Čechokanaďan Michal Adler a jeho krátké úsměvné i moudré povídky a příběhy

Krátké čtenářům přístupné příběhy, které můžete snadno přijmout za své. Jejich jazyk a prostý způsob jeho vyprávění, jsou to, co můžeme vyprávět u ohně, v hospodě nebo na řece... nebo číst v této knize.

Michal Adler (1946)
je psychoterapeut s doktoráty z Československa i z Kanady, emigrant, pro něhož bylo těžké odejít a těžké se vrátit. Ale vrátit se musí, takže se ve svých povídkách vypořádává se svým životem a prací. Díky krátkým příběhům, kterým je čtenáři přístupný, můžeme některé jeho vyprávění přijmout za své. Je možné, že jsme to nezažili, přinejmenším tolik co on, ale jazyk a prostý způsob jeho krásné říše slov, jsou to, co můžeme vyprávět u ohně, v hospodě nebo na řece. A nepochybuji ani vteřinu, že by čtenář jeho texty neocenil, neboť jsou o tajemství štěstí. No, spíš náhody...

Psychoterapeut, vysokoškolský učitel, překladatel odborných knih. Od roku 1981 žije ve Vancouveru, ale stále se účastní českého vědeckého života. Své povídky prozatím publikoval pouze v internetových časopisech. Toto je ve zralém věku jeho literární debut.

Povídky a příběhy / Michal Adler / Vydal Dauphin, 2021 / www.dauphin.cz / ISBN 978-80-7645-261-9

Ukázka:

„Full of it“ by se řeklo anglicky
Začínal jsem mít trochu obavy. Studoval jsem od časného rána, a přece mi na zítřejší zkoušku zbývalo ještě skoro padesát stránek z knihy, na kterou se pan profesor na přednáškách i ve svých skriptech často odvolával a vřele ji doporučoval. Jenže už se stmívalo a do hospody jsem také nechtěl a nemohl přijít pozdě. Ještě by si kluci pomysleli, že jsem snad studoval!
Pan profesor měl pravdu, ta kniha byla skutečně zajímavá a přitažlivá. Nechtělo se mi ji odkládat a jako tolikrát před tím jsem si vyčítal, že jsem si ji nechal na poslední chvíli. A sliboval jsem si, jako už tolikrát, že se k ní po zkoušce vrátím a věnuji jí pozornost, kterou si rozhodně zaslouží. Ale ne teď. Teď už musím skutečně běžet.
Do hospody jsem stejně přišel pozdě; kluci už dopíjeli první pivo. „No, čekali jsme na tebe,“ přátelsky vysvětlovali. „Cos celou dobu dělal?“ Nenařkli mě přímo ze studijních úsilí, ale nemělo to k tomu daleko. Raději jsem strategicky svedl řeč na Buñuelův film, který se měl promítat ve filmovém klubu.
Trefa, hned napoprvé. Míla se pustil s vervou do strukturální analýzy Buñuela a role krutosti v jeho filmech. Ale to byl jen takový lahůdkový předkrm k hlavnímu chodu. Mílův geniální, fundamentálně a radikálně revoluční scénář byl už téměř zralý, a tedy i zcela nová éra filmového umění už byla téměř na spadnutí. Samozřejmě, ještě se budou muset dotáhnout a vyladit některé detaily, a tak nás Míla zatím nebude unavovat podrobnostmi, ale že to bude dělo, na to se můžeme spolehnout.
Nevyřešili jsme, zda Míla přijme Felliniho a Antonioniho do učení; umělec přece musí mít také nějakou existenciální zodpovědnost a nerozdrobovat svůj velký talent. Ale zábava se rozběhla tím správným směrem. K nezávazným hospodským moudrostem a pryč od tíhy té velké zkoušky, která na nás zítra čekala.
Jirka si v tom počínal přímo mistrně. Jako pečlivá ptačí matka, odvádějící nepřátele od hnízda s mláďaty, Jirka poletoval od tématu k tématu. Dokonce se začal starat a porozhlížet, jestli by tu náhodou nebyl nějaký mecenáš, ochotný nám pomoci s útratou.
