Ladislav Fuks (23.3. 1923 – 9.8. 1994) patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy 20. století. Jeho debutní, ale mistrovský román “Pan Theodor Mundstock” z roku 1963 je neobyčejným zachycením hrůzy protektorátní Prahy v letech 1941–1942, za německé okupace Československa.
Kniha není jen příběhem schizofrenního židovského muže, je to univerzální výpověď o tom, jak jakýkoliv totalitní režim ničí lidskou psychiku, naději i důstojnost pomocí strachu.
Je to varování před tím, jak snadno se člověk může ztratit v iluzi kontroly nad nesmyslným zlem.
Hlavní hrdina Theodor Mundstock je bývalý úředník v konopné firmě, který po německé okupaci Československa je vyhozen z práce a skončí jako pouliční metař.
Žije osaměle v garsonce se slepičkou, která mu dělá společnost. Každý den čeká na “bílé psaní“ neboli povolávací list k transportu do koncentráku. Strach ho postupně rozkládá: komunikuje se svým stínem, imaginárním „Monem“, který ho utěšuje a radí mu.
Rozhovor Theodora Mundstocka s fiktivním Monem:
Všecek rozrušen nese sáčky za závěs, kde má jakýsi kuchyňský kout, a myslí si, ještě dobře, že ten Mon tak snadno odešel, alespoň mě nebude trápit, ale pak ho spatří stát opodál. Moc daleko neodešel, myslí si, chce mě trápit. A dělá, že ho nevidí.
„Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. Otře se mu o nohu a odstoupí, ví proč. Aby na něho snad nekřičel, že se mu při vaření plete pod nohy. Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale vtom promluví Mon.
Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne. Už je to zde, vzdychne a hledá pod stolkem, přece to řekl! Kvůli Šimonovi. A poradit se o Frýdě! Přece to napsala jasně. A karty staré nebohé. Ale karty i jí, paní Šternové, myslí si v duchu, té první ze všech, propána, oni mě zvou už i kvůli kartám…
„Ale to je pošetilost,“ mávne k mžikajícím očkám tvora, „to mě naučila cikánka u Váhu, když jsem tam jednou o dovolené zabloudil. Dal jsem jí za to peníze a šňůry na prádlo…“
Zjistí, že pod stolkem už nic nemá a že zapomněl vzít chléb, ale je pozdě. Stejně ho dnes nepotřebujeme, když budou hody, myslí si a řekne: „Ale naučila mě to dobře, vždyť ty karty Šternům úplně vycházejí.“
– Až na to smutné, o čem nemluví, řekne Mon, tak proč ho zvou?
Když Mon zmizí, Mundstock najde „postup“ – absurdní, ale systematickou přípravu na život v táboře. Nacvičuje nošení těžkého kufru, spí na žehlícím prkně, posiluje ruce, trénuje odolnost vůči bolesti. Všechno má svůj řád, protože „na všechno existuje postup“.
Mundstock se snaží pomáhat sousedům Šternovým, zvláště malému Šimonovi, kterého upřímně miluje. Lže jim o brzkém konci války, vykládá karty, utěšuje. Ale realita je neúprosná. Když přijde povolávací list i pro něj, spěchá s připraveným kufrem na nádraží.
V rušné ulici ho srazí nákladní auto. Zemře na dlažbě, (podobně jako Orten) ironický, tragikomický konec, který podtrhuje marnost všech jeho příprav.
Román končí bez patosu, v tichém, drtivém zoufalství.
Fuks mistrně mísí realitu s fantazií, tragiku s groteskou a ironii s hlubokým humanismem.
Román je plný opakujících se motivů – stín, dlažba, prach, růžová barva na stínidle lampy s Kolumbovou plachetnicí.
Ukazuje, jak strach deformuje člověka jeho myšlení a rozhodování. Zároveň ale volá po lásce a soucitu.
Výpisky z textu: Ladislav Fuks / Pan Theodor Mundstock.
„Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají větší kapku naděje, a já bych jim pomohl.“
xx
„Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.“
xx
„Olam chésed jibánech. Svět musí být vybudován na lásce.“
xx
„Bože, co se to stalo… co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…“
xx
„Mám zničené nervy, Mone,“ řekne svému stínu s pohledem upřeným na loď, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím předvolánku, a zatím není na obálce ani úřední razítko.“
A v duchu si myslí: mám zničené nervy, ale teď by už můj stín Mon mohl jít.
Stín se z něho stáhl a na jeho čelo a hruď dopadlo bledé světlo lampy.
„Bohu díky,“ zašeptal a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tílko, jasně červená očka a žlutý zobáček a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu.
„Šťastně jsem přišel z nákupu, ale mám zničené nervy, slípko,“ řekne smutně, „je to normální dopis a já hned vidím předvolánku. Vždyť se na tu schránku nemohu ani kouknout.“
xx
“Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil).
V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá.
Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se paradoxně stává příčinou jeho smrti.”
