V Česku málo známý autor, přestože americký spisovatel a ilustrátor Arnold Lobel vytvořil obrázky k více než šedesáti knihám různých autorů. Navíc napsal a také ilustroval na dvacet autorských knížek, které mají nepostradatelný humor a jejich základním tématem je láska a přátelství.
Jeho stále oblíbené knížky Kvaka a Žbluňka patří u nás mezi jeho nejznámější. Po delší době vyšla konečně další knížka. Jmenuje se Pan Sova a stejně jako knížky s „obojživelnými“ kamarády ji určitě nepřehlédněte.
Pan Sova bydlí v malém útulném domečku. Žít sám není snadné, někdy má pan Sova i strach, jindy se mu stýská po kamarádovi, se vším si musí poradit sám. O neuvěřitelné zážitky však nemá nouzi. Jeho bláznivé, nepraktické a dětinské nápady jak problémy řešit, okouzlí malé i větší čtenáře.
Dozvíte se třeba koho si pan Sova pozval na návštěvu, jak se vaří slzičkový čaj, co dělají divné boule v jeho posteli, jak být na dvou místech najednou nebo co se děje s Měsícem. Pana Sovu si prostě nelze nezamilovat. V milém vyprávění o panu Sovovi si najde pointu malé dítě, stejně jako uvědomělý dospělák. Zkuste to. Knížka vychází v edici První čtení.
Arnold Lobel / PAN SOVA / Přeložil Pavel Šrut / ilustroval Arnold Lobel / Albatros, 2008, vydání 2., Albatros, 1996, vydání 1. / 64 stran 
Ilustrace Arnold Lobel.
UKÁZKA Z KNIHY
Pan Sova byl doma.
”To je ale krása, sedět doma u krbu a dívat se do ohně,” liboval si.
”Venku fičí studený vítr a sype se sníh. Udělám si k večeři něco teplého!”
A těšil se na horkou hráškovou polévku a na topinku s máslem.
Vtom uslyšel rámus a rány na domovní dveře.
”Kdo je tam venku? Kdo mi teď v noci bouchá a tluče na dveře?” lekl se pan Sova.
A otevřel.
Ale za dveřmi nikdo nebyl. Jenom vichr a mráz.
Pan Sova se zase posadil u krbu.
Zvenku se ozval ještě větší rámus.
”Kdo to jen může být?” divil se pan Sova.
”Kdo mi mlátí do dveří v téhle ošklivé noci?”
A otevřel.
Ale za dveřmi nikdo nebyl. Jenom vichr, sníh a mráz.
”Aha, to chudinka Zima mi klepe na dveře,” řekl si pan Sova.
”Asi by se ráda posadila u ohně. Udělám dobrý skutek a pozvu ji dál.”
Pan Sova otevřel dveře dokořán.
”Pojď dál, Zimo,” řekl.
”Posaď se na chvíli, ať se ohřeješ.”
Zima vešla do domu. Přímo tam vrazila! Ledový vichr odhodil pana Sovu na zeď. Zima se prohnala po pokoji. Sfoukla oheň v krbu. Pěkná návštěva! Sníh zavířil schodištěm a zahučel dolů do haly.
”Zimo!” křičel pan Sova. ”Jsi můj host. Takhle se přece nemůžeš chovat!”
Ale Zima ho neposlechla. Skočila do okna a snažila se utrhnout rolety. Hráškovou polévku proměnila v kus zeleného ledu. Zima prošmejdila každou místnost v domě pana Sovy. Za chvíli všechno pokryl bílý sníh...
Slzičkový čaj.
Pan Sova si vzal z almárky konvici na vodu.
„Dnes večer si uvařím slzičkový čaj,“ těšil se. Dal si konvici do klína a řekl:
„Dobrá, hned se dáme do práce.“ Seděl tiše a zamyšleně. Myslel na samé smutné věci.
„Židle si zlámala nožičku,“ řekl pan Sova nešťastně. A v očích se mu objevily slzy. „Je písnička, kterou si nikdo nezpívá, protože všichni zapomněli její slova.“
Při tom pomyšlení mu bylo do pláče. Veliká slza se skutálela a dopadla na dno konvice.
„Lžíce zapadla za kamna a už ji nikdy nikdo nenajde,“ hořekoval pan Sova.
A slzy se do konvice jen hrnuly. „Je knížka, která se nedá číst, protože z ní někdo vytrhal pár stránek,“ popotáhl pan Sova.
„Jsou hodiny, které nejdou. Stojí a stojí a marně čekají na někoho, kdo je natáhne.“ Pan Sova se rozbrečel. Slza za slzou kapaly do konvice.
„Tolik krásných východů slunce lidé neviděli, protože spali,“ naříkal.
Pak si představil šťouchané brambory opuštěné na talíři, protože na ně nikdo neměl chuť. A tužtičku tak krátkou, že už s ní nejde psát…
Pan Sova přemýšlel o mnoha smutných věcech a plakal a plakal. Konvice byla brzo plná jeho slz.
„A dost!“ řekl si pan Sova. „To stačí.“
Přestal plakat, postavil konvici na kamna a těšil se na čaj.
Bylo mu pěkně a usměvavě, když si nalil první šálek.
„Někomu by se mohlo zdát, že má poněkud slanou chuť,“ řekl pan Sova znalecky, „ale slzičkovému čaji se nic nevyrovná!“
