Ladislav Fuks (23.3. 1923 – 9.8. 1994) patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy 20. století. Jeho debutní, ale mistrovský román “Pan Theodor Mundstock” z roku 1963 je neobyčejným zachycením hrůzy protektorátní Prahy v letech 1941–1942, za německé okupace Československa.

Kniha není jen příběhem schizofrenního židovského muže, je to univerzální výpověď o tom, jak jakýkoliv totalitní režim ničí lidskou psychiku, naději i důstojnost pomocí strachu.
Je to varování před tím, jak snadno se člověk může ztratit v iluzi kontroly nad nesmyslným zlem.

Hlavní hrdina Theodor Mundstock je bývalý úředník v konopné firmě, který po německé okupaci Československa je vyhozen z práce a skončí jako pouliční metař.
Žije osaměle v garsonce se slepičkou, která mu dělá společnost. Každý den čeká na “bílé psaní“ neboli povolávací list k transportu do koncentráku. Strach ho postupně rozkládá: komunikuje se svým stínem, imaginárním „Monem“, který ho utěšuje a radí mu.

Rozhovor Theodora Mundstocka s fiktivním Monem:

Všecek rozrušen nese sáčky za závěs, kde má jakýsi kuchyňský kout, a myslí si, ještě dobře, že ten Mon tak snadno odešel, alespoň mě nebude trápit, ale pak ho spatří stát opodál. Moc daleko neodešel, myslí si, chce mě trápit. A dělá, že ho nevidí.

„Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. Otře se mu o nohu a odstoupí, ví proč. Aby na něho snad nekřičel, že se mu při vaření plete pod nohy. Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale vtom promluví Mon.

Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne. Už je to zde, vzdychne a hledá pod stolkem, přece to řekl! Kvůli Šimonovi. A poradit se o Frýdě! Přece to napsala jasně. A karty staré nebohé. Ale karty i jí, paní Šternové, myslí si v duchu, té první ze všech, propána, oni mě zvou už i kvůli kartám…

„Ale to je pošetilost,“ mávne k mžikajícím očkám tvora, „to mě naučila cikánka u Váhu, když jsem tam jednou o dovolené zabloudil. Dal jsem jí za to peníze a šňůry na prádlo…“

Zjistí, že pod stolkem už nic nemá a že zapomněl vzít chléb, ale je pozdě. Stejně ho dnes nepotřebujeme, když budou hody, myslí si a řekne: „Ale naučila mě to dobře, vždyť ty karty Šternům úplně vycházejí.“

– Až na to smutné, o čem nemluví, řekne Mon, tak proč ho zvou?

Když Mon zmizí, Mundstock najde „postup“ – absurdní, ale systematickou přípravu na život v táboře. Nacvičuje nošení těžkého kufru, spí na žehlícím prkně, posiluje ruce, trénuje odolnost vůči bolesti. Všechno má svůj řád, protože „na všechno existuje postup“.

Mundstock se snaží pomáhat sousedům Šternovým, zvláště malému Šimonovi, kterého upřímně miluje. Lže jim o brzkém konci války, vykládá karty, utěšuje. Ale realita je neúprosná. Když přijde povolávací list i pro něj, spěchá s připraveným kufrem na nádraží.
V rušné ulici ho srazí nákladní auto. Zemře na dlažbě, (podobně jako Orten) ironický, tragikomický konec, který podtrhuje marnost všech jeho příprav.
Román končí bez patosu, v tichém, drtivém zoufalství.

Fuks mistrně mísí realitu s fantazií, tragiku s groteskou a ironii s hlubokým humanismem.
Román je plný opakujících se motivů – stín, dlažba, prach, růžová barva na stínidle lampy s Kolumbovou plachetnicí.
Ukazuje, jak strach deformuje člověka jeho myšlení a rozhodování. Zároveň ale volá po lásce a soucitu.

Výpisky z textu: Ladislav Fuks / Pan Theodor Mundstock.

„Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají větší kapku naděje, a já bych jim pomohl.“
xx
„Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.“
xx
„Olam chésed jibánech. Svět musí být vybudován na lásce.“
xx
„Bože, co se to stalo… co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…“
xx
„Mám zničené nervy, Mone,“ řekne svému stínu s pohledem upřeným na loď, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím předvolánku, a zatím není na obálce ani úřední razítko.“
A v duchu si myslí: mám zničené nervy, ale teď by už můj stín Mon mohl jít.
Stín se z něho stáhl a na jeho čelo a hruď dopadlo bledé světlo lampy.
„Bohu díky,“ zašeptal a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tílko, jasně červená očka a žlutý zobáček a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu.
„Šťastně jsem přišel z nákupu, ale mám zničené nervy, slípko,“ řekne smutně, „je to normální dopis a já hned vidím předvolánku. Vždyť se na tu schránku nemohu ani kouknout.“
xx
“Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil).
V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá.
Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se paradoxně stává příčinou jeho smrti.”

The post Pan Theodor Mundstock. Fuks napsal příběh o totalitě, strachu a lidské bezmoci za okupace first appeared on Čítárny.

Nadčasový román Proces (1914-15) France Kafky (1883-1924) o posledním roce života Josepha K., uvízlého v mlýnských kamenech hloupé a nelítostné, zkorumpované soudní mašinérie, je nelichotivým portrétem byrokracie (nebo totality), kterou znají čtenáři 21. století neméně než současníci Franze Kafky a metafora monotónního lidského života bez radosti, lásky a smyslu.

Bankovní manažer K. je souzen, ale není jasné proč. Hrdina se nedokáže domoci spravedlnosti, nerozezná manipulaci od vřelosti a svědomitost od svévole úředníků a až do posledního dechu bere svůj absurdní stav jako samozřejmost.

Franc Kafka byl mistrem ve vytváření atmosféry nejistoty a absurdity. Jeho styl je často popisován jako kafkovský a jeho vliv je vidět v díle mnoha spisovatelů.

S podobnou absurditou, jako v tomto románu, se v reálném životě setkával evidentně i Kafka, který často psal o odcizení a nesmyslnosti existence.
Při práci pro pojišťovnu ale svou spisovatelskou činnost pečlivě skrýval.

Ne zcela v pohodě byl i jeho osobní život:
Např. Jeho největší láskou je Felicia Bauerová.
Jeho osobní život se však nevyvíjel dobře. Dvakrát byl zasnoubený s Felicií a dvakrát zasnoubení přerušil. Existuje hypotéza, že potíže s budováním rodiny jsou způsobeny Kafkovým vztahem s jeho otcem. Krátce před svou smrtí se oženil s 19letou dívkou Dorou Diamant.

„Všechny mé myšlenky byly pod Tvým těžkým útlakem, včetně myšlenek, které se neshodovaly s Tvými, a především byly. Od samého počátku nad všemi těmito myšlenkami údajně nezávislými na Tobě těžce zatěžoval tvůj nesouhlas; bylo téměř nemožné jej udržet, dokud nebyl plán plně a důsledně realizován. Nemluvím tu o nějakých vznešených myšlenkách, ale o nápadech malých dětí.”
Franz Kafka, z dopisu otci.

