Jorge Luis Borges fascinovaný místem plného poznání zvaném Alef

Jorge Luis Borges fascinovaný místem plného poznání zvaném Alef

Neobyčejně sečtělý a vzdělaný Argentinec Jorge Luis Borges, jenž byl inspirován například Edgardem Allanem Poem či Franz Kafkou, vyniká zejména jazykovým mistrovstvím, díky kterému dokáže pojmenovat i to, co není skutečné, co je za hranicí zvanou nekonečno.

Tomu tématu zasvětil svou nejkrásnější a nejpřekvapivější novelu, které dal příznačný název Alef.
Je to jméno prvního písmene abecedy posvátného jazyka. V kabale označuje En-Soph, místo plného poznání, bod, kde duch vnímá rázem totalitu jevů jejich příčin a jejich smyslu. V četných textech se říká, že toto písmeno má podobu člověka, který ukazuje na nebe a na zemi, aby naznačil, že svět zde dole je zrcadlem a mapou světa hořejšího. Bod za nekonečnem je onen nejvyšší bod druhého manifestu surrealismu, bod omega Otce Teilharda de Chardin a završení Velkého díla alchymistů

Jak definovat jasně pojem Alef?
Pokusme se o to. Ve vesmíru existuje jistý bod, privilegované místo, z něhož se celý vesmír odhaluje. Pozorujeme stvoření určitými nástroji, dalekohledy, mikroskopy atd. Ale tady by pozorovateli stačilo, aby se jen octl na tomto privilegovaném místě, a bleskem by se mu zjevil souhrn skutečností, prostor a čas by se odhalily v celistvosti a v posledním
významu svých vzhledů.

Když chtěl naznačit žákům šesté třídy, co by asi mohl být pojem nekonečna, použil otec jezuita jedné slavné koleje tohoto obrazu:
„Představte si, že Země je z bronzu a že každých tisíc let se jí nějaká vlaštovka letmo dotkne svým křídlem. Až bude tímto způsobem Země zcela setřena, pak teprve začne věčnost…“

Ale věčnost není jen nekonečná délka času.
Je něčím jiným než trváním. Nesmíme důvěřovat obrazům. Ty slouží jen k tomu, že přenášejí na nižší úroveň vědomí myšlenku, která mohla dýchat pouze v jiné výšce. Obrazy nám vydávají pouze mrtvolu v podzemí. Jediné obrazy schopné nést vyšší myšlenku jsou ty, které vytvářejí ve vědomí jakýsi stav překvapení, zcizení, stav, který je schopen povznést toto vědomí až na úroveň, kde žije zmíněná myšlenka, kde je možno se jí zmocnit v její plné svěžesti a síle.
Magické obřady a skutečná poezie nemají jiné určení. Proto se nesnažíme podat nějaký „obraz“ tohoto pojmu bodu za nekonečnem. Odkážeme čtenáře s větší účinností na magický a poetický Borgesův text.

Borges ve své novele použil prací kabalistů, alchymistů a mohamedánských legend.
Jiné legendy, tak staré jako lidstvo samo, připomínají tento Nejzazší bod, toto výsadní místo. Ale doba, v níž žijeme, má tu zvláštnost, že čistá inteligence, použitá na zkoumání vzdálené jakékoli mystice a jakékoli metafyzice, dospěla nakonec k matematickým koncepcím, jež nám umožňují racionalizovat a pochopit ideu překročeného konečna.

