Čas hříchů, návštěv a fízlů. Poučné a čtivé knihy Ivana Kopeckého i do dnešních dnů

V roce 2008 vydal  Ivan Kopecký román  Čas hříchů (nakladatelství Hejkal), nyní přichází se dvěma sbírkami kratších próz nazvanými   Čas návštěv a Čas fízlů (nakl. Hafan Libri). Zdráhám se označit tyto prózy jako povídky - spíše bych volila výraz obrazy a obrázky lidí, s nimiž se spisovatel (nar. 1944 v Táboře) během svého mládí, dospívání a posléze v mužném věku setkal, kteří většinou už neodvratně zmizeli a zůstali jen v jeho paměti.

Zejména svazek první obsahující sedm textů, je naplněn nostalgií nejen po uplynulém času, ale též po uličkách, domech, obchodech i věcech, které zemřely zárověň se svými obyvateli    a uživateli.
Jen starý fotograf část z nich stačil ještě zachytit, jen něco snad zůstalo v jeho archivu - pokud vše neskončilo tak jako po smrti stařenek - sester (jedna z nich snad byla autorovou babičkou) v jejich bytě, dříve "plném milých věcí, který jsem našel podivuhodně prázdný. Bez záclon, peřin, obrazů, koberců a linoleí, bez rozhlasového přijímače a mosazné stojací lampy, bez karaf se zabroušenými hrdly, bez lžic blyskavých jak v rybníku měsíc, bez stříbrných příborů a dezertních lžiček... Stál jsem v bytě beze všeho..." (str. 68).

Několik citovaných vět   jako by charakterizovalo nejen autorův osobitý vypravěčský styl, ale svým obsahem i obsah melancholických vzpomínek (viz též Dušičky a d.). S jednou však výjimkou, a to právě prózou titulní,  m e t a f o r i c k o u, skoro kafkovskou. Návštěvníkem - jenž nepozván - zničehonic se jednoho dne rozhodl sdílet s vypravěčem jeho rodinný dům      a pojmenován Pan Pán - může být - kdo? Kopecký to méně chápavým naznačí jen zřídka, nečekanými slůvky: vot (str. 101) nebo: soudruhu můj (105) či: máme rudý říjen (106), případně popisem: Ten člověk měl obočí jako malířské štětky (102) - a našlo by se pár dalších, nápadně nenápadných.

Tím přecházím ke svazku druhému,  Č a s u   f í z l ů.
Zatímco texty  Č a s u   n á v š t ě v  byly situovány většinou do jižních Čech, zde se - až na výjimky - odehrávají na okraji Prahy    a jejich vypravěči přibývají léta. Obrázky postav už nejsou podávány tak lístostivě, dokáží se lépe srovnat s   p r o m ě n o u    e p o c h y. Proměnou zde naznačenou účelem budovy kdysi venkovské, vesnické školy v hostinec a d. v "šumavském" textu nazvaném O poslání měst.

Označila-li jsem Čas návštěv za prózu po výtce kafkovskou, tady se mi vnucuje výraz "váchalovský" - jako by byl text expresivně podoben Mistrovým drsným dřevorytům.

Kopeckého básnický jazyk je jeho positivum, projevené už v románu Čas hříchů (který byl pravděpodobně napsán teprve až po těchto obrázcích, publikačně je však předešel. Slabinou je zde totiž kompozice. Postrádáme pevnější vedení linie jednotlivých figurek, nitě vyprávění, která se dost často přetrhne nebo povolí. V tom okamžiku je autor stržen osudem postavy jiné, k níž bezdůvodně přechází... Tím text ztrácí nejen na tempu, ale i na zajímavosti, čtivosti.

Próza Ivana Kopeckého je tzv. pomalé čtení, vychutnávání barev a metafor. Nicméně napříště mu bude zapotřebí především ukázněnosti, síly setrvat, bránit a ubránit se spontánním únikům od ústředního tématu, jejž si zpočátku sám zvolil. Od osudů hlavní postavy ke kresbě těch, kteří by měli buď trvale zůstat v pozadí - nebo by jim měla být následně věnována próza další - jako v povídkovém věnci.