Kvůli chronické nemoci, která mu také bránila žít naplno, se Kafka obával, že jeho díla nebudou nikdy plně pochopena.
Proto před svou smrtí požádal přítele, nakladatele Maxe Broda, aby spálil všechna jeho díla, včetně „Soudu“. Naštěstí k tomu nedošlo.

Problém Kafkových problémů – zoufalství a ztráta člověka v životě, konflikt mezi vášnivou touhou najít smysl života a pochybností o jakémkoli smyslu, ať je dán jakýkoli, je doveden do ostrosti zoufalství v tento velkolepý a vzrušující román; Tohle je děsivá, skoro krutá kniha.
G. Hesse o románu „Proces“ od F. Kafky.

Výpisky z knihy: Franc Kafka / Proces:

Když žijete ve světě třicet let, a i když jste si v životě museli udělat vlastní cestu, nevyhnutelně si zvyknete na nejrůznější překvapení a neberete je příliš vážně.
—–

“Někdo musel Josefa K. pomlouvat, protože jednoho rána, aniž by udělal něco skutečně špatného, ​​byl zatčen.”
—–

“Mluví o věcech, kterým stejně nerozumějí.” Jen díky své hlouposti si mohou být sami sebou tak jisti.“
—–

“Ne,” řekl kněz, “nemusíš všechno přijímat jako pravdu, musíš to přijmout jen jako nutné.” “Deprimující pohled,” řekl K. “Lež se stala vládou světa.”
—–

„Knihy, které potřebujeme, jsou toho druhu, který na nás působí jako neštěstí, kvůli kterým trpíme jako smrt někoho, koho milujeme víc než sebe, díky nim se cítíme, jako bychom byli na pokraji sebevraždy, ztraceni v lese. daleko od všech lidských obydlí.”
—–

“Vidím, že tyto knihy jsou pravděpodobně právními knihami a je nezbytnou součástí spravedlnosti, která se zde uděluje, že byste měli být odsouzeni nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.”
—–

„Nesmíte věnovat příliš velkou pozornost názorům. Psané slovo je neměnné a názory jsou často jen výrazem zoufalství.“
—–

„Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému. Zamává mu blíž, protože už nemůže zvednout své tuhnoucí tělo. Vrátný se k němu musí sklonit, protože výškový rozdíl mezi nimi se hodně změnil v mužovu neprospěch.
“Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný; “jsi nenasytný.”
“Každý se snaží dosáhnout Zákona,” říká muž, “tak jak se to stalo, že po tolik let nikdo kromě mě nikdy neprosil o přiznání?”
Vrátný pozná, že muž dosáhl svého konce, a aby jeho selhávající smysly zachytily slova do jeho ucha, zařvala mu do ucha:
“Nikdo jiný sem nemohl být nikdy vpuštěn, protože tato brána byla vytvořena pouze pro tebe. Teď se zavřu.” to.”
—–

“Někdy je až s podivem, že jediný průměrný život stačí k tomu, aby obsáhl tolik, že je vůbec možné někdy dosáhnout úspěchu ve své práci.”
—–

„Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému.
—–

„Soud nepřichází náhle; řízení postupně přechází v rozsudek.“
—–

“…je v povaze tohoto soudního systému, že člověk je odsouzen nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.”
—–

„Nemusíte všechno považovat za pravdivé, musíte to prostě považovat za nutné. Ze lží se dělá univerzální systém.”
—–

„Logika může být skutečně neotřesitelná, ale nemůže odolat muži, který je odhodlaný žít. Kde byl soudce, kterého nikdy neviděl? Kde byl Vrchní soud, ke kterému se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty. Ale ruce jednoho z mužů se mu sevřely kolem krku, stejně jako druhý mu zabodl nůž hluboko do srdce a dvakrát jím otočil.”

“Neexistuje vůbec žádný způsob, jak se můžete bránit proti tomuto soudu, musíte přiznat svou vinu.” Udělejte úplné doznání, jakmile to bude možné“
—–

“Bylo to velmi naučené, ale ve skutečnosti to nic neříkalo.”
—–

“Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný: “Jsi nenasytný.”
“Všichni se snaží dosáhnout Zákona,” odpovídá muž, “jak se to tedy stalo, že po celá ta léta nikdo nehledal přijetí kromě mě?”
Vrátný si všimne, že muž je na konci svých sil a že mu selhává sluch, a tak mu zařve do ucha:
„Těmito dveřmi se nemohl dostat nikdo jiný než vy, protože tyto dveře byly určeny jen vám. Teď je zavřu.”
—–

“Jediná správná věc, kterou můžete udělat, je naučit se řešit situaci tak, jaká je.”
—-

— Asi vás velmi překvapily události dnešního rána? — zeptal se inspektor a oběma rukama si přisunul k sobě několik věcí ležících na stolku — svíčku se zápalkami, knížku, polštářek na špendlíky, jako by tyto předměty potřeboval k výslechu.
— Samozřejmě, — řekl K. a zaplavilo ho příjemné pocit: konečně před ním stojí rozumný člověk, s nímž může mluvit o svých záležitostech.
— Samozřejmě, že jsem překvapen, ale vlastně ani ne tak moc.
— Ne tak moc? — zopakoval inspektor a posunul svíčku doprostřed stolku, začal kolem ní rozkládat ostatní věci.
— Možná jste mě nepochopil správně, — pospíchal K.
— Chtěl jsem jen říct… — Zastavil se a hledal, kam by si sedl. — Můžu si sednout? — zeptal se.
— To se nepatří, — odpověděl inspektor.
— Chtěl jsem jen říct, — pokračoval K. bez prodlení, — že jsem samozřejmě velmi překvapen, ale když člověk prožije třicet let na světě, a navíc když si musel sám v životě prosadit cestu, jak jsem to musel já, tak si nevyhnutelně zvykne na různé nečekané věci a nebere je příliš k srdci. Zejména takové, jako jsou dnešní.
— Proč zejména takové, jako jsou dnešní?
— Neříkám, že všechno považuji za žert, podle mě to pro žert už šlo příliš daleko. Zjevně se na tom podíleli všichni obyvatelé penzionu, a také všichni vy, a to už překračuje hranice žertu. Takže si nemyslím, že by to byla jenom legrace.
— A správně, — řekl inspektor a podíval se, kolik zápalek zbylo v krabičce.

---

The post Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a věčné korupci justiční mafie first appeared on Čítárny.

Milan Kundera popisuje politika, v našem případě kariérního komunistu, který má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí.
O tom je zhruba vynikající román o totalitě Žert (1967; 1968; 68 Publishers, Toronto).
Je to příběh o zklamání z revoluce 1948, která měla být nástupem k nové, bez válečné společnosti. Nakonec ale revoluce přináší jinou totalitu, než jakou lidé znali z doby německé okupace za druhé světové války. Totalitní ovládání společnosti mají vždy stejný obsah, jen forma se mění.