Za nejdůležitější a nejzvláštnější práce vděčíme geniálnímu Georgu Cantorovi, který později zemřel jako šílený.
O jeho pracích ještě diskutují matematikové a někteří z nich tvrdí, že Cantorovy myšlenky jsou logicky neudržitelné. Na to odpovídají zastánci transfinitna: „Z ráje, ktený nám otevřel Cantor, nás nikdo nevyžene!“
Zde tedy, jak lze zhruba shrnout Cantorovu myšlenku: představme si na tomto listě papíru dva body A B vzdálené jeden centimetr. Narýsujme úsečku, která spojuje A a B. Kolik bodů je na této úsečce? Cantor dokazuje, že je jich tam více než nekonečný počet.
Aby se zcela vyplnila úsečka, je třeba větší počet bodů než nekonečný: počet alef.
Toto číslo alef se rovná všem svým částem. Rozdělíme-li úsečku na deset stejných částí, bude tolik bodů v každé části jako na celé úsečce. Sestrojíme-li nad úsečkou čtverec, bude na úsečce tolik bodů, kolik v ploše čtverce. Sestrojíme-li krychli, bude na úsečce tolik bodů, kolik v celém objemu krychle. Sestrojíme-li, vycházejíce z krychle, těleso o čtyřech rozměrech, tessarakt, bude na úsečce tolik bodů jako v objemu čtyřrozměrného tessaraktu. A tak dále do nekonečna.

V této matematice trasfinitna, která studuje alefy, se část rovná celku. Je to naprosto šílené, zaujmeme-li stanovisko klasického rozumu, a přesto je to dokazatelné.
Stejně dokazatelný je fakt, že znásobíme-li alef jakýmkoli číslem, dospějeme vždy zase k alefu.
A tady máme dnešní vysokou matematiku, která se spojuje se smaragdovou tabulí Hermese Trismegista („to, co je nahoře, je jako to, co je dole“) a s intuicí básníků, jako byl William Blake (celý vesmír obsažený v zrnku písku).

Je jen jediný prostředek, jak překročit alef, a to, umocnit ho alefem (víme, že A umocněno na b-tou znamená A násobeno A bkrát, a rovněž alef umocněno alefem je jiný alef).
Nazveme-li první alef nulou, druhý alef je jedna, třetí alef dvě atd.
Alef nulový, jak jsme řekli, je počet bodů obsažených na úsečce nebo v nějakém objemu. Lze dokázat, že alef jedna je počet všech racionálně možných křivek obsažených v prostoru. Pokud jde o alef dvě, ten už odpovídá číslu, které by bylo větší než vše, co si lze ve vesmíru představit. Ve vesmíru neexistují objekty v dostatečně velkém počtu, abychom jejich sečtením dospěli k alefu dvě. A alefy se šíří do nekonečna. Lidský duch tak překračuje vesmír, vytváří pojmy, které vesmír nebude nikdy moci vyplnit. To je tradiční vlastnost boha, ale nikdy si nikdo nepředstavil, že by se duch mohl zmocnit této vlastnosti.
Pravděpodobně rozjímání o alefech za alefem dvě přivedlo Cantora k šílenství.

Citováno z knihy Jitro kouzelníků / Jacques Bergier, Louis Pauwels

Výpisek z Borgesovy novely Alef:

