V této knize, která od svého prvního vydání nepřestává budit zájem v řadě zemí světa, přináší Jeremy Narby zcela nový pohled na téma vědění a moudrosti původních přírodních národů Amazonie. Provádí nás stezkami starobylého šamanského vědění, které amazonští indiáni získávají především prostřednictvím požívání halucinogenních rostlin.

Ve svém putování za poznáním nás zároveň zasvěcuje do tajů DNA, kyseliny dirybonukleové – jedinečné chemické látky, která je podstatou existence všech živých soustav na Zemi.
Narbyho kniha nahlíží otázku „indiánského vědění“ v širokém filozofickém a kosmologickém rámci, v němž odhaluje netušené souvislosti mezi šamanským věděním a moderní biologií. Autor čerpá z bohatých antropologických a biologických zdrojů a předkládá je čtenáři ve zcela novém a neobvyklém světle. Narbyho hypotéza je jistě velmi odvážná, nicméně je pečlivě podložena argumenty a poznatky napříč mnoha obory a navíc je podána formou fascinujícího a strhujícího vyprávění. Jeremy Narby se dlouhá léta zabýval záhadou rostlinné komunikace související s prožitky vyvolanými ayahuaskou. Svá odhalení dokládá na základě poznatků moderní molekulární biologie.

Při ayahuaskových vizích se téměř ve všech případech šamanům zjevují obrazy hadů či provazových žebříků, které Narby uvádí do souvislosti nejen s ayahuaskovou liánou, nýbrž i samotnou dvojšroubovicí DNA. A tak může čtenář sdílet s autorem úžas nad tím, jak se pohled na svět amazonských šamanů požívajících ayahuasku až neuvěřitelně nápadně podobá modernímu vědeckému pohledu z jiné perspektivy, a společně s ním rozjímat nad tajemstvím původu života a jeho smyslu.

Jeremy Narby | Kosmický had | vydal Rybka Publisher, 2006

Ukázky z knihy:

Stejně jako Axis Mundi z šamanské tradice má DNA tvar točitého žebříku (či liány...), podle mé hypotézy byla tedy DNA, stejně jako axis mundi, zdrojem šamanského poznání a vizí. Abych se o tom ujistil, potřeboval jsem porozumět tomu, jak může DNA vysílat obrazovou informaci.

Věděl jsem, že vysílá fotony, které jsou elektromagnetickým vlněním, a rozpomněl jsem se na tu, co mi řekl Carlos Pérez Shuma, když přirovnával duchy k „rádiovým vlnám“.(„Když zapneš rádio, můžeš je zachytit. S duchy je to podobné s ayahuaskou a tabákem je můžeš vidět a slyšet.“) Nahlédl jsem tedy do literatury na téma fotony biologického původu, neboli biofotony.
Díky vývoji citlivého měřicího zařízení v raných osmdesátých letech dvacátého století tým vědců prokázal, že buňky všech živých organismu vysílají fotony v množství přibližně až 10 jednotek za sekundu na jeden centimetr čtverečný plochy. Dokázali rovněž, že vysí1ačem fotonů je DNA. Při četbě jsem se ke svému velkému překvapení dozvěděl, že vlnová délka, na níž DNA Fotony vysílá, přesně odpovídá úzkému pásmu viditelného světla „Její spektrální rozložení se pohybuje v rozsahu od infračerveného (o zhruba 900 nanometrech) po ultrafialové (až do zhruba 200 nanometrů). To byla důležitá stopa. Ovšem já jsem nevěděl, kudy a jak se po ní pustit.
Neexistoval důkaz, že světlo vysílané DNA je tím, co šamani vidí ve svých vizích. Nadto zde byl určitý podstatný aspekt tohoto vysílání fotonů, který mi unikal podle badatelů, kteří prováděli jeho měření, je tak slabé, že odpovídá „intenzitě záření světla svíčky na vzdálenost asi deseti kilometrů“, avšak zároveň je „překvapivě vysoce koherentní ve srovnání s laserem. Jak může být ultraslabý signál vysoce koherentní? Jak může být svíčka hořící ve vzdálenosti deseti kilometrů srovnávána s „laserem“? Když jsem se nad tím důkladně zamyslel, dospěl jsem k závěru, že koherence biofotonů nezávisí ani tak na intenzitě jejich výstupu jako na jeho rovnoměrnosti. U koherentního zdroje světla se může různit množství vysílaných fotonů, avšak intervaly záření zůstávají konstantní. DNA vyzařuje fotony natolik rovnoměrně a pravidelně, že vědci tento fenomén přirovnávají k „ultraslabému laseru“. Tomu všemu jsem sice dokázal porozumět, ovšem stále jsem se nemohl dobrat toho, jaký to má dopad na můj výzkum.

Obrátil jsem se na svého přítele, který píše populárně-vědecké články, a ten mne z mého tápání ihned vyvedl následujícím vysvětlením: „Koherentní zdroj světla, jako je laser, je vnímán v jasných zářivých barvách, světélkování a vytváří dojem holografické hloubky.“ Výklad mého přítele mi poskytl zásadní informaci. Detailní popisy halucinačních prožitků vyvolaných ayahuaskou se bez výjimky zmiňují o jasných zářivých barvách. Podle autorů studie o účincích dimetyltryptaminu „pokusné osoby popisovaly barvy jako jasnější, intenzivnější a mnohem sytější, než jaké vnímáme v běžném stavu vědomí nebo ve snech“. Byla to modř jasná jako na nebi v poušti, ale na ně jaké jiné planetě.

.....

Krystaly křemene neboli čiré horské krystaly, sehrály významnou roli v šamanské víře a praktikách mnohokrát v dějinách a v mnoha oblastech světa. Setkáváme se s nimi často již v prehistorickém kontextu. V mnoha raných pramenech o nich najdeme zmínky. Měly výsadní postavení ve starověké alchymii, čarodějnictví a magii a dodnes se používají v mnoha tradičních společenstvích.
Američtí indiánští šamani a léčitelé je užívají k léčení, věštění budoucnosti a množství dalších účelů, přičemž z archeologických zpráv máme doklady o jejich starobylém užívání v obou Amerikách. Konkrétně amazonští šamani věří, že duchové mohou nabývat hmotné podoby a mohou být viditelní právě v krystalech křemene. Někteří šeripiári dokonce denně své krystaly, krmí tabákovou šťávou.
A co kdyby tito duchové nebyli nakonec ničím jiným než biofotony, které vysílají všechny buňky na světě, a byli by zachycováni, zesilováni a přenášeni krystaly šamanů, Gurvichovou clonou z křemene a křemennými plášti nádob vědců zabývajících se biofotonikou?