Postup jakým přicházela komunistická totalita v 50ých letech 20. století je podobná jako ve 20ých letech 21. století.
Tenkrát se česká demokratická společnost po 10 letech demokratické snahy (od roku 1989) začala proměňovat v eurounijní liberální totalitní společnost.
Taky tomu nikdo nevěřil, ale jakmile je osobní svoboda spoutávána cenzurou, mediální propagandou, zákony a justicí, je pozdě na bezbolestný zvrat.
Totalita přichází vždy plíživě a jakmile dosáhne bod zlomu, vyjeví se v plné síle.
(Viz Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou)

Mám hrůzu z těch, co obdivují povyk médií, imbecilní úsměv reklamy, zapomenutí přírody, indiskreci povýšenou do řádu ctností.
Žijeme v totalitě masových médií. Přirozenost světa se vytratila, nahrazena byrokracií, světem počítačů a mobilních telefonů.
Milan Kundera

O čem je Kunderův příběh.
Jsou padesátá léta. Po roce 1948 přichází demokratickou cestou k moci Komunistická strana. Začíná doba plná aktivistů, svazáků (nevládních neziskovek), likvidace všeho buržoazního a kapitalistického. Začíná budování socialismu. Lidé jsou rozděleni. Doba ve které vítězí udavači, prodejná justice, kariérní politici a narůstající politická byrokracie a… strach.
Ludvík Jahn, hlavní figura románu, pošle během studií své dívce Markétě, velmi zanícené svazačce, nevinnou pohlednici s textem:

Milá Markétko,
Optimismus je OPIUM lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.
Ludvík

Markéta předá pohlednici svazácké organizaci (SSM) na fakultě a ta pořádá s Jahnem soud. Ten je nakonec ze studií vyloučen a skončí na vojně u lopaty a v dole.

Jahn se cítí oprávněně zrazen a hodlá se pomstít.
Zvláště Zemánkovi, který stál za jeho vyloučením. Proto nakonec svede jeho naivní ženu Helenu.
Jenže už jsou tady 60tá léta a Zemánek vyměnil politický kabát a stal se liberálním komunistou a chce se ze svou ženou rozvést. Jahn se tak Zemánkovi nejen nepomstil, ale naopak mu zase pomůže. Tentokrát v jeho osobním životě zbavit se manželky.

Tragikomedie Jahnova dosavadního života je dokonána. Jestliže u první tragédie stála na počátku žena, v tragédii druhé je žena na konci.

“Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.
Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, může zjistit co žil a jaký to mělo smysl.”
Milan Kundera

Román je rozdělen do 7 částí, ve kterých 4 figury vyprávějí jediný provázaný příběh ze svého pohledu.
Kundera se velmi často soustředí na jeden psychologický moment jejich chování. A to na jejich naivní až stupidní pohled na realitu světa, kterou naprosto nechápou. Zvlášť je to vidět u ženských postav.
Paradoxem ale je, že samotný hlavní hrdina se od nich příliš neliší a víceméně mezi ně zapadá.

Je to velmi čtivý a racionálně pojatý román, který až s matematickou přesností (kterou ale Kundera primárně nezamýšlel) porovnává do stejně roviny tragédii osobních životů a tragické směřování společnosti k jednomu cíli.
Morálnímu úpadku společnosti skrze všudypřítomnou ideologii jediné pravdy.

Rozhodně to není román jen o hektické době budování socialismu. Principy chování lidí, kteří budují jakoukoliv totalitu, je nadčasový.

“Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět.”
Milan Kundera

Hlášky z filmu:

Laborant Kostka: “Vy nemáte rád lidi, Ludvíku.”
Ludvík: “A proč bych je měl mít rád? Vy to máte snadné. Vám lásku k lidem nařizuje Ježíš, ale já si musím všechno zdůvodnit.”
Kostka: “Vy si myslíte, že vás nemá nikdo rád; že všichni lidé jsou vašimi nepřáteli.”
Ludvík: “Ne, ne. Jenomže mně nejvíc ublížili právě přátelé.”

The post Milan Kundera a jeho Žert. Nadčasový příběh o totalitní společnosti, morálním úpadku a strachu first appeared on Čítárny.

 

Marie Kubátová (8. 8. 1922 – 6. 6. 2013) je dodnes populární spisovatelka pro děti. Když ale psala pro dospělé, vždy se v ní ozývala touha manželky, maminky, sousedky, babičky, ženy, která žila svůj obyčejný život. A velmi ji ovlivnil život lékárenský. Jak sama říká, zákazníci v lékárně byli velmi často ideálním zdrojem příběhů.
Proto jsou náměty k jejím knížkám vždy spojeny s velmi dobře odposlouchanými příběhy lidského života a mezilidských vztahů.

Kniha Jak překročit Rubikon je příběh o tom,
jak je pro některé lidi těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem.
Jeho protagonisty jsou manželé Roubíčkovi, kteří odcházejí do důchodu po letech činorodé práce v krkonošské zotavovně a novou náplň života hledají v novém prostředí, na chalupě v malé vesnici u Neumětel. Ukáže se však, že to není tak jednoduché.

V řadě vážných i humorných příhod autorka s velkým pochopením a citovým zaujetím odkrývá hluboce lidské problémy, které před jejími hrdiny vyvstávají.
Adaptace Roubíčkových na velkou životní změnu se totiž neuskutečňuje ve společenském vakuu, na pořad dne přichází zejména složitá otázka vztahu stárnoucích rodičů a dospělých dětí, svou roli rovněž sehrává Roubíčkova alkoholická minulost. Kromě členů rodiny Roubíčkových vystupuje v novele Jak překročit Rubikon několik dalších výborně charakterizovaných postav, které obohacují motivickou škálu příběhu plného prosté člověčiny, moudře vyjadřujícího nejen pasíva, ale i aktiva života za hranicí důchodu.
Děj se odehrává v podkrkonošské vesnici u zotavovny.

Marie Kubátová má bezesporu čtivý styl. V knize Jak překročit Rubikon dává přednost věcným dialogům, často nedořečených, kde pocit bezmocnosti a zbytečnosti pomalu narůstá do touhy najít něco nového a smysluplného.

Celý příběh je rámován milovaným prostředím Krkonoš kolem Vrchlabí, ze kterého vyrostl nejeden vynikající příběh pro děti.
Viz Krakonošův rok, Krakonošovský špalíček, Pohádky o Krakonošovi aj.
Krkonošské pohádky ji proslavily asi nejvíc, protože se staly námětem pro velmi populární Večerníček s chamtivým Trautenberkem, nemastným Kubou, starostlivou Ančou, hajným a sojkou bonzačkou, kteří neustále naráží na moudrého vládce Krkonoše, Krakonoše.

A tak se stalo, že Krakonoš jednou v noci sestoupil z Obří boudy, vzal svůj kouzelný hůl a šel mezi lidi. Chtěl vidět, jestli ještě mají v srdci trochu spravedlnosti, nebo jestli už všude vítězí Trautenberkova lakota.
Šel tiše, jen jeho kroky duněly jako vzdálené hromy. A kde se dotkl země holí, tam vyrostla bylinka, která léčila, nebo pramen, který občerstvoval unavené poutníky.

Kubátová Marie / Jak překročit Rubikon / Československý spisovatel Praha, 1986, 259 s.

