Stojím na kraji lesa nad Březníkem (tím starým Pürstlinkem) a vítr mi fouká do tváře stejně, jako to popisoval Karel Klostermann (13.2. 1848 – 17.7. 1923).
V batohu mám jeho knihy: Ze světa lesních samot a Črty ze Šumavy. Karel Klostermann je teď mým společníkem na cestě, kterou kdysi prošel sám. Když se dívám dolů do údolí, kde stála myslivna, skoro slyším ten skučící vítr z páté kapitoly románu.

„Polovina října minula. Lítaly mraky přes hory a lesy, mraky šedé, nízko se plazící; tu spustily drobný, pronikavý déšť, tu opět husté vločky sněhu… Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kmeny, šumí větve píseň svou, a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně, a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Přesně takové světýlka jsem viděl včera večer nad slatí – tančila, jako by vítr skládal hudbu jen pro ně.
V románu je to dramatické, děsivé i krásné zároveň.
Kořán, Svijanský, Katka – ti všichni tu žili, bojovali s pytláky, se zimou, s osamělostí.
Teď tu stojí jen památník a informační tabule, ale když zavřu oči, vidím tu starou myslivnu, závěje sněhu, které odřízly svět, a tu chvíli, kdy se všechno změnilo vichřicí.

Román je silný příběh, který tě vtáhne dovnitř.

„Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje.
Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu.
Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí.
S pravé, západní strany ohraničují pláň Plattenhausen, velký a malý Spitzberg, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání.
Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz — i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“
xxx

…Nesčíslné kmeny tli a hniji po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody… Obrovské smrky s mechem porostlými pařezy a polámanými větvemi; zkroucené, bez kůry stojící kmeny jako mumie v poušti… Černé tůně a temně rudé louže… Ticho mrtvé, jen občas zvonění stáda v dáli.

Procházím stezkou k Luznému a najednou chápu, proč Klostermann musel napsat ten konec – ten nářek:

“Podlehl les po osmihodinném boji s rozkaceným živlem, stromy ležely jako bojovníci… Ach, milý čtenáři, polehly hvozdy nebetyčné — již nevstanou…
Kořán zalomil rukama, zaplakal srdečně: „Můj les, můj krásný les!“

Po vichřici tu ležely kmeny jako padlí bojovníci. Dnes je tu zase les, mladší, ale pořád cítím tu tíhu. Kniha v ruce mi ukazuje, jak příroda dokáže být krutá i velkorysá.

Pak otevřu Črty ze Šumavy. Tady už není žádný vymyšlený příběh. Autor mluví přímo ke mně, jako bychom šli spolu.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.
A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Procházím stejnými místy, která popisuje – od Železné Rudy přes Podroklaní až k prameni Vltavy.

Črty jsou tišší, rozjímavější.
Žádné velké drama, ale přesné, láskyplné pozorování: jak kleč šelestí, jak se mlhy plazí přes hřebeny, jak lidé žijí v souladu s tím, co jim kraj dovolí.
Tady je Klostermann nejblíž Thoreauovi .
Jde lesem, pozoruje, přemýšlí a varuje: lesy mizí, stará Šumava umírá. Když stoupám nahoru k vrcholu, román mi dává příběh a emoce, črty mi dávají oči a srdce.
Román je jako bouře a strhne tě. Črty jsou jako tichý déšť po bouři – usazují se hlouběji.

Obě knihy mi teď pomáhají vidět, co už tu není, i to, co tu pořád zůstává.
Sedám si na pařez, listuji a najednou mi dochází:
Klostermann tu není jen spisovatel. Je to průvodce, který mi ukazuje, že Šumava není jen les a hora. Je to místo, kde se člověk setkává s tím největším – s přírodou, s minulostí i sám se sebou.
Když se vracím dolů, vítr zase skučí mezi stromy. Usmívám se. Mám v batohu dvě knihy a pocit, že jsem tu dnes nebyl sám. A zítra půjdu dál s Klostermannem v ruce, po stopách, které nikdy úplně nezmizí.

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Román vyšel v roce 1891 pro časopis Osvěta; knižně vyšel roku 1894 (někdy uváděn i 1892). Jde o první román volného šumavského cyklu (následují V ráji šumavském a Kam spějí děti).

Karel Klostermann / Črty ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen, 1890)
Jedná se o Klostermannovu knižní prvotinu (původně psanou německy). Vznikla z fejetonů, které publikoval v pražském listu Politik (pod názvem Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde). Česky vyšla až po jeho smrti (první překlad 1925, známější verze 1986).

Eknihy Klostermanna jsou ke stažení zde >> https://www.klostermann.cz/

The post Klostermann v batohu aneb s knihami českého Thoreaua na Šumavě first appeared on Čítárny.

Franc Kafka a Zámek. Nadčasový, absurdní, tajemný, ale hlavně otevřený příběh plný symboliky a naznačování. Ale v pěně hledání narážíme na jedno a totéž. Na bezmocnost našeho konání. Ne ovšem z pohledu naší nedovzdělanosti nebo přecenění našich přirozených schopností, ale bezmocnost z mašinérie moci a nastavení společnosti, která omezuje naši svobodné konání.

Zeměměřič K., hlavní hrdina románu, je pracovně povolán do jedné vesnice. Všímá si, že lidé mu nevěří a brzy nalezne důvod. Zámek nad vesnicí, odkud přichází plno nepochopitelných restrikcí od někoho, kdo mu práci zadal.
Příběh zeměměřiče K. se točí v kruhu. Snaží se získat povolení pro svou práci, chce mluvit s tím, kdo vládne na Zámku, ale ničeho se nedopátrá, nic se nedoví, nikam se v podstatě nedostane. Nepřekonatelná byrokracie táhne ze Zámku jak mor a ovládá vše pod ním. Jak píše Kafka: “dlouho hleděl do zjevné prázdnoty nad ním.”
Otevřený příběh je stejně symbolický, jako samotná kniha, která zůstává nedokončená.

Franc Kafka vůbec nebyl zoufalec. I když často propadal zoufalství, stejně jako svého času Pascal nebo Kierkegaard (znal jejich tvorbu). Neztratil však víru v Boha, nikoli víru ve vyšší realitu, ale pouze víru v sebe sama, ve schopnost člověka dosáhnout pravého, hluboce smysluplného vztahu s Bohem, nebo, jak někdy Boha nazývá, „Zákonem“. A to se odráží ve všech jeho dílech, nejvelkolepěji v „Zámku“.
G. Hesse „Franz Kafka“.

Nekonkrétnost a symbolika příběhu je vždy základ pro stovky vysvětlení školního zaříkadla:
Co tím chtěl Kafka říct.
Každopádně jedno je zřejmé. Omezování naší osobní svobody je přímo úměrné složitosti byrokracie společenského systému, který si sami vytváříme. Ať už aktivně nebo pasivně tím, že jeho narůstání tolerujeme mlčením a nezájmem. Mnozí si ho uvědomí teprve tehdy, až je chapadla byrokracie přerostou a oni  v jejích sítích bezmocně bloudí a mřou.

Možná měl Kafka řešení.
Možná to souvísí i s tím, že román začal psát v roce 1922, dva roky před vlastní smrtí na tuberkulózu, kterou dostal už v roce 1917.
Možná nedokončil román záměrně, protože z celého příběhu je zřejmá marnost nad marnost.
Možná měl K. umřít, vyčerpaný nekončícím úsilím nalézt svou cestu v byrokratické síti, která pomalu prostupuje naše jednání.

Ale hlavně by nám možná mohlo dojít, že i bezejmenný Zámek má své jméno, které se tak často mění podle doby, ve které době knihu čteme!!!

Výpisky z knihy: Franc Kafka / Zámek

K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: “Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?”
“Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,” pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy.
“A k přespání tu musí mít člověk povolení?” ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu.
“Jistěže musí mít povolení,” odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: “Nebo snad nemusí mít povolení?”
“To si tedy budu muset povolení opatřit,” řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát.
“A od kohopak?” zeptal se mladík.
“Od pana hraběte,” řekl K., “nic jiného mi nezbývá.”
“Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?” zvolal mladík a ustoupil o krok.
“Nejde to snad?” zeptal se K. s klidem. “Tak proč jste mě budil?”
Teď už byl mladík zlostí bez sebe. “To jsou tulácké manýry!” vykřikl. “Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.”
xxx

„Jste divný člověk, pane zeměměřiči,” řekla hostinská a šla z ní hrůza, jak tu tak seděla vzpřímenější, s nohama roztaženýma od sebe, s mohutnými koleny trčícími dopředu pod tenkou sukní. „Žádáte nemožné věci.”- „Proč je to nemožné? ” zeptal se K.