V Garayově ulici mě služebná požádala, abych laskavě počkal, že je pán jako obvykle ve sklepě, kde vyvolává fotografie. Vedle vázy bez květin na neužívaném pianě se usmíval (spíše nečasový než anachronický) velký portrét Beatrice v nevhodně volených barvách. Nikdo nás nemohl vidět a já uchvácen zoufalou něhou jsem se přiblížil k portrétu a řekl jsem: „Beatrice, Beatrice Eleno, Beatrice Eleno Viterbová, drahá Beatrice, Beatrice navždy ztracená, to jsem já, já, Borges.“
Carlos vstoupil o chvíli později. Mluvil chladně. Pochopil jsem, že není schopen myslet na nic jiného než na ztrátu Alefu.
„Malou skleničku falešného koňaku,“ nařídil, „a sestoupíš do sklepa. Víš, že poloha na zádech je nutná. Temnota, nehybnost a určité přizpůsobení zraku jsou rovněž nutné. Lehneš si na zem, na dlaždice a upřeš pohled na devatenáctý schod schodiště, který ti označím. Já odejdu, spustím sklopec a zůstaneš sám. Nějaká ta myš ti nažene strach, ale jinak na tom není nic těžkého. Po několika minutách uvidíš Alef. Mikrokosmos alchymistů a kabalistů, našeho konkrétního a příslovečného přítele, multum in parvo!“
Když jsme došli do jídelny, dodal:
„Samozřejmě, že když ho nespatříš, tvá neschopnost neoslabí mé svědectví… Sestup, vkrátku se můžeš pustit do jakýchkoli rozhovorů se všemi podobami Beatrice.“
Sestoupil jsem rychle, protože už jsem měl dost těch planých řečí. Sklep, sotva širší než schodiště, velmi připomínal studnu. Marně jsem hledal pohledem vak, o němž mi vyprávěl Carlos Argentino. Několik beden s lahvemi a několik pytlů z hrubého plátna zaplňovalo jeden kout. Carlos vzal jeden pytel, složil ho a položil přesně na určité místo.
„Je to skromná poduška,“ vysvětloval, „ale kdybych ji zvýšil o jediný centimetr, nespatříš vůbec nic a utržíš si jen ostudu. Tak natáhni už tu svou kostru na zem a odpočítej devatenáct schodů.“
Podřídil jsem se jeho směšným požadavkům. Konečně odešel. Zavřel pečlivě sklopec a tma, přes štěrbinu, kterou jsem později rozeznal, mi připadala zprvu naprostá. Náhle jsem pochopil, v jakém jsem nebezpečí. Nechal jsem se tu pohřbít od blázna, když jsem předtím asi vypil jed. Z Carlosových vychloubačných řečí byl patrný skrytý strach, že se mi zázrak nezjeví. Aby si uchránil svoje delirium, aby se nedověděl, že je blázen, chtěl mě Carlos zřejmě zabít. Měl jsem neurčitý nepříjemný pocit, který jsem se pokoušel připsat svému ztuhnutí a nikoli účinku narkotika. Zavřel jsem oči a opět je otevřel. A tehdy jsem spatřil Alef.
Dostávám se nyní k nevyslovitelnému jádru svého vyprávění. Tady začíná má spisovatelská beznaděj. Každý jazyk je abeceda symbolů, jejíž používání předpokládá minulost sdílenou rozprávějícími. Jak předat druhým nekonečný Alef, který má bázlivá paměť sotva stačí obsáhnout? Mystikové hýří v podobném případě symboly: aby zobrazil božstvo, Peršan mluví o ptáku, který je určitým způsobem všemi ptáky; Alanus de Insulis mluví o kouli, jejíž střed je všude a povrch nikde; Ezechiel o andělu se čtyřmi tvářemi otočenými zároveň směrem k východu, k západu, k severu a k jihu. (Připomínám tyto nepochopitelné analogie nikoli bez důvodu; mají určitý vztah k Alefu.) Snad by mi bohové neodmítli najít nějaký podobný obraz, ale pak by mé vyprávění čpělo literaturou a falší. Ostatně ústřední problém je neřešitelný: nelze vypočíst ani částečně nekonečný celek. V tom gigantickém okamžiku jsem viděl milióny dějů zábavných či krutých. Žádný z nich mě neudivil tolik jako fakt, že zaujímaly všechny stejný bod, aniž se překládaly a aniž byly průhledné. To, co viděly mé oči, bylo simultánní, to, co tu napíšu, bude jen následné, protože takový je i jazyk. A přece z toho chci něco zachytit.