Moderní technologie prý dokáže krátkodobě simulovat beztížný stav. Ale dříve nebo později, gravitace se přihlásí ke slovu. Zejména, když zázračná technologie chybí a zkouška je skutečná dvou semestrová „kláda“ – která je nesporně a neodvolatelně za dveřmi. A opravdový, přirozený talent ji musí, ale opravdu musí sfouknout jen tak, jakoby mimochodem, nejlépe za jedna, ale o tom se už vůbec nemluví. A mluvit nemá.
Byl to zase Jirka, který tu tíhu už nemohl unést, ale opět to mistrovsky zamanévroval do správné a společensky přijatelné roviny.
„Tak jsem, pánové,“ prohlásil ve chvíli takového typicky hospodského konverzačního útlumu, „tuhle četl něco docela zajímavýho.“ A přednesl nám velmi dobře zažitou interpretaci těžké pasáže z knihy, kterou jsme snadno poznali. Patřila mezi výběrovou literaturu, doporučenou ke zkoušce. „Tak takhle pěkně jsem to nepochopil, a ani bych to tak skvěle nepřednesl,“ pomyslel jsem si, trochu závistivě a spíš smutně. Zatímco Míla se vytasil s protiargumentem, jehož zdroj sice nejmenoval, ale byl z jiné ke zkoušce doporučené knihy. Tu jsem vůbec nečetl a znal ji jen z referencí. Takže mi bylo ještě smutněji. Zaostával jsem. Nezbývalo, než sáhnout po mé tajné zbrani. Knize, která ani nebyla na seznamu doporučené četby, byla dokonce z jiného oboru – a přece se k našemu oboru zcela jasně vztahovala a naznačovala tak obecnější platnost některých předpokladů. Nebyl jsem si tou knihou úplně jistý, ale u kluků docela přesvědčivě zabrala, a tak jsem se trochu uklidnil. Kdyby mi skutečně teklo do bot, budu mít v zásobě tuhle lahůdku.
Nezasvěcenému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že si dáváme velké předzkouškové opáčko. Mýlil by se. Hráli jsme stále striktně podle pravidel. Na nějakou zkoušku jsme přece vůbec nemysleli a nikdo se o ní ani nezmínil, ani nezajímal. Samozřejmě, nikdo také nepoklesl na úroveň povinných skript. Diskutovali jsme zajímavou, světově uznávanou odbornou literaturu. Které by bývalo jistě prospělo, kdyby se její autoři s námi poradili a dali si od nás říct. Snad jen občas jsme si trochu srovnávali znalosti a doplňovali drobné mezírky. A ujišťovali se, že kdybychom snad náhodou přece jenom šli k nějaké zkoušce, že bychom ji hravě rozštípli. Tak, z voleje a bez přípravy, jak se na přirozené talenty sluší a patří.
Ve stejném duchu jsme to dotáhli až k zavírací hodině, kdy jsme museli čelit další společensky náročné situaci. „Co s načatým večerem,“ ptal se mužně Míla a navrhoval blízkou hospodu, která měla ještě otevřeno. Jenže ten návrh měl v sobě neklamný otazník, který mezi námi visel a čekal, kdo bude mít tu odvahu být srabem. Nějak to vyšlo na mně. Přiznal jsem, že už bych šel raději domů. I když jsem věděl, že se diskvalifikuji ze sokratické role v Platónově Symposionu, námi v té době tak ceněné a obdivované. Alespoň jsem navrhl, že bychom mohli pokračovat zítra. A to otevřelo cestu Jirkovi. Ptal se, zda a kdy zítra přijdeme do školy. Protože jestli jsme nezapomněli, Milan na zítřek vyhlásil první zkušební termín. Takže bychom to snad zítra sfoukli, aby byl pokoj a nezdržovalo nás to.
Jirkovi jsme upřímně poděkovali za připomínku, málem jsme zapomněli. A návrh to byl také skvělý. Zítra přijdeme, posedíme s Milanem a sfoukneme to. Jen mimochodem, panu profesorovi jsme mezi sebou říkali Milan po americkém způsobu, protože už tenkrát jsme byli strašně „cool“. A také jsme se ho tak nějak míň obávali. Ale to, samozřejmě, jen mezi námi.
Byl jsem rád, do jaké výjimečné party jsem se to dostal. Vždy nad věcí. Pohrdali jsme šprty, kteří do sebe nekriticky soukali znalosti a bezduše je papouškovali. Bez talentu a vzletu. Z duše jsme nenáviděli pozéry, kteří si pořád na něco hráli a pořád něco dokazovali, sobě i ostatním.
