Když jsem otevřel knihu FAHRENHEIT 20-84, kterou napsal Dan Šustr, padla mi do oka slova:
„Všechna humana jsou si rovna. Osobní svoboda a individualismus jsou zločinem proti rovnosti všech. Grín Hajl!“
a věděl jsem, že jsem ztracen a knihu musím mít.

Vždycky jsem si říkal, jaká asi musela být společenská atmosféra v okamžiku, kdy vznikaly nejlepší knihy českých autorů.
Jaké to asi bylo v době, když Hašek napsal první slova Švejka, Čapek první slova Mloků nebo Hrabal první slova Krále. U Dana Šustra mi bylo okamžitě jasné, že první slova 20-84 musela vzniknout v dusivé totalitní atmosféře doby korona – podfucku(*), kdy režim vytvořil parodii na apartheid a fašisticky nutil všechny, aby se podřídili vakcinaci – od starců, přes těhotné ženy až po děti. Dalo by se snad říci, že zlá doba vytváří skvělé knihy.

Dan Šustr napsal dystopii, kterou bych ovšem nesrovnával s nejlepšími českými autory, ona totiž snese srovnání s nejlepšími světovými autory.
V tomto knižním rámci jsou za světové považovány tři knihy
1984 George Orwella, 
Aldouse Huxleyho Překrásný nový svět (Brave New World)
Raye Bradburyho 451° Fahrenheita

Dovoluji si tvrdit, že Fahrenheit 20-84 se k těmto světově proslulým dílům nejen řadí, ale i převyšuje tím, že do ní Šustr zapracoval všechny hrůzy dnešního multikulturně – liberálního světa, o nichž výše jmenovaní autoři kdysi nemohli mít ani tušení.
A tak dovedl ad absurdum všechny ty bláboly o 72 či kolika pohlavích, klimatické změně, greendealu, boji za udržitelný rozvoj, povinné vakcinaci a obnovitelných zdrojích..

Děj se odehrává v Praze roku 20-84, padesát let po VŘZR (Velké říjnové zelené revoluci)
Děj je mrazivý v tom, jak dokázal extrapolovat dnešní absurdní trendy, které vytvoří společnost, kde lidé neumí číst ani psát a zbývající papírové knihy jsou páleny, propaganda je povinně vysílána do implementovaných čipů v hlavě a osoby starší 50 let (zde tzv. fossilové) jsou automaticky odeslány do „zaslouženého spravedlivého důchodu“ na Marsu. Ano, tušíte správně, termín „zasloužený spravedlivý důchod“ je synonymem pro jejich „konečné řešení“.

Sám autor ke knize dodává:
„Zkusil jsem se zamyslet, co by se mohlo nebo muselo stát, aby to vedlo k naplnění scénáře Bradburyho románu 451° Fahrenheita. Jaká další společnost bude pálit knihy a proč?
Podle mě ta digitální, protože zápis v nich bude prohlášen za „outdated“.
Ostatně proto dal Chammurapi před více jak 3500 lety vytesat zákony do kamene.
Tento zápis jedním kliknutím nezměníš.“

Myslím, že pokud někde nahoře u jednoho stolu sedí Orwell s Huxleym a Bradburym, tak musí mít radost, že vzniklo dílo, které si určitě s radostí přečtou.

Se soudružským pozdravem
Grín Hajl

Ladik Větvička, Poruba, duben 2026
https://www.ladikvetvicka.cz

PS: Je příznačné pro dnešní dobu, že kniha vyšla „samizdatem“ a zatím nebude distribuována v obvyklých režimních knihkupectvích.

Pokud ji chcete mít doma, napište mi na mail:
ladislav.vetvicka@centrum.cz 
Cena je 390,- Kč + poštovné/balné 89,- Kč.
nebo na E-šopu Tiché dohody.
https://shop.tichadohoda.cz/dan-sustr-fahrenheit-20-84/

The post Dan Šustr. Fahrenheit 20-84. Všechna humana jsou si rovna! Grín Hajl! first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

Ota Pavel. S radostí jsem si s ním po dlouhé době popovídal v povídce Běh Prahou. Díky Petru Žantovskému, který mi svým článkem připomněl staré komančské časy, kdy jsme přes kopírák přepisovali 9x výběry beatniků, všeliké eseje a knihy, které byly i nebyly zakázané, ale které oficiálně nevycházely.

Vzpomínám s jakou péči jsme převáželi v báglech knihy z Bulharska, které tam pašovali jiní z Itálie přes Jugošku a my je pak vozili vlakem do Československa.
Těch bezpečných cest bylo více, ale jen blázni knihy pašovali přes hranice s Rakouskem nebo Německem.
Dnes mi už nikdo nechce věřit, že pokud jste uměli dobře rusky, tak jste spoustu zakázaných knih i mimořádných vědeckých knih vydávaných na Západě objevili v Československu v ruštině a to ve Státní vědecké knihovně nebo jste ji mohli koupit třeba v Moskvě nebo Leningradě (dnes Petrohrad)
Nabídka mnoha západních knih, které v ČSSR nikdy nevyšly byly v Leningradě běžně v prodeji. Samozřejmě v ruštině.

Povídka Oty Pavla Běh Prahou v dnešní době rezonuje stejně jako kdysi.
S typickým laskavým tónem Ota Pavel vypráví o svém otci, o tom, jak se měnila společnost po roce 1948.
Není to zdaleka jen výpověď o socialismu, je také o lidech, kteří opravdu upřímně uvěří, že po strašné válce přichází lepší doba.
Povídka je o také o Židech, nadstranické nadřazenosti, hloupém rasismu, ještě hloupější nenávisti, o popravách.
Je také o lidech, kteří se dokáží mistrně přizpůsobit jakékoliv době.
Pestrá přehlídka nástupu komunistů se všemi průvodními jevy, které zdaleka nejsou typické jen pro padesátá leta min. století.
Bude vám mrazit, jak je povídka nadčasová.

Jak šel táta Afrikou / Ota Pavel /  Agentura VPK, 1994

Běh Prahou / Ota Pavel

Když se stali komunisté po válce jednou z vedoucích stran, můj tatínek tam okamžitě vstoupil. Vzal s sebou i maminku, bratry. Jenom já jsem byl na takové záležitosti příliš mlád. Nastoupil do té strany komunistů, okouzlen jako mnozí Rudou armádou, přímo z kozlíku vlasatého ruského vojáčka, který ho vezl s koníkem do Buštěhradu. Tatínek také věřil, že konečně přišli praví, kteří nebudou dělit lidi na bílé a nebílé, na židy a nežidy. Aspoň to tak všichni ve svých knihách a řečích slibovali, počínaje Leninem. Po návratu z koncentráku si naši užívali. Chodili tančit do barů Belvedere, Barbarina. Víno teklo proudem, jako by si chtěli vynahradit léta strádání, bídy, ponižování.

Chodíval k nám tenkrát Arnošt Lustig, studoval a flámoval s mým bráškou Jirkou. Lustig nejraději tančil s naší maminkou, tančíval skvěle, jako když se vánek vznáší nad parketami, a maminka s ním tančila moc ráda, protože můj tatínek dupal a funěl při tanci jako slon. Maminka byla krasavice a Lustig byl do ní tak trošku zamilován. Jednou pro ni přišel hezký světlovlasý vysoký pán a tatínek kývl, že Maminka s ním může jít na parket. A ten pán se jí začal dvořit a v půli tance jí řekl: Jste tak krásná, a oči na ní mohl nechat. Maminka se usmála, kterou ženu by to nepotěšilo. A pak ten hezký pán dodal: Jenom by mě zajímalo, co máte s tím židem? Tři děti, řekla maminka, dotančila a sedla si zase vedle tatínka.

V Belvederu se můj tatínek seznámil s Američanem Johnym. Johny byl krásný jak panna a tlapy měl jak medvěd. Tatínek vždycky říkal, že jak ho český holky viděj, hned se svlíkají, ale mně bylo tehdy teprve čtrnáct a nevěděl jsem, co to znamená. A byl skutečně frajer, lítal s bojovým letadlem na Němce, pár jich sundal, než ho sestřelili a udělali z něho trochu invalidu, dopadajícího maličko na levou nohu. Ale odvaha mu zůstala, kdekdo utíkal, když jezdil po Praze se svým džípem jeepem Willysem. Navíc měl vysokou funkci u UNRRY, co chtěla Čechům pomoci, a oplýval kapsami dolarů, a mýmu tatínkovi věnoval galony benzínu, tisíce amerických cigaret, svetry, kafe, konzervy a balíky žvýkacích gum. Tatínek si to bral jako člen strany a ani mu nevadilo, že je to od Američana. Kdo jiný si má to americký zboží vzít než židi, kteří nejvíc trpěli. Johny byl přitom velkej dobrák. Vykládal, že má předky někde na severu Čech a patří mu krásné činžáky a on na nich bude jednou hospodařit, ale pořád neměl čas jet se na ty domy podívat.

Blížily se volby ve čtyřicátém šestém a tatínek si usmyslel, že naše rodina musí pro vítězství komunismu něco udělat. Jeho návrh spočíval v tom, že navečer před volbami poběžíme Prahou. Budeme mít čísla politických stran a předpovíme, jak volby dopadnou. Naše maminka prohlásila, že tak pitomý návrh může vymyslet jen tatínek, ale tatínek na její řeči nedal. Když dnes na to vzpomínám, musím dát za pravdu tatínkovi, bylo to zvláštní a krásné. Tatínek zmizel brzy ráno s tím, že přivleče na běh Johnyho, neboť takovou záležitost musí zajišťovat armády. Přijeli pozdě odpoledne, Johny o tom zřejmě nechtěl ani slyšet. Ale tatínkovi se to podařilo. Nevím jak, ale bylo jasný, že když dokáže prodat elektrické vysavače ve vesnicích, kde nebyla vůbec elektrika, dokáže přesvědčit i Johnyho. Dorazili k nám v podzimním odpoledni, už si nepamatuji, jestli svítilo slunce nebo bylo pod mrakem. Jenom vím, ze Johny byl maličko namazaný, pod volantem měl láhev whisky a něco si pobrukoval. Šel jsem k němu blíž a zaslechl jsem zřetelně: Nechť zhyne starý podlý svět Mému tatínkovi se tedy podařilo zpracovat ho dokonale.