„Vysvětlím vám to,” řekla hostinská takovým tónem, jako by to vysvětlení nemělo být snad poslední laskavostí, nýbrž již prvním z trestů, jež udělí,” ráda vám to vysvětlím. Nepatřím sice k zámku a jsem jen žena a jsem jen hostinská, v téhle hospodě posledního řádu – není posledního řádu, ale nemá k tomu daleko – a může být, že nebudete mému vysvětlení přikládat velký význam, já však měla v životě otevřené oči a sešla jsem se s mnoha lidmi a všechnu tíhu hospodářství jsem nesla sama, protože můj muž je sice hodný chlapec, ale hostinský to není, a nikdy nepochopí, co je odpovědnost.
Vy například máte co děkovat jen jeho nedbalosti – byla jsem ten večer už k padnutí unavená -, že tu ve vsi jste, že si tu v klidu a míru sedíte na posteli.”-
„Cože?” otázal se K., probíraje se z jakési roztržitosti, vzrušen spíš zvědavostí než hněvem.
„Jenom jeho nedbalosti máte co děkovat!” zvolala hostinská znovu míříc ukazovákem na K., Frída se ji snažila uklidnit.
xxx

„Poslyšte, pane zeměměřiči! Pan Klamm je pán ze zámku, to už samo o sobě, nehledě k ostatnímu postavení pana Klamma, znamená velmi vysokou hodnost.
Co však jste vy, o jehož svolení k sňatku se zde tak pokorně ucházíte! Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec, někdo, kdo je přes počet a všude se plete do cesty, kvůli komu jsou neustále oplétačky, kvůli komu se musí vystěhovat služky, někdo, jehož záměry jsou nejasné, kdo svedl naši malou Frídu a jemuž ji bohužel musíme dát za ženu. Tohle všechno vám ale vlastně nevyčítám. Jste, co jste: viděla jsem toho už v životě až dost, abych snesla i takový pohled. Ale teď si představte, co vy vlastně požadujete.
Takový člověk jako Klamm má s vámi promluvit! S bolestí jsem slyšela, že vás Frída nechala dívat se špehýrkou, už když tohle učinila, byla od vás svedená.
Řekněte mi, jak jste vůbec snesl pohled na Klamma? Nemusíte odpovídat, vím to, snesl jste ho velmi dobře. Vždyť vy nejste ani schopen opravdu Klamma vidět, to není ode mne žádné vyvyšování, protože ani já to nedokážu. “
xxx

…a jestliže si i teď přeji mluvit s Klammem a ani vaše výklady mě od toho neodradily, není tím ještě řečeno, že jsem schopen třeba jen snést pohled na Klamma, aniž by mezi námi byly dveře, a že neuteču z pokoje hned, jak se objeví. Avšak taková, byť oprávněná obava není důvodem, abych se té věci neodvážil.”
xxx

Co je to však za poštovskou službu, když je tak málo důležitá? Vždycky mne zabolí u srdce, když Barnabáš ráno řekne, že jde na zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje. K čemu to všechno?

Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, například s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostává přímo od Klamma, nýbrž od písaře.

Písař si to ovšem usnadní, dá dopis Barnabášovi a řekne: ,Od Klamma pro K.’, a s tím Barnabáše propustí. Nu a pak přijde Barnabáš domů, bez dechu, s konečně ukořistěným dopisem pod košilí na holém těle a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vypráví a potom zkoumáme každou jednotlivost a odhadujeme, čeho dosáhl, a nakonec zjistíme, že dosáhl velmi málo a že to málo je ještě pochybné
xxx

„A i kdyby snad ta naprostá nepravděpodobnost vzala na sebe najednou skutečnou podobu – je už snad potom vše ztraceno? Naopak. že by vše bylo ztraceno, je ještě méně pravděpodobné než to nejnepravděpodobnější. Ovšem, jakmile uí je strana v pokoji, je to velmi zlé. Je to tísnivé. – Jak dlouho vydržíš vzdorovat? ptáš se sám sebe. Nebude tu však žádného vzdoru, to je jasné. Musíte si jen správně představit tu situaci. Nikdy nespatřená, stále očekávaná a stále po zákonu rozumu nedosažitelná strana sedí zde. Už svou mlčenlivou přítomností zve, abyste vnikl do jejího ubohého života, přičiňoval se tam jako ve vlastním a snášel utrpení jejích marných požadavků. Toto pozvání za tiché noci
je svůdné. Poslechnete je a vlastně přestanete být úřední osobou. V té situaci bude pomalu nemožno odmítnout jakoukoli prosbu. Přesně vzato, zoufáte si, ještě přesněji vzato, jste nesmírně šťasten.
xxx

Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni
xxx

Neodolatelně ho to lákalo hledat nová setkání a známosti, ale každá nová známost jen prohlubovala jeho únavu.
xxx

…a ty jsi buď blázen, nebo dítě, nebo velmi zlý, nebezpečný člověk
xxx

Mimo něj šly všechny ty rozkazy, nepříznivé i příznivé, a i ty příznivé měly konec konců nepříznivé jádro, v každém případě však šly mimo něj a on stál příliš hluboko a nemohl do nich zasáhnout nebo je dokonce umlčet, aby byl slyšen jeho hlas.

The post Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování osobní svobody first appeared on Čítárny.

Zdeněk Jirotka napsal Saturnina jako skvělý lék na špatnou náladu. Stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní skvělým anglickým humorem. A to je v českém prostředí moc vzácná věc.

Kniha je bohužel jediný majstrštyk Zdeňka Jiroutka (*7.1. 1911 – 12.4. 2003), ale i kdyby už nenapsal vůbec nic, kniha mu přinesla nesmrtelnost.
Zajímavostí je, že Saturnin poprvé spatřil světlo světa 24.8. 1940 v Lidových novinách za německé okupace.
Tehdy v novinách vyšla povídka “Můj sluha Saturnin” a o dva roky později vychází celý román, který Jirotka napsal v koupelně bez oken svého bytu kvůli německému protektorátnímu příkazu zatemnění.

Od té doby kniha pořád okouzluje nové a nové čtenáře množstvím parodií a nadsázky a zejména absurdními situacemi, do kterých uvádí svérázný sluha Saturnin nejen svého pána, ale i celé své okolí.

“Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti.
Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty:
Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat,”
řekl Zdeněk Jiroutka. Budiž nám tento citát jakýmsi mementem, který nám zanechal

Ukázka z knihy:

Když někdo chápe přísloví doslovně, může vést k tragédii, řekl doktor Vlach. Znám případ muže, kterého pětkrát přivezli do nemocnice zle potrhaného, neboť tvrdil, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.

Dědečkův dům se otřásal v základech. Seděl jsem v hlubokém křesle a díval jsem se, jak se obývací pokoj střídavě naplňuje fialovým světlem a zase tone v zsinalém šeru. Po okenních tabulích tekly proudy deště. Teta Kateřina se po každém zablesknutí pokřižovala, podívala se starostlivě k oknu a zase mluvila dál.

Sehnat masku čerta a Mikuláše v červenci, to je jeden z nejtěžších úkolů, jaké jsem kdy dostal.

Saturnine? Marcus Aurelius je lvice.
Nikdo není dokonalý.

Více děr, více syslů. Více hlav, více smyslů. Mnoho psů, zajícova smrt.

Pravil, že není vyloučeno, že třeba za nějakých jiných okolností by třeba paní Kateřina byla ochotná pro někoho obětovat život, a naopak, kdokoli z nás by se mohl dopustit skutku, který by nás všechny překvapil. Člověk se často nevyzná sám v sobě, natož aby se v něm vyznali jiní.

Povídala, že by to člověk nevěřil, když v těch letech ještě někdo nemá rozum. Vždyť je to o život. Nemůže to dobře skončit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Takovému starému člověku stačí, aby se nachladil, a jede. Copak to někdy někdo slyšel? To se rozumí, on má vždycky svou hlavu jako všichni mužští. To by jich ubylo, kdyby dali na to, co ženská povídá.

Saturnine, proboha, proč jste nepozdravil tetu Kateřinu?!
Jasně si vzpomínám, že jsem řekl milostivé paní „Má úcta“, řekl Saturnin
“Ne!” odmítla teta Kateřina. “Jakmile mě uviděl, ušklíbl se a řekl „No, maucta“.
Tak přece pozdravil! A máme po problému!

Poslouchal jsem tetu jen jako ve snu a myslil jsem na jiné, docela příjemné věci. To, že slečna Barbora čekala, kdy se vrátím z nemocnice a když to trvalo příliš dlouho, skočila do rapidu a jela pro mne, bylo tak milé, že jsem neváhal uvědomovat si to znovu a znovu. Stačilo, abych přivřel oči, a zase jsem viděl, jak se zářivým úsměvem vstupuje do vestibulu nemocnice a kamarádsky se ptá, co je s námi a kde vězíme.

Divím se lidem, kteří jsou nespokojeni s dnešními dívkami a mají proti nim spoustu námitek. Říkají opovržlivě, že dnešní mladé dámy jsou samý sport, kavárna, biograf, auto a cigareta, ale vařečku prý berou do ruky obráceně. Sportem zhrubly a pozbyly něžné ženskosti. Chodí dlouhými kroky, místo aby půvabně cupitaly.

Popírám, že by sport zbavoval ženy jejich dívčího kouzla, a slečna Barbora je toho oslňujícím důkazem. Dovedu si ženu jako životního druha docela dobře představit bez koketní bezradnosti, bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání. Jestli si někdo myslí, že mladá žena bude špatnou matkou proto, že umí řídit vůz a že ve dvaceti letech vyhrála na lyžích alpskou kombinaci, tak snad jakživ neviděl mladou mámu nad kolébkou. Co jsou všechny světové rekordy proti tomu, když máte malé děťátko!

Snad někdo namítne, že jsou případy, kdy mateřská láska nedovede přehlušit spoustu ostatních zájmů, které si mladá žena do manželství přinesla a pro které své dítě zanedbává. Ano, docela správně, a jsou též případy, kdy matka své dítě zabije. Ale to jsou zjevy výjimečné, vyskytovaly se vždy a není možno o nich mluvit jako o vlastnosti generace.

Venku zaburácel hrom a teta Kateřina vykřikla. Potom pravila, že komu není rady, tomu není pomoci. Ona ho varovala, ale kdepak, je jako malé dítě. Žádala, aby jí někdo řekl, jaký to má smysl. Celé dny sedí doma, ale jak začne takové dopuštění, tak zrovna musí jít ven.

Zatímco jsem mluvil s tetou, odešla slečna Barbora k vzdálenějšímu ohništi. Teta se na mne chvíli dívala se vztekle stisknutými rty a pak řekla, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Odpověděl jsem jí, že se nesměju vůbec a že už mám těch jejích přísloví až po krk.

Teta se zatvářila kysele a servírovala nám přísloví máš-li škodu, o posměch se nestarej. Vzdorně se na mě podívala, jako by chtěla říci, že bude užívat tolika přísloví, kolik jí bude libo, a pravila, že v nouzi poznáš přítele.

“Tvoje loď nemá plachtu, synovče?! Hned zítra je třeba spravit stožárovou plachtu!” Řekla teta Kateřina.
Načež se do rozhovoru vložil Saturnin. “Stožár se nazývá předmět, na který při slavnostních příležitostech stoupá vlajka. To, na co stoupá plachta, se jmenuje stěžeň. Na této lodi nemá plachta na co stoupat. Tato loď nemá stěžeň”.