Autentičnost a přirozenost byly naším nejvyšším božstvem.
xxx

Arnošt
Pražské automaty, častěji zvané „bufáče“, měly zvláštní, hrabalovskou poetiku. Scházely se tu nejrůznější světy, většinou chvilkově, nepovšimnutě a beznásledně. Někdy význam nečekaného střetu krátce zajiskřil v hutném příběhu, ale hned se zase se rozplynul v lhostejné bezvýznamnosti a v jiných nepříbězích.
U vysokých stolků tu na stojáka a narychlo shltli oběd a vypili lahvové pivo lidé nejrůznějších profesí a společenských postavení. Někdy si sem zašli důchodci „na lepší“. Často zavítali venkovští návštěvníci Prahy, rychle a levně se posílili a zase spěchali na nákupy nebo úřady.
Ale většinou jedli všichni sami. Protože v bufáčích nápadně chyběla ta družná atmosféra hospod. I do jediného volného místa u vysokého stolku se mohl kdokoli a kdykoli vtisknout se svým obědem. Tak se to také dělalo. A přece u toho plně obsazeného stolku, až na výjimky, nikdo s nikým nemluvil. A že u těch umakartových, ne vždy čistých stolků chyběla i hospodská útulnost, většina zákazníků svůj pobyt v bufáči zbytečně neprotahovala.
A přece každý bufáč měl i své stálé návštěvníky, štamgasty, kteří svým bufáčem přímo žili. Doslova. I když různými cestami. Ti nejméně oblíbení se připojili k obědvajícímu zákazníkovi a buď jen nesmírně hladově sledovali každé jeho sousto, nebo se i zdvořile optali, zda se gulášek vydařil a jestli chutná. Pod tím hladovým pohledem obědvající často nějak ztratil hlad i chuť, a svůj nedojedený gulášek opustil. Ti sofistikovanější pečlivě obhlíželi strávníky a nezmeškali žádnou pauzu. Okamžitě se přitočili s dotazem, zda ten gulášek už je volný. A někteří tomu dodávali třídu. Podle způsobu odložení příboru prý usoudili, že pauzírující strávník už v jídle nejspíš nehodlá pokračovat. A gulášek, nebo co z něj zbývalo, změnil majitele. Jako ostatně i po těch méně sofistikovaných zásazích.
Dějiště je snad už dostatečně osvětlené. Teď jen zbývá oživit je dějem, a především nositelem děje, tedy hrdinou příběhu. Tím je Arnošt. On sice zatím ani netuší, jak krásné zajiskření dokáže způsobit. Neplánoval to. Dodnes tvrdí, že netuší, co to tenkrát do něj vjelo.
Víme o něm jen, že byl od malička vždycky spíš trochu průserář. Ale vyrostl nám v téměř dvoumetrového pořízka a po napadení Československa „spřátelenými armádami“ se, snad po vzoru Fidela, odmítal holit, dokud tyto „dočasně umístěné“ okupační armády jeho rodnou zemi neopustí. Jenže v tomto případě byl, podle trpkého českého vtipu, jednotkou dočasnosti „jeden furt“. Okupační armády v zemi zůstávaly a Arnoštův plnovous dosahoval impozantních rozměrů.
Do bufáče s Arnoštem vstoupila veliká síla, zatím utajená a benigní. On zatím toužil jen po chvilce odpočinku a vepřovém s knedlíkem a zelím, s obligátní Smíchovskou desítkou. Toho se mu po krátké frontě dostalo a teď se už jen rozhlížel po volném stolku. Štěstí mu přálo, u jednoho stolku stál jen malý chlapec. Arnošt se k němu i se svým nákladem mlčky z druhé strany přidal.
Chlapci koukala nad stolek jen hlava. Před ním, maličko odstrčený, stál talíř s čočkou. Nejspíš „na kyselo“, jak hlásala tabule s „nabídkou dne.“ Uzenka, která měla být součástí „nabídky“, na talíři chyběla. Ale čočky chybělo jen maličko a v nevábně vyhlížející hromádce byla vetknutá lžíce.