Zatím co jsme se šli převléknout do triček, Johny trénoval jízdu se svým džípem dokolečka ve Farského ulici, jednu nohu na plynu, druhou na blatníku, a kouřil doutník. Měl na sobě úplně novou uniformu plukovníka americké armády, ohromně mu to slušelo, myslel jsem si, že kdyby tu šla nějaká ženská, hned by se svlíkla. Čekal však na nás. Byli jsme tři bráchové, tatínek samozřejmě neběžel, nebylo už to pro něho a měl nohy strašně do O. Za stovku amerických žvýkaček od Johnyho získal ještě jednoho chlapce, aby dělal čtvrtýho v tom běhu pro komunismus. Maminka nám přidělávala čísla a tiše nadávala tatínkovi. Ale tatínkovi hořely oči, byl přesvědčen, že zajišťuje tímto během vítězství komunismu na věčný časy. A taky si myslel, že ten běh bude mít velkolepý úspěch.

Vyšli jsme před dům. Jak jsme zjistili, Johny už dopil tu láhev whisky. První vyběhl Hugo, měl krásnou hruď a na tu hruď mu sám tatínek připích jedničku, s kterýmžto číslem vstupovali do voleb komunisté. Druhého vyslal na trať tatínek toho chlapce, co běžel za stovku žvejkaček. Dal mu číslo dvě, druzí budou sociální demokraté. Jako třetí dostal pokyn vyrazit Jiří s číslem tři. Představoval stranu lidovou. Mě si tatínek nechal na konec. Národní socialisté budou čtvrtí. Tatínek mě vybral úmyslně, protože jsem běhal nejlíp, a kdyby něco, mohl bych upláchnout. Trénoval jsem na Spartě u Otce Jandery, měl jsem silná stehna a odraz. Otec Jandera mi předpovídal velkou budoucnost sprintera, ale neměl jsem vůli trénovat. Atletika je dřina.

Tatínek mi nařídil, abych trošku kulhal, snad abych měl odstup od těch druhých, a snad abych ukázal, jak bídně to vypadá s národně socialistickou stranou. Vyběhli jsme ze Strossmayerova náměstí na nábřeží a odtud na Příkopy. Nezdálo se mi to špatný. Běžel jsem skoro sám Prahou, byl jsem středem pozornost, komunisti tleskali, národní socialisti maličko pískali. Žádný trénink, žádná dřina, byl to zvláštní závod, v němž pořadí stanovil předem tatínek. První komunisti, poslední národní socialisti. A tak to šlo pořád, jenom žádné předbíhání. V oknech vlály prapory, lidé slavnostně oblečeni a dobře naladěni. Dokonce jsem přestával kulhat, vypínal jsem prsa a ukazoval své silné nohy, které se odrážely od dláždění. Bylo to trochu opojné, jen tatínek jedoucí za mnou s Johnym v džípu volal a občas mě napomínal: Dobrý! Je to dobrý! Jenom víc kulhej! Za mnou jel Johny. Třikrát jsem si ho prohlédl, když jsem si rovnal padající ponožku. Jel v nejlepším americkém bojovém voze, o kterém se říkalo, že vyhrál druhou světovou válku, byl to model MB, šedesát koní, měl odpich a už na prvních pár metrech vyvinul fantastickou rychlost. Džípy sloužily jako hledače min, jako rušiče zátarasů, jako drezíny, a nyní jeden k zajišťování komunistických voleb. Džíp měl krásně bíle natřené pneumatiky, na kapotě americkou hvězdu. Vypadal jako zvláštní zelenobílá ryba s kukadly. Johnymu to na džípu slušelo, kouřil už bůhvíkolikátý doutník a něco si broukal, asi tu píseň, co učili mého tatínka, když byl malý, havíři na Buštěhradě, o starém podlém světě, aby dohřáli babičku Malvínu.

Nevím, proč tatínka napadlo, že poběžíme přes Václavák, kde měli hlavní stan u Melantricha národní socialisti, za které jsem vlastně běžel a kulhal až na čtvrtém místě. Zahnuli jsme z Příkopů nahoru a už z dálky jsem viděl ten ohromný nával před Melantrichem. Jak jsem se blížil, začala se ve mně zmenšovat dušička. A také ulička, do které jsem měl vběhnout, se zmenšovala. Ohlédl jsem se na tátu, byl mou poslední nadějí. Ale příliš dobře jsem znal svýho tatínka, než abych té naději věřil. Měl některé špatné vlastnosti, ale nebyl to posraný žid, jak se o židech někdy říkávalo. Nikdy si nenechal od nikoho nic líbit, zmlátil už pár chlapů, kteří mu nadávali nebo ublížili, a měl kvůli tomu několik stání. První žid na světě pro něho nebyl ani pan Einstein, ani pan Chaplin, ale boxer Baer, který vyřídil Schmelinga. Můj tatínek dal před válkou v našem bytě zřídit ring a museli jsme boxovat, mně bylo tehdy sedm let. Chodil nás učit pan Hrabák a hlavně pan Jenda Heřmánek, co měl stříbrnou olympijskou medaili z Amsterodamu. Ale tušil jsem, že mé zkušenosti z doby mých sedmi let mi teď nebudou nic platné. Byla tu jediná možnost. Neběžet vůbec. Udělal jsem to. Nohy se mi samy zastavily. Stál jsem a džíp zabrzdil také. Tatínek mohl zavolat: Pojď k nám nahoru, kamaráde!, kde byla Johnyho uniforma, ten jeho báječný vůz s odpichem, pravý americký kolt, tatínkovy pěsti, ale tatínek to neudělal. Miloval toho Baera, a ne pana Einsteina. Naklonil se z vozu a rozkázal mi: Běž! Kulhej!

Moji bratři a ten žvýkačkový kluk už zmizeli. Nejdřív jsem šel a pak pomalu vběhl před Melantrich. Zajímavé bylo, že do té doby si všimlo našeho běhu jen málo lidí, ale na Václaváku to bylo jiný. Pochopili hned, o jakou agitaci jde, byli to inteligenti. Jenom překvapením ztichli, že mám tolik troufalosti dělat si z nich legraci přímo před Melantrichem. Vydechli, zařvali a vrhli se za mnou. Nějaký závod na Strahově byl proti tomu hadr. Rázem jsem přestal kulhat, jak mi radil tatínek, a začal jsem uplatňovat rady otce Jandery: Vyraž! Vysoko zdvihej kolena! Nedívej se nalevo! Nedívej se napravo! Upaluj! Bylo pozdě. Kruh se zužoval a uličky se uzavřely lidmi. Vpředu zmizeli moji stateční bratři a vzadu zůstal džíp s osádkou. Johny pronikavě troubil, ale to bylo všechno. Už nebylo kam utíkat a tak jsem stál a čekal, třásly se mi nohy, a kdyby moje srdce mohlo, vyskočilo by z těla a samostatné by uteklo po dlažbě, aby se ustrnuli. Stáli už úplně blízko. Pak se jeden z nich naklonil a strhl mi číslo. Druhý mi ubalil facku, že jsem spadl na kolena. Začali mě tlouci. Jak jsem uhýbal a uskakoval, viděl jsem ty jejich oči. Byly to oči úředníků, doktorů, inženýrů, obchodníků, jen ten první, co mě uhodil, musel být řezník, protože to byla strašlivá rána.

Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme. Vybíral jsem si to napřed. Strhli ze mě tričko, trenýrky, a stál jsem nahý na Václavském náměstí a přikrýval si klín. Byl jsem tehdy hezký kluk, ale nebyl jsem zas tak hezký, abych mohl stát zrovna takhle ve středu matičky Prahy. Z nosu a obličeje mi tekla po prsou a stehnech krev. Pak se objevil Johnyho džíp. Když mě Johny uviděl zakrváceného, zastavil, vyndal kolt a šel za ticha pomalu ke mně. Ale nezačal střílet. Zastrčil kolt, vzal mě do náručí a nesl mě do toho svýho džípu a krev mu máčela jeho krásnou uniformu. Tatínek seděl na druhém sedadle, zatínal pěsti a zuřil. Pak jel Johny Prahou jak šílenec. V domě, kde jsme bydleli, mě vynesl do bytu.

Když mě maminka spatřila, chtěla se nejdřív pustit do tatínka, který přišel s tím velkolepým nápadem. Tatínek utíkal ze schodů a křičel, že běží pro doktora. Doktor Ptáček měl velké brýle a plno fáčů. Umyl mě, zalepil jak pneumatiku a přefáčoval. Příští den jsem se probudil až k večeru, všechno mě bolelo, myslel jsem, že umírám. V mém pokojíčku někdo pokorně čekal. Štěrbinami mezi fáči jsem zahlédl tatínka, usmíval se na mě a v klopě měl rudý karafiát. Něco říkal a já mu nerozuměl. Vrtěl jsem hlavou a on se ke mně naklonil a zas něco říkal. Chtěl mě nějak potěšit, snad mi i něco dát. Viděl jsem jeho rozjásanou tvář, a konečně jsem zřetelně zaslechl: Zvítězili jsme. Za ním stál Johny a taky kýval, že jsme vyhráli, a ani si neuvědomoval, že tímto vítězstvím přišel o ty své krásné činžovní domy na severu, na které se ještě ani nebyl podívat. Potom mi tatínek povídal, že mluvil s poslancem Hrubým a že mě příští rok přijmou předčasně, v sedmnácti letech, do Komunistické strany Československa. Ležel jsem v tý posteli, bolela mě hlava, nateklý krk, zadek a noha, do které mě kopli a na kterou jsem pak dlouho skutečně kulhal i bez tatínkova pobízení. Díval jsem se smutně na tatínka a myslel na to, jestli budu moct hrát vůbec ještě za Spartu hokej. Vtom Johny jakoby omluvně vytáhl z brašny nejnádhernější košili, jakou jsem kdy viděl. Pravá americká důstojnická khaki košile z jemnýho plátýnka a byli na ní našití malí lvi a důstojnické hvězdičky. Bylo to něco mazlivého, co jsem potřeboval dát vedle sebe do postele a hrát si s tím jako s malým medvídkem anebo panenkou. Chtěl jsem usnout a těšit se, že tam ta košile zas bude, a probudit se a pak usínat s tím, že mi ji nikdo nevezme. Pak jsem dlouho spal jako budoucí člen KSČ s americkou košilí pro parádní příležitosti, a když jsem se vymarodil, měli už komunisti moc, po které desítky let toužili, a začali dělat v této zemi pořádek. Můj tatínek se taky snažil, aby komunismus předhonil kapitalismus, jak to chtěl Josef Stalin. Snažil se, jak mohl, i když mu řada židů říkala, že je mešuge.