Dole pod schodem, k pravé straně, jsem viděl malou měnlivou kouli téměř nesnesitelného lesku. Zpočátku jsem se domníval, že se točí kolem své vlastní osy, ale pak jsem pochopil, že tento pohyb je jen dojmem vyvolaným závratnými divadly, která uzavírala. Průměr Alefu mohl být dva nebo tři centimetry, ale kosmický prostor v něm uzavřený byl zcela neomezen. Každá věc (například sklo zrcadla) se skládala z nekonečného množství věcí, protože jsem ji viděl jasně ze všech směrů vesmíru. Viděl jsem hlučivé moře, viděl jsem úsvit a večer, viděl jsem americké davy, viděl jsem stříbrnou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem roztříštěné bludiště (byl to Londýn), viděl jsem, jak do mne zkoumavě hledí nekonečné oči bezprostředně přede mnou jako do zrcadla, viděl jsem všechna zrcadla planety a žádné neodráželo můj obraz, viděl jsem v zadním dvoře v Solerově ulici stejnou dlažbu, jakou jsem viděl před třiceti lety v jednom domě Fray Bentose, viděl jsem hrozny, sníh, tabák, kovové žíly, vodní páru, viděl jsem vyduté pouště pod rovníkem i každé zrnko jejich písku, viděl jsem v Invernessu jakousi ženu, na niž nezapomenu, její bujnou kštici, hrdé tělo, viděl jsem nádor na ňadru, viděl jsem kruh suché země na chodníku, na místě, kde býval strom, viděl jsem v jednom venkovském domě exemplář prvního anglického překladu Plinia, překlad Hilémona Hollanda, viděl jsem zároveň každé písmeno každé stránky (už jako dítě jsem se vždycky divil, že se písmenka zavřené knihy úplně nepromíchala během noci), viděl jsem noc a den současný s nocí, viděl jsem západ v Queretaru, který jako by odrážel barvu bengálské růže, viděl jsem svou ložnici a nikoho v ní, viděl jsem v Alkmaarově kabinetě glóbus mezi dvěma zrcadly, která ho donekonečna zmnohonásobují, viděl jsem koně s vlající hřívou na pláži Kaspického moře za úsvitu, viděl jsem jemnou kresbu kostí na ruce, viděl jsem, jak vojáci, kteří přežili bitvu, posílali dopisnice, viděl jsem v jedné vitríně v Mirzapuru hru španělských karet, viděl jsem šikmé stíny kapradin na prsti ve skleníku, viděl jsem tygry, trubky, bizony, vlny a armády, viděl jsem všechny mravence země a perský astroláb, viděl jsem v zásuvce psacího stolku (a při pohledu na písmo jsem se rozechvěl) obscénní neuvěřitelné a přesné dopisy, které Beatrice psala Carlosu Argentinovi, viděl jsem pomník obklopený zbožňováním na hřbitově v Chacaritě, viděl jsem krutou relikvii toho, co byla líbezná Beatrice Viterbová, viděl jsem, jak obíhá má temná krev, sevření lásky a změny smrti, viděl jsem Alef ze všech stran, viděl jsem v Alefu Zemi a v Zemi znovu Alef a v Alefu Zemi, viděl jsem svou tvář a své vnitřnosti, viděl jsem tvůj obličej a pocítil jsem závrať a plakal jsem, protože mé oči viděly už kdysi tento tajný a domnělý předmět, jehož jméno lidé používají nevhodně, ale který žádný člověk nespatřil: nepochopitelný vesmír.

Pocítil jsem nekonečnou zbožnost a nekonečnou strast.
„Musíš být pěkně poděšený, když ses tolik hrabal v něčem, co se tě netýká,“ řekl nenáviděný a žoviální hlas. „Kdybys rozvinul celý svůj mozek, ani za sto let bys mi nesplatil toto odhalení. Strašlivá observatoř, co, Borgesi?“
Nohy Carlose Argentina se objevily na nejvyšším schodě schodiště. V náhlém pološeru se mi podařilo vstát a zakoktal jsem:
„Děsivé, ano, děsivé.“
Lhostejný přízvuk mého hlasu mě udivil. Carlos Argentino naléhal úzkostlivě:
„Viděl jsi všechno dobře, v barvách?“
V tom okamžiku mě napadlo, jak se pomstít. Dobrosrdečně, naoko dojat, nervózní a vyhýbavý poděkoval jsem Carlosu Argentinovi za pohostinství, jež mi poskytl ve svém sklepě, a nabádal jsem ho, aby využil zbourání svého domu a vzdálil se ze zhoubného hlavního města, které nikomu neodpouští. Věř mi, nikomu! Odmítl jsem mírně, ale energicky hovořit o Alefu. Když jsem ho opouštěl, objal jsem ho a opakoval jsem mu, že venkov a jasná hlava jsou dva velcí lékaři.
Na ulici, na schodištích Constitucionu, v metru mi všechny tváře připadaly známé. Obával jsem se, že na světě už není nic, co by mě mohlo překvapit. Měl jsem strach, že mě už nikdy neopustí pocit jednou už viděného . Naštěstí po několika probdělých nocích se mne znovu zmocnilo zapomnění.