Výpisky:

Seděl na lavičce před domem a díval se na cestu, po které kdysi chodívaly celé zástupy hostů do zotavovny. Teď byla cesta prázdná, jen občas projel nějaký traktor nebo se prošel pes se starou paní z vedlejší chalupy. „No co, Franto,“ řekla jeho žena, když mu přinesla šálek čaje. „Zase tu sedíš a přemýšlíš?“

Usmál se slabě. „Přemýšlím. Celý život jsem běhal, organizoval, staral se, aby všichni byli spokojeni. A teď mám najednou čas… a nevím, co s ním.“ „Vždyť máš zahradu. A vnoučata přijedou o prázdninách.“ „Zahrada…“ mávl rukou. „To je přece jen taková záplata. Člověk potřebuje cítit, že ho někdo potřebuje. Ne jen kvůli tomu, že umí opravit kohoutek nebo posekat trávu.“
Odmlčel se a zadíval se na hory, které se modraly v dálce. Kdysi je bral jako samozřejmost – kulisu k práci. Teď mu připadaly jako něco cizího, co už ho nepotřebuje. Stejně jako on už nepotřeboval ten nekonečný kolotoč objednávek, inventur, stížností a vděčných úsměvů hostů.
„Rubikon,“ zamumlal pro sebe.
„Cože?“ zeptala se žena.
„Nic. Jen taková římská řeka. Když ji člověk překročí, už není cesty zpátky. Ať chce nebo ne.“
…

Bylo to jako překročit Rubikon. Člověk ví, že za ním už není cesta zpátky, ale co ho čeká na druhé straně, to netuší.
Roubíček stál u okna svého bytu v podkrkonošské vesnici a díval se na známé kopce, které tolik let sloužily jako kulisa jeho pracovního dne. Teď byly najednou jen kulisou. Bez role. Bez povinnosti.
„Tak co, staroušku,“ řekla jeho žena, když mu přinesla kávu. „Už sis zvykal?“
Usmál se nuceně. Zvykat. To slovo mu znělo jako výsměch. Celý život byl zvyklý vstávat v pět, organizovat, řešit, být potřebný. A teď? Teď měl najednou všechen čas světa a nevěděl, co s ním
…

Stála u okna lékárny a dívala se na modravé hřebeny hor. V létě sem přijížděli hosté s kufry a velkými očekáváními, v zimě jen ti, kteří měli dost odvahy na sníh a vítr.
„Paní magistro,“ řekl starý horal, když si přišel pro kapky, „vy jste z Prahy, a přece to tu znáte líp než my, co jsme se tu narodili.“
Usmála se. „To proto, že se dívám jinýma očima. Vy vidíte jen práci a starosti. Já vidím krásu, kterou člověk musí teprve objevit.“
Venku foukal krkonošský vítr a ohýbal smrky. Bylo v tom něco z věčného koloběhu hor – člověk přichází a odchází, ale hory zůstávají.

The post Marie Kubátová o tom, jak překročit Rubicon důchodového věku first appeared on Čítárny.

Sláva strojů a měst (1929) je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.

Sláva strojů a měst je nevelká próza (96 stran), která má formu fiktivního rozhovoru až filozofické debaty. Vypravěč, sám Rašín, český včelař s „továrnou“ na med s miliony včelích dělnic, hostí německého redaktora a dva americké inženýry.
Ti přijíždějí obdivovat efektivitu včelího společenství a hledají inspiraci pro vytvoření ještě výkonnější, lidské společnosti, kde by lidé pracovali bez spánku 16+ hodin denně a svou práci by milovali.

Překonali jsme vzdálenosti, ale vzdálili jsme se od života.
Citát z knihy

Jaromír Rašín knihu psal v polovině 20ých let. Tedy v době, kdy se rozvíjí ve velkém nový československý průmysl, automobilismus a nový způsob života, hlavně ve městech. To bylo pro mnoho lidí šokem. Stejným jako byl rozvoj digitálních technologii počátkem druhého tisíciletí.

Není divu, že člověk soudný a přemýšlející, jakým Rašín bezesporu byl, si kladl mnoho otázek o budoucnosti.
Proto ve své knize otevřeně kritizuje:
přetechnizovanou moderní civilizaci,
slepou víru v pokrok a stroje,
odlidštění člověka,
městský život a konzumní zábavu jako únik před prázdnotou,
ztrátu kontaktu s přírodou a přirozeným rytmem.

Kniha je tedy nadčasovou kritikou technokratického myšlení a varováním před budoucností, kde by člověk mohl skončit jako anonymní „lidská včela“ v obřím stroji.
Mnozí čtenáři si jistě všimnou podobnosti s knihami Huxleye a jeho překrásným světem plným spokojených otroků na drogách.

Ilustrace k původnímu vydání vytvořil významný výtvarník Cyril Bouda.

V roce 2019 byla kniha dramatizována Jaroslavem Duškem Divadlo Kampa
JAROSLAV DUŠEK – SLÁVA STROJŮ A MĚST divadlo >>
Existuje i audiokniha CD (čte mj. Jaroslav Dušek).

Sláva strojů a měst / Jaromír Rašín / první vydání vlastním nákladem v roce 1929
e-kniha >> Sláva strojů a měst pdf
Audiokniha ke stažení nebo na CD namluvená J. Duškem.

Jaromír Rašín (25.5. 1891 – 1951, Hvar, tehdy Jugoslávie)
Byl český právník, básník, prozaik, překladatel, bibliofil a vášnivý včelař.
Syn Viktora Rašína (1856–1921), který byl bratrem slavného českého politika a prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína (1867–1923).

Vystudoval práva, pracoval jako právník (hlavně v pojišťovnictví).
Psal poezii, prózu a úvahy. Vydával vlastním nákladem v bibliofilském duchu (malé náklady, krásná úprava). Mezi jeho díla patří např.:
básnické sbírky a prózy (Písně a balady, Život Ježíšův, Život všekazů, Budhovy vyjížďky aj.)

„Každé pravidlo má výjimku a každá zásada odchylku.“

Jaromír Rašín byl velký milovník včel, provozoval včelín (někde se uvádí unikátní kamenný včelín), psal o včelách a přirovnával včelí společenství k lidské společnosti (téma silně přítomné v jeho nejznámější knize).

Po Mnichovské dohodě (1938) emigroval (pravděpodobně kvůli židovskému původu rodiny Rašínů nebo politickým postojům).
Zemřel v roce 1951 na chorvatském ostrově Hvar.

Výpisky z knihy Jaromír Rašín / Sláva strojů a měst.

