Nežádoucí návraty E. F. Buriana aneb zrůdná cenzura v 50ých letech

Jan Burian, syn EFB, kombinuje v knize "Nežádoucí návraty E. F. Buriana" různé texty: neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, intimní, soukromé zápisky, dopisy a básně E. F. Buriana a jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků, vzpomínek, dopisů a jiných archivních materiálů pamětníků i současníků.

Vybrali jsme pár ukázek z doby 50ých let.
Z doby, kdy nastupující nová politická elita komunistické strany začala silově vymáhat poslušnost a zaváděla tvrdou cenzuru na názory. Podobně jako při každé nastupující totalitě bylo národu sdělováno, že pravda má svoje limity v lidově demokratickém zřízení...

Dnes bychom mohli použít citát premiéra Fialy a jeho vlády, že svoboda slova má v demokratické společnosti své hranice.
I když je to protimluv, svoboda slova buď je nebo není, citát se velmi často používá v mediálním a politickém prostoru pro zastrašování lidí. Protože ty "hranice svobody slova" určuje samosebou vládnoucí elita a její mocenské složky.

Tenkrát, 22. dubna 1953, vytvořila československá komunistická vláda mocenský Úřad pro tiskový dozor (jiný název pro cenzuru), kterou řídilo ministerstvo vnitra a která těsně spolupracovala s Stb.
Šéfredaktoři denních listů, rozhlas, televize, nakladatelství a organizátoři kulturních akcí museli předkládat cenzuře veškerý vydávaný materiál. Texty, které dostaly evidenční číslo, směly být zveřejněny. Zveřejňování materiálů bez evidenčního čísla bylo trestným činem.

Z knihy: Jan Burian: Nežádoucí návraty E. F. Buriana / 

Kulturní politika, KP, týden co týden vytrvávala ve svém úsilí o kvadraturu kruhu, o nezávislý levicový kulturní časopis. Až jednoho dne nadešel Vítězný únor a ani jeden ze zkušených členů redakční rady nebyl ochoten napsat....
Ale dlouho se bruslit nedalo a konec přišel rychleji, než jsme si představovali. To bylo tak:

Vítězslav Nezval vydal svou první, dlouho očekávanou poválečnou sbírku Veliký orloj. Byla to podivná kniha, v níž se s urputnou pravidelností střídaly spíš špatné básně plné surrealistické i nesurrealistické erotiky s příležitostnými, ještě daleko horšími veršovánkami pro potřebu dne, na Rudou armádu, na komunistickou stranu, její představitele (včetně Marty Gottwaldové) a tak.

Do recenze se nikomu nechtělo, a tak spadla na jiného neopeřence, Jiřího Honzíka.
Nezval zuřil, ale to nebylo to nejhorší. O týden později vytáhl Honzík na redakční radě z kapsy papír a podal ho Burianovi. Ten se na něj podíval, začal se smát, a hned četl nahlas.

Byla to „báseň“ s titulem vypůjčeným z Velikého orloje:

Až mé mužství bude kulminovat ve znamení Panny
Tvůj prs bude sladký podpaží hořké klín slaný
Jak mořské ryby rozhozené na divany
Jak sůl země Jak politika naší strany

Dnes po celou noc budu hrát si
S tvým tělem jež se v mou náruč skácí
Ve tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci
Jak básníci na ministerstvu informací.

Když jemně dráždíš moje bérce
vzdávám se cele křehké efemérce
Opouštím úlohu i masku herce
jak úderník z Libčic při prověrce

Jsem opilý jak Baudelairem Šalda
Jak Hakenem tak milovaná avantgarda
Tvé údy chvějí se jak roztančená Esmeralda
Jak únorový lid jenž čeká na Gottwalda

To musím mít. Opsat, a hned,“ zavelel Burian. Skladatel Štěpán Lucký sedl ke stroji, jiný muzikant, Karel Reiner, diktoval, do stroje se vešlo snad osm kopií. Jednu si odnesl básník Oldřich Kryštofek a velice jí rozesmál své kolegy v Mladé frontě. Jenže mezi nimi byl ještě jiný básník, který s textem hbitě vyrazil na sekretariát ÚV KSČ.

Následoval pogrom, který postihl nejen studentské autory Viktora Matyse a Zdenka Pachovského či šiřitele Honzíka. ...
V redakci KP se objevili dva muži v kožených kabátech a k smrti vyděsili Hanu Budínovou a dvě mladistvé sekretářky výslechem o tom, že se tu vyráběl a rozšiřoval protistátní pamflet. ...

Nezval byl na koni, přisadil si, kde mohl, a hlavy padaly o sto šest. Kulturní politiku zlikvidovali. Burian se sice ke své iniciativě nepřihlásil, ani se příliš nepokoušel zaštítit ostatní svou autoritou (věděl a chápal ovšem víc než většina z nás, měl předválečnou zkušenost se svým Hamletem III. v době moskevských procesů), ale šeptem mluvil o spiknutí, které strana brzy odhalí. Odhalila.

xx

Burian zaujal v prvním okamžiku starý „burianovský“ postoj.
Když jsme za ním přišli s Liehmem a vykládali mu o tom, že proti většině členů redakce KP bylo zahájeno stranické řízení, hrozně se rozčílil a křičel, že mu mohou vlézt na záda, že si do toho nedá od „pitomců“ mluvit, že jim ještě ukáže atd.
Pak si však uvědomil, že jde do tuhého, že je to vážnější, než se domníval, a zastrašen couvl. ...