Všechno to povídání se týkalo dědečka. On totiž má bouřku vášnivě rád, a jak začne venku třískat hrom, nikdo ho doma neudrží. Vezme si gumový plášť, klopený klobouk do deště a v juchtových botách brouzdá venku tak dlouho, až ten ohňostroj skončí. Doktor Vlach říká, že je to odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence.

Teta pravila, že by jednoho ranila mrtvice a že budeme obědvat. Na dědečka nebudem čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Odešla do kuchyně vydat příslušné rozkazy. Pokoj příjemně ztichl a já jsem toužil, aby se otevřely dveře a vstoupila slečna Barbora.

Dveře se opravdu otevřely a vstoupil Milouš. Měl na sobě jasně žlutý župan a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Když mne uviděl, nadzvedl poněkud pravé obočí a řekl mi servus. To ví bůh, jestli někdo toho klacka naučí způsobům.

Nemůžeš sedět pořádně, kluku pitomá?
Nejsem kluku pitomá!

The post Zdeněk Jirotka a legendární Saturnin. Nepřekonatelné hlášky a jedinečný lék na špatnou náladu first appeared on Čítárny.

Proč Kafka napsal Proměnu? Těžko říct, co ho k tomu vedlo. Snad to bylo chování vlastní rodiny, snad to byla reakce na ponížené chování úředníků, které vypozoroval při své práci, snad to bylo odpuzující chování maloměšťácké společnosti, proti které se nikdy nedokázal postavit.

Kafka knihu napsal, ale chtěl ji zničit. Díky Maxu Brodovi, který nesplnil jeho poslední přání, můžeme příběh číst i dnes.

V době vydání bylo Kafkovo dílo provokující a pro mnoho lidí odpudivé.
Žádný příběh s dobrým koncem, jen syrová realita života. Člověk, který se promění v ošklivého brouka, řeší naprosto nepochopitelné problémy a otravuje tím své okolí.

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů,  shledal,  že se v posteli poměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když  trochu  nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.“

Taky cítíte tu tragikomičnost, výstižně poukazující na neuvěřitelnou absurditu lidského chování?
Typický Kafka!

Když se svědomitý Řehoř Samsa jednoho rána promění v hmyz, má starost jen o to, aby stihl vlak do práce. I rodina, kterou svou prací Řehoř živí, se nezajímá o jeho proměnu, jako o to, zda bude moc vydělávat peníze. Jedině sestra s ním zpočátku soucítí, ale nakonec i ona radí, aby ho rodina zavrhla.

První co mě při čtení napadlo je absence soucitu. Skoro až psychopatická. 
Rodina jakoby symbolizovala zdegenerovanou společnost. Jedinec je vážený jen do chvíle své použitelnosti. V okamžiku individuálního selhání či jakékoliv neschopnosti ho společnost odkopne.

Druhá věc je poníženost samotného hrdiny a jeho neschopnost začlenit se do společnosti.
Autor a jeho hrdina zůstává sám se svou lítostí, neschopen cokoliv podniknout. Jakoby hmyzí krunýř symbolizoval společenskou kazajku, kterou oba na sobě cítí a nedokáží se ji nikdy zbavit. Typická figura podvoleného a neschopného se zlu postavit.

„Dnes brzy ráno, ještě než jsem vstal, jsem byl po neklidném spánku tak smutný, že jsem měl chuť spíše se z okna vylít, než abych z něj vyskočil. Pro takovou mizérii by i to bylo příliš optimistické.“
Franz Kafka, z dopisu Felicie Bauerové. 1913.

Zdá se, že tento Kafka je pro mnoho lidí komplikovaná kniha a proto ji různě interpretují
Například Borges si příběh porovnal s převyprávěním Zenónových paradoxů nebo maďarský kritik György Lukács knihu chápal jako dekadentně – buržoazní výplod.
Brecht samozřejmě přiřadil Kafkovi nálepku bolševického autora.
Nabokov už cítí v knize stavy úzkosti a deprese v době dospívání.
Na školách se dodnes učí, že příběh je ukázkou pochmurné literatury, což lze chápat jako totální nepochopení Kafkova pohledu na svět, které je v konečném důsledku jen logickou kombinací jeho výchovy, otcovy autority, nedostatku soucitu, vrozených vlastností a maloměšťáckého způsobu života do kterého byl násilně začleňován.

Proměna je, podle mne, Kafkovo nejzdařilejší dílo.
Vztah jedince k nezvratitelnosti osudu nebo chcete-li nemožnost postavit se společnosti je dost typickým znakem křesťanské společnosti.

Naskýtá se proto otázka, co by napsal Kafka, kdyby znal názory pocházející z buddhismu podobně, jako se jím zabýval o něco později František Drtikol.
Možná kdyby Kafka nezemřel na tuberkulózu… kdoví?

Kafkova busta v Praze

Poznámka pod čarou:
Jedním z častých problémů s překladem je už první věta, ve které Kafka popisuje proměnu. V němčině použil spojení “Ungeheueren Ungeziefer” což doslova znamená “nečisté zvíře nehodné obětování” nebo “obtížná havěť”, “hmyz” je pouze volný překlad.
Co si tedy máme představit pod jedním nebo druhým překladem?

Kafka a jeho další knihy:

Dopisy Mileně, Dopisy Otci
Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a svévoli justiční mafie
Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování naší osobní svobody
První vydání vyšlo roku 1929 v legendárním nakladatelství Josefa Floriana Stará říše.

Výpisky: Kafka / Proměna:

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií.

Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!

Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo. Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy.

Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen když celé tělo s ním napřed spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.

Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel – jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla.

Prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal.

Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu.

Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu, otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole.

The post Kafka a jeho Proměna z poníženého a ztrápeného člověka v obtížnou havěť first appeared on Čítárny.

Viktor Fischl (1912 – 2006) ve své krátké próze “Dvorní šašci”, která se díky jeho vypravěčskému, spisovatelskému umění a neobyčejnému příběhu, čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů.

Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky. Díky této roli přežijí holokaust (i když jsou dehumanizováni a zneužíváni).

Jsou zde popsány i mimořádně vypjaté momenty. Např. když důstojník Walz během představení zastřelí Wahnovu ženu, aby vyvedl Wahna z rovnováhy při žonglování.

„Byli čtyři: hrbatý soudce, který uměl předvídat budoucnost, kejklíř – virtuózní žonglér, hvězdopravec a lilipután. Ty čtyři si vybral velitel koncentračního tábora za své ‚dvorní šašky‘.“

„Co když si nás všechny chová jen pro svou zábavu? Jako šašky na královském dvoře? Právě tak jako si nás choval mocný Hejtman Kohl?“

„Všecko, na čem záleží, je žít. Žít, být, přežít, zůstat naživu, dýchat.“

Druhá, rozsáhlejší část sleduje jejich osudy po válce – pronásledování pomsty (hlavně Wahnova honba za Walzem), náhodná smrt Lea, setkání přeživších v Jeruzalémě v roce 1967 a filozofické vyrovnávání se s minulostí, vinou a smyslem života.

Viktor Fischl sice holokaust osobně neprožil, ale čerpal z vyprávění. Přesto vytvořil mimořádně silné, dramatické dílo s hlubokou morální a existenciální vrstvou. Je to jedna z jeho nejvýznamnějších próz, přeložená do mnoha jazyků. Tato výjimečná kniha o krutosti, nelidskosti i pomstě patří ke skvostům české literatury.

Kniha patří k nejpřekládanějším Fischlovým dílům (hebrejština, angličtina, francouzština, němčina, nizozemština, švédština, norština, rumunština, japonština…).
Anglicky vyšla pod názvem The Court Jesters.

Filmová práva k této knize zakoupil český režisér Miloš Forman. Bohužel film nikdy nenatočil.
Existuje i divadelní adaptace. Např. v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.

Viktor Fischl (*30. 6. 1912 – †28. 5. 2006)
Narodil se v Hradci Králové, studoval práva v Praze, emigroval v roce 1939. Po válce působil jako diplomat Izraele (velvyslanec v Polsku, Jugoslávii, Norsku, Rakousku aj.).
Po skončení diplomatické kariéry se plně věnoval literatuře – psal poezii, prózu i překlady.

Výpisky z knihy: Viktor Fischl / Dvorní šašci

Museli jsme být pohled pro bohy. Pruhované vězeňské hadry na nás plandaly jako na strašácích. Pokaždé, když před námi otevřeli dveře vedoucí do veliké místnosti – dalo se skoro mluvit o sálu -, kde mocný hejtman Kohl, pán nad našimi životy a smrtí, vítal své časté hosty, vběhli jíme jako šašci do manéže, ale i trochu jako otroci vržení napospas dravé zvěři do jícnu Kolosea, neboť jsme si nikdy nemohli být docela jisti, že se odtud vrátíme živí.

„Já nevím. Nevím. Nevím.”
Max tvrdil, že nikdy v životě neslyšel nic zoufalejšího než ona těžce vydechovaná, posledním dechem unášená poslední slova jeho otce. Slavný vědec, otec, o němž se synům vždy s obdivem říkalo, že ví všechno, umíral jako ztracený na širokém loži a v poslední hodince doznával, že neví. To bylo, k čemu po vší slávě a po všech úspěších došel při posledním počtu, to bylo poslední poselství, jež předával svým synům jako část odkazu:
„Já nevím. Nevím. Nevím.”
Ani když zavřeli mrtvému oči a když se dům začal chystat na slavný pohřeb, ani když potom Max spolu s bratrem odříkávali nad otevřeným hrobem kaddiš, aniž rozuměli slovům modlitby, ani pak neslyšel nic než: Já nevím. Nevím. Nevím.’ Nenaslouchal kázání vrchního rabína ani projevům rektora a všech ostatních, jen to jediné, stále opakované slovo, jež se zoufale prodíralo ústy umírajícího otce, než vydechl naposled, mu znělo znovu a znovu v uších. „Nevím,” jako by se ozývalo po každé hroudě do padající na otcovu rakev. „Nevím, nevím, nevím…”

Rozhlížel se po regálech knihovny. Goethe, Schiller, Kant, tucty, stovky velkých jmen z největších, jaká svět kdy znal. Že by se tenhle národ někdy dal vést hesly štěkanými tlupou hysterických nevzdělanců, bylo přímo směšné Ta jména tady kolem na těch regálech, všude, kam jen dohlédl, byla i jeho duchovním dědictvím. V tom, co dali světu tito lidé, v jejichž středu vyrostl on a před ním jeho otec a děd, v tom byl zakořeněn hloub než v čemkoli jiném, co znal. Jeho oči se však vracely znovu a znovu k listu papíru, který ležel před ním na stole.

