Kniha Lun-jü neboli Hovory je jedním ze základních děl čínské filozofie, v němž Mistr Kchung-fu-c (552-479 př.n.l..) neboli Konfucius, objasňuje a shrňuje principy svého myšlení a vidění světa. Tzv. Konfuciánství bylo po dlouhá tisíciletí existence činské civilizace hlavním zdrojem společenského ideálu a stavebním kamenem organizování státu. 
Konfucius bývá považován za prvního čínského filozofa. Je to reformátorská postava, která spolu s dalším filozofem Lao-c' natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.

O čem je Konfuciovo učení:
Jeho nauka není filozofie v pravém slova smyslu, je souborem zásad a principů lidského chování a žití. Konfuciovo učení spočívá v pochopení morálního kodexu založeného na etice, humanitě (žen), lásce a také harmonii s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval Konfucius harmonizujích mezilidských vztahů a také moudré vlády.
Podle jeho filozofie byl urozený občan takový, který se vyznačoval pěti vlastnostmi: vybraným chováním, ušlechtilostí, dobrou vůlí, pílí a laskavostí. Lidé takových kvalit by se měli využívat pro řízení státu. Proto po Konfucia byla služba ve státní správě nejvyšší poslání, protože moudrá vláda mohla přinést blaho všem lidem a samozřejmě i císaři.  Přelomovým myšlením v té době bylo, že neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy, tvrdil, že prostřednictvím zdokonalování se člověk do tohoto stavu dostává sám. Proto dle jeho mínění mohl úřadu dosáhnout každý schopný jedinec, bez ohledu na společenské postavení, pokud složil náročné zkoušky. Později se ukázalo, že právě uvedení této myšlenky do praxe umožnilo existenci složitého státního zřízení, na kterém budovaly svou slávu a ekonomickou prosperitu všechny dynastie.
Výzamným bodem učení bylo také chápání rodiny jako vzdělávacího mostu mezi jedincem a společností, zdůrazňoval, že rodina by v dětech měla prosazovat základy humanity a zodpovědně je připravovat na službu společnosti. To jsou myšlenky, které jsou aktuální i v dnešní době. Konfucius je však vyřkl před dvěma tisíci lety.

Konfucius (asi 551- 479 př.n.l.)
Konfucius se narodil v Čou-i, malém městečku knížectví Lu na jihozápadě dnešní provincie Šan-tung v severovýchodní Číně 27. srpna 551 (nebo 552) př. n.l., tedy přibližně v době, kdy v Indii působil Buddha, a v Řecku Pythagorás, v období vlády Nabuchodonozora, zatímco v české kotlině lovili neznámé kmeny se znaky keltské kultury.
Jeho rodinné jméno je Kchung, osobní jméno Čchiou a jeho veřejné osobní jméno bylo Čung-ni, Jméno Konfucius je jezuity latinizovaná forma jména Kchung-fu-c', mistr Kchung. Zajímavý je význam znaku Kchung, což znamená dutý. Skládá se ze dvou grafém ve významu vlaštovčí hnízdo. Je to zřejmě narážka na jaro, kdy čínští chlapci a dívky spolu chodili hledat vlaštovčí vajíčka. Ale znamená to také, že Konfuciova rodina pocházela z královského rodu Čang, jehož prapředek se zrodil z vlaštovčího hnízda.

Pracoval postupně jako skladník, dozorce na polích, ministr veřejných prací a ministr spravedlnosti. Byl velmi muzikální, a jako všichni Číňané považoval hudbu za velmi důležitou. Měla dar odhalovat duši, přinejmenším jiné spřízněné duši, léčit ji; zajišťovala řád a mír ve společnosti i ve vesmíru.
Ve věku 50 let byl nucen odejít do exilu a do vlasti se mohl vrátit až v 67 letech. Mezitím učil své žáky (cca 3000) dějinám, básnictví a především filozofii. Podle jeho myšlení byl ideálem dokonalý člověk šeng-žen), případně jeho předstupeň, Ušlechtilý Člověk (ťün-c'). Nejvíc jeho myšlenky uvedli do praxe jeho následovníci Mencius, Sün-c', Ču Si.

Egon Bondy ve své Čínské filosofii píše:

 Nade vše miloval studium a starověk. Zdůrazňoval, že ušlechtilý člověk se nehryže tím, že je zneuznáván: „Ušlechtilý (vznešený) člověk trpí vlastní neschopností; netrpí tím, že ho lidé neznají.“ Ne to, že ho lidé neznají, ale to, že on nezná lidi, mu dělá starost. Stejně tak řekl – a jistě nejen řekl, ale i zakoušel: „Ráno naslouchat Cestě – večer uklidněn zemřít.“ A naříkal i nad svým dílem: „Všechno to nemá žádný smysl. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by uznal vlastní chyby.“ „Nebylo mi dosud dopřáno potkat skutečně dobrého člověka. Byl bych spokojen, už kdybych jen našel někoho, kdo se o to usilovně snaží.“ Miloval krásu a zejména hudbu. Po poslechu jisté obřadní hudby po tři měsíce neměl chuť na masité jídlo.
„Nejprostší strava a k pití voda, ruka pod hlavou místo polštáře – i tak je možno být šťasten.“

Nikdy nestřílel lukem na sedícího ptáka a nikdy nelovil ryby sítí (pokládaje to zřejmě za unfair jednání). Vcelku vidíme postavu moudrého člověka, který je zaujat cílem dosažení spíše správného života než nějakého filosofického poznání, jak je chápeme od dávna u nás v Evropě.