Několik dní předtím jsem s ním měl svůj poslední přátelský a důvěrný rozhovor. Byli jsme sami v jeho kanceláři a mluvili spolu tak, jak jsme byli léta zvyklí mluvit, otevřeně a upřímně. A tu mi řekl slova, která jsem si na dlouho zapamatoval:
„Strana je pro mne vše.Bude-li strana chtít, abych skočil z Karlova mostu do Vltavy, učiním to.Bude-li strana žádat, abych poplival celou svou uměleckou dráhu, udělám to.“

xx

Lubomír Poživil , režisér, 2002:
Zuzana Kočová mi při práci na vydání desky EFB v sedmdesátých letech vyprávěla o telefonu člověka, který, aniž se představil, informoval v době na počátku padesátých let Buriana o tom, že se chystá jeho zatčení.

A protože se tato informace ještě nějakým způsobem opakovala, zdálo se, že se kolem něj začaly chystat věci, které by každého zneklidnily.
On v té chvíli – dejme tomu, že znervózněl, ale já si myslím, že to byla až hysterie. Já jsem to sice nemohl vidět přímo na Burianovi, ale na jeho příteli Janu Kopeckém, který byl naším profesorem na fakultě. Napsal do novin kladnou kritiku Pařeniště, hovořili jsme o tom – my studenti jsme měli pochybnosti, on Buriana naopak hájil, ale všechno to probíhalo v rámci jakési přátelské a demokratické diskuse mezi mladým kantorem a divokými študáky.

O čtrnáct dní později přišel náš profesor do školy ve stavu, v jakém jsem ho nikdy neviděl. Nebyl ustrašený, byl vyděšený. Byl někde na koberci pro tu svou obhajobu Burianovy hry.Kde, to nevím. Samozřejmě musel dostat strach, protože to už byly doby, kdy lidé nečekaně mizeli.

Já si vzpomínám třeba na případ ředitele Tadeáše Šeřínského z Teplického divadla. Jednoho dne zmizel a vrátil se po letech a s ním celá skupina odsouzených ve vykonstruované kauze atentátu na Zápotockého. Jeho žena porodila ve vězení a zemřela. Šeřínský se vrátil a už nikdy nebyl schopen nic udělat. A přitom to byla divadelní osobnost první třídy.

xx

2011: Vážený pane Buriane, posílám Vám kopii archivního protokolu se záznamem Vašeho otce. Je z něj patrné, že na něho byl veden osobní svazek pod číslem 4569, který byl 18.3. 1956 archivován s dobou úlože 20 let. Poté Šestá správa byl byla zničena v té době. Svazek vedla pro 6.boj správa s vnitřním odbor nepřítelem, 3.oddělení. To je tak vše, co se k tomu dá napsat.

xx

Jaroslav Daneš , herec a dramaturg, 2005:
Burian vyzýval ke spolupráci přední literáty a dramatiky bez ohledu na nějaké škraloupky, které si přinesli z minula. Tak přišel i Frank Tetauer. Když vycházel z Burianovy pracovny, celý se třásl nadšením: „Bože, já mám teď náměty na pět her!“ Tak vskutku tenkrát dovedl Burian vlévat do lidí inspiraci a nadšení. I do starých kozáků, kteří už leccos zažili. Stejně tak oslovil a získal pro spolupráci výtvarníky, jako byli Zdeněk Seydl nebo František Tichý. Ten byl zvlášť vděčný za podanou ruku, protože se utápěl v dluzích.

Burian suverénně angažoval i další lidi, aniž se koho tázal.
Jana Grossmana jako dalšího dramaturga. Přitom mu muselo být známo, jaké renomé má u stranických bossů, především u Ladislava Štolla, který Grossmanovi nemohl přijít na jméno kvůli jeho skvělé a odvážné halasovské studii. ...

Skoro jako provokace vypadalo, když Burian angažoval do své administrativy proslulého soukromého podnikatele v oblasti kultury pana Spurného, který se právě vrátil z Pankráce, kde si odpykával nějaký trest za pokračující „soukromé podnikání“ v Lucerně.„No co?“ odrážel Burian námitky.„Mám ho nechat tropit další neplechy? Zapřáhnu ho do dobré věci. On své práci rozumí. “

Burianovi dělalo dobře zvedat ze země lidi, kteří zakopli a upadli. Eduard Cupák se na studiích v Brně připletl do nějaké aférky. Dostal za to distanc v divadle i ve filmu. Burian ho vzal, neohlížeje se na nikoho. Možná že to byl on, který zachránil pro divadlo jeden z největších talentů.

KOČOVÁ, Zuzana. Kronika Armádního uměleckého divadla. Praha : Naše vojsko, 1955, s.711.314 DANEŠ, Ladislav. Můj život s múzami, televizí a tak vůbec. Praha : Malá Skála, 2005, s.62–64.