Věděl jen ještě jedno – a to si teď nepřestával v duchu zas a zas opakovat -, že všechno, na čem záleží, je žít. Žít, být, přežít, zůstat naživu, dýchat. Na ničem jiném teď nezáleželo víc. Adam Wahn nezahyne. Bude-li třeba se plazit, bude se plazit. Rozkáží-li mu jíst vlastní výkaly, bude je jíst a ještě chválit jejich chuť. AdamWahn chtěl žít. Věděl, že zůstane naživu, dokud bude užitečný v očích mocného hejtmana Kohla. Jestliže – aby byl užitečný v jeho očích – bylo třeba, aby se proměnil v robota, jímž nemůže nic pohnout, pak jím nic nepohne. Adam Wahn přežije.

Nikdy jsme nikde nebyli Bohu blíž než tehdy v oněch létech strávených v pekle.
To platí o nás všech. Byli takoví, kteří i tehdy ještě věřili, že to, čeho jsme tu byli svědky, má své místo v božím plánu. Přijímali všechno s pokorou jako předepsaný úděl a nepřestávali chválit moudrost božího řádu.

Když za války v osmačtyřicátém roce museli Židé utíkat před rozvášněnými tlupami Arabů ze Starého Města, zavřel bránu synagogy, v níž sloužil, a všechno, co vzal s sebou, byl šofar zabalený v bílém šátku a veliký klíč, který nosil ve dne v noci na řemínku kolem krku. Dvacet let nevyšel jinam než do modlitebny, která byla hned vedle jeho domu ve čtvrti Mea Šearim. Až teď se vrátil s klíčem, a místo synagogy našel jen hromadu kamení. Měl klíč, ale nebylo dveří, které by jím mohl otevřít. Bylo tedy třeba postavit bránu, a tak se bez dlouhého otálení pustil do práce.

Všechno to hlučné hemžení bylo pojednou přehlušeno otřesem výbuchu, který po zděšeném tichu, trvajícím jen zlomek vteřiny, vyústil ve výkřiky hrůzy, nářek a sténání. Policie, novináři, ambulance, všichni byli pohotově na místě s obdivuhodnou rychlostí. O několik minut později hlásili už v rozhlase žeň nového útoku arabských teroristů. Pět mrtvých a sedmnáct raněných.

Nebylo to poprvé a nikdo nepředstíral, že věří, že to bylo naposled. Jsme tomu zvyklí. Trvá zpravidla několik hodin, než jsou uveřejněny listiny obětí, a každý se hledí ujistit, že mezi nimi není nikdo z jeho nejbližších. Těch několik hodin stačí zpravidla také k tomu, aby se život vrátil do starých kolejí. Motory, pily a soustruhy se po chvíli znovu rozjedou obvyklým chodem a i vedle stánků zničeného výbuchem budou zítra prodavači zas vyvolávat ceny zboží, jež přivezli časně ráno toho dne stejně jako každý jiný den.

Nebylo místečka na světě, kde by se Walz v té chvíli nebyl mohl skrývat. Mohl být stejně dobře tady v Janově a ležet na vedlejším lůžku, jako být na druhém konci světa. Zatímco hleděl po celé dny do stropu, viděl stále jasněji beznadějnost úkolu, který si uložil splnit. Co mu zbývalo, byl život vyplněný hledáním cíle, k němuž, jak si uvědomoval stále víc a víc, snad nikdy nedojde. Kupodivu ho však toto vědomí nenaplňovalo zoufalstvím. Nebyl to, koneckonců, osud každého člověka? Nehledá každý, nemusí každý hledat po celý život něco, co nakonec najde snad jen hrstka šťastlivců?

Teď! Teď, říkal si Adam Wahn. Teď je třeba se na něj vrhnout, sevřít mu hrdlo a stisknout, až vypustí poslední dech. Ale sama myšlenka, že by se měl prsty dotknout této obludné zrůdy, se mu příčila a štítila. Pocítil nevolnost. Musel zhluboka dýchat, aby nezvracel. V té chvílí se stalo s Walzem něco podivného. Pojednou ustrnul v pozoru a hned nato začal pochodovat směrem k moři. Přiblížil se k prvním vlnám, ale pochodoval dál, jako by jich nebylo. A šel dál do stěny vln, která se před ním zvedla a zavřela se nad ním.
Teď to byl Adam Wahn, kdo hleděl nehybně před sebe na moře, nad nímž se rychle stmívalo.

Co bych však přece ještě chtěl vědět, je, jsme-li jako ty loutky, jako ti panáčkové, které natáhneš a každý pobíhá sem a tam a točí se dokola a vráží do druhých tak dlouho, než se dotočí jeho péro. Ani kdyby tomu tak bylo, bych nechtěl znát délku péra, které bylo vloženo do mne. Řekl bych mu jen: ,Pověz mi jen jedno. Pověz mi, Bože, jasně, co je dobré a co je zlé a proč často, co jsme pokládali za dobré, hyne v bídě, neštěstí a utrpení, zatímco zlé přetrvá odměněno slávou a bohatstvím a vzrůstá.’ To je, nač bych se ptal, ač dnes už vím, že nikdy nedostanu odpověď.
A po chvíli dodal: „Stejně jako vím, že se nikdy nepřestanu ptát.”

„To máte tak,” řekl. „Ono se většinou najde něco jiného, než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je, nikdy nepřestat hledat. I když nenajdeš zrovna to, cos hledal, ten, kdo hledá, opravdu hledá, najde vždycky něco dobrého, něco, co se mu hodí.”
„Wahn hledal pomstu, a našel Pánaboha,” chytil jsem se Menachemova vlákna, ale Max mi je hned zas potrhal dalšími otázkami:
„Našel, říkáš? Našel, ale rozuměl mu? Představ si, že bloudíš, a když už klesáš vysílením, potkáš konečně někoho, koho se můžeš přeptat na cestu. Totiž mohl by ses zeptat, kdybyste se dorozuměli. Ale protože nemáte společnou řeč, nedoptáš se. Co ti tedy bylo to setkání platné?”

Kdesi na dvorku jedné z hliněných chat na svahu Města Davidova zazněl zpěv prvního kohouta, vítajícího nový den, který se právě zrodil. A zatím se světlo dalo na pochod, a než jsem se probral z okouzlení a zotavil z údivu nad úchvatnou krásou změn, jež mi bylo dáno sledovat, dospělo až k místu, kde jsem seděl na svém balvanu, proniklo do všech děr, do každé prolákliny a škvíry, a vešlo mi do očí a jimi vstoupilo do každé krvinky kroužící v mých žilách.

Až teď jsem pojednou věděl, že krvinky v mých žilách krouží ve stejně předepsané dráze jako každá z milionů hvězd, kroužících v letu vesmírem. To znamenalo – a i to jsem věděl až teď -, že každá krvinka je stejně důležitá jako planety a souhvězdí, která jsem ještě před chvílí mohl vidět na obloze a jež teď byla před mýma očima zaplavena jasem zlatě modrého dne. A nejen hvězdy a nejen já, ale každý z těch tisíců ptáků v korunách stromů, kteří teď začali zpívat, a každý mák a každý cyklámen, kvetoucí na svahu přede mnou, každý motýl a každý kámen, každá hrouda půdy a každé stéblo trávy, všechno, dokonce i hrb na mých zádech, všechno mělo své místo, svůj důvod, svůj předepsaný úkol, svůj vytčený cíl.

Věděl jsem, že nebudu nikdy vědět – i když se nikdy nepřestanu ptat -, co je za tím vším, proč hvězdy krouží ve vesmíru a krvinky v mých žilách, jedno mi však v té chvíli bylo jasné. Ze tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvořeno bez cíle. A že ti, jimž bylo dopřáno postát v úžasu nad vší tou krásou, nemohli být stvořeni jen pro zábavu toho, který je stvořil. Nebyli tu, jen aby mu sloužili jako dvorní šašci. Nevěděl jsem nic víc než to. Ale aspoň to jsem teď věděl.

The post Viktor Fischl. Dvorní šašci patří jednoznačně k mistrovským knihám velkého vypravěče first appeared on Čítárny.

Spisovatel Ivo Fencl začíná obyčejně. Byla jednou jedna Galerie na rohu a vyčkávala. Přijdou hosté? Taky vy tu galerii najdete; třeba když přeběhnete přes Náměstí Republiky ve směru šikmo od pasáže našeho nakladatelství NAVA. A to je rada první.

Byl jednou i talentovaný umělec jménem Marek Škubal, a ač mu milovníci zjednodušujících sloganů přezdívají Český Giger, nezaslouží si to. Proč? Je minimálně o píď lepším výtvarníkem, než známý Švýcar a tvůrce legendárního Vetřelce.

Jednou žil i jeden literární a filmový badatel a jmenoval se Martin Jiroušek a byl jednou i jeden kultovní spisovatel a říkali mu Howard Phillips Lovecraft a… Tak bychom mohli pokračovat, rovněž předlohy ostatních hrdinů a hrdinek této knihy totiž existují, ale řekněte sami! Jede přes to vlak? Ne. A to je poučení druhé.
A přece se NAVA domnívá (i kdyby namyšleně), že tento příběh bude ke čtení i za sto let, a to včetně ústřední Sněžné pohádky. A proč? Na nic si nehraje! A sice jej vypráví lektorkou popletené srdce, ale autenticky. Z potřeby.

