Svatava Antošová. Když ministerstvo školství vyhlašuje tendr na tvou převýchovu

Svatava Antošová  (1957), básnířka a prozaička, žije v Teplicích. Na počátku osmdesátých let se stala zakládající členkou Patafyzického kolegia Teplice (společně s Petrem Kurandou, Václavem Lukáškem, Eduardem Vackem a Miroslavem Wankem), na jehož aktivitách se podílela do roku 1986 vulg., kdy kolegium rozprášila StB. V té době publikovala pouze časopisecky (sborník Pako, časopis Vokno).
Od konce osmdesátých let začala úzce spolupracovat s literární Skupinou XXVI, účastnila se jejích básnických srazů a Máchovských putování po českých hradech.
Byla častým hostem u Mirka Kováříka a Zdeny Hadrbolcové v Zeleném peří, své básně recitovala za doprovodu teplické skupiny Mimo zákon a ústeckého dua Martin Bechynský (el. kytara) a Míla Uherčíková (housle). Společně vystupovala s kytaristkou a textařkou Karolinou Steinhauserovou (dnes Sestry Steinovy). Z jejích básní vzniklo počátkem devadesátých let divadelní představení, které sehráli členové pražského divadla Protoč.

Je zastoupena ve sborníku Zelené peří, v antologiích Od břehů k horám, Hovnajs!, v Antologii českého rozhlasového fejetonu 2002–2004, ve sborníku erotických povídek Divoká jízda a v řadě literárních časopisů a sborníků ve Francii, Německu, Slovinsku, Maďarsku, Finsku, Velké Británii a na Slovensku.

Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie, Ta ženská musí být opilá , Tórana, …aniž ?ala hlavou, Kalendář šestého smyslu, Ještě mě nezabíjej! a prózy Dáma a švihadlo a Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. V současné době se účastní nejrůznějších autorských čtení a básnických srazů Skupiny XXVI.

Ukázky:

„Nenávist ke slovu – víc nemám!“
sykla Poezie klamavě
a jakoby z dálky
odkud trhlinami verše
přicházelo cosi
co říkalo:

„Jdi žebrat jinam
anebo –
přestaň psát!“

---

JUST DO IT! JUST DO IT!

Vzkáže ti tvůj prezident
a přidá pár hřejivých slov o dobývání renty
zatímco transparenty v rukou demonstrantů
označí za pouliční verzi spamu
Ve vaně plné aspartamu koupe se
Dick Cheyney s Donem Rumsfeldem
a kamera nad kvelbem
co právě vykrádáš ho
posílá jim k tomu tvoje 3D skeny

Na burzách padají ceny
a nikdo už nemá žádná aktiva
Dokonce i mocná teta Zentiva ruší
svůj ozdravný pobyt u moře
Jen v exekutorské komoře
nevědí co dřív…
Dáš si pár piv
na elektronickou sociální kartu
a na tvém nártu kovový obojek
červeně se rozbliká

Pošlou tě dělat hrobníka na psím hřbitově
a donutí tě zlidovět při poslechu
Evy a Vaška
Jenže pak nějaká smažka zahlídne
jak tajně pohřbíváš i lidi…
Začnou kolem tebe slídit neviditelní Apači
až nakřáplý hlas v tlampači tě vyzve
abys vyšel s rukama nad hlavou
Mlhavou noc proříznou záblesky
dvou výstřelů
a tvůj stín považovaný za přelud
otevře znovu čistý nepopsaný sešit

Když tě prekarizují
není co řešit…

---

Když ministerstvo školství vyhlašuje tendr
na tvou převýchovu
a sovu coby symbol moudrosti
předhazuje pytlákům
i vědomostní trůn
o který se dělí CERMAT s testy PISA
najednou se kymácí

Jako slimáci lezou do tvé hlavy
školní inspektoři
Oči jim hoří temným plamenem
a za jménem na vizitce
šklebí se stydce
jejich politická příslušnost