„Druhý den jsem časně vstával. Slunce vycházelo slavně. Východ slunce je vždy slavný. Slavně se rodí den. Není jiné slávy na světě než sláva slunce.“

„Lidé však zapomněli na básníky a nestarají se o to, co říkají hvězdáři, a málo se dívají na slunce. Snad polovina lidí, jež žije v městech, noc proměňuje za den a pozdě vstává, nevidí slávu rodícího se dne…“

„Jestliže sloučíte všechny statky a velkostatky v několik ohromných zemědělských továren, možná, že dosáhnete větší výroby, ale cena, kterou lidstvo za to zaplatí, bude příliš veliká, neboť jí dosáhnete za cenu šťastného života zemědělců… zničíte vesnice a pohřbíte lásku člověka k půdě, rozvážete pouto, kterým bylo lidstvo od věků spjato s přírodou…“

„My máme stoposchoďové mrakodrapy, jezdíme pod zemí, lítáme ve vzduchu, procházíme se na visutých chodnících, posíláme vzduchem bursovní zprávy i úryvky z oper, organisujeme, pracujeme, tvoříme a vyrábíme.“

Na závěr jedna z myšlenek Arhura C. Clarka, světového spisovatele scifi z knihy Profiles of the Future.

Populární představa podporovaná komiksy a lacinou formou sci-fi, že inteligentní stroje musí být zlomyslné entity nepřátelské člověku, je tak absurdní, že má sotva cenu plýtvat energií k dokázání její nesprávnosti.
Téměř mě svádí argumentovat, že pouze neinteligentní stroje mohou být zlomyslné Ti, kteří zobrazují stroje jako aktivní nepřátele, pouze vykreslují svoji vlastní agresivitu.
Čím vyšší inteligence, tím větší stupeň vzájemné spolupráce.
Jestliže někdy bude válka mezi člověkem a stroji, je jednoduché uhádnout, kdo jí začne.”

The post Sláva strojů a měst. Dystopická vize technokratické a odlidštěné civilizace first appeared on Čítárny.

Jednou ve vlaku si Zeno Kaprál řekl:  “Český rozhlas uvádí minutové hry. Nic proti tomu nemám. Naopak. Řekl jsem si, že to také zkusím. Rozsah toho útvaru vyhovuje mé lenosti. Napsat minutovou hru je snadnější než sestrojit básničku. Nemusí vyhovovat intelektuálnímu posluchači, ale může splnit očekávání pozorného čtenáře, a navíc má srozumitelnou pointu. Zabýval jsem se tím v rychlíku z Brna do Prahy a zpět, v Brně a ve Strmilově v únoru a březnu 2013.”

Zeno Kaprál (19.10. 1941 Brno – 26. 10. 2020)
Osobitý český básník prošel řadou profesí. Sám svým básním říká básničky a svému básnictví koníček.
Je autorem esejů a řady básnických sbírek:
Suché roráty, Namol střízliv, Pádlo stálosti, Ploty, Plané palposty a další.
Více: Kaprál Zeno

Ukázky:

Patentní úřad

vynálezce:  Chci u vás patentovat vynález.
úředník I:   Houpacího koně?
vynálezce:  To není obvyklý houpací kůň. Umí létat. Stačí párkrát se na něm zahoupat a pak  stisknout nohy.
úředník I:   Poslyšte, já tu nejsem pro legraci.
vynálezce:  Opravdu. Vy mi nevěříte?
úředník I:    Víte, včera mi jeden pán přinesl perpetuum mobile…
vynálezce:   Perpetuum mobile je nesmysl. Ale můj houpací kůň funguje.
úředník I:    Nezlobte se, ale nemám na vás čas.
vynálezce:   Jak myslíte. Obrátím se jinam. Sbohem.
úředník II:   Kdo to byl?
úředník I:    Blázen. Přinesl sem houpacího koně, o kterém tvrdil, že létá.
úředník II:   Nějaké rogalo?
úředník I:    Kdepak rogalo. Houpací kůň. Ostatně, mrkni se z okna.  Uvidíš ho. Houpá se na chodníku a lidi se mu smějí.
úředník II:   No, teď už se jen diví. Letí na tom koni pryč a mává jim.

Omyl

Řinkot skla.
Žena (rozespale): Co to bylo?
Muž (rozespale): Zatracený kluci… že nám rozbili skleník?! Pořád lezou do zahrady.
Žena: Prosím tě, teď v noci?
Muž: Rozsviť. Vždyť to je OKNO! Koukni, hodili nám do ložnice kámen, hajzlíci.
Žena: A je k němu přivázanej papírek. Ňákej vzkaz nebo co…
Muž: Přečti to!
Žena: „Poslední výstraha. Zítra se hlasuje.“
Muž: Tak to je pro souseda. Je přece poslanec, ne? Mafiáni si prostě spletli okno.
Žena: Jaký mafiáni?
Muž: Tomu ty nerozumíš. Lobisti, politici, kmotři.
Žena: S tím přece my nemáme nic společnýho.
Muž: No právě. Jen bydlíme na špatným místě. Ale já teď ten šutr vezmu a předám ho adresátovi.
Žena: Blázníš? Je půlnoc. To chceš jít k nim, zazvonit a říct: tady máte něco od svejch kamarádů?
Muž: Hm, máš pravdu, to se nehodí. Udělám to jinak. Dej mi župan!
Žena: Kam deš?
Muž: Uslyšíš.
Řinkot skla.

Soukromý pozemek

Exekutor: Dobrý den.
Majitelka: Dobrej. Hledáte něco? Tohle je soukromý pozemek.
Exekutor (s úsměvem, klidně): Oceňuju.
Majitelka (nechápavě): Cože?
Exekutor: A musím uznat, že to tu máte moc hezké.
Majitelka: To ano. Ale to vás neopravňuje sem vstupovat.
Exekutor (s úsměvem): Kdo ví. Cesty osudu jsou křivolaké. Mnohdy bloudíme.
Majitelka: To je možný, ale ne na mojí zahradě.
Exekutor: Mít – co to vlastně je? Tolik věcí kolem nás nemá majitele.
Majitelka: Ale můj pozemek ano! A vůbec, kdo jste, že máte takový úvahy? Na filozofa nevypadáte. Co ste to řikal – že oceňujete???
Exekutor: Oceňuju a taky zabavuju. Nejsem filozof. Jsem exekutor.

Vydala Epika, 2014

The post Zeno Kaprál. Minutové hry jsou rozhodně snadnější jak básničky first appeared on Čítárny.

Prvotinu Zbabělci vydal Josef Škvorecký v roce 1958. Román byl jako blesk v socialistickém realismu a byl hned podezřelý duchem nepřátelské anglo-americké svobodomyslnosti. Neslýchané! Samozřejmě, že kniha nebyla přivítána s jásotem v komunistických komisích, zvláště, když popisuje zbabělost části české populace na konci druhé světové války.
Poprvé se objevuje autobiografická postava Dannyho Smiřického, dvacetiletého gymnazisty, který má rád jazz, což byla hudba považována komunisty za buržoazně zpátečnickou a tudíž nebezpečnou.

A tak kniha Zbabělci byla zakázána.
Škvorecký byl vyhozen z pozice redaktora Světové literatury a mohl potajmu publikovat pod jménem svého přítele. A teprve po roce 1963 mu strana a vláda dovolila vydat několik málo knih. Nekontroverzních. A pak už Škvorecký odchází do emigrace. Odstěhoval se do kanadského Toronta, kde byl až do konce svého života.

