Koncem 60. let se televizní producentka Joan Gantzová Cooneyová rozhodla, že rozpoutá epidemii. Jejím cílem byly tříleté, čtyřleté a pětileté děti, nositelem nákazy byla televize a „virus”, který chtěla šířit, byla gramotnost.
Pořad Sezamová ulic měl trvat hodinu a měl se vysílat pětkrát týdně.
Autoři vkládali naděje v to, že by se tato hodina, pokud bude dost nakažlivá, mohla stát vzdělávacím bodem zlomu. Dětem ze znevýhodněných rodin by v prvních třídách školní docházky pomohla vyrovnat ztrátu, hodnoty učení by se od malých diváků šířily a nakazily by i rodiče a ostatní děti, které by se nedívaly, a dopad pořadu by přetrvával dlouho poté, kdy by se děti dívat přestaly. Cooneyová by pravděpodobně nepopsala své cíle přesně těmito pojmy a slovy, ale v podstatě chtěla existující epidemii chudoby a negramotnosti přemoci epidemií učení.
Byla to ze všech úhlů pohledu odvážná myšlenka.
Televize je vynikající prostředek na to, jak zasáhnout snadno a levně mnoho lidí, neboť je baví a okouzluje.
Ale není to právě médium způsobilé vzdělávat. Harvardský psycholog Gerard Lesser, který se na vzniku Sezamové ulice spolupodílel, říká, že když ho Cooneyová poprvé k tomuto projektu přizvala, byl skeptický.
Vždy jsem zastával názor, že je třeba přizpůsobovat to, co učíte, vědomostem, které o dítěti máte,” říká. „Musíte se pokusit najít jeho silná místa a orientovat se na ně, musíte se snažit pochopit jeho slabá místa, abyste se jim mohli vyhnout. A pak se musíte pokusit učit dítě podle jeho individuálního profilu…
Televize pro tohle nemá potenciál, nemá tyto možnosti.
Dobré učení je interaktivní a zabývá se každým dítětem individuálně.
Využívá všechny smysly, reaguje na dítě.
Televize je ale jen tupá mluvící bedna.
Děti, které mají při experimentech přečíst kus textu a pak jsou z něj testovány, dosáhnou vždy lepších výsledků než děti, které se dívaly na video na totéž téma.
Pedagogičtí odborníci charakterizují televizi jako médium „s nízkou účastí”.
Televize je jako chřipková nákaza, která se dokáže přehnat nějakou oblastí jako blesk, ale způsobí jen trochu kašle a rýmy a za den je pryč.
Ale Cooneyová, Lesser a třetí partner, Lloyd Morrisett z Markleovy nadace v New Yorku, se to přesto rozhodli zkusit a získali jedny z nejlepších tvůrců té doby.
Na učení čísel si vypůjčili metody z televizních reklam, pro učení abecedy využili techniky animovaných filmů pro děti.
Angažovali celebrity, aby zpívaly, tančily a hrály v zábavných scénkách, které malé diváky poučovaly o hodnotách spolupráce a o jejich vlastních citech. Sezamová ulice mířila výš, byla výsledkem daleko většího úsilí než kterýkoli dosavadní dětský pořad a stalo se něco úžasného - uspěla. Kdykoli byla zkoumána její vzdělávací hodnota - a Sezamovd ulice byla podrobena takovému akademickému zkoumání jak žádný jiný dětský pořad předtím - téměř pokaždé se prokázalo, že u diváků zvyšuje schopnost číst a učit se.
Málokterý pedagog nebo dětský psycholog pochybuje o tom, že pořad dokázal rozšířit své nakažlivé poselství daleko mimo rodiny dětí, které ho pravidelně sledovaly.
Tvůrcům Sezamoové ulice se podařilo dosáhnout čehosi mimořádného a příběh o tom, jak toho dosáhli, je vynikající ilustrací druhého z pravidel bodu zlomu, faktoru chytlavosti. Objevili, že stačí nepatrné, ale klíčové změny v tom, jak budou předškolákům předkládat myšlenky, a ty pak dokáží překonat slabiny televize jako výukového nástroje, přičemž to, co chtějí sdělit, si děti budou pamatovat.
Sezamová ulice uspěla, protože přišla na to, jak to udělat, aby byla televize chytlavá.
Z knihy: Malcolm Gladwell / Bod zlomu / Vydal Dokořán
