostřednictvím zkušenosti pozorného vůči světu.

Pokud nic takového nemáte, pak si jednoduše přečtěte knihy, přečtěte si všechny, které jsem dnes vyjmenoval – platonisty, novoplatonisty, Hegela, Nietzscheho, Ciorana, Heideggera, Evolu. Toto volání k vám přijde prostřednictvím těchto knih. I když je to zcela pomíjivé, může ve vás přetrvávat. Bylo by úžasné, kdyby to vydrželo. Pak vše začíná. “

Eschatologický optimismus je první svazek Duginových posmrtně sebraných děl, který vyšel v angličtině.
Kniha zatim v češtině nevyšla.
Kniha Dugina:  Eschatologický optimismus >>

Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…
Napsal významný novinář a publicista Pepe Escobar

Daria Platonova Dugina (1992 – 20.8. 2022)
Byla ruská filozofka, novinářka, politická analytička a umělkyně. Studovala filozofii na Moskevské státní univerzitě a na Univerzitě Bordeaux Montaigne se specializací na novoplatonismus. Byla aktivním členem Mezinárodního eurasijského hnutí.

Darja Duginová, dcera Alexandra Dugina, chytrá, silná, energická a podnikavá mladá žena, byla brutálně zavražděna v noci 20. srpna 2022 ve věku 30 let.
Ten večer odjela se svým otcem z rodinné slavnosti, kde měl Dugin přednášku. Darja na poslední chvíli nasedla do terénního vozu a Dugin za ní jel v jiném autě. Podle očitých svědků došlo k výbuchu pod autem, které okamžitě zachvátily plameny a narazilo do budovy u silnice. Darjino tělo bylo spáleno k nepoznání.

Ruský vyšetřovací výbor brzy zjistil, že nálož přibližně 400 g TNT, byla nastražena pod spodní částí auta.
Co už je známo, je, že její otec Alexandr Dugin byl cílem na seznamu Myrotvorec. Myrotvorec je zkratka pro Centrum pro výzkum příznaků zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny.

Nepřehlédnutelná Maria Zacharovová, mluvčí MZV Ruska diplomaticky sdělila: “pokud se potvrdí ukrajinská stopa, bude to konfigurovat politiku státního terorismu nasazenou Kyjevem.

Jak lze na eschatologický optimismus nahlížet…
Z přednášky Dariny Dugin z roku 2020 https://www.youtube.com/watch?v=7fRX3JfDL_o

Za prvé
to lze brát jako hypotézu pro seznámení se s historickým a filozofickým procesem a považovat některé myslitele za eschatologické optimisty. To pomůže zvýraznit dva následující prvky v jejich dílech. Jsou to uznání konečnosti světa, který je nám dán, relativně řečeno „konečnost iluze“, a navzdory této iluzorní povaze a uznání světa daného jako absolutně iluzorního, určitý pozitivní a dobrovolný postoj k tomuto iluze.
Jinými slovy, toto není jen vědomí konce, vědomí případné smrti, vědomí přijetí této smrti do svého života. To je také moment rozhodnutí se mu vzepřít. Toto je okamžik takové radikální transcendence, radikálního „ne“ tomuto světu a radikálního „ano“ světu, který je na druhé straně iluze.
To je hypotéza pro čtení textů, tj. tímto způsobem můžeme vidět, jak různí myslitelé vyzdvihují konečnost iluze, simulakrum toho, co nás obklopuje, a pozitivní, volní postoj ke konci iluze. Můžeme takto přistupovat k textům téměř všech historiků filozofie, všech filozofů.

Za druhé,
eschatologický optimismus lze chápat nejen jako hypotézu, nejen jako interpretační mřížku, nejen jako kód pro rozlousknutí toho či onoho textu, ale také jako životně důležitou filozofickou strategii.
Ve skutečnosti všichni myslitelé, které jsem dnes již zmínil a které jsem právě uvedl do středu naší pozornosti, byli podle mého názoru eschatologičtí optimisté. Navíc to byli oni, kdo přijal konečnost světa spolu s touto vůlí žít.
Pokud si vzpomínáte, že jedna z knih René Guénona končí tímto vzorcem (…… la fin du monde est comme la fin des iluzí) „nezapomeňte, že konec světa není nic jiného než konec iluzí“.