Nesvěřili mu nikdy žádnou velkou funkci, ale udělali ho aspoň předsedou jakéhosi zábavního výboru a on chodil po podnicích, americké auto Buick už neměl, a sháněl do tomboly sádrové jeleny, trpaslíky a panenky, co tančí, když se natáhnou. Když mně pomohl ke vstupu do komunistické strany v těch sedmnácti letech, dělal jsem to po něm. Tenkrát to bylo dojemné, ale když na to vzpomenu dnes, uvědomuji si, že kvůli schůzím, tombolám, manifestacím za přátelství, sádrovým jelenům a trpaslíkům jsem se nenaučil tancovat a měl jsem daleko míň holek než ostatní kluci, což mě bude ještě dlouho mrzet.

Komunismus obhajoval tatínek všude. Jako hlavní argument, že to s námi nejde z kopce a že už kapitalismus doháníme, byl, že v každým krámě se může ztrhat mlýnek na kafe. V intimních kruzích vykládal, že byl komunistou dřív, než byla založena komunistická strana. Už jako kluk vynášel ze statku chudým klukům vdolky. Na svém útěku z cizinecké legie četl negramotným španělským komunistům jejich noviny, ačkoliv neuměl španělsky. Ve věznici Fernando Póo zpíval Avanti popolo. Fotbalistům SK Kladno nechal natřít zábradlí i plot. Na lodi Tereza Taja vezl jako plavčík ruské šlechtičny, které utíkaly před Říjnovou revolucí, a on jim dával jenom olejovky. Když omdlévaly horkem, omýval jim jejich krásná prsa. Byly to nezvratné dokumenty, i když v tom posledním sice hrála nějakou roli i Říjnová revoluce a ten omezený počet olejovek, ale už mi tam neštymovala ta krásná ňadra šlechtičen. Ale budiž, fakt je, že měl tatínek ke komunismu blízko, často se pohyboval mezi vandráky, tuláky a chudáky. A hlavně měl přející srdce. Když komunisté v Čechách zvítězili, řekl mu jeho blízký přítel továrník Heller: Jsi blbec. Ještě jim pomáháš. Pak Heller odjel do Anglie a otevřel si tam továrnu na kožešiny, podobnou jako v Čechách.

Můj tatínek už neobchodoval jako dřív: živil se, jak mohl. Vedlo se nám pořád hůř, ale důležité pro tatínka bylo, že existovalo přátelství, bratrství a hlavně ta rovnost ras. To stálo za všechny prachy. Naši měli už jen takový domeček poblíž Prahy. Přijel jsem jednou za nimi, nikoho jsem neviděl. Vešel jsem dovnitř, měl jsem strach, že se jim něco stalo. Byli v zadním pokojíku. Maminka ležela na gauči zachumlaná do deky a obrácená ke zdi, tatínek seděl v podvlíkačkách u stolu a plakal. Vlasy měl rozházené přes čelo a slzy mu stékaly na noviny. Bylo to Rudé právo, které odbíral a bez něhož nemohl ani den být. Naklonil jsem se nad ním a ty vlasy mu dal pryč z čela. Poprvé a naposled v životě se mi sesunul do náruče, jako to dělají děti. Já byl už chlap. Držel jsem ho a díval jsem se přes jeho hlavu do toho Rudého práva, kde zaškrtal červenou tužkou: Rudolf Slánský, židovského původu Bedřich Geminder, židovského původu Ludvík Frejka, židovského původu Bedřich Reicin, židovského původu Rudolf Margolius, židovského původu Ta řada židů pokračovala a byla rozmazaná slzami. Když se utišil, podíval se nepřítomně na mě, jako by mě nepoznával, a povídá: Zase zabíjejí židy. Už to zase potřebujou na někoho svést. Pak vstal a uhodil do toho Rudého práva a křičel: Já odpouštím vraždy. I justiční. I politický. Ale v tomhle komunistickým Rudým právu nikdy nemělo stát židovský původ! Komunisti dělí lidi na židy a na nežidy! A pak udeřil znovu do Rudého práva a to se rozprsklo, jako by bylo ze zimního ztrouchnivělého listí. Starožitný stolek s vykládanými jeleny se rozsypal. Sedl si a zhluboka oddychoval. Všichni jsme věděli, že myslí na to, jak byly zbytečné manifestace s prapory, ty řeči o pravdě a spravedlnosti, jak byla zbytečná ta krev, která ze mě kapala na Václavském náměstí. Myslel i na to, že s námi jel tenkrát zbytečně i Johny, tak báječný chlapec, který si pak někde v Texasu koupil ranč a pěstuje krávy. Byli zbyteční i sádroví jeleni do tomboly a ta panenka v růžové sukničce, co se natáhne a pak tančí.

Můj tatínek vstal a šel do kůlny. Tam vytáhl největší sekyru na rozrážení špalků. Měl jsem z něčeho strach, šel jsem za ním. Maminka mě prosila, abych ho nechal, že ho nikdy takového neviděla. Až za chvíli jsem se jí vytrhl a utíkal jsem za ním. Doběhl jsem k vratům, na která vždycky maloval na prvního máje pěticípé hvězdy. Dnes tam vyryl dvě velké hvězdy. Stál jsem a počítal cípy: Jeden cíp dva tři čtyři pět šest cípů Stoupl jsem si ještě blíž, jako bych nevěřil vlastním očím. Tatínek myslel, že chci ty židovské hvězdy smazat, zvedl nahoru sekyru. Ale nechtěl jsem je smazat, moc dobře jsem ho chápal. U těch vrat přestal být komunistou a stal se zase židem. Dívali jsme se na sebe. Měl v očích něco, co jsem u něho nikdy předtím neviděl. V těch očích bylo hrozné zklamání, beznaděj a zoufalost člověka, který chtěl přejít po pevném mostě na druhou stranu řeky, a ten most tam ve skutečnosti nebyl. V těch jeho očích se také houpal na provaze Slánský s Margoliem. Kolem dokola zpívali vpodvečer ptáci a bylo to jak staré židovské žalmy. Sklonil sekyru a sedl si v podvlíkačkách na židli, co tu vždycky stávala pro příchozí, kteří byli unaveni cestou anebo životem. Čekal, až pro něho také přijdou. Ale nikdo pro něho nepřicházel. Neměl žádnou moc a nevedl žádný úřad. Byl moc malý pán. Pěstoval už v té době jen králíky. Když jsem se v noci podíval ven, seděl tam pořád na té židli. Padala zrovna zlatá hvězda a byla krásnější a možná dokonce spravedlivější než všechny hvězdy na této divné zemi.

The post Jak šel táta Afrikou. Ota Pavel o nástupu socialismu i dnešní době first appeared on Čítárny.

Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal (1914 – 1997) do nenávratna. V roce 1990 začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.

Doba byla hektická a tyto zápisky velmi dobře mapují naši společnost a nejen ji. 
Knížka vyšla díky pochopení a účasti Společnosti Bohumila Hrabala a obsahuje texty Kouzelná flétna, Potopená katedrála, ještě nedokončené Dopisy Dubence, Veřejná sebevražda, Několik vět, Třínohy kůň na dostihové dráze, Greyhound story, Bílý koníček, Listopadový uragán, Živoucí řetězy, Na doraz v redakci Karla Dostála.

Ozvaly se tenkrát velmi kritické hlasy na hlavu spisovatele Hrabala, myslím však, že nastal čas, aby se tyto jeho pozdní prózy znovu četly a nově chápaly.

Bohumil Hrabal / Listopadový uragán / vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, tehdy v nákladu 150 500 výtisků

Ukázka z knihy:

Bílý koníček
Milá Dubenko,
tak jsem už tady, v Novém Yorku. Já, teď Manhattanu syn, já Bohumil Hrabal, já kosmos z Libně, jsem tady, abych vzdal počest Walt Whitmanovi, tomu, který na konec svého života jezdil na kolečkové židli a ještě stačil naučit psát poezii toho mladého muže, který jej tlačil v tom královském básnickém křesle. Jsem tedy tady, přijel jsem z Washingtonu, z hlavního mésta. jehož ulice se rozbíhají periférií až na venkov, do údolí listnáčù, kde zurčí potùčky a přes ně leží skácené kmeny. aby každý viděl, jaký je konec nejen stromù. ale i věcí. Ted jsem v Novém Yorku a už jsem se vydal na Bowery a hned kousek dál na hlavní třídu, kde jsou banky bank, je to fantastické, tohle město, tady dětem ukazují, když se nebudou učit, jak skončí jako opilci umírající na ulici… a hned vedle je uložený kapitál Spokojených státù . . .
Tady jsem, Dubenko, se Zuzanou objel Hudsonský záliv a řeku . . . a byla mlha a mrakodrapy až po pás trčely v té něžné mlze a ta naše výletní loď plula podle břehù a zase . . . jak krásné jsou ty mrakodrapy, jak jsou uchvacující v tom pitoreskním seskupení, tam kde začíná mlha. tak tam už se v úřadech svítilo, to je nádhera, ty světla téměř tam, kde začíná nebe? A jaká je nádhera, když na březích je kolem dokola Manhattanu drátěný plot, takový pás kolem dokola Manhattanu, jistě pět, deset metrù. a tam se třpytí všechno to. co město už nepotřebuje. je to, jako by tohle udělal sám Kurt Schwitters, jako by spolupracoval Robert Rauschenberg… a tam v tom zmatení mrtvých a odhozených věcí slizkými břichy se smykají krysy . . .
a kluci tam mají eldorádo mezi křovisky a roštím, tam je jejich království . . .
jejich, ale i moje, já jsem miloval jako kluk všechny ty zmola a všechny ty skládky odpadù za svatým Vojtěchem, kam se vyváželo všechno to, co už lidé nepotřebovali, co se nehodilo, vyšlo z módy . . . co umřelo . . .
A na třídách a ulicích, co jezdí těch krásných limuzín s dámskými koleny na zadním sedadle, co to je krásy, ta americká auta a ti řidiči, kteří nejezdí podle předpisù, ale z oka do oka, na křižovatkách rozhodují jen bystré oči, křižovatky se třpytí jen bystrýma očima, teprve když řidič najde souhlas v očích toho, kdo z boku na křižovatku přijíždí, tak teprve pokračuje v jízdě po té své hlavní . . . a na periférii, jaká to krása, Dubenko, hřbitovy aut, presovaná auta, která už dosloužila, už zestárla a vyšla z módy . . .
Vlastně nejen ten Nový York, ale i každé město na světě je konfrontací života a smrti, porodnic a pohřebních ústavù . . . ale tady v Novém Yorku tenhle rytmus života a smrti bije přímo do očí . . .

