Saturnin je skvělý lék na špatnou náladu, stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní skvělým anglickým humorem. A to je v českém prostředí moc vzácná věc i dnes.
Kniha je bohužel jediný majstrštyk Zdeňka Jiroutka (*7.1. 1911 – 12.4. 2003), ale kdyby nenapsal už vůbec nic, kniha mu přinesla nesmrtelnost.
Zajímavostí je, že Saturnin poprvé spatřil světlo světa 24.8. 1940 v Lidových novinách za německé okupace. Tehdy v novinách vyšla povídka "Můj sluha Saturnin" a o dva roky později vychází celý román, který Jirotka napsal v koupelně bez oken svého bytu kvůli německému protektorátnímu příkazu zatemnění.
Od té doby kniha pořád okouzluje nové a nové čtenáře množstvím parodií a nadsázky a zejména absurdními situacemi, do kterých uvádí svérázný sluha Saturnin nejen svého pána, ale i celé své okolí.
"Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat,"
řekl Zdeněk Jiroutka a snad je tento citát jakýmsi mementem, který nám zanechal.
Ukázka z knihy:
Když někdo chápe přísloví doslovně, může vést k tragédii, řekl doktor Vlach. Znám případ muže, kterého pětkrát přivezli do nemocnice zle potrhaného, neboť tvrdil, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.
Dědečkův dům se otřásal v základech. Seděl jsem v hlubokém křesle a díval jsem se, jak se obývací pokoj střídavě naplňuje fialovým světlem a zase tone v zsinalém šeru. Po okenních tabulích tekly proudy deště. Teta Kateřina se po každém zablesknutí pokřižovala, podívala se starostlivě k oknu a zase mluvila dál.
Sehnat masku čerta a Mikuláše v červenci, to je jeden z nejtěžších úkolů, jaké jsem kdy dostal.
Saturnine? Marcus Aurelius je lvice.
Nikdo není dokonalý.
Více děr, více syslů. Více hlav, více smyslů. Mnoho psů, zajícova smrt.
Pravil, že není vyloučeno, že třeba za nějakých jiných okolností by třeba paní Kateřina byla ochotná pro někoho obětovat život, a naopak, kdokoli z nás by se mohl dopustit skutku, který by nás všechny překvapil. Člověk se často nevyzná sám v sobě, natož aby se v něm vyznali jiní.Povídala, že by to člověk nevěřil, když v těch letech ještě někdo nemá rozum. Vždyť je to o život. Nemůže to dobře skončit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Takovému starému člověku stačí, aby se nachladil, a jede. Copak to někdy někdo slyšel? To se rozumí, on má vždycky svou hlavu jako všichni mužští. To by jich ubylo, kdyby dali na to, co ženská povídá.
Saturnine, proboha, proč jste nepozdravil tetu Kateřinu?!
Jasně si vzpomínám, že jsem řekl milostivé paní „Má úcta“, řekl Saturnin
"Ne!" odmítla teta Kateřina. "Jakmile mě uviděl, ušklíbl se a řekl „No, maucta“.
Tak přece pozdravil! A máme po problému!Poslouchal jsem tetu jen jako ve snu a myslil jsem na jiné, docela příjemné věci. To, že slečna Barbora čekala, kdy se vrátím z nemocnice a když to trvalo příliš dlouho, skočila do rapidu a jela pro mne, bylo tak milé, že jsem neváhal uvědomovat si to znovu a znovu. Stačilo, abych přivřel oči, a zase jsem viděl, jak se zářivým úsměvem vstupuje do vestibulu nemocnice a kamarádsky se ptá, co je s námi a kde vězíme.
Divím se lidem, kteří jsou nespokojeni s dnešními dívkami a mají proti nim spoustu námitek. Říkají opovržlivě, že dnešní mladé dámy jsou samý sport, kavárna, biograf, auto a cigareta, ale vařečku prý berou do ruky obráceně. Sportem zhrubly a pozbyly něžné ženskosti. Chodí dlouhými kroky, místo aby půvabně cupitaly.
Popírám, že by sport zbavoval ženy jejich dívčího kouzla, a slečna Barbora je toho oslňujícím důkazem. Dovedu si ženu jako životního druha docela dobře představit bez koketní bezradnosti, bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání. Jestli si někdo myslí, že mladá žena bude špatnou matkou proto, že umí řídit vůz a že ve dvaceti letech vyhrála na lyžích alpskou kombinaci, tak snad jakživ neviděl mladou mámu nad kolébkou. Co jsou všechny světové rekordy proti tomu, když máte malé děťátko!
Snad někdo namítne, že jsou případy, kdy mateřská láska nedovede přehlušit spoustu ostatních zájmů, které si mladá žena do manželství přinesla a pro které své dítě zanedbává. Ano, docela správně, a jsou též případy, kdy matka své dítě zabije. Ale to jsou zjevy výjimečné, vyskytovaly se vždy a není možno o nich mluvit jako o vlastnosti generace.
Venku zaburácel hrom a teta Kateřina vykřikla. Potom pravila, že komu není rady, tomu není pomoci. Ona ho varovala, ale kdepak, je jako malé dítě. Žádala, aby jí někdo řekl, jaký to má smysl. Celé dny sedí doma, ale jak začne takové dopuštění, tak zrovna musí jít ven.
Zatímco jsem mluvil s tetou, odešla slečna Barbora k vzdálenějšímu ohništi. Teta se na mne chvíli dívala se vztekle stisknutými rty a pak řekla, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Odpověděl jsem jí, že se nesměju vůbec a že už mám těch jejích přísloví až po krk.Teta se zatvářila kysele a servírovala nám přísloví máš-li škodu, o posměch se nestarej. Vzdorně se na mě podívala, jako by chtěla říci, že bude užívat tolika přísloví, kolik jí bude libo, a pravila, že v nouzi poznáš přítele.
"Tvoje loď nemá plachtu, synovče?! Hned zítra je třeba spravit stožárovou plachtu!" Řekla teta Kateřina.
Načež se do rozhovoru vložil Saturnin. "Stožár se nazývá předmět, na který při slavnostních příležitostech stoupá vlajka. To, na co stoupá plachta, se jmenuje stěžeň. Na této lodi nemá plachta na co stoupat. Tato loď nemá stěžeň".Všechno to povídání se týkalo dědečka. On totiž má bouřku vášnivě rád, a jak začne venku třískat hrom, nikdo ho doma neudrží. Vezme si gumový plášť, klopený klobouk do deště a v juchtových botách brouzdá venku tak dlouho, až ten ohňostroj skončí. Doktor Vlach říká, že je to odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence.
Teta pravila, že by jednoho ranila mrtvice a že budeme obědvat. Na dědečka nebudem čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Odešla do kuchyně vydat příslušné rozkazy. Pokoj příjemně ztichl a já jsem toužil, aby se otevřely dveře a vstoupila slečna Barbora.
Dveře se opravdu otevřely a vstoupil Milouš. Měl na sobě jasně žlutý župan a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Když mne uviděl, nadzvedl poněkud pravé obočí a řekl mi servus. To ví bůh, jestli někdo toho klacka naučí způsobům.