The post Darja Dugina. Platónova jeskyně iluzí, ze které utekla za poznáním first appeared on Čítárny.

Co je demokracie? Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů.

Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň.

Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění.
Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“.
V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva).
Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není.
Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.
Při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast.
Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“
Platón

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“. (Andreas Popp)

Je zvláštní, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie.
Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

Celá hra na demokracii je velmi jednoduchá: Kdo je u koryta, cpe se. Lhostejno, o který druh moci zrovna jde.
Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Podle Andrease Poppa a Rahima Taghizadegana
Fotografie: Aténská škola, Rafael, Vatikán

The post Demokracie ve starém Řecku. Stručná historie nejvíc zneužívaného slova v politice first appeared on Čítárny.

Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit, je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky proběhly nejen velké globální lži jako např. kovidismus, let na Měsíc, 9/11 a vyvolání mnoha válek, ale byla napsána téměř všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané po roce 1945.

Orwell George:
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Orwell a 1984. Svoboda je otroctví, válka je mír, cenzura v EU je svoboda slova

Brandbury Ray
Marťanská kronika (1950)
Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování Marsu. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky. A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury exceletně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Ray Bradbury, Marťanská kronika. Vizionářské a mistrovské dílo scifi o Marsu

Asimov Isaac
Nadace 7 dílů (od 1951)
Svět série Nadace se odehrává více než dvacet tisíc let v budoucnosti, kdy lidstvo osídlí celou Galaxii a vytvoří jednotnou říši, která bude sjednocovat všechny lidmi obydlené planety. Vychází z toho, že geniální matematik Hari Seldon vyvinul teorie umožňující předpovídat chování velkých lidských mas v průběhu dlouhých časových údobí, jež položily základ vědy nazvané psychohistorie, která matematickými cestami odhaluje budoucnost.
Neznámý Asimov. Jak začínal kariéru světový spisovatel scifi

Brandbury Ray
451 stupňů Fahrenheita (1953)
Budoucnost lidí, kde knihy jsou zakázány a kde se vládnoucí elita obává těch, kteří čtou a vzdělávají se.
451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953!

John Christopher
Smrt trávy (1953)
Představte si svět, ve kterém virus nezabíjí zvířata ani lidi, ale jejich zdroje. V tomto případě trávu. Chybné rozhodnutí expertů / vědců pod vlivem lobbistických skupin nadnárodních koncernů vedou k nevratným příčinám a ty k celé škále zcela stupidních následků a postupně, cílené likvidaci a sebelikvidaci lidské populace..
Smrt trávy. Údajný vir likviduje trávu i obilí po celém světě. Nastává chaos a hladomor

Ayn Rand
Atlasova vzpoura (1957)
Rozsáhlý a velmi poučný román Ayn Randové vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují socialistické tendence, regulace a daně.
Atlasova vzpoura. Ayn Rand popisuje USA jako kolektivistický fašistický stát v Orwellově duchu

Lem Stanislaw
Solaris (1961)
Výjimečné dílo scifi literatury. Na základě jednoduchého příběhu o zhmotňování vlastních představ v dalekém vesmíru, předkládá Lem otázky týkající se podstaty existence inteligence jako takové.
Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení


Arthur C. Clarke
Vesmírná Odysea (1968-1997)
Cyklus románů sci-fi Vesmírná odysea je mimořádné a inteligentně napsané díla, které nutí k přemýšlení o jedné zásadní otázce. Jsme ve vesmíru sami? Není naše planeta jen projekt vysoce vyspělých bytostí?
2001: Vesmírná odysea 1968
2010: Druhá vesmírná odysea,1982
2061: Třetí vesmírná odysea, 1988
3001: Poslední vesmírná odysea, 1997

Ivan Antonovič Jefremov
Hodina býka (1970)
Mimořádný vdeckofantastický román, navazující na knihu Mlhovina v Andromedě, je dílem sovětského vědce, doktora biologických věd a předního spisovatele vědeckofantastické literatury. Formou popisu promítaného historického filmu mezi epilogem a prologem vypráví se školákům v daleké kosmické budoucnosti o někdejší expedici pozemšťanů, jež se v kosmické lodi Temný Plamen vydávají na planetu Tormans, kterou kdysi osídlili pozemští kosmonauti. Účastníci expedice se pokoušejí poznat životní podmínky na planetě, narážejí však na odpor jejích vládců a za drastických okolností musí bojovat o vlastní život.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