Zbabělci vyšli 13 let po válce a 10 let po komunistickém parlamentním převratu v roce 1948.
Zrůdnost a hektičnost války byla mezi lidmi ještě velmi aktuální, stejně jako totalita nastupujícího komunistického režimu, který v 50 letech prošel tou nejzrůdnější části.
Škvorecký proto v knize uvádí citát Hemingwaye:

“Osoby a události líčené v této knize jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu doby a události, které znal, jde o podobnost čistě náhodnou.”

Přesně tak, jak by tomu mohlo být v podobné knize 10 let po roce 1989. Přisluhovači režimu dělají vždy všechno možné, aby se na jejich udavačství a zrádné chování zapomnělo.

Román popisuje jedno z nejhektičtějších období naší historie v malém pohraničním městě. Je to doba osvobozování ČSR po 2. světové válce.
Osm dní od pátku 4. května do 11. května 1945.
Po necelých 6 letech zrůdné německé okupace, po miliónech zavražděných lidí, po neskutečných genocidních zvěrstev, milónech padlých vojáků na frontách, po období, kdy se v novinách vyvěšovaly seznamy popravených občanů za jejich názor, přichází konečně svoboda. Po vyčerpávajících bojích se přibližuje Rudá armáda a její spojenci a osvobozuje Československo.
Jenže mnozí němečtí vojáci nikam neutíkají a z různých důvodů se nevzdávají. V československých městech dochází k povstáním, lidé berou do ruky zbraně, aby Němce vykopali z okupované země.
Začíná jedno z mnoha období skutečného hrdinství, ale i převlékání kabátů. Udavači a zrádní Jidáši cítí, že se definitivně otáčí kormidlo světa a snaží se být aktivní v boji proti svým chleobodárcům a zachránit si tak na poslední chvíli život. Však také po válce se vyrojilo několikanásobně víc partyzánů a odbojářů než jich vůbec bylo. Od nepaměti typické chování pro každý takový převrat.

A o takovém čase vypráví Škvorecký příběh dvacetiletého Dannyho, který má stejný zájem o hru na saxofon a o černošský jazz, jako o holky a samozřejmě jako každý chce, aby němečtí fašisti a banderovci odtáhli a a přijela Rudá armáda.

Prozrazovat děj nechci. Knihu si přečtěte.
Je nejen o neuchopitelném traumatu konci války, ale svým způsobem i o roce 1989 jakož o každé velké změně epoch a systémů. Je to příběh plný zvratů a střetu mladických pohledů na svět a kruté reality válečných časů. Je o hrdinech i zbabělcích. Mnoho napoví o morálce, jak o ní psal Karel Čapek:

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“
Karel Čapek

Každopádně na svou dobu mimořádně drzý nesocialistický závěr knihy bez oslavy falešných socialistických hrdinů musel cenzory ještě dlouho strašit. Byl to totiž po 10 letech jeden z prvních náznaků svobodného myšlení.

Výpisky: Škvorecký Josef / Zbabělci

První věta:
4. V. 1945. Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: “Tak revoluce se vodkládá na neurčito.”

Sobota, 5. 5. 1945
To byl můj život. Tohle byl můj život. Irena. A bavilo mě to. Celý Kostelec a revoluce a kluci a Irena.
Vzpomněl jsem si, že se v Praze bojuje a že Staroměstská radnice hoří. Bratranci možná umírají na barikádách. Nebo spíš jsou zalezlí ve vile ve sklepě. Bylo mi pěkně. V Praze se bojovalo. Senzace. Ležel jsem v posteli a bylo mi příjemně teplo…

Neděle, 6. 5. 1945
Sotva jsem vylez z baráku, už jsem věděl, že je to s revolucí vážné. Lidi v turistických šatech a s rádiovkama na hlavách se trousili směrem k pivováru. Zbraně neměli, aspoň jsem neviděl, ale na rádiovkách měli našité trikolóry a na zadnicích si nesli chlebníky. Já měl na sobě taky sportovní šaty, protože pršelo a nechtěl jsem si ničit sváteční kvádro. Pod viaduktem u Skočdopolovic skladu jsem potkal pana Mozola, celého bledého a kulhavého, jak se hrdinně belhá do pivováru. U pasu měl připevněnou starou rakouskou šavli a vypadal jako z americké crazy komedie. On musel být hrdinný. Protože za války moc hrdinný nebyl a dotáh to ve fabrice až na kontrolora Bauaufsichtu des deutschen Luftfahrtministeriums. Tak proto měl teď proč být hrdinný. Byl jsem zvědav, jestli
v pivováře budou taky ostatní Balové. Asi budou. Museli teď být, chudáci, všichni hrdinní.

Octli jsme se zase na Jiráskově třídě a už jsem necítil slzy v očích. Skoro mi to bylo nepříjemné, že je už necítím. Mašírovali jsme po pravé straně ulice, byla skoro prázdná a mě už bolely nohy a měl jsem hlad a bylo mi zima. Už mě vůbec povstání nebavilo. Všechno bylo šílenost a pitomost. Všechno to vraždění židů a povstávání proti Němcům a celé to vojančení pana doktora Bohadly. Co z toho kdo měl. Teď mně to bylo všechno protivné. Proti nám šla četa po zuby ozbrojených Němců. Na chvíli jsem pocítil napětí a čekal jsem, co bude. Ale oni si nás nevšimli. Přešli kolem nás a jen jsem zpozoroval, jak se na nás zpod železných helmic zvědavě dívají. Ovšem. Pan doktor Šabata uzavřel příměří. Mašírovali jsme ulicí dál k nádraží a kolem Okresního domu a přes most a zpátky k pivováru.

Najednou mi napadlo, že bych měl myslet na Irenu, když ji miluju. Tak jsem na ni začal myslet. Ze začátku mi to nešlo. Snažil jsem se si ji představit, a nešlo mi to, tak jsem si vzpomněl, jak jsem jí nedávno v lázních viděl za ňadra, a už mi to šlo. Myslel jsem, že by bylo dobré s ní spát a že Zdeněk s ní spí, a začal jsem příjemně žárlit a bylo to dobré. Přišlo na mě tenorové sólo a já se začal zalykat ve středních polohách, jak je to na tenoru nejlepší, a zapomněl jsem na Irenu, jenom jsem si tak jí byl vědom a hrál jsem svoje velké sólo z Bob Catse.

“Poďte, nač tu stojíte? Nemá to cenu,” říkal naléhavě Benno. Automat za plotem se znova rozštěkal. Najednou se nalevo rozsvítil reflektor. Otočil jsem se a viděl jsem, jak kolem rohu skladiště pádí Němci s bodáky a automaty. Za sebou jsem zaslechl plesknutí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že Benno leží natažen v blátě. Doktor Bohadlo stál pevně. Němci přiběhli k nám a zastavili se. Nějaký oficír si na nás posvítil.