Arnošt se na chlapce přísně podíval – a zajiskřilo to. „A kdo myslíš by to měl po tobě dojídat,“ řekl chlapci velice důrazně. „Koukej to dojíst!“
Chlapec vypadal vyděšeně. Chvilku snad zvažoval své možnosti, ale zřejmě dospěl k názoru, že s tímhle přísným a obrovitým Krakonošem nebudou žádné žerty. Přitáhl si talíř a se zřejmou nechutí se začal v čočce vrtat. Arnošt se už nedokázal zastavit. „A nešťourej se mi v tom. Než dojím, koukej mít ten talíř prázdnej!“ A chlapec nešťastně zvýšil úsilí...
Jenže silová pole se někde proťala, mohutně zajiskřilo, blížil se uragán. V podobě mladé ženy, která v rukou nesla dva kouřící talíře, a přece bylo všem jasné, že to není šťastná a spokojená žena. A bylo nepochybné, že míří právě k Arnoštovu stolu. Její hlas, stále silnější a ve vyšších polohách, vyjadřoval, mírně řečeno, silnou nevoli. „Proboha, Kubo, co to jíš? Hned toho nechej, kluku pitomá!“ Rázně odstrčila od chlapce talíř s čočkou a vyrazila mu z ruky lžíci, že přelétla půl bufáče. „Tys tím jedl?! Víš, kdo to měl v puse před tebou?! Chvíli tě nemůžu nechat samotnýho! Kdybys si řek, já bych ti čočku koupila!“
Když si Arnošt všiml, jak synek se slzami v očích se snaží nenápadně ukázat prstíkem na něj, jeho dobře vyvinutý pud sebezáchovy zapracoval. Dobře věděl, že rozjetý rychlík a rozlícenou matku holýma rukama nezastavíš. Lítostivě se podíval po zbývajícím knedlíčku, kousku masa, co si nechával na konec, a nedopitém pivku, a už si to mazal k východu.
Možná zrovna neběžel, ale byl to úprk. Celý blok rázoval, jak nejrychleji uměl, snažil se zamíchat do uličního davu, krčil se, aby nevyčníval, a často se díval přes rameno, jestli není pronásledovaný. Až za rohem si maličko vydechl a zmírnil. Tak to se mi asi trochu vymklo z ruky, pomyslel si. A uvažoval, jestli tahle příhoda vůbec rozvlní hladinu bufáče, který snad už viděl a zažil vše. A nemohl se zbavit lítosti nad opuštěným knedlíkem, kouskem masa, co si podle svého zvyku z dětství nechával na konec jako to nejlepší sousto, nad nedopitým pivkem. Kdo to asi po něm „dojede“, přemítal. Pochutná si?
xxx

Když do toho šlápneš...
Udělali jsme si s mým malým bratrem takovou příjemnou tradici. No, přinejmenším zvyklost. Kdykoli to jen trochu jde, vyrazíme na týdenní nákup šunky a jiných pochoutek do neuvěřitelně levné a kvalitní italské prodejny na Commercial Drive, snad nejbarvitější ulici ve Vancouveru. Potom, spokojeni s úlovkem, se přesuneme do nedaleké vietnamské restaurace na nudlovou polévku, kterou máme oba rádi. A kecáme, jen tak, o všem a o ničem, většinou žádné filosofické hloubky. A přece se nám poblázněný svět najednou zdá být zase nějak stabilnější a žitelnější.
Pravda, museli jsme několik vietnamských Phó restaurací vyzkoušet, než jsme našli tu pravou. Ale stálo to za námahu. Protože tady vařili skvěle, za lidové ceny, a obsluha byla ochotná, pozorná a milá. Což nám právě v těch jiných vietnamských restauracích většinou chybělo.
Tady nás asi po třetí návštěvě začaly obě servírky vítat a dobře si pamatovaly nejen, co máme rádi, ale také jak připravené. Jen se ujistily, že se nic od minulé návštěvy nezměnilo, a hbitě vyhověly. Pohoda.
Ovšem za dob před politickou korektností se také říkávalo, trochu s úsměvem a často s povzdechem, že kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. V našem případě to byly hned ženy dvě. Vlastně tři, ale to jsme ještě nevěděli.
Protože jsme vždy viděli v akci jen dvě servírky, které byly stejně příjemné, ochotné a hbité. Ale tím jejich podobnost končila.