Robert Merle
Muži pod ochranou (1974)
Mužskou populací se začne šířit vir, který je vzápětí označován jako Encefalitida 16 Napadá pouze muže v produktivním věku. Ti se mohou zachránit pouze kastrací. Vzniká tak mužská skupina “Áček” neboli kastrátů, méněcenná část lidí. Vedoucí úlohu přebírají ženy, podobně jako v jeho další knize Malvil nebo v polském filmu Sexmise.
Muži pod ochranou. Robert Merle a jeho vize světa, kterému vládnou ženy a muži jsou podřadní

Jean Raspail
Tábor svatých (1973)
Raspail je dobrý jak Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil destrukci západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?
Tábor svatých. Jean Raspail. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa

Anthony Burges
1985 (1978)
Dosud opomíjená kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Válka sama není nutná, stačí její hrozba a, ve starém dobrém orwellovském stylu, z povědomí, že nepřítel je nablízku, ať již potenciální či skutečný, se stane nástroj ospravedlňující tyranii.
Anthony Burgess. Kniha 1985, neuvěřitelně přesná vize budoucí zmatené společnosti

Vladimír Páral
Válka s mnohozvířetem (1983)
Příběh “hnědé” ekologické katastrofy, negativně ovlivňující myšlení a chování lidí i jejich vzhled. Lečení ke možné, ale člověk se musí svobodně rozhodnout, což nakonec je asi největší překážka.
Páralova nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem

Lem Stanislaw
Fiasko (1986)
Jeden z nejvýraznějších Lemových románů. Kniha objemná, ale o to víc hodna soustředěného čtení, protože Lem zde nastiňuje celou řadu problémů budoucnosti lidstva. Podstata děje spočívá v nepochopení cizí kultury, které vede až k jejímu zničení. je obdivuhodné jak Lem dokazal vystihnout problémy, které světem rezonují už dnes.

Ajvaz Michal
Zlatý věk (2001)
Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku.

Jasutaka Cucui
Konec stříbrného věku (2006)
Společnost budoucnosti má problém jak živit starší občany. Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem.
Konec stříbrného věku v Japonsku. Jak zlikvidovat zbytečné seniory

Liou Cch’-sin
Problém tří planet, Temný les, Vzpomínky na Zemi (od 2008)
Vzpomínka na minulost Země je vynikající sci-fi trilogie, která podrobně popisuje mimořádný objev lidstva a přípravu na mimozemskou invazní sílu z planety Trisolaris. Během několika set let (od tzv. čínské revoluce) prochází lidstvo na planetě několika zásadními změnami. Liou Cch’-sin vcelku přesně vystihuje myšlení lidí v krizi ohrožení a chod celoplanetárního řízení světa, který je často na hranici kolektivní stupididy.
Problém tří těles. Liou Cch’-sin a jeho vize člověka cestujícím časem

Michel Houellebecq
Podvolení (2015)
Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivné pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.
Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška

Vlastimil Vondruška
Neviditelní (2021)
Píše se rok 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu. Ten podle vlády zabránil chaosu, ničení planety, všem dal stejná práva, odstranil propastnou chudobu, neboť nikdo nic nevlastní. Jediným majetkem lidí je čip těle, který kontroluje, aby dělali to, co mají.
Vlastimil Vondruška: Neviditelní. 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu

Vlastimil Vondruška
Kronika zániku Evropy (2019)
Jak vypadala a bude vypadat Evropa v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.
Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054

Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945 first appeared on Čítárny.

Celý Sókratův život (469 př.n.l. – 399 př.n.l) je znám pouze z vyprávění jeho žáků, posluchačů a vykladačů jako byl Platón, který Sókrata spíše idealizuje a Xenofónt, jenž na něj nahlíží spíše jako člověka praktického. Není známo, že by Sokrates někdy své názory zapisoval.