A je čas na radu třetí: „Pokud vám nenalijí, musíte si pivo sami uvařit. A pokud nezískáte nějaký svět, musíte ho sami stvořit.“ Něčemu podobnému věří i NAVA, Škubal, Giger, Jiroušek, Lovecraft a Fencl, ale především všichni galeristi oddaní svým galeriím a výstavám. Tato kniha proto je věnována právě galeristům a speciálně lektorce z Galerie na rohu, které se ještě nikdy nestalo, aby neměla záložní plán. Nelze ji za to než pochválit. I vy však mějte vždy po ruce záložní plán a pro jistotu s touhle zamilovanou knížkou.

Spisovatel Ivo Fencl

Výpisky z knihy. Ivo Fencl / Lektorka z galerie na rohu

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko. „Nemalujete?“ optal jsem se.
xxx

Přesto mi připadala trochu jako Dalí. V obličeji ale disponovala spíše několika rysy známého herce Keanu Reevese, byla svižná jako politika té galerie a zcela, zcela svá (asi jako já). Jenom nenápadně voněla a zdálo se, že ji neustále láká celý širý svět.
xxx

Proč jsem na onu vernisáž přišel, nevím, ale koneckonců to mohlo být kvůli obrazům. Píšu, ale neznamená to, že se nezajímám o obrazy. Rozhlížel jsem se po expozici. Místnosti byly v ten podvečer ozářeny a plny svobodného šumu. Lidé spolu konverzovali, zatímco já jsem uzavřený. Procházel jsem mezi sobě známými i neznámými tvářemi a občas jsem se s někým pozdravil. Každá místnost měla pro potřeby nové výstavy jinou barvu; to mi připomnělo Masku červené smrti Edgara Allana Poea, jenž mi zas připomněl Fantoma pařížské Opery.
xxx

Sama lektorka byla mladá, stála v srdci červeného pokoje a představovala vraždu poklidu a kalibr mocnější než veškeré obrazy a sochy Ermitáže a Louvru dohromady. Zdála se sice skromnou, ale zato extrémně frenetickou bytostí. Enzo Ferrari by jí záviděl jakékoli auto. Gestikulovala nicméně uměřeně a v žádném případě neplácala nesmysly. Slova volila trefně a poprvé mě napadlo: „Jak asi píše?“
Ve snu jsem ji políbil a kradl jí přitom ze zadních kapes všemi deseti prsty všechny pastelky.
xxx

A galerie okolo nás dvou se propadla do jiných kosmů. Lektorka opět zůstala jenom se mnou, okolo kvetla bzučící louka a pod námi ležela deka, rohlíky a Lovecraftovy spisy. „Prostě se mi líbíte, Mikol, a to tolik, že je to láska, a napadlo mě, že bych se vás možná i mohl fyzicky dotknout. Teď. V úterý. Mimochodem, co je podle vás lepší? Číst? Psát? Nebo žít?“
„To ale je hloupě položená otázka, pane.“
„Jak to?“
„Žít není definováno.“
„Aha.“
Jako by mi tím ta filozofka sebrala vítr z plachet. Ale potom jsem se sebral já a jako Quijote skutečně poklekl a několika prsty se dotkl její nohy kdesi nad kolenem. Ustoupila.
„Chováte se jako nějaký osel pod vlivem úplňku.“ Což znělo tajuplně. Asi si to sama uvědomila, i dodala: „Vy nejste ženatý?“
xxx

Ještě nějakou chvíli jsme se domlouvali. Ještě chvíli. Ale nemyslím si, že byste to měli chápat jako radu a vzor a nedělejte to jako my, poněvadž lidé by neměli přehnaně psát a měli by se spíše víc brát a starat se o děti, bez kterých by na světě nakonec nebyly ani horory. A když se náhodou děti povedou, můžete si být jisti, že román zvládnou napsat i za nás. A lépe.

The post Lektorka z galerie na rohu Ivo Fencla. Magické vyprávění milovníka galerie first appeared on Čítárny.

Co Vančura napsal je český literární poklad. Přesto nedávno studentka filosofické fakulty zveřejnila hlubokomyslnou úvahu o tom, jak se Vančura zoufale, ale zoufale nedá číst.
To mě opravdu rozesmálo. Vladislav Vančura se číst dá a je to mimořádně krásná čeština, ale co naplat, když někdo namáhá jen míchu a papouškuje kdejakého nevzdělaného pisálka v českých médiích.
Přesně podobnou situaci vystihl Jan Werich, když se ptal Miroslava Horníčka:
“A vy jste od novin?” Načež Horníček s úlekem vykřikl: “Proboha, kde?”

Jsou směšné názory, že Vančura už nemá dnes co říct, a proto je neoblíben.
Údajně pro svou avangardnost, složitou češtinu a další nesmysly, takže se musí krátit, přepisovat a upravovat, aby ho čtenář pochopil.
Není to ale tím, že často záměrně kritizujeme formu jen proto, abychom nemuseli mluvit o nepříjemném obsahu? I to je druh propagandy.

Vančura má i po letech co sdělovat dnešnímu čtenáři. Navíc umí kultivovat čtenáře libozvučnou a bohatou češtinou jako málokdo.
Každý, kdo knihu skutečně četl, ví, že v knize jde o jediné: “O instinktivní chamtivost, která vede ke zvrhlosti častěji než pohlavní pud.”
Jako by to Huxley napsal o této knize:

“Mně se alespoň zdají podivínštější lidé, kterým jde o peníze, než ti, jimž běží o sexuální ukájení. Ta úžasná lakota, s níž se člověk pořád setkává! A zároveň s tak fantastickou marnotratností! Často se obě ty vlastnosti sdružují v jedné a téže osobě.”

Konec starých časů (1934)
Nádherná satirická groteska o přechodu od „starých časů“ šlechtického a katolického světa k nové republikánské realitě po roce 1918.
Bezesporu poutavé a moudré dílo, pro svou jedinečnou češtinu v podstatě nepřeložitelné.

Přesah příběhu je natolik aktuální, že ho můžete zařadit kamkoliv do české historie.
Už samotný vypravěč, knihovník zámku Kratochvíle Bernard Spera, který, jak sám úvodem zdůrazňuje, nemá čas ani prostředky psát roky teoretický román, který by oslnil zástupy kritiků, ale potřebuje jen peníze. A sám se stává symbolem toho, co se na zámku odehrává, když neváhá lézt svým pánům do zadku, krade, lže, pomlouvá a na straně druhé občas zazáří svou ctností, která je ale podmíněna spíše jeho zbabělostí než charakterem.
Zámecký pán Stoklasa by zase rád získal zámek Kratochvíli do svého vlastnictví, a proto je ochoten podlézat okolním sedlákům tím, že je nechává krást přátelství i s těmi, kteří ho nepokrytě využívají k vlastnímu prospěchu.

A o čem je postava podvodníka, rádoby ruského knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova?
To je hlásná trouba, která naplno říká, jak směšná a prázdná je prvorepubliková společnost zbohatlíků, kterou sám dokonale využívá jen díky jejich nezměrné tuposti a nevzdělanosti.

Vančura rozehrává svůj příběh jako parodii na touhu po symbolech moci, po pomyslném knížecím majestátu, jenž údajně představuje všechnu ctnost tohoto světa, ale které se musí odpustit.
Ne nadarmo nás napadají pravděpodobná slova Platónova:

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.” (?Platón)

Vladislav Vančura (23. 6. 1891 – popraven německými okupanty 1. 6. 1942) /  Konec starých časů, Euromedia, 2006

„Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili.“
Cynický, mizantropický bonmot, který pochází z kontextu Vančurovy prózy.

AUDIO
Vynikající je audio s Ladislavem Mrkvičkou z roku 2012.

FILM
Kniha byla zfilmována na zámku Krásný dvůr a díky velmi slušným hereckým výkonům patří k těm nejzdařilejším českým filmům.
Jaká škoda, že režisér filmu Menzel o mnoho let později veřejně chválil to, co ve svém filmu tak úspěšně kritizoval. Lidskou hloupost a nesoudnost. Sám řekl:
“Proč chci volít Karla Swarzenberga? Protože je to šlechtic, ne proto, že má erb, ale protože má ducha. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků, lidí, kteří mají zbabělou povahu.”
Nicméně ještě jedna poznámka k filmu, jehož zkratkou jsme se za komančů bavili převelice: Konec Starých Časů KSČ.

Ve filmu Menzel použil citát z jiné Vančurovy knihy: Rozmarné léto, kde ji říká major Hugo. A vůbec nepochybil. Jak krásná je to čeština:

„Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti,“

VÝPISKY Z KNIHY:
Tyto ukázky zachycují, proč je kniha tak zábavná.
Humor zde není jen slovní, ale plyne ze střetu světů.
Fantazie vs. pragmatismus, vznešenost vs. přízemnost, moudrost vs. stupidita.
Vančura se vysmívá lidské touze po majetku, přetvářce a strachu z pravdy, ale dělá to s lehkostí a poetickým jazykem, krásnou češtinou.
Neboť jak pravil: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“

„Kníže byl věřící lhář. Kníže byl umělec života. Stojí zde v majestátu jakési slátané uniformy, v majestátu chudoby, v majestátu vzpomínek…
Vznešený drzý mluvka, a přece nikoho nezrazující, výsměšný a shovívavý, nestálý a věrný, lhář mluvící pravdu, řemeslný dlužník, vyděrač, kurvič, podvodník a současně vznešený pán, kníže, o němž se za našich dob nikomu ani nesní.“
xxx

Pravíte, že tento nicotný příklad nic neznamená? Souhlasím, ale chcete přisvědčit lhaní? Opakuji, že je snazší mluviti pravdu.
Ostatně milovníci výmyslů a skreslenin přijdou na své, poslouchajíce PRÁŠILA. Poskytl jsem mu v tomto vypravování místa v naději, že s tímto mluvkou, který je tak dokonalý strůjce úspěchu, dojde uznání i tato kniha.
xxx