Šli jsme a já si vzpomněl na Ledečské skály a vrchol Sokolího hnízda, kde jsme seděli před týdnem, celí odření po hnusném výstupu kónickým komínem, já a Zdeněk a Irena a Vašek, a poslouchali jsme krásné hovoření fronty v Německu. Tam nahoře bylo slyšet všechno. Kulomety a děla tygrů a pantherů a těch sovětských T 34, a obloha nad námi byla modrá a krásná a pod ní se za obzorem válčilo. Sedělo se tam hezky, na sklonku války, a byl jsem z toho skoro smutný, že už to končí, ty odpoledne, kdy nás vyháněli z fabriky do jarních polí a potom se daleko na obloze objevovaly bílé pruhy pár a třpytily se lesklé aparáty Amerikánů, a vůbec to všechno. A taky, samozřejmě, mi bylo smutno z Ireny a Zdeňka, kteří seděli vedle sebe a Zdeněk omotal svoje jistící lano kolem sebe a Ireny, takže byli k sobě přivázáni, a blbec Zdeněk si myslel, že to je symbolické, a já přemýšlel o tom, že bych ho moh jako náhodou shodit dolů, ale samozřejmě jsem jenom přemýšlel. Houby jsem udělal. Jako vždycky.

Poslední věta:
Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

The post Josef Škvorecký. Zbabělci o zrůdnosti války, udavačích pohledem 20letého jazzového muzikanta first appeared on Čítárny.

Vítězslav Nezval (*26. 5. 1900 – †6. 4. 1958) v knize “Dolce far niente” zobrazil jeden den svého dětství v Lipjanech, když mu bylo asi šest let. Ovšem způsobem hodným génia, umělce, který umí pracovat se slovy, je vzdělaný, sečtělý a má neobyčejnou invenci spojovat krásné, snové v čase i prostoru.

Nápad na knihu se mu vybavil jednoho dne, když v tramvaji ucítil vůni pečiva.
V té době sečtělému Nezvalovi se začal pomalu odvíjet v hlavě film, na jehož formu měli vliv i takoví autoři jako Proust, jehož rozsáhlý román Hledání ztraceného času určitě četl, stejně jako Joycovu novelu Portrét umělce v jinošských letech. Možná zde zapůsobila i četba Goetha nebo Němcové jehož Babičku měl Nezval velmi rád, jak píše:

Jaké nepatrné slohové prostředky stačily Boženě Němcové, aby podala samu sebe v dívce, znepokojené o smysl té či oné večerní hvězdy, jaký satanism, nikdy nedostupný rafinovanosti takového Barbey d´Aurevilly, ztělesnila v situacích, jimiž prochází Viktorka, jak málo papíru vyplýtvala, vodíc čtenáře do jeho vlastních krajin, k bytostem jeho vlastního snu, a což je nejpodivuhodnější, jak málo se obírala starostmi uměle skloubit děj.

Nezvalovým návratem do dětství s mnoha přesahy do minulosti i budoucnosti, se tak stal jeden z jeho největších románů, na který se dnes bohužel zapomíná. Forma se dá přirovnat k proudu vědomí, které v jeho obratném vyjadřování se stává literární skladbou, na kterou čtenář jen tak nezapomene.

Kniha je psaná jako proud vědomí – snová, asociativní lyrická próza, ve které se mísí dětské vzpomínky, smyslové vjemy, fantazie a filosofické úvahy.
Rozhodně by bylo dobré, kdyby román znovu vyšel a ve stejné skvostné typografické úpravě jako ji tenkrát pojal Jindřich Štyrský.

Zajímavost: 
Miroslav Horníček vzpomínal, jak v mládí byl absolutně nekulturní člověk a teprve po přečtení knihy Vítězslava Nezvala Dolce far niente, aneb sladké nicnedělání, se jeho vztah ke kultuře a umění zásadně změnil.

Vítězslav Nezval / Dolce far niente / Typograficky upravil Jindřich Štyrský / První vydání Sfinx, 1931

Výpisky…

Uchvacuje tě všechno zázračné, avšak snažíš se do něho vnésti nefantasticky řád věcí skutečných tak dlouho, až náhle uslyšíš, veda za ruku skřivánka, v svém srdci dětskou trumpetu jara.
x

A kdybychom mohli býti nějakým zázrakem vzkříšeni za tři dny po smrti, ani potom by nám smrt nezevšedněla, neboť to, v čem jsme tři dny vězeli, bychom nazývali nejrozličnějšími jmény, hlubokou mdlobou, kataleptickým spánkem a stáli bychom znovu před smrtí jako před tajemstvím. Život, i když je ho jen miliontá část, je stále životem, je životem i v bezvědomí a vymizí-li, nemáme to možnost konstatovati již my, umírající, a tak smrt existuje jen ze stanoviska diváků, a ne ze stanoviska toho, jenž ztratil nejmenší možnou pomyslnou částečku života.

Představa posmrtného života, která je na jedné straně utěšující, neboť nám dává naději, že se setkáme s těmi, kteří zemřeli, je z druhé strany krutá, ne vzhledem k živým, nýbrž vzhledem k mrtvému.
Nic není strašnější než představa, že mrtvý může patřiti na pláč těch, kdož jej pochovávají, na bolest, kterou jim způsobil opustiv je a kolik slz by musil prolít účastník svého vlastního pohřbu.
Avšak představa posmrtného života je pro živé a nikoliv pro mrtvé, neboť jejich absolutní nic nepotřebuje již hledati útěchu v ilusích.

Je pro živé, pro zdravé, pro nemocné a pro umírající a přes absurdnost této myšlenky nebudeme se jí moci zbaviti dlouho beze zbytku, neboť smrt je z těch výjimek, z těch úkazů, které nám nikdy nezevšední, poněvadž neexistuje.
x

Od poznání sebe sama závisí často naše celé životní štěstí a tato kniha umožní nejednomu čtenáři dostat se do styku s mnoha zapomenutými krajinami svého já.
x

Mezi obrovské sudy do sklepa kde pluje led
K rozpáraným kravám do ještě podivně}šího labyrintu
Lidskost krásný pojem Ale pravá poezie je tam
Tam dole mezi sudy a mezi střevy

The post Nezval popsal Dolce far niente aneb sladké nic nedělání. Výjimečný, ale opomíjený román first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

Nenapodobitelný vypravěč, námořník a dřevorubec Rudolf Krautschneider popsal ve své knize plavbu kolem světa v pásmu Antarktis, přistání na pustých ostrovech, ale i barvitost Austrálie, Afriky, Jižní Ameriky a polárních stanic. Tuto tři a půl roku dlouhou plavbu absolvovali tři Češi, dřevorubec, svářeč a traktorista.

droj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/cestopisy/4828-krautschneider-plachetnici-kolem-sveta-pro-pirko-tucn„Právě bláznovství nás vrací k normálu.“
Tak zní jedna z originálních myšlenek, kterou si autor poznamenal během několikadenní bouře v Indickém oceánu. Z jeho vyprávění čiší zkušenost a moudrost starého barda, který zbrázdil moře celého světa. Není pro něj podstatné, kam dopluje a čeho dosáhne, jde za hlubším prožitkem, zachytává okamžiky, po kterých každý člověk prahne. Píše o moři, které se mu stalo skutečným domovem, o moři, které člověka očišťuje a zbavuje pýchy.

Nejúspěšnější kniha mořeplavecké legendy Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka vychází v povedené grafické podobě s plátěnou vazbou. Její součástí je peříčko tučňáka, které autor přivezl z Antarktidy.