Na svou dobu se chová Sokrates výjimečně. Opouští lukrativní post kameníka a věnuje se filosofii a vyučování a to formou diskuze.
Jak je známo, tento způsob komunikace ve své podstatě není příjemný žádné moci v jakékoliv době. Diskuze přináší různorodost názorů, vidí a definuje nedostatky ve společnosti a neohlupuje lidi, naopak je nutí myslet. Paradoxně po nastolení demokracie (po skončení peloponéské války a krátké  době vlády aristokracie) začal být Sokrates pokládán za člověka nepohodlného a za své názory byl zmanipulovanou athenskou společností odsouzený k trestu smrti (399 př.n.l.).

Důvod byl zcela zřejmý. Brilantnost jeho promluv a jeho nesmírná obliba vyvolala žárlivost dvou veřejných osobností: Anyta, starého starosty města, a Meleta, jeho mladšího komplice, uraženého filozofovou ironií, která ho obviňovala z bezbožnosti. Řečník Lykon byl pověřený přednesením obžaloby u soudu, která měla být psána sofistou Polykratem či osobně Anytem, který zastupoval řemeslníky a úředníky z lidu. Polyeuktus pak vyslovil větu, která odsuzovala Sokrata k vypití bolehlavu.
Jako sedmdesátiletý stařec Sókratés umírá po vypití tohoto odvaru, aniž by přijal nabídku na útěk z vězení.

Plútarchos o tomto soudu píše:
„Obžalovaní v Athénách hájívali se obyčejně před soudem uměle sestrojenými frázemi a namáhali se obměkčiti soudce slzami a prosbami. Sókratovi se prostě zdálo nedůstojným užívati takových prostředků. Dle athénského obyčeje musel obžalovaný sám označiti trest, o kterém se domníval, že ho zasloužil.
Když tuto otázku položili Sókratovi, prohlásil, že myslí, že by zasloužil stejně jako vítěz her olympijských, aby žil v budoucnu na státní útraty… Touto odpovědí ještě více rozzuřil své soudce. Několik mezi těmi, kteří se vyslovili z počátku proti trestu smrti, hlasovali potom pro. Byl tedy odsouzen.“

Hlavní podstatou Sokratových rozhovorů byla etika, chování člověka a morálka společnosti. Tvrdil, že člověk je schopen svým vlastním rozumem, který je „vládcem nad tělem“, rozpoznat to, co je dobré. Z toho pak vyvozuje, že je schopen naučit se ctnostem, které jsou předpokladem pocitů zvané štěstí a které nás přivádějí do stavu rovnováhy. Za základní ctnosti přitom Sókratés považuje moudrost, rozumnost, spravedlnost, statečnost a zbožnost.
Filosofie podle Sokrata není jen bezvýznamnou intelektuální spekulací, ale celým způsobem života. Delfská věštírna ho nazvala „nejmoudřejším ze všech lidí“ právě proto, že dokázal rozeznat a popsat omezenost lidského vědění. Jeho nejznámější  výrok „vím, že nic nevím“ je poznání těchto hranic.

Jedna z mnoha historek ze života Sokrata: Zkouška tří sít

Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá: “Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?”
“Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.”
“Tří sít?”
“Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?”
“Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a….”
“Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?”
“Ne, naopak…”
“Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct, užitečné?”
“Ne, moc ne.”
“Dobrá,” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?”

Obraz: Smrt Sokratova je slavný obraz neméně slavného francouzského malíře Jacquese-Louise Davida z roku 1787
Doporučujeme knihy:
Obrana Sokrata >> stáhni knihu

Sokratovy známé citáty:

Kdo chce hýbat světem, ať nejprve hýbe sám sebou.
Vím, že nic nevím.
Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.

The post Sokratova moudrá zkouška tří sít. Nadčasová historka ze starého Řecka first appeared on Čítárny.

Když jsem si v létě 1992 koupil jako šestnáctiletý gymnazista v malém krnovském knihkupectví Gutenberg brožovanou, v hladkém obale vázanou knihu přednášek Jana Patočky s názvem Platón, učinil jsem, aniž bych to tušil, svůj rozhodující krok k filozofii.

Intelektuální bohatost klasického západního myšlení, jak mi ji v téže době zprostředkoval Úvod do filozofie Arna Anzebachera, ustoupila do pozadí před mohutnou otázkou, co je smyslel života a jak se probudit k pravdě.
Nebyl mi předkládán žádný seznam pouček, žádné spekulativní vysvětlení života či jeden z mnoha konkurujících si náboženských systémů, spíše šlo o jakési tajemství osobního příkladu člověka, skrze nějž Patočka chápe Platóna– totiž Sókrata.