xxx

Já, herec Honza Tříska, vypovídám o tom, jak jsem se dostal do Spojených států… doma jsem byl herec a říkali o mně, že jsem jeden z těch dvaceti… ale můj kamarád byl Václav Havel, kamarádili jsme spolu od dětství… Sternenfreudschaft… a přišel čas po tom roce šedesát osm… a přišli na mně, že můžu hrát, když budu chtít, i v Národním divadle… tak mi vyšetřovali příslušníci tajné policie… a jak to, že jsem jel za Havlem do Vlčice u Trutnova? A já jsem řekl, to je můj kamarád! A zase blátíčko, a co dělá vaše paní a vaše děti… A zase: Jak to, že jezdíte do Vlčice u Trutnova? Povídám, ale to je můj kamarád, přeci! A oni na to, že jsem herec, že takové návštěv nejsou žádoucí… ale já povídám, ale to je můj kamarád… A fízlové zase, a co vaše paní, zdráva? A vaše holčičky, taky zdrávy? A jednou budou chtít i studovat, ale co vy, vy jezdíte za Václavem Havlem… Ale já povídám, ale kruci, už jsem vám to řekl předloni, to je můj kamarád, můj Václav Havel, kamarád od klukovských let… a pak leta ticho, a pak jsem už nesměl hrát v Praze a už jsem dojížděl hrát do Bratislavy… a potom zase… A co dělá vaše paní a vaše děti? Jsou zdrávy? A hele, pane Tříska, tak v pondělí se hlaste, máte povolení od nás, můžete hrát, a vy hrát budete, v Národním divadle, ale… a já povídám, co ale? A oni, fízlové… ale když jezdíte za svým kamarádem do Vlčice u Trutnova, tak my čas od času se optáme, nic moc, kdo tam jezdí, o čem se hovoří a tak… A já povídám, tak, tak to hrát v tom Národním divadle nebudu, protože nemůžu, protože Václav Havel je můj kamarád od dětství… Pan Gibian takhle útržky překládal a Švýcarka Zuzanka řekla a vytáhla si sukni nad koleno: Ať jdou do prdele!.. A pan Gibian pokračoval… A tak sem jednou jednou zametal sníh tam v Sibeliově ulici a zahodil jsem koště a povídám: Do prdele a už toho mám dost. A od té doby jsem přemýšlel… a pak to bylo, jeli jsme na Kypr a hned ten den jsem ujel s mojí rodinou do Athén… tak tak, už tam na mne byl zatykač, ale důstojník řeckého vojska mi nabídnul letadlo a tak jsem žil v Athénách skoro půl roku, bez dokladů, jen tak…

A Dubenko, já jsem byl při tom a moje Pipsi, jeli jsme s panem Třískou a jeho rodinou letadlem, to bylo cirátů, než pana Třísku pustili, vedoucí čtvrtého, kulturního oddělení ÚV, pan Müller řekl nakonec… Tak si, pane Tříska, jeďte na ten Kypr, ale já vám na očích vidím, že tam zůstanete… a tak jsem tu zpověď doplnil, povídám… Potkal jsem vedoucí knihovny na Žižkově, spráskla ruce… Pane Hrabale, já jsem v Athénách potkala Jana Třísku, ukázal mi, kde bydlí, ve sklepě, byla tam zakrvácená deka… tam Třískovi čekali na vstup do Spojených států… Dubenko, tady vidíte, jaké to je trápení, jaká hrůza je být ve své vlasti, udávat svoje kamarády… Proto pan Tříska je v Los Angeles, on, který byl tady doma král, kam přišel, tam jej lidé zdravili, protože byl herec jednička, tak než by zradil, tak raději je tam hercem, vydělává si, mají jej rádi, ale ty nejvyšší úlohy, které hrál doma, ty v Americe nedostává…

V pátek, dne 8. prosince 89, v Kersku.

The post Hrabalův Listopadový uragán. Dosud necenzurované texty first appeared on Čítárny.

Co Vančura napsal je český literární poklad. Přesto nedávno studentka filosofické fakulty zveřejnila hlubokomyslnou úvahu o tom, jak se Vančura zoufale, ale zoufale nedá číst.
To mě opravdu rozesmálo. Vladislav Vančura se číst dá a je to mimořádně krásná čeština, ale co naplat, když někdo namáhá jen míchu a papouškuje kdejakého nevzdělaného pisálka v českých médiích.
Přesně podobnou situaci vystihl Jan Werich, když se ptal Miroslava Horníčka:
“A vy jste od novin?” Načež Horníček s úlekem vykřikl: “Proboha, kde?”

Jsou směšné názory, že Vančura už nemá dnes co říct, a proto je neoblíben.
Údajně pro svou avangardnost, složitou češtinu a další nesmysly, takže se musí krátit, přepisovat a upravovat, aby ho čtenář pochopil.
Není to ale tím, že často záměrně kritizujeme formu jen proto, abychom nemuseli mluvit o nepříjemném obsahu? I to je druh propagandy.

Vančura má i po letech co sdělovat dnešnímu čtenáři. Navíc umí kultivovat čtenáře libozvučnou a bohatou češtinou jako málokdo.
Každý, kdo knihu skutečně četl, ví, že v knize jde o jediné: “O instinktivní chamtivost, která vede ke zvrhlosti častěji než pohlavní pud.”
Jako by to Huxley napsal o této knize:

“Mně se alespoň zdají podivínštější lidé, kterým jde o peníze, než ti, jimž běží o sexuální ukájení. Ta úžasná lakota, s níž se člověk pořád setkává! A zároveň s tak fantastickou marnotratností! Často se obě ty vlastnosti sdružují v jedné a téže osobě.”

Konec starých časů (1934)
Nádherná satirická groteska o přechodu od „starých časů“ šlechtického a katolického světa k nové republikánské realitě po roce 1918.
Bezesporu poutavé a moudré dílo, pro svou jedinečnou češtinu v podstatě nepřeložitelné.

Přesah příběhu je natolik aktuální, že ho můžete zařadit kamkoliv do české historie.
Už samotný vypravěč, knihovník zámku Kratochvíle Bernard Spera, který, jak sám úvodem zdůrazňuje, nemá čas ani prostředky psát roky teoretický román, který by oslnil zástupy kritiků, ale potřebuje jen peníze. A sám se stává symbolem toho, co se na zámku odehrává, když neváhá lézt svým pánům do zadku, krade, lže, pomlouvá a na straně druhé občas zazáří svou ctností, která je ale podmíněna spíše jeho zbabělostí než charakterem.
Zámecký pán Stoklasa by zase rád získal zámek Kratochvíli do svého vlastnictví, a proto je ochoten podlézat okolním sedlákům tím, že je nechává krást přátelství i s těmi, kteří ho nepokrytě využívají k vlastnímu prospěchu.

A o čem je postava podvodníka, rádoby ruského knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova?
To je hlásná trouba, která naplno říká, jak směšná a prázdná je prvorepubliková společnost zbohatlíků, kterou sám dokonale využívá jen díky jejich nezměrné tuposti a nevzdělanosti.

Vančura rozehrává svůj příběh jako parodii na touhu po symbolech moci, po pomyslném knížecím majestátu, jenž údajně představuje všechnu ctnost tohoto světa, ale které se musí odpustit.
Ne nadarmo nás napadají pravděpodobná slova Platónova:

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.” (?Platón)

Vladislav Vančura (23. 6. 1891 – popraven německými okupanty 1. 6. 1942) /  Konec starých časů, Euromedia, 2006

„Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili.“
Cynický, mizantropický bonmot, který pochází z kontextu Vančurovy prózy.

AUDIO
Vynikající je audio s Ladislavem Mrkvičkou z roku 2012.

FILM
Kniha byla zfilmována na zámku Krásný dvůr a díky velmi slušným hereckým výkonům patří k těm nejzdařilejším českým filmům.
Jaká škoda, že režisér filmu Menzel o mnoho let později veřejně chválil to, co ve svém filmu tak úspěšně kritizoval. Lidskou hloupost a nesoudnost. Sám řekl:
“Proč chci volít Karla Swarzenberga? Protože je to šlechtic, ne proto, že má erb, ale protože má ducha. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků, lidí, kteří mají zbabělou povahu.”
Nicméně ještě jedna poznámka k filmu, jehož zkratkou jsme se za komančů bavili převelice: Konec Starých Časů KSČ.