Rudolf Krautschneider
je spisovatel, mořeplavec, dobrodruh, vynikající vypravěč. Narodil se ve Vídni a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. V 16 letech poprvé uviděl moře, které se mu stalo osudným. Lodě začal stavět sám a svérázně se zapsal do historie námořního jachtingu. S první lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy. Zatím poslední a jeho největší lodí je replika Magalhaesovy Victorie, se kterou již jednou obeplul svět.
V životě vystřídal mnoho zaměstnání a profesí. Živil se jako dřevorubec, pracoval v dolech. Vzdělání ukončil v sedmé třídě, přesto napsal desítku knih a natočil několik filmů. Některá jeho díla byla přeložena do polštiny, němčiny a angličtiny. Od roku 1994 začal vozit na „suché“ plavby lidi, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách. Zapojil se také do budování dětských domovů rodinného typu.

Plachetnicí pro pírko tučňáka / Rudolf Krautschneider / Ilustrace: Rudolf Krautschneider, Ladislav Vlna / vydalo nakladatelství 65.pole
http://www.moreplavecruda.cz/

Ukázka z knihy: Bouře

Sedmý den po vyplutí z Cape Townu. Stále bouřlivé počasí. Teplota okolo +3°C. Vítr šest až osm stupňů Beauforta. Pro jachtu jako je Polárka ideální vítr, ale to vysoké vlnění je zneklidňující. Moře se na pár hodin trochu zklidní a opět přichází další tlaková níže.
Vítr se stáčí od jihozápadu k severozápadu. Ve chvíli, kdy jde barometr nahoru, se opět vítr vrací na jihozápadní.
Nízké nimbostraty podobné divokým jezdcům se přes nás ženou k východu a vzbuzují v člověku neklid.
Hřívy vln nás svírají a občas nějaká dopadne s hukotem na palubu, která temně zaduní jako africký buben „tan“. Je to jenom škádlení, kormidelník zakleje a Polárka pluje dál. Máme pevnou ocelovou loď. Je stavěná do nejtěžších mořských podmínek.
A přece, když ležím v kóji, celé hodiny naslouchám zvukům, které loď vydává. Vnímám její chvění, když ji velká vlna celou přikryje. Hvízdání poryvů větru lanoví. Kvílivé skřípání stěžně, když se prudce staví z přechylu. Šumění a cinkání vody podél boků.

Co to vůbec jsou ty mořské bouře? Jsou to obyčejné tlakové níže stejné jako u nás doma. Chlad, vítr a déšť.

Proti chladu můžete být otužilí.
Vítr vane buďto silně nebo zase příliš slabě. Ještě horší jsou bouře nebo bezvětří. Když vane akorát, tak ne ze správného směru a když i směr je správný, pak už vplouváme do přístavu. Někdy po celou dobu plavby vane ideálně. To je nejhorší. Jsem vyčerpaný, protože se snažím maximálně soustředit, abych vytěžil co nejvíce z této situace. S větrem jsem stále nespokojený. I když jen on mě nese k cíli.
Dešti můžete čelit oblečením do nepromokavých šatů.
To nebezpečné na moři je jenom vlnění. Když se vítr prožene po klidné hladině, vyzvedne z ní drobné kapičky. Ty dopadnou zpět elipsovitým pohybem. Vítr roztáčí ty elipsovité obruče kapilár stejně jako kluci, když krátkým klackem prohánějí ráfek po cestě.
Lidská mysl, na rozdíl od moře, není nikdy v klidu. Nevím, o čem přemýšlejí moji spoluplavci. Sorel často křičí ze sna. A Vojta? Reaguje i na tiché zavolání. Znamená to, že asi nespí.
Polárka má teď skasané plachty. Pluje ve skluzu již druhý den. Mohutné vlny s hukotem dopadají na palubu. Ohromná síla nás zvedá. A se šustěním, jako bychom sjížděli na lyžích, se propadáme do údolí vln a opět zvedáme na jejich vrcholky.
Dvanáct stupňů Beauforta. Úzkost a napětí. Ten z nás tří, který svírá v rukou kormidelní kolo, drží v rukou i naše životy.
Polárka uplula za posledních čtyřiadvacet hodin přes dvě stě mil s bouří v zádech.
Směr bouře se změnil o devadesát stupňů. To mohutné vlnění se teď kříží a staví vysoké hory zpěněných vln.
Při sjezdu z vlny odhaduji naši rychlost na třicet kilometrů v hodině. Těžkým úkolem kormidelníka je, aby se Polárka nestočila bokem k zalamující se vlně. Určitě by se převrátila kýlem vzhůru. To by znamenalo vážné poškození stěžně a možná i jeho ztrátu. Je těžké za této situace řídit loď čtyři hodiny do výměny u kormidla.
Kdybych chtěl někdy Vojtu nebo Sorela pomluvit, určitě bych nemohl říci, že špatně kormidlovali. Byli oba výborní.
Z kormidelní „kapličky“ vlají už dávno cáry. Silné nerezové trubky její konstrukce jsou zohýbány. A barometr stále klesá.

Ležím v kóji. Vím, že teď je každý z nás sám se svými myšlenkami.

„Všechno v životě je prosté. Můžeme to vnímat jako ozvěnu naší duše.“

„Každodenní shon, se kterým sami souhlasíme, nám působí stres. Tím umlčíme naše skutečné touhy, o kterých nesmíme nahlas mluvit. Pro naše okolí by to znělo jako urážka.“

„Touha po prostotě našeho života je něčím jako vzpomínkou v záznamu duší lidského rodu. Ve chvílích beznaděje nám tyto vzpomínky vemlouvavě našeptávají, po čem skutečně toužíme. Všechno, co nás obklopuje, vyvíjí maximální tlak, abychom ten hlas přestali vnímat. Ti, kteří se nedají zakřiknout a překonají strach, žijí jako podivíni mimo lidskou společnost a slouží jako odstrašující příklad.“

„Vše je prosté, a jestli není, měli bychom se snažit, aby prosté bylo.“

„Jediné, co na člověka čeká, jsou choroby, stáří a smrt. Pro to ostatní si musí dojít sám.“

„Svět nás zraňuje a moře nás léčí. Škoda, že si za to žádá někdy i naši smrt.“

Takhle by to nešlo! Pokusím se myslet na ten živel, který nás oklopuje, trochu veseleji.

„Přitažlivost zemská přitáhne předmět k zemi a my jej můžeme zase zvednout. Přitažlivost vodní přitahuje předměty k hladině, odkud se zvednout nedají.“

„V duši vedu jakýsi vnitřní dialog. Nikdy ale nevím, jestli rozmlouvám sám se sebou, nebo jestli nemám v nitru nějakého tichého společníka.“

„Desítky let se snažím pochopit moře. Je ale vůbec něco k pochopení na takovém množství šplouchající slané vody?“

„I když mám život zoufale rád, přesto bych nechtěl být ani o minutu mladší!“

„Úspěšnost plavby je v jejím návratu.“
Zdroj

The post Plachetnicí pro pírko tučňáka aneb o první české plavbě kolem světa first appeared on Čítárny.