Každý den ráno v pět / Jiří Žáček
Každý den ráno v pět mě ohromí
mé černé svědomí.
Nic po mně vlastně nežádá,
jen připomíná, kdy jsem zalhal,
co jsem zpackal,
jak jsem zhřešil nedůvěrou,
žárlivostí,
pohrdáním,
kdy jsem zradil sebe sama
i své nejbližší.
A je to trpké psychodrama –
kdo z vás mi odpustí a kdo mě vyslyší?
To neví ani vševěd.
Každý den ráno v pět mě ochromí
mé černé svědomí.
Nemohlo by mě probouzet až v devět?
S řekou / Jiří Žáček
Také bys chtěl kamarádit s řekou,
prudkou, rozmarnou a prostořekou?
„Seber kuráž,“ mumlá, „a pak skoč a plav,
až když budeš ve mně, budeš ze mě paf…“
I já jsem ve válce / Jiří Žáček
I já jsem ve válce
se sebou, s tebou, se všemi,
s přesilou křiváků a šmejdů na Zemi,
s těmi, kdo mlčí, když je třeba křičet,
s těmi, kdo žvaní, když je třeba mlčet,
s těmi, kdo jménem pravdy lžou,
s těmi, kdo jménem lásky nenávidí,
pro něž je mír jen pauza mezi válkami
a láska pouhý relax mezi zabíjením,
kteří nás chtějí vyhubit,
tak jako vyhubili neandertálce,
se všemi, kdo jsou se mnou ve válce.
Vypusť psy / Jiří Žáček
Když srdce buší ve spáncích a v uších slyšíš hřmění,
nevíš, kam klopýtáš, a lapáš po dechu,
všichni tě zradili a krev ti v žilách pění,
vypusť psy hněvu! Feny výsměchu!
Když nepřítel tě napadl a zběsile tě škrtí,
vrháš se do roklí a padáš ze strání
a každý blb ti vyhrožuje smrtí,
vypusť psy s fenami, oni tě zachrání!
P.S.
Ale jen na chvíli u drinku, u kávy,
ta psiska nakonec i tebe zadáví…
Hologram / Jiří Žáček
Co když jsem sám sebe jenom viděl v kině?
Možná žiju pouze v cizí paměti?
A ty jsi má bytná – nebo přítelkyně?
Možná tě znám z dávných filmů pro děti?
Neumřel jsem? Nespočívám v hrobě?
Možná je to všechno klam a mam.
Nevěř nikomu! A nevěř ani sobě!
Není život pouhý hologram?
Avaři / Jiří Žáček
Všichni jsme vlastně Avaři,
jak potvrzují naše geny.
Podívejte se na sebe -
a nespatříte žádné džentlmeny.
Jsme potomci těch hrdlořezů,
co triumfálně přicválali
z dalekých stepí jako rány boží
a povraždili všechny muže,
vítězně vtrhli do všech dívčích loží
a rozsévali svoje krvelačné spermie.
Byly to horrory - a žádné humoresky.
A přece prohráli.
Ne, žádná vzpoura, žádná zteč -
stačila měkká ženská řeč.
Jsme Avaři, co spolu mluví česky.
Rád bych se dožil / Jiří Žáček
Rád bych se dožil vlastní smrti,
radši na předměstí než v nóbl čtvrti,
tam, kde jsou lidé k sobě laskaví
a v putykách se pije na zdraví.
Tam, kde má člověk dobré kamarády,
kteří se k tobě neotočí zády,
kde svět je hezký jako z obrázku
a ženy ještě pláčou pro lásku.
Tam, kde se nelže a kde slovo platí
a nespasí tě ani všichni svatí,
když bůh ti za lež duši rozčtvrtí,
tam, kde se zpívá z radosti i žalu,
a já bych k tomu pískal na píšťalu - - -
Nerad bych umřel dávno před smrtí.