Ta jedna byla taková spíš malá, zavalitá kulička. Tvář těžko k zapamatování. Černé šponovky, které byly tou dobou v módě a zřejmě patřily k uniformě obsluhy, odhalovaly až zbytečně moc.
Zato ta druhá se snadno kvalifikovala jako zázrak přírody, ukázkový prototyp nádherné mladé ženy. Zřejmě měla jen jednoho asijského rodiče a dostala do vínku to nejlepší z obou etnik. Byla štíhlá a poměrně vysoká. Obličej, zarámovaný hustými černými vlasy, byl výrazný, zajímavě exotický, a přece příjemně jemný. Dlouhý krk a pod volnou černou halenou se rýsovala prsa právě správné velikosti, tedy nepatrně větší, než by člověk u tak štíhlé ženy očekával. S tím nádherným pružným zhupem, který by, myslím, zaujal i muže na smrtelné posteli. Vosí pas. Černé šponovky štědře odhalovaly, snad i zdůrazňovaly spíš malý, ale perfektně kulatý zadeček. A pak už jen nohy, nekonečně dlouhé štíhlé nohy závodního koníčka, kterými právě tak ladně našlapovala a přehrabovala.
Musím zdůraznit, že jak můj malý bratr, tak i já jsme už dávno dosáhli věku, kdy se mladé ženy víc smějí nám než na nás. Pokud i na nás, tak spíš jen útrpně. Nepovažují nás za nebezpečné. A my oba jsme už dávno, z různých důvodů, přestali „balit“ ženy. V neposlední řadě i proto, že jsme se obávali té ostudy, kdyby snad některá souhlasila... A přece nešlo ten zázrak přírody nevidět a neoceňovat. Nežasnout.
Tak vás asi nepřekvapí, že jsme se časem dali do řeči právě s touto servírkou. I když musím přiznat, že jsem konverzaci začal spíš já. Snad s mírným, ale nevysloveným nesouhlasem mého malého, ale zřejmě moudřejšího bratra. Ovšem jistě nepochybujete, tak jako nepochyboval můj malý bratr a doufejme, že později ani má žena, že jsem ten rozhovor zahájil z čistě psychologického a lingvistického zájmu.
Protože ta krásná vietnamská žena mluvila velmi dobrou, bohatou, gramaticky správnou angličtinou, téměř bez jakéhokoli cizího přízvuku. Nicméně popřela, že by se snad v Kanadě narodila anebo tu vyrůstala. Vyrazila nám dech prohlášením, že do Kanady přišla před dvěma roky. Ale prý už trochu anglicky uměla, protože ve Vietnamu léta pracovala pro nějakého Američana. Ovšem při jejím věku těch let nemohlo být tak mnoho... To už plně zaujalo i mého malého bratra, školeného lingvistu a profesionálního překladatele. Ta žena mu podrývala některé z jeho oblíbených teorií. Nějak se to muselo vysvětlit, ale bylo jasné, že ji už nemůžeme dál zdržovat od práce. Tak snad až příště.

Jenže když jsem chtěl příští pátek navázat hovor kde jsme minule přestali, ta krásná žena se na mě dívala s naprostým nepochopením. Nevěděla, o čem mluvím a jen se divila, odkud třeba vím, že je v Kanadě dva roky. Popřela, že by nám to kdy říkala; vždyť ani minulý pátek nepracovala! A tento trumf, míněný jako konečné vyvrácení mých tvrzení a snad i usvědčení z nekalých úmyslů, naopak posloužil k nečekanému vysvětlení. Protože minulý pátek měla službu její nejlepší kamarádka, se kterou pracovala už ve Vietnamu, se kterou přišla před dvěma lety do Vancouveru a se kterou bydlela. Připustila, že si je lidé často pletou a že si tedy možná jsou podobné, ale ona o tom prý má své pochybnosti. My jsme si naopak mysleli, že to musí být jednobuněčná dvojčata a nechápali jsme, proč by to měla tajit. Ale v každém případě to byl ten důvod, proč jsme se pídili po jejich jménech. Abychom je mohli nějak rozlišovat. Amber a Zoe. A z toho i nečekaně vyvěralo ohrožení té pohodičky, kterou jsme si s bratrem tak pracně budovali. I když nebezpečí bylo zatím jen nezřetelné.