Jeli jsme co noha nohu mine. Cesta byla strmá, vozka se bral podle koní a já jsem klímal. Dešťové kapky bubnovaly na střechu našeho vozu a klouzaly po mém plášti; bylo to nudné a bez smyslu. Bál jsem se, že se podobáme bláznivým maskám.
xxx

„Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.“
xxx

Do té směsice vpadl zase hlas plukovníkův: „Střílel jsem tygry v turkestanské stepi a v Litevsku jsem uštval jelena, byl bílý jako sníh.“ – Když kníže dospěl k této větě, zvedla se ještě větší bouře nevole než předtím…
„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí. Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe? V tom je kus starých časů!
Proč chodíš po lesích, ty, chlapík od péra, ty, chuďas advokát, který se všeho bojí? Čemupak věříš, na co ses vzmohl, člověče bez příhod a bez představivosti? Co chceš? Co povídáš? Ze všecičko je lež, co neobsáhne váček na peníze? Všechno je nesmysl, co nelze rožniti a zhltnout s cibulí? Ba, ty máš pravdu! Jaký bílý jelen, když chutná právě tak, jak kýta zvěřinářova. Copak je do barvy! Vyletí komínem. Ty jíš rád uzené.“
xxx

„Vidím, že jste znamenití lidé a že jste stříleli, neztrácejíce času, buď v běhu, buď s bobku, buď rozkročeni anebo s ohnutým kolenem. Chraň bůh, abych nevěřil, že se vám to dařilo, až zaléhaly uši. Kdyby tomu bylo jinak, kdybyste byli nějaká neviňátka z předměstí, zapletli byste se do všelijakých pravd a čpěla by z toho sedlačina. Sláva bohu, že tomu tak není, neboť nic není hanebnějšího než pravdička vyslovená napůl, zajíkavě a s ruměncem řezníků.
Jen si nedejte zajít, jen vesele, jen s chutí do toho! Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!“
xxx

„Má Kratochvíle?“ odpovídal můj pán, „což jsem vám, kníže, neřekl, že ten statek není můj?“
„Dobrá,“ ozval se opět plukovník, „ale míti je za těchto časů méně než držeti. Nemohu vás pozvat na statky, které mám, ale jsem vaším hostem. – Vraťme se však k předmětu svého hovoru; prosím, abyste se ho přidržel: Postavte na rovince mezi severním stromořadím a hřištěm prostornou jízdárnu podle plánů, které vám nazítří předám. Dole se bude opírat o stáje a její okna povedou k severu tak, že bude prosta much a jiné havěti, která znepokojuje zvířata.“
xxx

Podle pravidla, že si lidé váží důležitosti, kterou jim propůjčují jejich úřady, stěžoval si podkoní na Marcela jako já na Kitty.
xxx

Plukovník byl k politování, ale šílenství, které ho rozpalovalo, mělo takové barvy a žhnulo takovou silou, že mohlo pobláznit malé děti a kuchařky, Michaelu, Susanne a každého z lidí, o nichž kníže říkává, že jsou bez příhod. Každého z těch, kdo čekají, že jednoho rána bude pod jejich okny stát knížecí vůz a osedlané koně z pohádky.
xxx

„Cornelie,“ řekl jsem, „je hezké děvče, ale není to Pařížanka.“
„Nikoli,“ odvětil kníže Alexej, „všechny dívky mají půvab Manon Lescaut, vedeme-li si jako abbé Prévost.“
xxx

„Za našich časů,“ řekl opět mistr Jakub, „je dlužno dbáti tří věcí:
chodit v ošlapaných střevících, jíst uzenky a klapat zobákem.“
xxx

„Pane,“ děl kníže, sotva znatelně se usmívaje, „jestliže vyhledáváte spor, začal jste z nepravého konce. Co chcete? Svářiti se pro směr jízdy, která je ukončena? Věřte, že mi nikdo nepokynul, abych zamířil tam, kde jste čekal. Chcete-li přijmouti toto vysvětlení, přijměte je, a jestliže váháte, najděte si jinou příčinu k hádce. Méně ješitnou, méně průhlednou! A přisámbohu, netvařte se jako milenec, který chce trestat dámu, jež se starého čerta stará o vaši žlučovitou povahu. Nezaplétejte ji do hádek, které mezi sebou máme jen proto, že vaše čepice je příliš vysoká a že mi váš výraz připomíná dřevěné hračky!“
xxx

„Koupě řečeného majetku se táhla dvě léta. Obě sněmovny jí věnovaly svou pozornost a můj pán byl toho času vláčen po novinách. Zakusil lecjakých příkoří i urážek. Pamatuji se, jak ho sázeli za stůl a jaká mu dávali jména. Začínali vyšinulcem a končili zlodějem. Na štěstí můj pán přišel na myšlenku zříditi z členů své rodiny družstvo. Odtud se karta obrátila. Úřadům se dostalo, což jest jejich, a věci šly vesele vpřed. Nakonec byla Kratochvíle koupena a prodána za babku.“
xxx

Ha, ha, ha! Vy jste se poved, krást! Krást v revíru, který je málem můj! Tomu by náš pan advokát řekl, že trochu přeháníte.“
„Na mou čest, takový starý chlap a nechá se tak snadno nachytat!
Copak se nestydíš? Copak jsi vskutku věřil, že budeš sedat v zámku za stolem a děliti se s pány o půdu! No, to jsi naletěl! Mít moc a parlament, mít peníze se všemi výhodami a starat se sedlákům o příděl!
Zkusme to obrátit: Co bys tak, brachu, řek, kdybych já neměl nic a ze tvých polností požádal polovic? Tak vidíš, chytráku, drbeš se za ušima. Ty kůže práskaná, ty hřbete, ty znáš tahy, pokud jde o tebe. Myslíš však opravdu, že náš pan Stoklasa je o to hloupější, oč ho chceš připravit? Tak rozumíš té vlídné shovívavosti, s níž naplňoval tvou sklenici? – Tohle mi neupřeš, dnes sis dal do zobáku, ale až skončíme všechny ty tahačky a statek bude náš, potáhneš s dlouhým nosem. Vem, jářku, na potaz svůj poblázněný rozum a
odpověz, co bys ty udělal, kdybys seděl tam, kde sedí Stoklasa? Sto lahví proti jedné, kašlal bys na dělení, jak starý vévoda a jako tvůj pan regent!“
xxx

„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí.
Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe?
V tom je kus starých časů!
xxx

A dejte pokoj,“ odtušil můj pán, jenž nabyl k plukovníkovi opět důvěry, „kníže má pravdu. Podle pravidel řádného vojenství je dávno prokázáno, že hlad, který bývá zhoubcem armád, může se stát i jejich pomocníkem. Vězte, že není strašnějšího nepřítele než ten, který žene útokem proto, aby se najedl a vyspal.“
xxx

Řka to, kousl se kníže do jazyku a oslovil mého pána:
„Pro pět ran do čepice, sbohem! Sbohem, regente, sbohem, můj moudivláčku, můj strakoši, má pokladničko! Buďte zdráv a vzal čert ohledy!“
„Co to říkáte?“ otázal se pan Stoklasa.
„Co? Nic! Všechno, jak by smet,“ křičel kníže. „Šlechtic nešlechtic, každého svědí někdy dlaň, vsolte Charouskovi jednu za ucho a potom si zazvoňte v kapse zlaťáky. Vezměte doslova, co praví váš vnitřní hlas a básník:
Když zásluha je ve psí dána, pak utrhači sedí rána,
xxx

Příteli, příteli, přeji vám dobré pořízení, klid, pevnost, mír a pádnou ruku. Půjčujte jen na vysoký úrok, chovejte v teple svá játra a bílé víno šmahem u ledu. Kupujte za všechny čerty půdu a přitom se držte pana Jakuba. Dále, abych nezapomněl: Pohoňte se dvakrát do roka po lesích a ať vám slouží větry!
xxx

Mluvili jsme o starých časech a mladý statkář se v proudu řeči zmínil o BARONU PRÁŠILOVI.
“V Paříži dne 14. července,“ pravil, „spatřil jsem knížete Alexeje kráčeti v čele vojenské hudby. Bral se před hloučkem Pařížanů z předměstí mimo kostel svaté Magdaleny, a jakkoliv se slévalo, byl zahalen v plášť s bobřím límcem. Měl rukavice, zdviženou hlavu a orlí pohled. Lidé za ním ukazovali prstem, říkajíce, že je jeho kožíšek podšit bláznovstvím.“
xxx

„Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen…“

 

The post Konec starých časů. Vančura a jeho výsměch lidské chamtivosti a vulgární novinářské mluvě first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl teprve v roce 2026 vydal v definitivní verzi Domek pana Stilburyho. Je to próza o nesamozřejmosti rodinného štěstí. S ní trojice romantických hororů Duel, Dneska ráno výměna a Bagdád na Temži jako hold Robertu Louisi Stevensonovi, Edvardu Valentovi a Richardu Mathesonovi. Ivo Fencl vzdává poctu milované dětské četbě, a jak míní klasik, „duše tříletého zůstane nezměněna do sta let“.

Koncem života se spisovatel Truman Capote v jednom rozhovoru vyjádřil, že veškerá literatura jsou jen klepy. Asi to bude lehce přehnané tvrzení, ale něco pravdy obsahuje a závisí to na způsobu definování klepu. Ten způsob může být široký až báchorečný a jasně, báchorka, to může být klep, ale obyčejně se jedná o pohádku.

Bohuslav Březovský pojmenoval jednu ze svých dětských knih Nepovídej pohádky (1970) a sousloví v titulu bývá užíváno ve smyslu „nevěš mi na nos bulíky“.
Knížku podobných báchorek a bulíků jsem chtěl sestavit a před polovinou roku 2026 se to, zdá se, povedlo sbírkou povídek Domek pana Stilburyho a jiné báchorky. Chtěl jsem ji sice pojmenovat Báchorky admirála Machorky, ale stejně si říká kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) ze šedesátých let, oblíbené literární dílo mého tatínka: jak rád vzpomínám, co jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem býval kluk, a dokonce jsem tenkrát odhalil, že se vědomě nepotřebuji nic učit a zničehonic umím kapitolu o tom, jak musela maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně postupně překračovat všech čtyřicet chrápajících loupežníků, aniž by je probudila.
Tak jsem to vyprávěl a otec to nahrál a co by člověk dneska dal za podobnou paměť; je pryč.