Ve filmu Menzel použil citát z jiné Vančurovy knihy: Rozmarné léto, kde ji říká major Hugo. A vůbec nepochybil. Jak krásná je to čeština:

„Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti,“

VÝPISKY Z KNIHY:
Tyto ukázky zachycují, proč je kniha tak zábavná.
Humor zde není jen slovní, ale plyne ze střetu světů.
Fantazie vs. pragmatismus, vznešenost vs. přízemnost, moudrost vs. stupidita.
Vančura se vysmívá lidské touze po majetku, přetvářce a strachu z pravdy, ale dělá to s lehkostí a poetickým jazykem, krásnou češtinou.
Neboť jak pravil: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“

„Kníže byl věřící lhář. Kníže byl umělec života. Stojí zde v majestátu jakési slátané uniformy, v majestátu chudoby, v majestátu vzpomínek…
Vznešený drzý mluvka, a přece nikoho nezrazující, výsměšný a shovívavý, nestálý a věrný, lhář mluvící pravdu, řemeslný dlužník, vyděrač, kurvič, podvodník a současně vznešený pán, kníže, o němž se za našich dob nikomu ani nesní.“
xxx

Pravíte, že tento nicotný příklad nic neznamená? Souhlasím, ale chcete přisvědčit lhaní? Opakuji, že je snazší mluviti pravdu.
Ostatně milovníci výmyslů a skreslenin přijdou na své, poslouchajíce PRÁŠILA. Poskytl jsem mu v tomto vypravování místa v naději, že s tímto mluvkou, který je tak dokonalý strůjce úspěchu, dojde uznání i tato kniha.
xxx

Jeli jsme co noha nohu mine. Cesta byla strmá, vozka se bral podle koní a já jsem klímal. Dešťové kapky bubnovaly na střechu našeho vozu a klouzaly po mém plášti; bylo to nudné a bez smyslu. Bál jsem se, že se podobáme bláznivým maskám.
xxx

„Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.“
xxx

Do té směsice vpadl zase hlas plukovníkův: „Střílel jsem tygry v turkestanské stepi a v Litevsku jsem uštval jelena, byl bílý jako sníh.“ – Když kníže dospěl k této větě, zvedla se ještě větší bouře nevole než předtím…
„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí. Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe? V tom je kus starých časů!
Proč chodíš po lesích, ty, chlapík od péra, ty, chuďas advokát, který se všeho bojí? Čemupak věříš, na co ses vzmohl, člověče bez příhod a bez představivosti? Co chceš? Co povídáš? Ze všecičko je lež, co neobsáhne váček na peníze? Všechno je nesmysl, co nelze rožniti a zhltnout s cibulí? Ba, ty máš pravdu! Jaký bílý jelen, když chutná právě tak, jak kýta zvěřinářova. Copak je do barvy! Vyletí komínem. Ty jíš rád uzené.“
xxx

„Vidím, že jste znamenití lidé a že jste stříleli, neztrácejíce času, buď v běhu, buď s bobku, buď rozkročeni anebo s ohnutým kolenem. Chraň bůh, abych nevěřil, že se vám to dařilo, až zaléhaly uši. Kdyby tomu bylo jinak, kdybyste byli nějaká neviňátka z předměstí, zapletli byste se do všelijakých pravd a čpěla by z toho sedlačina. Sláva bohu, že tomu tak není, neboť nic není hanebnějšího než pravdička vyslovená napůl, zajíkavě a s ruměncem řezníků.
Jen si nedejte zajít, jen vesele, jen s chutí do toho! Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!“
xxx

„Má Kratochvíle?“ odpovídal můj pán, „což jsem vám, kníže, neřekl, že ten statek není můj?“
„Dobrá,“ ozval se opět plukovník, „ale míti je za těchto časů méně než držeti. Nemohu vás pozvat na statky, které mám, ale jsem vaším hostem. – Vraťme se však k předmětu svého hovoru; prosím, abyste se ho přidržel: Postavte na rovince mezi severním stromořadím a hřištěm prostornou jízdárnu podle plánů, které vám nazítří předám. Dole se bude opírat o stáje a její okna povedou k severu tak, že bude prosta much a jiné havěti, která znepokojuje zvířata.“
xxx

Podle pravidla, že si lidé váží důležitosti, kterou jim propůjčují jejich úřady, stěžoval si podkoní na Marcela jako já na Kitty.
xxx

Plukovník byl k politování, ale šílenství, které ho rozpalovalo, mělo takové barvy a žhnulo takovou silou, že mohlo pobláznit malé děti a kuchařky, Michaelu, Susanne a každého z lidí, o nichž kníže říkává, že jsou bez příhod. Každého z těch, kdo čekají, že jednoho rána bude pod jejich okny stát knížecí vůz a osedlané koně z pohádky.
xxx

„Cornelie,“ řekl jsem, „je hezké děvče, ale není to Pařížanka.“
„Nikoli,“ odvětil kníže Alexej, „všechny dívky mají půvab Manon Lescaut, vedeme-li si jako abbé Prévost.“
xxx

„Za našich časů,“ řekl opět mistr Jakub, „je dlužno dbáti tří věcí:
chodit v ošlapaných střevících, jíst uzenky a klapat zobákem.“
xxx

„Pane,“ děl kníže, sotva znatelně se usmívaje, „jestliže vyhledáváte spor, začal jste z nepravého konce. Co chcete? Svářiti se pro směr jízdy, která je ukončena? Věřte, že mi nikdo nepokynul, abych zamířil tam, kde jste čekal. Chcete-li přijmouti toto vysvětlení, přijměte je, a jestliže váháte, najděte si jinou příčinu k hádce. Méně ješitnou, méně průhlednou! A přisámbohu, netvařte se jako milenec, který chce trestat dámu, jež se starého čerta stará o vaši žlučovitou povahu. Nezaplétejte ji do hádek, které mezi sebou máme jen proto, že vaše čepice je příliš vysoká a že mi váš výraz připomíná dřevěné hračky!“
xxx

„Koupě řečeného majetku se táhla dvě léta. Obě sněmovny jí věnovaly svou pozornost a můj pán byl toho času vláčen po novinách. Zakusil lecjakých příkoří i urážek. Pamatuji se, jak ho sázeli za stůl a jaká mu dávali jména. Začínali vyšinulcem a končili zlodějem. Na štěstí můj pán přišel na myšlenku zříditi z členů své rodiny družstvo. Odtud se karta obrátila. Úřadům se dostalo, což jest jejich, a věci šly vesele vpřed. Nakonec byla Kratochvíle koupena a prodána za babku.“
xxx

Ha, ha, ha! Vy jste se poved, krást! Krást v revíru, který je málem můj! Tomu by náš pan advokát řekl, že trochu přeháníte.“
„Na mou čest, takový starý chlap a nechá se tak snadno nachytat!
Copak se nestydíš? Copak jsi vskutku věřil, že budeš sedat v zámku za stolem a děliti se s pány o půdu! No, to jsi naletěl! Mít moc a parlament, mít peníze se všemi výhodami a starat se sedlákům o příděl!
Zkusme to obrátit: Co bys tak, brachu, řek, kdybych já neměl nic a ze tvých polností požádal polovic? Tak vidíš, chytráku, drbeš se za ušima. Ty kůže práskaná, ty hřbete, ty znáš tahy, pokud jde o tebe. Myslíš však opravdu, že náš pan Stoklasa je o to hloupější, oč ho chceš připravit? Tak rozumíš té vlídné shovívavosti, s níž naplňoval tvou sklenici? – Tohle mi neupřeš, dnes sis dal do zobáku, ale až skončíme všechny ty tahačky a statek bude náš, potáhneš s dlouhým nosem. Vem, jářku, na potaz svůj poblázněný rozum a
odpověz, co bys ty udělal, kdybys seděl tam, kde sedí Stoklasa? Sto lahví proti jedné, kašlal bys na dělení, jak starý vévoda a jako tvůj pan regent!“
xxx

„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí.
Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe?
V tom je kus starých časů!
xxx

A dejte pokoj,“ odtušil můj pán, jenž nabyl k plukovníkovi opět důvěry, „kníže má pravdu. Podle pravidel řádného vojenství je dávno prokázáno, že hlad, který bývá zhoubcem armád, může se stát i jejich pomocníkem. Vězte, že není strašnějšího nepřítele než ten, který žene útokem proto, aby se najedl a vyspal.“
xxx

Řka to, kousl se kníže do jazyku a oslovil mého pána:
„Pro pět ran do čepice, sbohem! Sbohem, regente, sbohem, můj moudivláčku, můj strakoši, má pokladničko! Buďte zdráv a vzal čert ohledy!“
„Co to říkáte?“ otázal se pan Stoklasa.
„Co? Nic! Všechno, jak by smet,“ křičel kníže. „Šlechtic nešlechtic, každého svědí někdy dlaň, vsolte Charouskovi jednu za ucho a potom si zazvoňte v kapse zlaťáky. Vezměte doslova, co praví váš vnitřní hlas a básník:
Když zásluha je ve psí dána, pak utrhači sedí rána,
xxx

Příteli, příteli, přeji vám dobré pořízení, klid, pevnost, mír a pádnou ruku. Půjčujte jen na vysoký úrok, chovejte v teple svá játra a bílé víno šmahem u ledu. Kupujte za všechny čerty půdu a přitom se držte pana Jakuba. Dále, abych nezapomněl: Pohoňte se dvakrát do roka po lesích a ať vám slouží větry!
xxx

Mluvili jsme o starých časech a mladý statkář se v proudu řeči zmínil o BARONU PRÁŠILOVI.
“V Paříži dne 14. července,“ pravil, „spatřil jsem knížete Alexeje kráčeti v čele vojenské hudby. Bral se před hloučkem Pařížanů z předměstí mimo kostel svaté Magdaleny, a jakkoliv se slévalo, byl zahalen v plášť s bobřím límcem. Měl rukavice, zdviženou hlavu a orlí pohled. Lidé za ním ukazovali prstem, říkajíce, že je jeho kožíšek podšit bláznovstvím.“
xxx

„Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen…“

 

The post Konec starých časů. Vančura a jeho výsměch lidské chamtivosti a vulgární novinářské mluvě first appeared on Čítárny.

Jaroslav Choltický Tajná láska. Chcete, aby na vás dýchla atmosféra 19. století, pak doporučujeme knihu povídek Jaroslava Choltického Tajná láska. Kniha je krátká (kolem 80 stran), typicky „povídková“ – žádné velké romány, ale milé, úsměvné črty s nádechem nostalgie.

Sbírka humoristických a laskavě ironických povídek z venkovského života – plná svérázných postaviček z jeho rodného kraje, drobných lidských slabostí, lásky, chamtivosti a vesnických intrik.
Jaroslav Choltický jako dobrý pozorovatel svého okolí, humorným způsobem vykresluje svérázné postavy ze svého rodiště v Cholticích, ale také z pedagogického působiště ve Světlé nad Sázavou a Ledče nad Sázavou. Příběhy jsou psány s laskavým humorem, ale také s pochopením a vcítěním pro tragické životní situace a jistě čtenáře zaujmou.
Kniha obsahuje podobných 10–12 povídek, často s motivy lásky, která se skrývá nebo naopak přehání.

Jaroslav Choltický (1869 – 1955) vlastním jménem František Janouch. Pedagog a spisovatel.
Autor tří románů (Zámecký vychovatel, Přebytečný člověk a Dvě zlatá srdce) je autorem mnoha povídek, jež vycházely v dobovém tisku.
Humorná knížka z jeho rodiště: Příběhy z Povedené Lhoty, z níž vyšlo několik povídek, zůstává stále zatím v rukopise.
První kniha povídek „Belhavý kůň“, vyšla v roce 2012.

Kniha je ve stejném formátu a edici jako kniha Belhavý kůň, kterou také Ilustroval známý malíř, grafik a ilustrátor Josef Velčovský.
Kniha vychází v malém, exkluzivním, číslovaném vydání. (100ks). Vydal Ladislav Janouch Praha, 2018.

