Vybavuji si, jak Zbyněk Fišer koncem života nějak prozřel a lkal v tom smyslu, že jsou lidé ve své většině hloupí.
Handicap takového typu si Bondy uvědomoval ještě v mládí méně intenzivně. Ale stejně. Už tenkrát mu nejspíše říkal něco pojem „cesta nejmenšího odporu“.
Je cestou pravou, anebo je dokonce nutné se tudy ubírat? Jak pro koho. A jiný klasik než Egon Bondy alias Zbyněk Fišer k tomu říká, že máme k dispozici cesty široké a vyšlapané, a rovněž jen stezky. „Ignorujte ony hlavní tahy, jimi každý chodí, a dejte se pěšinou,“ parafrázujme dotyčného básníka (můj otec měl ta slova dokonce pod sklem pracovního stolu), nicméně já sám naprosto nevěřím, že tohle vybírání si může dovolit každý.

Člověk průměrný to rozhodně neudělá a za průměr nemůže; je mu dán geneticky. I hle, máme tu nejspíše jen luxus jedné rady pro vybrané jedince horní třídy.

Dosti však; od spekulování jsou filozofové, a to včetně Ryszarda Legutka (*24. 12. 1949 v Krakově).
V osmdesátých letech byl tento Polák vydavatelem samizdatového časopisu Arka a roku 1991 se habilitoval prací Kritika demokracie v Platónově politické filozofii. Vyšly mu pak i knihy Spory o kapitalismus (1994), Tolerance (1997), Traktát o svobodě (2007), Esej o polské duši (2008, česky ve výboru Legutkových esejů Ošklivost demokracie, 2009), Triumf průměrného člověka (2012) a Sokrates (2013).
Roku 2005 navíc filozof úspěšně kandidoval do senátu za stranu Právo a spravedlnost, stal se ministrem školství a devět let nato byl již podruhé zvolen do Evropského parlamentu; i není tedy Janem Kellerem, který podruhé kandidovat neplánuje.

V Triumfu průměrného člověka jsou v šesti kapitolách Dějiny, Utopie, Politika, Ideologie, Náboženství a Člověk analyzovány podobnosti socialismu a liberální odnože demokracie. Možná věříte socialistům? Možná v to druhé? A co když je to fuk?
Ti i ti interpretují svět podobně, funguje jakýsi záhadný tlak, jemuž se jen málokdo ubrání, a tato tendence roste s každým z posledních desetiletí. Hrůza? Hrůza! A naopak až směšným se mi zdá, že vy doma brojíte proti sousedovi-komunistovi, avšak tím samým dechem jste liberální demokrat, který žije prakticky stejně.

Kde jsou totiž nakonec rozdíly? Zvláště pro průměrného občana nikde. Zprůměrované lidi pálí totiž paty a celé tělo a pálení vyvolává JHO HISTORICKÉ MINULOSTI.
A že by se lidé měli a mohli právě odsud, z této minulosti, učit? Měli. To však bolí; takže o podobné učitelce života nechceme nic znát.
A přece... už obě nejpodstatnější z dystopií - od Huxleyho a Orwella - varovaly. A přece je moderní člověk utvářen bohužel prvořadě tím, že se, ó, běda, zbavuje historické paměti. Někteří pak i té osobní a více či méně dobrovolně si nechají vymýt mozek. Dělají chybu a vystavují se nebezpečí poutě ve směru dolů, ale je jim to patrně jedno.

„Frekvence slov socialismus a socialistický v minulém režimu se rovná frekvenci slov demokracie a demokratický dnes,“ postřehl Legutko. A čím to? „Pro průměrného je přece splynutí se systémem tou nejjednodušší cestou k získání dojmu, že průměrný není.“

U podobných lidí samo sebou nelze hovořit o jakékoli autonomii, invenci či nezávislosti a dotyční ostatně obvykle ani nestojí o cokoli podobného, protože kapitulovali. Duchovně i morálně.
Legutko tento problém zkoumal zevrubně a všímá si mimo jiné oblečení, které se za socialismu, ale zrovna tak dnes vydává za znamení identity. A nástrojem sebevyjádření bývá ovšem i účes, a to nikoli jen u žen. A co ještě horšího?
„Ve stále větší míře se berou v ochranu věci vulgární, ohyzdné a pobuřující.“ A stud naopak ne. Ten se rozplývá a, běda, nedobré etalony se stávají normou, zatímco věci náročnější dostávají za horizontem průměrných na frak. A ten, kdo náročnost chválí, je hned označen jako elitář. Ale sama náročnost se považuje za anachronismus a záležitost politicky nekorektní. A za socialismu tomu bylo podobně.

