Hans Børli. Překvapivá přírodní lyrika norského básníka a dřevorubce

"Není podstatné jakými cestami jsem chodil, když jsem potkal tuhle krásu, píše překladatel Petr Uhlíř a pokračuje:

"Ti kdo mají právo a snad i výsadu to vědět to ví …  A vám ostatním dávám příležitost pohledět, obdivovat, hledat a zároveň se ztrácet v hluboké řece přírodní lyriky, jejíž děj je tak bohatý,  že nezbývá, než žasnout."

Žasnout nad básněmi Hanse Børliho,  norského básníka, nad jeho slovy, která přesahují prostor, hranice zemí a času, bariéry jazyků, nad slovy, jejichž smysl rytmus a melodii  jsem si dovolil převést do života jazyka českého."

Hans Borli / Cesta lesy / přeložil Petr Uhlíř / Nakladatelství Sursum, 2012 ( http://www.sursum.cz )

Hans Børli (8.12.1918 – 25.8.1989)
dřevorubec a básník, nazývaný svými vrstevníky “člověk dvojího života”, se v roce 1918 narodil a vyrůstal v Eidskog, v jihovýchodním Norsku. Oblast Hedmark, kde se místo nachází, je prostorem nekonečných lesů a bažin, kterými prochází norsko-švédská hranice. Hans Børli vyrůstal v tomto kraji, daleko od cest, od lidského hemžení, spěchu a jeho dětství bylo poznamenáno, mimo jiné i osobními prožitky chudoby a strádání.

V tehdejší norské společnosti bylo vzdělání nad rámec povinné školní docházky vzácné. Nadaný Hans ale získal stipendium na obchodní škole v Talhaugs Kongsvinger. Tu opustil, jako absolvent, po šesti letech. Na jaře roku 1938 vstoupil do 2. divizní důstojnické školy v Oslo. Po vypuknutí války však byla škola zrušena.
Børli se v řadách norské armády zúčastnil tvrdých bojů s Němci ve Vardal a v bojích u Guascal, kde byl zajat. Po propuštění ze zajetí se vrátil do rodného městečka Eidskog. Tam pracoval jako učitel a lesní dělník.

V té době připravil a po válce, roku 1945, vydal svoji první sbírku poezie Tyrielden – Oheň. Seznam jeho knih se během let rozrostl na více jak třicet titulů, převážně básnických sbírek.  
Jeho básně se rodily pomalu a jsou plné obrazů lesa, skal, ohně a vody, plné prosté moudrosti ze světa, který přetrvává navzdory temnotám, stínům a smrti. Poselství ze světa, kde dobro a zlo jsou dvě strany jedné mince a kde krása je krásou.

Ukázky:
ze sbírek Tyrielden (V ohni, 1945), Vindharpe (Větrná harfa, 1974) a Etterlatte Dikt (Poslední básně, 1991) vybral a z norštiny přeložil Petr Uhlíř.
http://www.uhlirpetr.com / Ukázky http://casopis.hostbrno.cz

Stárnu

Stáří je neléčitelná
prašivina šedivá,
lišky k samotě odsouzené.
A co nejhorší je —
vždy přetrhne šňůru pupeční
našeho mládí.

Ale já chci právě teď
běhat v trávě bosý
a skákat z břehu na břeh
potoků a s proudem jít teď,
když sedím na kameni,
bradu opřenou o hůl,
já, plný trhlin hlubokých,
pařez práchnivý.

Nápis

Tvůj život. Tvůj sen:
Pod ptáčetem,
dechem svým zahřívat zem
dřímající v zimním úsvitu –

Rukavice bez prstů

Rukavice upletla mi
ze tří nitek šedé vlny.
Rukavice bez prstů —
doplněk staromódní,
však dobrý do zimy.
Léta už prosvítají mi pod kůží,
na vnitřní straně hubeného zápěstí,
studené potůčky krve chladnoucí,
na cestě zpět k srdci.
Proto dostal jsem od ní tyhle rukavice.

Dvacet let poté,
co napsala mi
poslední dopis milostný.

Věčnost

Nic neztrácí se. Vše
nesmazatelně vryto je
do náhrobku věčnosti.
Každá pouť ptáka za sluncem
i těch pár přátelských slov ráno
tam u poštovní schránky,
cesty sněhových vloček do lesů,
bezpočet drobností nepatrných
zapsáno je tam pro všechny věky,
každý den, co probouzí se na východě,
i noc, jak milost uděluje zemi.
 
Tím náhrobkem prostor je,
Vesmír bez konce,
kde není čas,
kde vše se mísí
v bílou hvězdu jedinou — Nyní.
Ponořen v les

Sbor nespočetný lesních rohů větrem zní,
živější živých zdá se být.
Mé srdce tiše bije s ním,
zvukem jeho, chladněji nářku hlasitého
v hlubině lesů, v hlubině lesů
ho — ho — ho.
 
Zde stoje naslouchám, teskným, cizím
otázkám, lesa vzdechům, odpovědím.
Nic nevede přímo do věčnosti
a člověk že moudře roste tónem rohů
v hlubině lesů, v hlubině lesů
ho — ho — ho.

Hladí, konejší moji duši.
Šepot jedlí a větru.
Jak rodná sestra s bratrem hovoří spolu
slovy nespoutaně líbeznými
v hlubině lesů, v hlubině lesů
ho — ho — ho.

V modru nejzazším vysokých hor
spor nejtěžší bude vyřešen.
Srdce světem kráčející po koberci vybledlém divokých trav
zazáří v prostor bez konce.
Vysoko nad hlubiny lesů, nad hlubiny lesů
ho — ho — ho.