Ukázka:

Seděl starej Vojta na lavici před chalupou, kouřil fajfku a civěl přes plot na Aničku, jak mele obilí na ručním mlýnku. Anička byla vdova po půl druhýho roku, hezká, buclatá, s tvářema jako jablíčka.
„No jo,“ vzdychl si starej Vojta, „ta by mi slušela. Ale jak to říct? Tajně to mám v srdci už tři roky, a ona nic netuší.“
Najednou se Anička otočila: „Copak, strejdo Vojto, tak smutně koukáte? Zase se vám něco stalo?“
„Ale jo, Aničko,“ zakoktal starej, „já… já bych vám rád něco řek… něco důležitýho.“
„Tak povídejte, já poslouchám.“
Vojta se zvedl, popošel k plotu, zakašlal a najednou to vypadlo: „Víš, Aničko, já tě mám rád. Tajně. Už dlouho. A kdybys chtěla… no, abysme spolu…“
Anička se zarazila, pak se zasmála tak, až jí slzy tekly: „Ale strejdo Vojto, vy jste mi to mohl říct dávno! Já vás taky mám ráda – ale ne tajně! Veřejně! Jenže vy jste furt jen koukal přes plot a nic neřek!“
Starej Vojta zčervenal jako rak: „Tak to… tak to se vezmeme?“
„No jasně,“ řekla Anička a podala mu ruku přes plot. „Ale teď už žádný tajnosti, jo? Lidi musí vědět, že starej Vojta konečně našel svou lásku!“
A tak se na vesnici začalo mluvit o „té tajné lásce“, která nakonec byla nejvíc veřejná ze všech.

The post Choltický a tajná láska. Příběhy s laskavým humorem z 19. století first appeared on Čítárny.

Stanislav Vodička. Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři, čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.

Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na vzdech:
“Kde jste slova, pojďte na pomoc”.
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se třeba do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.

Kdo má knihy Stanislava Vodičky v knihovně, je šťastný člověk…

Bezpečí domova (1945)
Soukromý tisk vlastním nákladem v Tasově, velmi raná a vzácná próza (dnes prakticky nedostupná).

Tam, kde usínají motýlové (1978, nakl. Vyšehrad)
První oficiálně vydaná kniha, soubor lyrických próz a miniatur. Nejznámější a nejčtenější titul, plný obrazů přírody a ticha.

Básník Jakub Deml v Tasově (1978 samizdat Rukopisy VBF; 1991 oficiálně Velké Meziříčí; 2001 rozšířené vydání Torst)
Nejhodnotnější a nejčtenější dílo. Osobní vzpomínky na přátelství s Jakubem Demlem, život v Tasově, Demlovu osobnost, zvyky, rozhovory a duchovní svět. Velmi cenný pramen pro demologii.

Umírající kolátora (1980–1981 samizdat Rukopisy VBF)
Soubor povídek, obsáhlejší próza.

Štědrovečerní vytrubování (1981)
Vánoční soukromý tisk pro přátele, drobná lyrická próza.

Planina ticha (1983, nakl. Vyšehrad, ed. V. Binar)
Výbor textů z Umírající kolátora, lyrické prózy o tichu, přírodě a kontemplaci.

Na vzdušné pěšince (1984, posmrtně)
Výbor z předchozích knih + texty z pozůstalosti, ed. V. Binar.

Jepičí okamžiky (1990, nakl. Vyšehrad)
Pozdní soubor krátkých lyrických textů, drobných postřehů a okamžiků.

Z dopisů Stanislava Vodičky (2000 soukromý tisk; 2008 Z dopisů Petru Holmanovi 1973–1982)
Korespondence, zejména s literárním badatelem Petrem Holmanem.

Audio:
Čas šumí
Účinkují: Valérie Zawadská a Josef Somr / Připravil: Miloš Doležal / Režie: Ivan Chrz / Natočeno: 2010
Audiokniha: Tam, kde usínají motýlové >>

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Výpisky z knih…

Jaro

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo. Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích. Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle. Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“

Řeka

Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všecko.
Sedím u okna a poslouchám. Voda teče, nese listí, větvičky, občas nějaký papír nebo hadr, co člověk hodil. Všechno to plyne, nic se nevrací. Stejně tak my – žijeme, myslíme, milujeme, trápíme se, a ono to všechno teče pryč jako ta voda.
Ráno ještě ležela mlha v údolí, bílá jako mléko, teď se zvedla a slunce ji propaluje. Na vrbách se třpytí kapky rosy, velké jako perly, ale za chvíli vyschnou. Ptáci zpívají, jako by nevěděli o žádném konci. Ale já vím – ten zpěv taky jednou utichne, jako utichne řeka v suchu, jako utichne dech.
Vzpomínám na starého Demla, jak seděl v zahradě a říkal: „Čas je řeka, ale my jsme kameny v ní. Voda nás ohlazuje, ale nakonec nás přece jen odnese.“ On už je pryč, já tu ještě sedím, ale za chvíli půjdu do dílny vázat knihy – ty knihy zůstanou déle než já. Možná v nich někdo jednou najde mou stopu, jako já nacházím stopu v řece, která teče dál.
A přece – v tom šumění je něco útěšného. Není to jen zánik, je to i obnova. Každý rok přijde jaro, voda stoupne, zelená se tráva, motýli se probudí. Čas šumí, ale nejen ničí – taky tvoří.
Sedím a poslouchám. Až to šumění přejde ve mně v ticho. Pak vstanu a půjdu. Život je krátký, ale ten šum je věčný.

Prastará místa na zemi

Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho… Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.

Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

Popásání

Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.

Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.

Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.

Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.

A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

Kvašení vína

Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.

The post Stanislav Vodička. Pokorný hledač tajemství ticha a přírody. Téměř zapomenutý first appeared on Čítárny.

Vilém Mrštík, Pohádka máje. Kdysi velmi populární román, který přes svou romantickou naivnost, oslovuje i dnes všechny mladé páry. A není divu, vždyť nesoudná víra zamilovaných v lepší život, v lásku, která překoná všechny překážky, se táhne lidským pokolením jako červená nit.

Stejně tak v románu Viléma Mrštíka (1863 – 1912), který začíná příjezdem studenta práv Richarda Gregora na bál do Ostrovačic u Brna, kde působí jeho strýce jako farář. Na bále se seznámí s šestnáctiletou Helenkou, dcerou revírníka. A tak se odvíjí komplikovaný příběh lásky, který nakonec končí šťastně.

Co je však na knize vůbec nejčtenější jsou lyrické pasáže, ve kterých Mrštík popisuje nezapomenutelným stylem kouzlo jarní přírody, lásku k domovu a k české krajině, čtení, při které se vaše fantazie proměňuje zlehka v impresionistický obraz.

Když k tomu připočteme pomalé tempo románu, které tak dokonale využil režisér Vávra ve svém filmovém zpracování, zážitek se promění v čtenářské pohlazení po duši.
Kniha určitě padne jak ulitá všem romantikům, kteří podlehli toulkám českou krajinou. A nejen tou jarní.

Kniha online >>

Ilustrace Ludmila Jiřincová

Výpisky z knihy: Vilém Mrštík / Pohádka máje.

„A v tom vědomí měkla jeho duše, zprotivily se mu čpavé kavárny, hloupá se mu zazdála hra kulečníku, mysl jeho utíkala daleko, daleko do zapadlých let a srdce jeho se otvíralo tichým vzpomínkám na šťastnější, dětstvím vyzlacený věk. Sladké snění zapředlo jej ve zlatou svou niť. – Poesie rodného kraje sechvěla se k němu a slibovala mu krásné lesy, zelený ráj, květnaté stráně, bělounké cesty, svaté shromáždění dědiny. Ať nechá všeho mudrování, všeho žalování a zajde si tam na místo, kde bývalo a bude zase jeho nebe.“

xxx

„Helenka obcházela záhony, prohlížela sazenici po sazenici a Ríša pro všechny věděl jména. Macešky, tulipány, narcisky, krokus, petrklíče, čečenky, kamilky, ty měla také, ale řebčík neměla; byly tu také jakěsi hyacinty, narcisky jinaké než měla sama.“

xxx

Když ticho nastalo kolem myslivny, asi k šesté hodině jako laň zamihlo se stromy cosi bílého. A jen olše na potoce Obravě byly toho svědky, jak na úsvitě rána Helenka se objevila uprostřed vrb, plaše se ohlédla a zmizela v nich.

Byl to o samotě vyhlédnutý kout, kam voda jako křišťál čistá svážela se v tichou hlubinu a kde všechno, i místo i celé vůkolí, zdálo se stvořeno býti jen proto, aby sloužilo za úkryt dívčích koupelí. Opodál byl les, na březích hojnost kvítí a vrby ze všech stran jak záclony uzavíraly sem přístup bohatým svým lupením. Záclony se roztrhly a Helenka vstoupila. Strhla ze sebe šaty, a nožky vyprošťujíc z bílého prádla, stála tu pojednou nahá v celé své rusé kráse, jak ji stvořil Bůh. A hlavou bujně natřásajíc rusé svoje kadeře, byla by se podobala Albíně v tu chvíli, kdyby měsíc na ni svítil a byla noc, ale na ni slunce zářilo a smál se bílý den…

Byla jako stříbro.

