... Petr Švácha - a třeba to už v sedmdesátém roce bylo, neplatných strof v jeho sbírkách nenajdeš: ještě nestačily zestárnout: stále v nich poezie existování v universu. Chceme říci svébytná poezie, ne ta módní a v každém čase všemu přizpůsobivá.
Tak celkem nedávno Malíři rozdmychali ráno a Petr Švácha o tom takto:
"Polykáš prášky / nesplněných slibů / a lásek odmrštěných / Postel je k nepřečtení // Kudy tedy pohroma a blesk? // Obraz tvého mládí / dosud pod plachtou / skryt zrakům vandrovníků // Proč ale malíři / do pozadí posadili / můj černý náhrobek?" (ze sb. Po lásce nožem, 2015)
Šváchovo "proč" není ničím jiným než variací na věčnost a kdybychom snad my byli povinni vnutit věčnosti odpověď, v úvahu by přišla zase jen ta Šváchova; tato:
"Život se otáčí / tak jako rotující prsten / Při tom všem štěkání / holými tesáky sám sebe chytá / za ocas" (Nosím prsten po tobě; ze sb. Předvolání, 2009),
přičemž jen pět let nato dobírá se básnící cestující životem poznání, že
"když se čas svléká, nutí nás padnout na kolena, / protože pouze vyvolení / smějí mít housle pod krkem / a hladit nahé struny / a smyčcem laskat dech" (Svlékání času; ze sb. Svlékání času, 2014).
"Tu básník už nesmlčí, že těžké je pochopit chvíle, které následují / po vyškrtaných stránkách" (Bílé stránky; Svlékání času),
tím spíš ovšem, když básně se vzdalují / jsou-li zapovězeny / předem" (Spěch; Svlékání času).
Máme za to, že vnitřní té i oné lidské bytosti se navzájem oslovují ve jménu hodnot trvajících právě a výhradně s člověkem. Proto už po přečtení jen několika málo básní z pera senzitivního hloubavce rozeznáme to zásadní, co Švácha říká o prostoru rozestupujícím se před bodem konce. V každé minutě vládne ve Šváchově prostoru neochota reflektovat takový život, kterému estetický výraz a holý smysl nevtiskuje fenomén uměleckého: fenomén poezie, hudby a výtvarna.
"Snažím se pohlédnout do not trochu níže - / do masa, do krve / do hlubokých valících se vod... // Na rozdíl od veršů / hudbu byť slůvkem neoklameš. // Však stejně jak verše / můžeš ji na sebe rozhněvat." (/Poezie; ze sb. Tažní ptáci, 2008)
Nelze nepřijmout tvrzení recenzenta Martina Šípa, že Petr Švácha "vyrostl v respektovaného generačního autora" a že "můžeme jen obdivovat, s jakou lehkostí a samozřejmou nevtíravostí pronikají do textů pravdy známé i ty jen tušené, bez náznaku tezovitosti či sklonku k moralizování..." Co si nemůžeme odpustit, je výtka stínících morbidností:
"Hořící hřbitov / s nadbytkem popela / Kam s nevyslovenými touhami / kam s vykřičeným žalem? // Hruď jako zvon / ve dví roztržený // Vašek přichází pomalu... // Pak vedle houslí přikládá klarinet / a do žhavých uhlíků fouká / aby se snáze rozhořely" (Hořící obraz; Svlékání času).
Jindy:
Ach stůjte / stůjte rakvičkové děti / slza je málo slaná / za předčasný hrob" (Dvě básně na smrt; ze sb. Horké flétny, 1970).
Jakož že neoceňujeme ani snahy po originalitě tak snadno zaměninelné za obscénnost:
"Nenapadlo mě totiž / (v tom svatém nadšení) dát vyvenčit svého básníka" (Autoportrét; ze sb. Docela pozdní inventura duše, 2006).