Lebeční kost ti praská marným vzdorem
a mozek pod náporem otázek
už reagovat odmítá
Cesta tvé mysli je rozbitá
a nikde žádný ukazatel
Jen vycpaný datel s tváří Konrada Liesmanna
drží bdělou stráž
Zastíráš rozpaky a nejistotu
a jako v opuštěném squattu zkoušíš najít
mezi inspektory aspoň jeden nedopalek
intelektu…

Na trajektu akademických svobod
Martin C. Putna svádí bitvu o další směr plavby
zatímco elita národa organizuje dražby idejí
a zásad
Oháňky z prasat zdobí nablýskané rektoráty
a překřížené hnáty z prezidentské vlajky
stékají do každého bytu
Ukryti za záclonou sledujeme promovanou obezitu
jak neúčastně kyne na pozdrav

Z plzeňských práv jdou jí naproti chamtivost
a nedůvěra
Drží se za ruce a jakoby to bylo včera
nastavují místo tváří zakoupené tituly
Pod němou cedulí arogance
leží jako břitva nedočkavý sprej
Zvedni ho a pročmárej se krví příští noci
k pravoúhlým výsledkům
v kapse roznětku a lístek růže…

Tvá kůže spečená v acryl
a Kryl zadrhnutý v policejním přehrávači
jako dva udavači dosvědčí pak sílu výbuchu
Ze vzduchu budou pršet matematické vzorce
lidských příběhů
a na břehu řeky mezi rybími skelety
uvelebí se kus ohořelé labutě
Pocit lepkavé příchutě stane se trvalým
a nepříjemným jako kastrace
A smluvní plagiátoři t. č. bez práce
zažádají drze o podporu

Kdesi na veřejném fóru vypískají Jana Těsnohlídka ml.
když zkusí připomenout tvůj revoluční odkaz
a Český rozhlas odmítne odvysílat
dávno připravený nekrolog
Jen Ulrice Meinhofové se podaří založit blog
kam lze přispívat i ze záhrobí
a ze kterého jako skoby budou trčet
rasistické diskuze
Infuze v žilách tvých epigonů popraskají
předstíraným žalem
kritička Eva Klíčová na tvou počest
usmíří se s básníkem Petrem Králem
na barbecue v márnici
a Plastici tě přijmou in memoriam
za čestného člena…

Ale teď hnědá a nasládlá pěna dní
stéká po zdech univerzit
a všechny menzy zvou tě na nealko pivo
s citrusem
Napříč kampusem vystřeluje laserová reklama
svatého otce Burger Kinga
Jako egyptská sfinga ze záhonu macešek
nehybným okem sleduje tě kamera
když za šera překříží ti cestu Imanuel Kant

Jde odmítnout grant
a žádná evaluace ho nezajímá
Na ostrahu hřímá latinsky
ať uhne z cesty nebo střelí
A celý od inkoustu vytahuje z kapsy
starožitnou pistoli
Za ním se belhá o holi
shrbený stín Vzdělanosti
a neví kudy dál
Sál auly zeje prázdnotou
Jenom ty stojíš ve dveřích a znaveně se ptáš
na vítězství ducha nad hmotou.

---

MRÁZ

Udeř do skel
potulný varhaníku
a? se naše okna promění v úsměv květiny
Jolanka z nich přestane mít strach
a svět za nimi ji odmění bláhovým třpytem

svět za nimi
s okem špičatým jako rampouch
nahlédne přes okap    
Dvě dívky milující se víc
než-li je schopen přijímat
zalidní pokoj barevnými stíny

Teď neklepej!
jsou si tak blízko
že se ti ještě mohou ztratit
v růžovosti své viny

---

Před kostelem sv. Bartholomea
sedí vietnamský buddhista
Chvíli vykazuje strnulou pozici
v níž zkouší splynout s geometrií místa
Chvíli zuřivě gestikuluje

Pak pomalu vstane
přenese váhu celého těla
na levou nohu
a pravou dlaní se přetlačuje
s někým neviditelným

Je konec září

Vzduchem se míhají poslední opálené stíny
schody obarvuje první spadané listí
Prostor mezi kostelem a nebem
zeje jako v kteroukoli jinou roční dobu
odmítavou prázdnotou