Lehla si do trávy a nahnula se z břehu. Usmála se na sebe. Jak byla krásná v radostném tom záření cudného svého tílka, v jehož kouzlu zhlížela se tu sama před sebou jak liliový květ. Vody chvěly se pod ní, zelenavé stíny rozestíraly se jí po tváři a po rukou, a celé nebe, pohříženo dolů v lesklé zrcadlo, zhlíželo se dole s ní. Hravě, jen jako maní dotknula se nožkou modra nebes pod sebou, a tu Helenka jediným pohybem ruky zavinuvši vlasy svoje v antický kužel, levou rukou zavěšena ještě za větev, sklouzla pojednou v čistou tu hladinu a vody se za ní zavřely, vody ji objaly a chvějící se, teplou zlíbaly ji jako svou. Vlnky se nad ní kolébaly, květiny z břehů kývaly na ni, olše zašuměly náhle slaďounkým jakýmsi šeptem a Helenka dole jako zdravé zvíře hověla si zatím v mrazivé své lázni pramenitých vod, nestřežená, nehlídaná, bujně jak rybka začala sebou zmítat, kolem sebe bít, šplíchajíc rukama, rozstřikujíc pěny, a s rozkoší pozorovala, jak se voda stříbrem po ní slívá a jiskřičkami hraje po hebkém jejím povrchu. Ležíc tak naznak kolíbána, milována vlnami, hned do stínu, hned na slunce provalujíc hlaďounké své údy, ještě několikrát sebou tak uhodila, ještě několikrát jako bělice pod vodu sklouzla a zase nad ni se vynořila – a když pak růžová za větev se chytla a vzhůru se vyhoupla na břeh – vody za ní zavzdychaly v tichém sípění praskajících pěn a krůpěje jak perly sypaly se z ní, svítíce v travinách jak jiskry urosených hvězd.

xxx

Jednoho dne byli spolu v lese. Helenka pobíhala sem, pobíhala tam, ptala se, co je to, co ono, a uhodila tak na jedinou zvučící strunu v jeho srdci – na živou kdysi a nyní utuchlou už jeho zálibu k bylinám. Velice dojemně jí vymaloval život rostlin za dne i v noci a v opravdový úžas ji přivedl tím, když jí řekl, že kořínek u rostlin je vlastně živý, že se vevrtává do země jako červ a cítí všecko jako člověk, jenom hýbat se nemůže. Na doklad citoval i Darwina (velice učený jeden pán, který si získal o vědu nesmírné zásluhy) a poznamenal, že právě Darwin to byl, který na špičce kořínku našel dokonce i mozek rostliny! A Ríša byl by snad mluvil i o myšlénkách rostlin, kdyby nebyl pozoroval, jaké napětí se jeví v Helenčině tváři – a že svého účelu dosáhl vlastně již mozkem.

Jak před ní vzrostl! Jak se jí zdál moudrý!

Ale úsměv, který Helence v tu chvíli zvlnil tvář, zmrzl jí pojednou na rtech: Ríša, ocitnuv se jednou nahoře, řítil se na ni celou lavinou duševní svojí nadvlády.

„To – to není tedy jen trhat všecko kolem sebe, šlapat po květech a tak…“ pravil tónem nadšeného moralisty – „květiny mají také cit!“

xxx

Ríša vedl v Praze velice bohaprázdný život. Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Nikomu se nevyhýbal a zdálo se, že každý musil vyhnouti se jemu. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde na této zemi. Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky.

Jak patrno, byl Ríša i lidem na obtíž.

Srdcem nepřilnul k ničemu.

Aby si ze svých studií neodnesl látku k některému oboru vědění, o to se už na gymnasiu postarali jeho profesoři, o chuť k práci připravil se on už sám.

Ještě tak nejraději by byl verše čet a je dělal.

Úvodních článků nečetl, o politice soudil, že je to sedmá, ale nejšpinavější velmoc na světě.

I reformování společnosti se chyt. Dal se zapsat do Moravské besedy2 a první jeho starostí bylo, shodit starostu i s výborem dolů.

Jaké byly ostatní jeho názory, jaké náhledy o tomto i onom světě?

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu.

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh.

xxx

Povahou tichá, skromná jak Helenka byla Albína.

Obě prý měly těla krásně bílá jako lilie, vlasy dlouhé, lesklé, oči tmavé a plné modra kvetoucího lnu. Albína byla ještě o něco světlejší a štíhlejší než Helenka, zato ale choulostivá a smutná až do smrti. Vítr na ni dýchnout, a hasla jako svíce, slunce na ni zasvítit, a vadla jako vzácný květ. Skrývala se proto doma víc než na otevřených místech, a jako by ani nežila a jen duchem se vznášela mezi svými – jako krásná smrt bloudila po domě a do pláče bylo každému, kdo na ni pohlédnul.

Když se vypravovalo o vílách a rusalkách, Albína zrovna pila každé to slovo, a kdykoliv hovor přešel do milých těch končin jejího světa, sladce se vždycky usmála, a při tom mdle se položila hlavou na stranu jako člověk, kterému o sluch zavadí nejkrásnější hudby vanutí.

Jedinou radost měla, a to bylo v létě, kdy za teplých a lunojasných nocí tajně vycházela z domu k malé říčce Obravě a tam v úkrytu vrb a olší nahnutých při měsíčku koupala své sněhobílé údy. Tehdy stojíc uprostřed vod zhlížela se v tmavých jejich hladinách, a rozpouštějíc vlasy svoje po vůli vln, zdobila je květy chrp a vlčího máku s koukolem. To byl jediný okamžik, kdy ožila jak rybka vrácená vodě, jediná chvíle, kdy zapomenuvši na svět, laškovala, smála se, tleskala do vln a rukama jako děcko lovila stříbro měsíce. Tak sama sobě připomínala jednu z těch rozkošných vidin pohádkových nocí, za nichž na zem vystupují víly –
– A slýchala, jak jsou krásné; oblečeny v průhledně zelenavé šaty s pásy stříbrnými, že jsou těla tak průzračně jasného a bledého, že se zdá, jako by ani nebyly a jen ze světla měsíce živy byly. Tenké jak jedle, postavy štíhlé a lehké jako u ptáka – s vlasy zlatými, rozpuštěnými volně po zádech, za noci plují po řekách a na břeh vystupují, aby si natrhaly květin, jimiž si pak zdobí svoje hlavy. Slýchala, že rády sídlí na místech od přírody krásných, když dozrává obilí, že opouštějí křišťálové svoje paláce, kam vedou stezky stříbrné a zlatým pískem pokryté, a po těch vzhůru prý se nesou na povrch jezer a řek, aby po březích i po stromech prováděly svoje svévole.
– Tři a tři drží se vždy za ruce a v paprscích měsíce tancují při líbezné hudbě ptačí, nebo na větvích se houpají a hřebenem z rybích kostí češou svoje vlasy; nebo zase na vodu se spouštějí, v klubku se válejí v řece, vesele tleskají do dlaní, stříkají po sobě vodou a s křikem, jehož chechtot daleko se rozléhá v tichosti noční, vrhají se do hlubin vod; kuku! je slyšet po nich.
– Jednou zdálo se dokonce Albíně, že slyší jejich zpěv – ale ten byl takový sladký, líbezný a čistý, že jí byla až nesnesitelná ta síla touhyplného volání: vykřikla, ale tím okamžikem už zhasla pro ni všechna krása a Albína nevěděla, bylo-li to pouhé zdání nebo pravdy zjevení… Ale v duchu až do skonání slyšela ty kouzlaplné jejich hlasy, o jakých říkala Marta, že kdo jen jednou je uslyší, o hladu a žízni by je poslouchal až do smrti, zapomenout na ně nemůže a nemůže už po celý svůj věk.

Nebála se jich. Jako by sestrou jejich byla, celým svým zjevem nesla se za tajemným jejich příkladem. A žijíc sama jako v pohádce přibírala na sebe všechny jejich zvyky, náklonnosti, dle jejich vzoru měnila nevědomky i svou podobu i svůj hlas a stroj. Ráda odívala na sebe roucho z čistého kmentu, a naříkajíc sobě na bolesti hlavy, s vlasy rozpuštěnými, s tvářemi bledými nešla, ale zrovna se vznášela, a chodíc po domě, hledala místo, kde by ukryla němý svůj bol.
– Celý její život nesl na sobě nádech bytosti neskutečné, neživé a byly chvíle, kdy se měnila už jen v přízrak, přelud bez krve a bez těla: jednou ji přistihli dokonce, jak nehybná a smutná stojí uprostřed domu a zpívá hlasem překrásným… Bledá a jakási zimničná jako socha svatá vznášela se víc než stála a jen ty oči jí svítily jako záře a obočí pozdvižené vzhůru měnilo výraz její tváře v nadšení – –
– Nikdo nezvěděl, nač v tu chvíli myslila, nikdo nikdy nepoznal, co v tu chvíli vycházelo z bezbarvých jejích úst – jen ten zpěv slyšeli všichni a ten je pohnul k slzám.

Domácí pozorovali, že čím dále stále více a více chřadne a mění se v nic. Vypravovali si mezi sebou, že ji snad v noci navštěvují moci zlé a upíjejí z ní ještě i tu trochu krve, která jí zbývala. Viděli ji, jak bez pohnutí a bez dechu leží jako mrtvá a po čele a po tvářích jí stojí bílý pot. Zkropili ji svatými oleji, chránili modlitbou – ale trvalo věčnost vždy, než zase jménem přivolali duši její zpět. „Albíno, Albíno!“ volal na ni jeden přes druhého, brali ji za ramena, brali ji za ruce, ale jako mrtvolou když hýbá. Bez vlády a bez duše, bílá, s černými modlitbami v rukou, které jí dali, aby k ní neměly přístupu moci neznámé – spala dál a jen to obočí příkře sražené a bolestně do sebe srostlé dodávalo jejímu výrazu čehosi živého, ale neskonale přísného a karatelského.

Jednou v sobotu ulehla a nevstala už víc.

Ve středu měla pohřeb.

V tu chvíli, když skonávala, vítr zavál zahradou, hodiny začaly strašlivě bít a venku jako by někdo zakvílel…

Marta mínila, že to lesní ženka obcházela kolem stavení a věštila neštěstí.

xxx

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu.

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh.

The post Pohádka máje. Vladimír Mrštík vás okouzlí první láskou a májovou přírodou české krajiny first appeared on Čítárny.

Ludvík Aškenázy popsal v povídce Stín nejzrůdnější čin americké vlády. Atomovou genocidu v Hirošimě a Nagasaki / 6. a 9. 8. 1945 /, která byla pro světovou veřejnost silným otřesem. Dle mého je to povídka světového významu, protože Aškenazyho poetika vyprávění na pozadí lidské zrůdnosti se do každého rozumného člověka otiskne nezapomenutelným způsobem.

V roce 1945 přijaly Spojené státy jedno z nejstupidnějších politických rozhodnutí ve své historii.
Pomocí atomové bomby demonstrativně vyhladili dvě japonská města Hirošimu a Nagasaki ve zcela válkou vysílené zemi, která evidentně několik měsíců hledala způsob, jak válku ukončit, ale za předpokladu zachování cisařství.
Konečný poměr ztrát na životech: Vojáci 5 % / civilisti 95 %. Celkem zemřelo 150 tis. až 240tis.lidí. Z toho cca 50% první den.