Podobné vlastnosti liberalismu nicméně nejsou žádné novum a kniha o Triumfu je po právu uvedena citací z Idiota, znějící:

„Naši liberálové nejsou nikdy s to, aby někomu dovolili mít své zvláštní přesvědčení, a hned odpůrci neodpověděli nadávkou. Nebo dokonce něčím horším.“

Český překlad skvělé Legutkovy práce byl loni nominován na Knihu roku.

Ryszard Antoni Legutko: Triumf průměrného člověka.
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek, redakce Vít Mlejnek. V edici Politika a společnost vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2017. 228 stran. 219 Kč. ISBN 978-80-7325-433-9

Výpisky z textu:

Tolerance pojímaná jako nejvyšší princip musí nutně ohlupovat.
Proč? Její přijetí oslabuje reflexi, už nerozlišujeme a pojem netolerance se poté vztahuje ve stejném stupni na závažné i nepodstatné.
Jak tedy na genocidu, tak na to, že studenti mají dredy. Nu, a rozvolněné užívání slova se neobejde ani bez jistých následků pro rozum, jenž tu obdržel nesmírně snadnou a lákavou možnost odsuzovat.

A rozum je následkem toho s to svobodně přecházet od koncentračních táborů až ke školním uniformám a od zákazu pornografie až k pálení knih v Německu let třicátých.
„Liberalismus stvořil člověka soukromého a chtěl ho osvobodit od politiky, ale tento úkol se ukázal být neproveditelný.“
V liberálně-demokratických společnostech jsme dnes svědky toho, že čím víc nabývá výchova moderního charakteru, tím se její úroveň snižuje. Všichni se učí, všichni jsou vzdělaní (a vzdělávání už trvá celý život, jak tvrdí oblíbený slogan), ale odkulturnění společnosti přitom dosahuje maxim a obsahy sdělení bývají stále jednodušší…
Někteří filosofové říkají, že tak zemřela epocha velkých příběhů. Ale blíž pravdě bude konstatování, že všichni existujeme v době, v níž skončilo skutečné vzdělávání mladých k tomu, aby dokázali rozumově zvládnout cokoli z toho, co jen trochu připomíná velký příběh.

Není to snad pravda? Duch zformovaný (či spíše zdeformovaný) neustálým stykem s pouhými fragmenty popisů, líčení a informací a neuvyklý tedy stálému kontaktu s knihami, si umí představovat už výlučně jen krátké příběhy, nevyžadující přespříliš pozornosti…
Sebeuspokojení a bytostný odpor k učení, což jsou věci charakteristické pro liberálně-demokratického člověka, se pak dají pozorovat na všech úrovních, a to nejen na školách, ale téměř v celé umělecko-intelektuální kultuře, přičemž umělci a intelektuálové často připomínají nepříliš citlivé žáky, kteří nechápou, že může být něco zajímavého i mimo jejich bezprostřední okolí, které je přizpůsobené vkusu a možnostem jejich poznání.

Podobají se tak inženýru Mamoňovi z filmu Plavba (1970), jenž měl rád pouze písně, které znal, a rovněž redukují věci na to, co je jim známo. Jiné prvky totiž ani nedokážou rozeznat, a když například inscenují Oněgina, vykládají si titulního hrdinu a jeho přítele Lenského jako homosexuály. Protože jiný blízký vztah mezi muži si nedovedou představit…
A různí tvůrci se obvykle ospravedlňují tím argumentem, že to vše dělají pro diváky, kteří se prý jinak nedokážou identifikovat se starým textem a pro něž je tudíž třeba najít čitelnější ekvivalenty v naší realitě. Ale je tomu tak? Připomeňme si, že pro socialistické diváky se také nacházely čitelnější socialistické ekvivalenty, které udělaly z Hamleta pokrokového aktivistu a z Anny Kareninové oběť třídního egoismu…
Rozsah zkušenosti liberálně-demokratického člověka se zkrátka snížil a ztrivializoval až do té míry, že sám člověk ztratil schopnost vnímat a určovat meze.