Protože ta méně hezká servírka naše rozhovory se Zoe nebo Amber zpovzdálí nevraživě pozorovala. Nevím, jak to dělala, ale po chvíli ta její nespokojenost byla skoro hmatatelná a nechala se nepříjemně pociťovat v zádech. Vyvrcholení na sebe nedalo dlouho čekat.
Při další návštěvě nás Zoe vlídně přivítala, usadila a chtěla vědět, zda si dáme jako obvykle. Když najednou přichvátala i ta druhá servírka. Přivítala nás a chtěla vědět, zda si dáme jako obvykle... Bojovnou výzvu v jejím postoji i hlase nebylo možné přehlédnout; během té chvilky se atmosféra zahustila a vyhrotila na ostří nože.
Ano, až dosud byla přehlížená. Věděla, že kdyby byl někdo tak pošetilý a napsal o té restauraci povídku, v textu by dostala tak nejvíc odstavec. Kratičký. A měla toho právě dost; byla to revoluce uražené a ponížené. Jsem tady, ať se vám to líbí nebo ne, jako by nám i Zoe hrdě vmetla do tváře svou přítomností.
A já, jako obvykle, když je mi ouzko, jsem začal nejapně žertovat. „Tak to se máme, budou se o nás starat hned dvě krásné ženy. Zoe o jednoho a...“ To jsem tomu dal! Neznal jsem ani jméno té druhé. A tak jsem jen upšoukl „a ty o toho druhého...“
Z revolucionářky jako by unikl vzduch. Jako by nějak rázem pochopila celou tu nespravedlnost nespravedlnosti, neodstranitelnou zákony, revolucemi, dokonce ani revolučními zákony ne. Beze slova se otočila a odešla, ale ta tíha po ní zůstala. A při placení mi řekla, teď už nahlas, ale nevýbojně: „Já tu jsem taky. A mám jméno. Jsem Rózi!“
Můj malý bratr, který s věkem rozhodně zmoudřel, si samozřejmě všimnul, jak se mě celá ta příhoda nemile dotkla. „Asi všechny problémy světa nevyřešíme,“ pravil rozšafně. „Ale přece si tím nenecháš kazit naše pokecy!“ Já, ke kterému stáří přišlo samotinké, jsem jen nevesele přiznal, že se tak už asi stalo. Ale dál jsme to raději nerozebírali. Bylo ovšem zřejmé, že malý bratr mnou nebyl právě nadšen a myslel si své o mé sociální inteligenci.
Příští pátek s námi Rózi nemluvila. Dokonce se nápadně vyhýbala i jakémukoli očnímu kontaktu. Co s tím?! Snažili jsme si toho nevšímat, ale už ta snaha sama o sobě rušila a byla nepříjemná.
V té restauraci se platilo u pokladny, kterou ten den měla zřejmě na starosti Rózi, a tak nebylo vyhnutí. Jakoby nic jsem jí řekl: „Rózi, dnes to budeš mít složitější. Já zaplatím jen za dvě polévky a hovězí s nudlemi, co si beru domů. Můj bratr platí za tu další polévku, co si bere domů on.“ Chvíli bylo ticho, a tak jsem se ujistil „Rózi, rozumělas mi?“ A Rózi nadšeným hlasem dítěte, rozbalujícího už dlouho vytoužený dárek, zvolala na celou restauraci: „Tak ty si pamatuješ mé jméno!!“ A zřejmě nás vzala na milost, nebo s námi alespoň v duchu podepsala příměří. A to malé drama se dočkalo katarze.
Drama zdánlivě nezávažné a rozhodně nehodící se do našich příjemných posezení s malým bratrem. Posezení, od kterých jsme očekávali ujištění a stabilizaci našich světů. Drama, jehož závažnost ani nebyla naší závažností. A přece těžko k zapomenutí. Jak vidíte, stále se k němu ještě vracím.
Přátelé, navštívíte-li Vancouver, ta restaurace je na severním rohu East Hastings a Kamloops Street. Zajděte tam. Pochutnáte si, za lidové ceny. I když tam Amber už nepracuje, jistě se pokocháte Zoe. A když už tam budete, třeba řekněte Rózi, že jí to dneska nějak ohromně sluší. Myslím, že ji potěšíte.