Přitom tento výbuch nebyl rozhodujícím faktorem kapitulace Japonska.
Tím byla likvidace miliónové japonské armády v Číně Rudou armádou, kterou Japonci měli jako pojistku pro vyjednávání míru a která mohla být použita v boji proti oslabenému SSSR po válce. Třetí světová válka tenkrát nebyla jen fikcí na papíře.

Ukázka z povídkové knihy Ludvíka Aškenazyho, Vajíčko. (Čs. spisovatel 1963)
Soubor krátkých tragikomických povídek, které překvapí svým mimořádným postřehem jedinečného okamžiku,

Stín / Ludkvík Aškenázy

Šestého srpna 1945 ráno přečetl luteránský polní kurát modlitbu nad letadlem se zvláštní náloží. Nálož svrhlo letadlo v 09 hodin 15 minut japonského času na město, klidně oddychující v pastelově svěžím ránu.
Tehdy se stala naší dobré zeměkouli podivná věc.
Poprvé v dějinách lidstva (pokud je nám známo z psaných pramenů) vpálil oheň lidské stíny do hlíny. Tak se podoba člověka nadlouho spojila se Zemí. Podivná hlína, z níž jsme prý vzešli, se v tom pekelném žáru stala fotografickou deskou.
Země je jak známo matka, budiž, pak se jí nedivme, že se o nás bojí.
V ten den si všichni ve městě mysleli, že tentokrát vážně, ale docela vážně konec.
„Musím si to strašné dítě rychle vyfotit,” řekla si Země, „zbude mi po něm medailon. Po tom milém dítěti.”
Ve světle ďábelského magnézia odtrhla naše rodná matička Země stín od jeho hmoty — což je věc nevídaná — a zhmotnila ho. Snad na památku, spíš jako vzorek bez ceny. A možná jen tak: nevěděla, chudák co má dělat.
Tak v hirošimské půdě zůstaly vypáleny fotografie lidí, navždy zachycené stíny. Každý ten stín volal nebo pádil nebo se sám v sobě zlomil. Na tom neobvyklém panoptiku vyrostly pak nové domy, ještě větší, ano, ještě větší.
Každý rok šestého srpna přilétá letadlo, stejně osamělé a stejně nenápadné jako tamto, a shazuje věnec bílých chryzantém. Snášejí se, ty chryzantémy,
na padáku z balonového hedvábí, jako hvězda zvolna klesající do hlubin.
Je to míněno trochu jako pozdní pokání a milá pozornost Spojených států.
Malá japonská holčička, která se jmenovala Šimoko Murai, našla na nedostavěném hřišti krásně zachovalý stín, dokonce v betonu. Byl to malinký stín, s copánkem a ještě školní brašnou na zádech.
Běžela tedy ta Šimako Murai, která vypadala celá jako něžné žluté kolínko, za brejlatou paní učitelkou, která vypadala jako zlatá hruštička z podhoří.
A když obě uviděly, daly se do pláče. Přeskočilo to z jedné na druhou. Slaně a světle se z nich všecko vylilo a hned se mohly krásně na sebe usmát.
„To jsme ale hloupé holky, Šimáčku, řekla ta brejlatá Hruštička. „My jsme tak hloupé holky, tak hloupé.”
„No, jsme holky,” drahá paní učitelko, řeklo Kolínko, „to se nedá nic dělat.”
„Tak proč špulíš pusinku?” řekla ta Hruštička. „A kam schováváš očka, ty líbezná? Stul se ke mně, pošeptej mi to do ucha.”
Pak odešly na to nedostavěné hřiště, k té školačce v betonu. Poseděly nad ni, popovídaly si, posnídaly a nechaly té holčičce půlku broskve. Byl příjemný chládek.
„Milá paní učitelko,” vzdychla Šimako, „tak hezky je tu pod tím malým stromem, přímo božsky.”
„Krásně je tu pod tím mladým stromem,” řekla zlatá brejlatá Hruštička. „Škoda, že to není na kopci,
kočičko, byla by odsud pěkná vyhlídka na celý milý svět.”
„Ach, jaká škoda, že to není na kopci, drahá paní učitelko,” vzdychlo si to děvčátko. „Panečku, kdyby tak krásné posezení bylo na kopci, to by bylo.”
„Vezmi si tady tu bílou sladkou placku,” řekla Hruštička, „jez oříšky, schrupni je, drahoušku.”
To víte, že ta Šimoko schrupla sladkou placku, rtíky se jí zbarvily višní.
„Paní učitelko,” zeptala se pak, „může se stát zas, co se stalo už Jednou?”
„Nevím o ničem, co by se stalo jen jednou,” řekla ta malá paní. Věděla to odmalinka. Zvedla se s příjemným žvatláním a vzorně se odporoučela. Byla zářivá, křehká a uvnitř trochu nahlodaná.
Možná, že její záře, křehkost a trouchnivění bylo totéž.
Šimako zůstala sedět na bílém nedostavěném hřišti pod vyjeveným stromkem; vtom se rozzářila velká fialová neónová reklama nejlehčích tranzistorových přijímačů a přenosných televizorů. Uviděla svůj vlastní stín.
„Ejhle, můj vlastní stín,” řekla si. „Stíneček. Můj milý, malý… Kdyby naše stíny uměly mluvit, kdyby tak ty stíny mluvily, jak pěkně by se nám holčičkám umíralo. Klidně bychom si všechny umřely, kliďánko. A vždycky, když potom budou naše mámy smutné, zajdou si za tím stínem té své a stín hlesne:
„Mami. Ahoj, mami.”
Když se neón zbarvil do nachova, vrátila se k ní úzkost. Utěšila se cucavým bonbónem. Vycucala ho do mrtě.
„Možná, že ho naučím aspoň jedno slovo,” řekla si. „Možná, když na něj budu mluvit a mluvit a mluvit. Co, stíne? Stíne! No tak, stíne. Hej, stíne, pane stín.”
Stín kýval hlavou, že jo, ale neřekl nic.
Pohrozila mu rukou, jako paní učitelka. Stín také pohrozil. Na ruce mu scházely dva prsty, prsteník a malíček. Jeden žlutý japonský gén v malé žluté mamince zapomněl, v té naší popletené době, co má všechno udělat, a pokazil tomu Kolínku jednu ručičku.

The post Aškenázy. Povídka Stín o nejzrůdnějším činu americké politiky. Genocidě v Hirošimě a Nagasaki first appeared on Čítárny.

Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem, napsal kdysi Miroslav Horníček a pokračuje: A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři.
A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. František je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním.
Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.

Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila je výběr z jeho velmi populárních ranních rozhlasových fejetonů, která se vysílala v pondělí po dlouhé dva roky.
Ve svých fejetonech vzpomíná Nepil na svoje dětství, na různé zážitky z cest nebo svých setkání se zajímavými lidmi a většina příběhů jsou nejen vtipná a milá, ale jsou zakončena nějakým pozitivním sdělením.
Dodnes jeho vyprávění patří k tomu nejlepšímu, co v Českém rozhlase vzniklo.

Ukázka: Senkruvna / František Nepil

Pokusím se vám vylíčit co nejdecentněji příhodu se senkruvnou. Senkruvna je skrytá součást venkovských záchůdků. Když je plná, vezme se šoufek a pár starých kbelíků a rozlévá se -obyčejně v zimě nebo v předjaří -na záhony, aby byla úroda. Žádný kolemjdoucí nebere tuto akci na vědomí pouze mlčky.
Každý považuje za svou povinnost vám sdělit, že to je rajská vůně; jako by ten, kdo to s tím šoufkem vybírá, neměl o ní ani ponětí. Do téhle práce se dal můj kamarád, protože mu od senkruvny začala vlhnout stěna ve sklepě. Několik hodin tedy zaléval záhony, než objevil, že betonová nádrž je prostě prasklá. Protože prasklina končila v horní třetině, poskočilo mu srdce radostí: nemusel, jak doufal, vybírat dál. Odložil tedy šoufek, umyl se a šel za svým kamarádem zedníkem Matějkou, ať to jde posoudit.

Matějka nedělal žádné štráchy, vzal si holínky, lžíci, kladivo, fanku a rajblík a šel. Kamarád mu cestou horlivě vysvětloval, že to vybral jen pod tu prasklinu a ten spodek že tam nechal. Do toho že by se prostě postavila koza a žebřík s fošnou. Nevšímal si, že Matějka kráčí vedle něho, pokyvuje hlavou, ale myslí si na své věci. Pouze mu bylo divné, jak zedník reagoval na tu kozu. -“My jsme chodili pást na draha,” řekl, a můj kamarád nevěděl, co na to. Lešenářská koza a koza, co se pase, jsou přece nebe a dudy.

Když přišli na místo, obhlédl Matějka shůry prasklinu, pak si vzal zednické kladívko na její otlučení, zkoumavě se zahleděl na hustou sedlinu v septiku a než mohl můj kamarád cokoli ze sebe vyhrknout, Matějka hup dolů! -a panenko svatokopecká -v ten ráz mu koukala pouze hlava! A v ten ráz bylo mému kamarádovi zřejmé, že ho cestou prostě neposlouchal! A v této krizové chvíli nastal v celé věci nečekaně velebný zvrat: ten prostý zedník totiž jen omluvně řekl:

“Ono to vypadalo jako dno. -Přines nějaký žebřík.”

Když vystoupil, postavil se trpělivě k pumpě, kamarád ho omýval hadicí jako embéčko a poděšeně kvokal o tom, jak chtěl postavit dolů tu kozu. Matějka na sebe vymačkával Jar, krásně pěnil, myslel si dál na své věci, a když se převlékl do suchého, postavil do senkruvny kozu a začal spravovat tu puklinu.

Jestli máte pár minutek času, zkuste si spočítat, kdo ve vašem okolí by nezasypal mého kamaráda takovým výrazivem, jež by bylo adekvátní prostředí i postavení, ve kterém se zedník octnul. Kdo by mu nenahrnul na hlavu všechnu vinu, kdo by vztekle nesbalil fidlátka a u senkruvny by ho už nikdo neviděl, ať to třeba zatopí celý barák. A když to všechno spočítáte, mělo by vám vyjít, že nezačernit kamarádovi den a zbavit ho starostí dokáže ten, kdo na to má, třeba i v senkruvně.

The post František Nepil. Legendární vypravěč a jeho dobré a ještě lepší jitro first appeared on Čítárny.