Uplynulo pár desetiletí a vlastní má publikace Domek pana Stilburyho převzala dikci těch starých Thielových vyprávění o jeho kamarádu, cestovateli Edvardu Valentovi, a kopíroval jsem taky podvědomě, ale přiznávám, že i vědomě.

Machorkova ducha jsem si půjčil a velebím ho a Vladimíra Thieleho jsem několikrát i nepomyslně navštívil na Vinohradech, aniž jsem mu to přiznal; nějak jsem na to pokaždé zapomněl, nebo jsem to spíš nepovažoval za podstatné. Všichni se někde inspirujeme – a rozdíl mezi mých a jeho prací ostatně bude značný, nemám se proč stydět a dotvrdil by tu věc každý, kdo by obě díla srovnal.
Ve svém jsem Thielově práci složil mírný hold, a zatímco tam se jedná o vzpomínky na Valentu (1901-1978), já píšu o naší rodině, nesamozřejmosti (právě) rodinného štěstí a pokouším se vyjádřit, že ani vždy nemusíme tušit, na čem všem podobné štěstí „tajně“ a „na kopečku“ závisí.

Celkem dlouhá próza Domek pana Stilburyho knihu letos uvádí, následuje šest dalších příběhů a některé jsou zmiňovány dětským vypravěčem Domku, v jehož kebuli existovaly.
Znal je, tak je rovněž potkáme, a jedna ta báchorka si říká První kluci na Marsu.

Když jsem ji vymýšlel, vzpomněl jsem i na starou knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947), ilustrovanou Františkem Rolečkem, která taky patřila k oblíbenkyním mého otce.
Rovněž odsud mi předčítal a Nezbedníci, to není žádná science fiction, ale hrdinové se utkají s vlastní pověrečnou vírou v hejkala, ohnivého psa, světýlka a další bájné stvůry luhů a hájů. Oproti tomu hrdinové mí objevili skutečné potvory, které se rozhodli vymýtit, až na dalekém Marsu, pro který jsem se mírně inspiroval komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Dobrodružství Mořských vlků: v dětství jsem jej vzýval, i když bez lovecraftovského oltáře.
A protože byl ten obrázkový seriál zveřejňován na pokračování a já ještě mrně, nikdy se mi nepovedlo ho zkompletovat, ale taky to našlo smysl a dějové mezery já nad stránkami vyplňoval sněním a vymýšlel, co se asi nejspíš semlelo v mezičasech, pro které mi chybí patřičná čísla čtrnáctideníku Ohníček.

Se Steklačem, od jehož smrti uplynulo pět let, jsem jednou udělal rozhovor pro literární časopis Tvar a on, velký pábitel a tvůrce Boříkových lapálií, se mě taky na cosi zeptal: Zda bych, propána, nechtěl Mořské vlky redigovat jako knihu.
Aby ne. Ale dostal jsem tenkrát ke své škodě strach.
Ani jako dospělý jsem totiž doma ještě neměl uskladněna veškerá pokračování jeho báječného komiksu a on je rovněž neměl nikde zašita a mně navíc známo, že dokonce bývala rozkradena z veřejných knihoven a dle všeho někdo čmajzl i originály, jak je na přelomu šedesátých a sedmdesátých let skvěle nakreslila Věra Faltová (1932-2009). Ne, sám nejsem oním vykradačem, zatímco originály byly buď nenávratně zničeny, nebo je někdo někde má dodnes „založené“ a nejspíš o nich neví, protože by je jinak, říkám si, přece prodal.

Mnou vymyšlená dobrodružství Prvních kluků na Marsu, což je jakási space opera, se ovšem podstatně odklánějí od pánů Jahody i Steklače a záměrně jsou burleskní, i když jsem vyústění naladil pochmurně. Za fanfár se ti hrdinové na konci vracejí na Zem poté, co si na Marsu užili válku s „ďábelským“ doktorem, a pitomé lidstvo si při vítání samozvaných vyslanců ani nevšimne, že borci v rámci elánu marsovskou civilizaci jen tak mimochodem poněkud převálcovali, ba zlikvidovali. Spálili, utopili, pohřbili, i tak to chodí.

Další z příběhů Nudlička a Knížtička (infantilní titul, uznávám, ale schválně) parafrázuje dílo Aleny Munkové (24. září 1926 – 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka.
Kdo ví, třeba jste oba ty „indiány“ měli jako děti taky rádi. Já ano – a zamlouval se mi třeba jejich postup při stavbě domku, který si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu. Ale nejde jen o dobrodružství fortelu a ke konci si Munková vysnila surreálnou kapitolu, ve které se mistři spolu s domečkem (ne pana Stilburyho) proletí vysoko nad povrchem Země.
V mé variaci nebojují s vránou, jako to bylo v televizi, ale s krokodýlem – s krokodýlím satanášem jménem Drakisá, přičemž knihu uzavírá povídka Bagdád na Temži. Celý svazek se měl původně tak jmenovat, ale na obálku dali olejomalbou mého kamaráda Ivana Vičara, zachycující titulní domek, a působilo by nejspíš neústrojně, kdyby lidi nad zasněženým baráčkem četli titul Bagdád na Temži.

V případě téhle Temže jsem se nechal inspirovat Stevensonem, který zahajoval literární kariéru cyklem povídek Klub sebevrahů, jehož protagonisty jsou český princ Florizel a oddaný mu podkoní Geraldine, plukovník. Oba jsem převzal a povídka se týká i Jacka Rozparovače, jehož identita je po sto padesáti letech neodhalena, aby došlo na řadu spekulací ohledně toho, kým byl. Zda příslušníkem královské rodiny, královniným lékařem… A zmiňuji teorii, které sám nevěřím, a podle níž psal hodný autor Alenky deník, který se dochoval, a pouze v časech vražd si ho vedl červeným inkoustem.

Humorista O. Henry (1862-1910) užil v několika prózách pro jím líčené americké město synonyma Bagdád nad podzemní drahou a taky Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, ba má nejstarší metro na Zemi, které „fungýrovalo“ již za času geniálního profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, ale Londýn je prvořadě Bagdád na Temži.

Domek pana Stilburyho a jiné báchorky – Ivo Fencl | KOSMAS.cz – online knihkupectví

The post Ivo Fencl. Domek pana Stilburyho a jiné Machorkovy báchorky first appeared on Čítárny.

Ladislav Fuks (23.3. 1923 – 9.8. 1994) patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy 20. století. Jeho debutní, ale mistrovský román “Pan Theodor Mundstock” z roku 1963 je neobyčejným zachycením hrůzy protektorátní Prahy v letech 1941–1942, za německé okupace Československa.

Kniha není jen příběhem schizofrenního židovského muže, je to univerzální výpověď o tom, jak jakýkoliv totalitní režim ničí lidskou psychiku, naději i důstojnost pomocí strachu.
Je to varování před tím, jak snadno se člověk může ztratit v iluzi kontroly nad nesmyslným zlem.

Hlavní hrdina Theodor Mundstock je bývalý úředník v konopné firmě, který po německé okupaci Československa je vyhozen z práce a skončí jako pouliční metař.
Žije osaměle v garsonce se slepičkou, která mu dělá společnost. Každý den čeká na “bílé psaní“ neboli povolávací list k transportu do koncentráku. Strach ho postupně rozkládá: komunikuje se svým stínem, imaginárním „Monem“, který ho utěšuje a radí mu.

Rozhovor Theodora Mundstocka s fiktivním Monem:

Všecek rozrušen nese sáčky za závěs, kde má jakýsi kuchyňský kout, a myslí si, ještě dobře, že ten Mon tak snadno odešel, alespoň mě nebude trápit, ale pak ho spatří stát opodál. Moc daleko neodešel, myslí si, chce mě trápit. A dělá, že ho nevidí.

„Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. Otře se mu o nohu a odstoupí, ví proč. Aby na něho snad nekřičel, že se mu při vaření plete pod nohy. Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale vtom promluví Mon.

Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne. Už je to zde, vzdychne a hledá pod stolkem, přece to řekl! Kvůli Šimonovi. A poradit se o Frýdě! Přece to napsala jasně. A karty staré nebohé. Ale karty i jí, paní Šternové, myslí si v duchu, té první ze všech, propána, oni mě zvou už i kvůli kartám…

„Ale to je pošetilost,“ mávne k mžikajícím očkám tvora, „to mě naučila cikánka u Váhu, když jsem tam jednou o dovolené zabloudil. Dal jsem jí za to peníze a šňůry na prádlo…“

Zjistí, že pod stolkem už nic nemá a že zapomněl vzít chléb, ale je pozdě. Stejně ho dnes nepotřebujeme, když budou hody, myslí si a řekne: „Ale naučila mě to dobře, vždyť ty karty Šternům úplně vycházejí.“

– Až na to smutné, o čem nemluví, řekne Mon, tak proč ho zvou?

Když Mon zmizí, Mundstock najde „postup“ – absurdní, ale systematickou přípravu na život v táboře. Nacvičuje nošení těžkého kufru, spí na žehlícím prkně, posiluje ruce, trénuje odolnost vůči bolesti. Všechno má svůj řád, protože „na všechno existuje postup“.

Mundstock se snaží pomáhat sousedům Šternovým, zvláště malému Šimonovi, kterého upřímně miluje. Lže jim o brzkém konci války, vykládá karty, utěšuje. Ale realita je neúprosná. Když přijde povolávací list i pro něj, spěchá s připraveným kufrem na nádraží.
V rušné ulici ho srazí nákladní auto. Zemře na dlažbě, (podobně jako Orten) ironický, tragikomický konec, který podtrhuje marnost všech jeho příprav.
Román končí bez patosu, v tichém, drtivém zoufalství.