Nesmírně silným zážitkem pro mne byla už jen ta linie osobního svědectví, v níž se ti nejohromnější duchové (Sókratés, Platón a Patočka) zabývali otázkami, které jsem také cítil jako stěžejní, které nicméně nikoho v mém okolí nezajímaly, ba zdálo se, že vůbec schopnost si je položit je něčím zcela výjimečným.
Bylo třeba vystoupit z banality konkrétna všedních dnů, z frází a samozřejmostí, ze strachu před otázkou, který ji zamete větou typu „smyslem života je život a plození života“, a k tomu lidé mají odpor. Výborně to ostatně bylo vidět na příkladu Sókrata samotného, na jeho snaze probudit myšlení, vytáhnout člověka ze stereotypu a z mylného domnění, že něco samozřejmě ví. Můj život i celý vesmír se stal otázkou, v níž bylo jasné jediné: že člověk se jí musí vystavit, že musí hledat, že smysl svého života nachází právě v ní, v poctivosti a v prožitku transcendence. Život se stal intenzivním zázrakem: mraky a stromy, ptáci a včely, vůně a barvy, to všechno bylo najednou zázračné, tajemné.

Přes věky se do údolí malé doby, malé země, malého města, do duše v komunismu vychovaného dítěte přeneslo něco, čemu nemohl konkurovat nikdo z okolí, ani profesoři na gymnáziu, ani soused vševěda, ani moudrý děd, ani otec lékař a básník.
S Platónem (427 př. n. l. – 347 př. n. l.) jsem se totiž dostal na půdu nejvýsostnějšího západního myšlení a zadělal jsem si na to, že mně české kulturní prostředí již navždy mělo připadat malé, hloupé a smrduté. Hltavě a s velmi obtížně vypověditelným nadšením jsem četl přímo překlady Platónových dialogů, které začaly tehdy opět vycházet, ale také celou šíři antiky a klasické evropské vzdělanosti.

Samotné Platónovo pozitivní myšlení, čili pozdní Platón, mne nikdy příliš nezaujalo a Sókratés Ústavy mi přišel nudný a snad i odpudivý.
V kontextu dějin antického Řecka jsem se nikdy nedokázal opravdu přesvědčeně postavit proti athénské demokracii, sofistům nebo i atomismu na stranu Platónova prospartského, konzervativního postoje. Přesto pro mne bylo víc než obtížné v roce 1998 číst a dočíst Popperovu slavnou knihu Otevřená společnost a její nepřátelé, v níž se velmi ostrou kritikou trefuje do nejposvátnějších pravd příznivců velikého, ba snad největšího filozofa Západu. Musel jsem nicméně Popperovi uznat de facto všechno, co tvrdil, ačkoli to znamenalo těžký vnitřní boj.

Dnes chápu, že jsem byl uhranutý Platónem Patočkovým,
Platónem otázky a étosu autentického, otevřeného hledání, a stejně tak chápu, že přes nesporný génius Platónova ducha, přes jeho klíčovou roli v intelektuálním dobrodružství nejen filozofie Západu, přes jeho nepřehlédnutelnost a nepominutelnost, přes jeho oprávněné přední místo ve všech učebnicích dějin filozofie a dějin evropské kultury, zůstává jeho silně konzervativní učení útěkem před Sókratem s jeho otázkou k autoritativní jistotě, jež všechno svobodné hledání trestá a potlačuje.

Tento Platónův strach je typický pro velkou část evropské spekulativní tradice (včetně Descarta, Kanta a Hegela) a stejně tak pro církevní instituce, které se tak zcela odklonily od biblické, osobní, existenciální, k Bohu (čili k pravdě) putující víry. Ne náhodou právě Kierkegaard, proslavený kritik církevnické víry, našel v Sókratovi důležitý obraz předbiblické víry, a tak nějak chápal Sókrata i Sókratem proměněného Platóna také Jan Patočka.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Platónem Patočkovým uhranutý, pozdním Platónem zklamaný first appeared on Čítárny.