"Ten svět vypadá někdy tak utěšeně, že by člověk ani neřekl, jak je ničemný. Kdybych žádal na malíři, aby se obdivoval nějaké lhavé, zrádné, kruté ženě, a upíral mu potom všechnu obraznost, kdybych nechtěl pro její modré oči, hedvábný vlas a krásnou postavu zapomenout na zkaženost jejího srdce, nadal by mi cynických sensualistů a bůhví čeho ještě. Oč lépe si vede sám, když tak honosně vychvaluje půvab přírody. Nu, a je těch několik ubohých guinejí nějakým bohatstvím pro člověka, který touží po tom, aby měl čas a pokoj od zlých lidí a zlých myšlenek? Ne. Učím hloupé ženské krákat, aby šly lépe na odbyt na vdavkovém trhu."
Tolik G.B. Shaw (1856 - 1950) ve své knize Láska mezi umělci a je výmluvnou zkratkou celého jeho dlouhého života.
Nejslavnější divadelní hra George Bernarda Shawa, Pygmalion (1913),
vychází ze staré řecké mytologie o králi Pygmalionovi, který vytesal sochu bohyně Afrodite a zamiloval se do ni. Afrodíta vyslyšela Pygmalionovy prosby a sochu oživila. Tak byla stvořena Galatea, kterou si Pygmalion vzal za ženu.
Skvělá situační komedie Pygmalion začíná obyčejnou sázkou.
Higgins, postarší profesor fonetiky, uzavře sázku s přítelem, plukovníkem Pickeringem, že nevzdělanou, pouliční prodavačku květin Lizu Doolittlovou naučí vystupování ve vyšší společnosti, včetně dokonalé spisovné konverzace a nikdo to nepozná. Postupně se Líza učí nejen od Higginse, ale také od Pickeringa nebo hospodyně paní Pearcové. Nakonec nikdo v maloměstské a poněkud tupé společnosti nepochybuje o jejím původu. V okamžiku kdy Higgins splní svůj úkol, přestane se o Lízu zajímat. Líza se však už nemůže vrátit do svého prostředí, kde vyrůstala a nalézá útočiště u Higginsovy matky. Nakonec se zamiluje do prostoduchého Fredyho Eynsforda-Hilla, což se jeví jako jediné možné vychodisko.
Celá hra je populární pro jednoduchost děje a velmi vtipné momenty po celou dobu hry.
Je ale tak geniálně napsaná, že mnoho diváků nepochopí, že je právě o nich, o jejich způsobu jednání, myšlení a smějí se na celé kolo sami sobě. Přes svou břitkou satiru společnosti má i zajímavé výchovné momenty. Těmi jsou důraz na kultivovanost řeči a vyjadřování, odhaluje zcela nečekaně podstatu manželského vztahu, odsuzuje příčiny stupidního společenského a náboženského chování, z nichž jednu vidí v sobeckém zbožňování majetku a peněz, které degraduje mezilidské vztahy na úroveň obchodního jednání. Způsob humoru i samotná satirická podstata hry je nadčasová, což dokazuje, že se dodnes hraje na jevištích celého světa.
George Bernard Shaw (1856 - 1950) byl světoznámým irským dramatikem, esejistou, kritikem, ochráncem všeho živého a vegetariánem.
Roku 1925 dostal Nobelovou cenu za literaturu za svůj přínoss světové literatuře a dramatu. Byl neuvěřitelným mistrem ironie, vtipu, sarkasmu a dokázal se dívat s otevřenýma očima na lidskou hloupost, pokrytectví, faleš bez rozdílu jejich vzdělání či sociálního stavu. Napsal neuvěřitelné množství esejů, knih, 70 divadelních her z kterých je bohužel nejznámější jen Pygmalion. Od roku 1929 je na jeho počest pořádán Malvernský divadelní festival.
„Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký anebo dlouhý život? Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvě stě padesát let, protože pořád měl co říct. Zatímco v této chvíli po celém glóbusu je roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.“
Jan Werich
G.B. Shaw byl velmi pragamatický člověk, který dokázal vidět kořeny společenské bídy nejen faktické, ale hlavně bídy myšlení.
Byl známý tím, že zdarma jezdil přednášet na různá levicová shromáždění, kde měl obrovský úspěch, vzhledem ke svému řečnickému talentu. Ve svých názorech na společenské konvence, poblouznění náboženstvím či na jakékoliv elitářství ve společnosti byl velmi kritický, neústupný a přímý.
Ukázky ze hry:
Hluboce opovrhuji společenskou soustavou, která chce se vším obchodovat.
Nemá smysl, abyste pro mne otročila a pak za to vyžadovala, abych měl o vás zájem. Kdo má zájem o otroka?... K čemu jsou všecky ty mé krásné šaty, když je ze mne teď otrok?... Z ženy, která nosí muži trepky, je mi nanic.Jdeš-li k ženě,“ praví Nietzsche, „vezmi s sebou bič!“ Zchytralí despotové nikdy neomezovali tuto praxi jen na ženy; brali si s sebou bič, i když šli jednat s muži, a byli za to otrocky idealisováni muži, nad nimiž práskali bičem, daleko více než ženami. Otrocké povahy se ovšem vyskytují u žen právě tak jako u mužů; a ženy stejně jako muži se obdivují tomu, kdo je silnější.
Ženy zřejmě chtějí každá žít svůj život; a muž zase chce žít život svůj; a tak jeden se snaží táhnout druhého na falešnou kolej. Žena chce jít třeba na sever a muž na jih; výsledek je, že oba dva jdou na východ, přestože je jim východní vítr nepříjemný. A proto jsem a zůstanu starým mládencem z přesvědčení.
V té chvíli, kdy dovolím nějaké ženě, aby se se mnou spřátelila, začne být žárlivá, náročná, podezřívavá, jedním slovem opravdová hrůza. A právě tak vím, že v té chvíli, kdy já se spřátelím s nějakou ženou, stává se ze mne sobecký tyran. Ženy zkrátka obracejí všecko vzhůru nohama. Když jim člověk dovolí, aby vnikly do jeho života, shledá, že jeden jde čehý a druhý hot.