Vietnamský buddhista
přenese váhu celého těla
na pravou nohu
a levou dlaní se přetlačuje
s někým neviditelným

Když přetlačovaná skončí
rozhodí paže
a třikrát se ukloní

O kus dál opřen o rezivějící zábradlí
stojí muž v maskáčové burce
a nechápavě ho pozoruje

„Čemu se klaníš?“ ptá se.
„Tam být energie,“ odpoví Vietnamec
a ukáže vzhůru.
„Nic tam není,“ řekne muž. „Prodali ji.“
„Energie nejít prodat,“ zazubí se Vietnamec.
„Všechno jít prodat,“ oponuje muž. „I energie.“
„Tahle ne,“ nevzdává to Vietnamec.
„Tahle taky, věř mi,“ naléhá muž. „Střelili ji
a místo oltáře dali výčepní pult
U-rampu pro skejťáky a hajzly se spoustou zrcadel.
Otevřeno je akorát na Den upálení mistra Jana Husa
a na Silvestra.“
„Energie nejít prodat…,“ opakuje zamyšleně Vietnamec
a dál se věnuje svému obřadu.

Hej, blogeři, ptáte se, vod kdy jako muj plyšák zase čučí & kde vzal ty kobrowý voči? Se dowíte, až příde čas, teď sjedem jinej saport, bude to přímej přenos v 3D kwalitě vo sláwě & mocy & taky vo tom, jak k nim přijít, dyž máte ten spráwně recyklowatelnej xicht & na špinawymu dworku se oháníte čistotou swejch úmyslů & prawostí identit, je to k newíře, že chcete svou víru utužit, i dyž každýmu tu dochází, že newěříte v nic, sou na to programy & makaj na nich celý týmy, zadej svý data, kámo & vypliwnou tě jako odborníka na mejnstrýmy, ale abych se vrátila k tomu saportu, než začnem, něco si ujasníme: předně – nepude tu vo propagacy názorů hanobících národ, rasu & přeswědčení vůbec žádný nikdy jakože je Vaternazi nade mnou & kolem samý cigny, dál: víme, kde bydlíme, ale ze sekuritních důwodů to nebudem řikat, Hulibrkowo postačí & s lidma ze sousedního Zmrdákowa si můžem zase tykat, čimž řewnivost mezi oběma městy dost umenšíme, no a vposled: celej ten příběh bude autobiografickej, ale my ho nazwem fikcí, capišto prego? Jo, a eště poznámka pod čarou: recyklace je něco jako reinkarnace, jenom se to vo ní newí…
/ Skoby / 2012

Vlčí slina
(…)
Žena se náhle celá
rozplakala
Sevřela břicho do dlaní
a stiskla
Nic necítím!
okřikla se
Mám kůži jako z olova
a pod ní je mi zima
O slzách vím jen
že jsou mokré
A o Něm
že mě jimi zalil
ale ty
v sobě utopený
necháváš padat do mé chůze
sůl
Proč to tak řeže?
Mlčení v slovech
proniká až do pohlaví
Muž hledá dům
a žena o dlaň
miluje se
Nic z toho není
Oteklé nohy
lásku neunesou
(…)
Uplynul jediný den –
a není tu nikdo
kdo by loupil
Po kouscích ujídal
z rány kosou
Slepoval kolébku
z náhrobků
Mazal data a kříže
Nikdo
kdo by ztratil člun
a nemohl na druhou stranu
v rakvi
Ve vichřici
nikdo mrtvý nevzplane
když voda lepí
voda lepí…
A přece!
Vodní oheň
za setmění
leskne se
na dně rybníka
U břehu
mezi plovoucími kmeny
tančí utopenec
Na spáncích skvrnu
kterou vchází
noc –
Hvězda
s prostřeleným cípem
vysekaná z ženy
tápe po hladině
v koutcích úst
ještě pach
krabích zbytků
Trup sevřený do klepet
svíjí se a naříká
Jako by ho zapomněla
v mém klíně
Jako by marně prosil
o pomoc
(úryvek z větší skladby)