Konfucius nebyl ovšem ve své době jediným vzdělaným člověkem v Číně, ba ani jediným učitelem, ani jediným filosofem. Jenže o ostatních máme minimum zpráv. Na svém putování se nejednou setkal s pracujícími lidmi, kteří se současně zabývali filosofií. Byli to buď samotáři, ale i rolníci, nebo dokonce i prostí řemeslníci, kteří někdy zřejmě měli i žáky. Většinou Konfuciovi dost posměšně předhazují, že se chce zabývat praktickou politickou filosofií, tedy něčím, o čem přece normální člověk ví, že je to jen svinstvo nebo aspoň blbost. Až budeme mluvit o kořenech taoismu, vzpomeneme si na tyto jednotlivce, protože zřejmě patří k historii geneze taoismu.

Konfuciovo myšlení dnes:
Konfucianismus položil základy čínského vzdělávacího systému, který přetrval vlády všech dynastií víc než 2000 let. Dnes se k němu hlásí miliony lidí v Číně, Japonsku, Koreji, Hongkongu,Vietnamu, na Tchaj-wanu a v Singapuru.

Dílo Konfucia
Z největší pravděpodobností napsal Knihu písní (Š'-ťing), Knihu listin (Šu-ťing), Knihu obřadů (Li-ťi), Knihu hudby (Jüe-ťing), Letopisy jara a podzimu (Čchun-čchiou), Rozhovory školy (Ťia-jü) a především Rozhovory a výroky (Lun-jü), která nejlépe vyjadřuje jeho učení.
Je mu také přisuzováno autorství Knihy proměn (I-ťing), ale pravděpodobně je tento spis dílem sahajícím do doby12.-11. stol. př.n.l.


Ukázka z jeho myšlenek: (Rozhovory a výroky (Lun-jü)

V patnácti jsem začal studovat; ve třiceti jsem byl pevně usazen; ve čtyřiceti jsem už nepochyboval; v padesáti jsem poznal rozhodnutí nebes; v šedesáti jsem rozuměl tomu, co jsem slyšel; v sedmdesáti jsem nepřekračoval pravidla, když jsem následoval sklony svého srdce.

Dbám na to, aby mé účty byly přesné, toť vše. Dbám na to, aby obětní zvířata byla tučná a zdravá, toť vše. Je chybou mluvit o vznešených věcech v poníženém postavení.

Tuan-mu Cch' se zeptal:
Co byste řekl, kdyby někdo rozdával všude dary, aby pomohl všem lidem? Mohl by být takový člověk nazván Dokonalým?
Jak by taková věc mohla znamenat Dokonalé Lidství? Nejmoudřejší muži se za ním pídili! Dokonce i takoví mudrci jako Jao a Šun si na toto stěžovali! Já bych popsal Dokonalé Lidství takto: To, co vyžaduje pro sebe, nechť uvolní pro ostatní. Úspěch, který si přeje pro sebe, nechť uvolní pro své bližní. Schopnost čerpat analogie ze sebe může být nazvána tajemstvím Dokonalého Člověka.

Věděl jsem, že pták létá, že ryba plave, že zvířata běhají; ale zvířata lze chytit do pasti; ryby do sítě; ptáky lze zasáhnout šípem. Pokud se týká draka, nevím nic, jen to, že létá do Nebes, vynášen mraky a větrem. Dnes jsem viděl Lao-c'. Je jako drak.

Když se čchiský vládce Ťing-kung zeptal na vlastnosti dobré vlády, odpověď zněla:
Nechť se kníže chová jako kníže, ministr jako ministr, otec jako otec a syn jako syn.

Vládcova ctnost je ctností větru; ctnost lidu je ctností trávy. Tráva se sklání po větru

Moudré řeči a panovačné způsoby mají málo společného s Dokonalým Lidstvím.

Slyšel jsem, že bohatý a mocný člověk odměňuje lidi tím, že jim dává bohatství, a chudý je odměňuje tím, že jim dává slova. Nikdy nebudu bohatý ani mocný, ale potají si přisvojuji titul dobrého člověka a odměním vás těmito slovy:
Ten, kdo je moudrý a dobrý pozorovatel, je blízko smrti, protože spravedlivě kritizuje lidi; ten, jehož mysl je moudrá a obšírná, uvádí svou osobu do nebezpečí, protože odhaluje chyby druhých. Ten, kdo je synem, se nemůže vlastnit; ten, kdo je poddaný, se nemůže vlastnit.

Nenapravovat své chyby znamená dopouštět se skutečných omylů.

Dokonalý člověk má požadavky na sebe, Malý Člověk na druhé.

Dokonalý člověk má vždycky co říci, ale ti, co stále mluví, nemusí být nutně Dokonalými. Dokonalý Člověk je odvážný, ale všichni odvážní nemusí být nutně Dokonalí.

Lidi lze přinutit, aby se drželi Cesty, ale nelze je nijak přinutit, aby ji pochopili.

Původně člověk studoval sebezdokonalení, nyní lidé studují jen vnější formy.