Fuks mistrně mísí realitu s fantazií, tragiku s groteskou a ironii s hlubokým humanismem.
Román je plný opakujících se motivů – stín, dlažba, prach, růžová barva na stínidle lampy s Kolumbovou plachetnicí.
Ukazuje, jak strach deformuje člověka jeho myšlení a rozhodování. Zároveň ale volá po lásce a soucitu.

Výpisky z textu: Ladislav Fuks / Pan Theodor Mundstock.

„Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají větší kapku naděje, a já bych jim pomohl.“
xx
„Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.“
xx
„Olam chésed jibánech. Svět musí být vybudován na lásce.“
xx
„Bože, co se to stalo… co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…“
xx
„Mám zničené nervy, Mone,“ řekne svému stínu s pohledem upřeným na loď, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím předvolánku, a zatím není na obálce ani úřední razítko.“
A v duchu si myslí: mám zničené nervy, ale teď by už můj stín Mon mohl jít.
Stín se z něho stáhl a na jeho čelo a hruď dopadlo bledé světlo lampy.
„Bohu díky,“ zašeptal a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tílko, jasně červená očka a žlutý zobáček a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu.
„Šťastně jsem přišel z nákupu, ale mám zničené nervy, slípko,“ řekne smutně, „je to normální dopis a já hned vidím předvolánku. Vždyť se na tu schránku nemohu ani kouknout.“
xx
“Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil).
V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá.
Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se paradoxně stává příčinou jeho smrti.”

The post Pan Theodor Mundstock. Fuks napsal příběh o totalitě, strachu a lidské bezmoci za okupace first appeared on Čítárny.

Nadčasový román Proces (1914-15) France Kafky (1883-1924) o posledním roce života Josepha K., uvízlého v mlýnských kamenech hloupé a nelítostné, zkorumpované soudní mašinérie, je nelichotivým portrétem byrokracie (nebo totality), kterou znají čtenáři 21. století neméně než současníci Franze Kafky a metafora monotónního lidského života bez radosti, lásky a smyslu.

Bankovní manažer K. je souzen, ale není jasné proč. Hrdina se nedokáže domoci spravedlnosti, nerozezná manipulaci od vřelosti a svědomitost od svévole úředníků a až do posledního dechu bere svůj absurdní stav jako samozřejmost.

Franc Kafka byl mistrem ve vytváření atmosféry nejistoty a absurdity. Jeho styl je často popisován jako kafkovský a jeho vliv je vidět v díle mnoha spisovatelů.

S podobnou absurditou, jako v tomto románu, se v reálném životě setkával evidentně i Kafka, který často psal o odcizení a nesmyslnosti existence.
Při práci pro pojišťovnu ale svou spisovatelskou činnost pečlivě skrýval.

Ne zcela v pohodě byl i jeho osobní život:
Např. Jeho největší láskou je Felicia Bauerová.
Jeho osobní život se však nevyvíjel dobře. Dvakrát byl zasnoubený s Felicií a dvakrát zasnoubení přerušil. Existuje hypotéza, že potíže s budováním rodiny jsou způsobeny Kafkovým vztahem s jeho otcem. Krátce před svou smrtí se oženil s 19letou dívkou Dorou Diamant.

„Všechny mé myšlenky byly pod Tvým těžkým útlakem, včetně myšlenek, které se neshodovaly s Tvými, a především byly. Od samého počátku nad všemi těmito myšlenkami údajně nezávislými na Tobě těžce zatěžoval tvůj nesouhlas; bylo téměř nemožné jej udržet, dokud nebyl plán plně a důsledně realizován. Nemluvím tu o nějakých vznešených myšlenkách, ale o nápadech malých dětí.”
Franz Kafka, z dopisu otci.

Kvůli chronické nemoci, která mu také bránila žít naplno, se Kafka obával, že jeho díla nebudou nikdy plně pochopena.
Proto před svou smrtí požádal přítele, nakladatele Maxe Broda, aby spálil všechna jeho díla, včetně „Soudu“. Naštěstí k tomu nedošlo.

Problém Kafkových problémů – zoufalství a ztráta člověka v životě, konflikt mezi vášnivou touhou najít smysl života a pochybností o jakémkoli smyslu, ať je dán jakýkoli, je doveden do ostrosti zoufalství v tento velkolepý a vzrušující román; Tohle je děsivá, skoro krutá kniha.
G. Hesse o románu „Proces“ od F. Kafky.

Výpisky z knihy: Franc Kafka / Proces:

Když žijete ve světě třicet let, a i když jste si v životě museli udělat vlastní cestu, nevyhnutelně si zvyknete na nejrůznější překvapení a neberete je příliš vážně.
—–

“Někdo musel Josefa K. pomlouvat, protože jednoho rána, aniž by udělal něco skutečně špatného, ​​byl zatčen.”
—–

“Mluví o věcech, kterým stejně nerozumějí.” Jen díky své hlouposti si mohou být sami sebou tak jisti.“
—–

“Ne,” řekl kněz, “nemusíš všechno přijímat jako pravdu, musíš to přijmout jen jako nutné.” “Deprimující pohled,” řekl K. “Lež se stala vládou světa.”
—–

„Knihy, které potřebujeme, jsou toho druhu, který na nás působí jako neštěstí, kvůli kterým trpíme jako smrt někoho, koho milujeme víc než sebe, díky nim se cítíme, jako bychom byli na pokraji sebevraždy, ztraceni v lese. daleko od všech lidských obydlí.”
—–

“Vidím, že tyto knihy jsou pravděpodobně právními knihami a je nezbytnou součástí spravedlnosti, která se zde uděluje, že byste měli být odsouzeni nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.”
—–

„Nesmíte věnovat příliš velkou pozornost názorům. Psané slovo je neměnné a názory jsou často jen výrazem zoufalství.“
—–

„Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému. Zamává mu blíž, protože už nemůže zvednout své tuhnoucí tělo. Vrátný se k němu musí sklonit, protože výškový rozdíl mezi nimi se hodně změnil v mužovu neprospěch.
“Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný; “jsi nenasytný.”
“Každý se snaží dosáhnout Zákona,” říká muž, “tak jak se to stalo, že po tolik let nikdo kromě mě nikdy neprosil o přiznání?”
Vrátný pozná, že muž dosáhl svého konce, a aby jeho selhávající smysly zachytily slova do jeho ucha, zařvala mu do ucha:
“Nikdo jiný sem nemohl být nikdy vpuštěn, protože tato brána byla vytvořena pouze pro tebe. Teď se zavřu.” to.”
—–

“Někdy je až s podivem, že jediný průměrný život stačí k tomu, aby obsáhl tolik, že je vůbec možné někdy dosáhnout úspěchu ve své práci.”
—–

„Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému.
—–

„Soud nepřichází náhle; řízení postupně přechází v rozsudek.“
—–

“…je v povaze tohoto soudního systému, že člověk je odsouzen nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.”
—–

„Nemusíte všechno považovat za pravdivé, musíte to prostě považovat za nutné. Ze lží se dělá univerzální systém.”
—–

„Logika může být skutečně neotřesitelná, ale nemůže odolat muži, který je odhodlaný žít. Kde byl soudce, kterého nikdy neviděl? Kde byl Vrchní soud, ke kterému se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty. Ale ruce jednoho z mužů se mu sevřely kolem krku, stejně jako druhý mu zabodl nůž hluboko do srdce a dvakrát jím otočil.”

“Neexistuje vůbec žádný způsob, jak se můžete bránit proti tomuto soudu, musíte přiznat svou vinu.” Udělejte úplné doznání, jakmile to bude možné“
—–

“Bylo to velmi naučené, ale ve skutečnosti to nic neříkalo.”
—–

“Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný: “Jsi nenasytný.”
“Všichni se snaží dosáhnout Zákona,” odpovídá muž, “jak se to tedy stalo, že po celá ta léta nikdo nehledal přijetí kromě mě?”
Vrátný si všimne, že muž je na konci svých sil a že mu selhává sluch, a tak mu zařve do ucha:
„Těmito dveřmi se nemohl dostat nikdo jiný než vy, protože tyto dveře byly určeny jen vám. Teď je zavřu.”
—–

“Jediná správná věc, kterou můžete udělat, je naučit se řešit situaci tak, jaká je.”
—-

— Asi vás velmi překvapily události dnešního rána? — zeptal se inspektor a oběma rukama si přisunul k sobě několik věcí ležících na stolku — svíčku se zápalkami, knížku, polštářek na špendlíky, jako by tyto předměty potřeboval k výslechu.
— Samozřejmě, — řekl K. a zaplavilo ho příjemné pocit: konečně před ním stojí rozumný člověk, s nímž může mluvit o svých záležitostech.
— Samozřejmě, že jsem překvapen, ale vlastně ani ne tak moc.
— Ne tak moc? — zopakoval inspektor a posunul svíčku doprostřed stolku, začal kolem ní rozkládat ostatní věci.
— Možná jste mě nepochopil správně, — pospíchal K.
— Chtěl jsem jen říct… — Zastavil se a hledal, kam by si sedl. — Můžu si sednout? — zeptal se.
— To se nepatří, — odpověděl inspektor.
— Chtěl jsem jen říct, — pokračoval K. bez prodlení, — že jsem samozřejmě velmi překvapen, ale když člověk prožije třicet let na světě, a navíc když si musel sám v životě prosadit cestu, jak jsem to musel já, tak si nevyhnutelně zvykne na různé nečekané věci a nebere je příliš k srdci. Zejména takové, jako jsou dnešní.
— Proč zejména takové, jako jsou dnešní?
— Neříkám, že všechno považuji za žert, podle mě to pro žert už šlo příliš daleko. Zjevně se na tom podíleli všichni obyvatelé penzionu, a také všichni vy, a to už překračuje hranice žertu. Takže si nemyslím, že by to byla jenom legrace.
— A správně, — řekl inspektor a podíval se, kolik zápalek zbylo v krabičce.

---

The post Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a věčné korupci justiční mafie first appeared on Čítárny.