Babička od Boženy Němcové byla pátá nejoblíbenější kniha v Česku. V době 150 výročí prvního vydání. Tento nepochopitelný fenomén má ale svá jasná opodstatnění.

Lidé notoricky znají obsah knihy “Babička” ze školy a z filmu a za druhé v ní nacházejí to, co je přitahuje k současným telenovelám. Nenáročný příběh plný emocí, příběh o harmonii v mezilidských vztazích, který by sami chtěli zažít ve vlastním životě. A to i přesto, že většina podvědomě ví, že obsah knihy je idealizovaný a v reálném životě absurdní.

Kouzlo Babičky zůstává hlavně v tom, jak napsal Aleš Fetters, že umí pohladit po duši.
Není to kniha, kterou bychom museli číst „na jeden zátah“. Stačí otevřít kdekoliv, přečíst stránku, dvě a vychutnat si poklid prostředí, o němž se vypráví.
Věřím, že taková atmosféra mnoha lidem pomůže.

První ilustrační podoba Babičky od Adolfa Kašpara

Bylo ve skutečnosti všechno jinak?!
Ale v beletrii jde vždy o fikci, ne o pravdivou výpověď. Že skutečný život není ideální pro většinu lidí, ví každý. Tím spíš se necháme unést představou poklidu, harmonie, vzájemné lásky a pochopení, které v knize nacházíme. Aspoň na chvíli. Většina z nás také ví, že příběh o babičce psala Němcová, když jí bylo hodně těžko. I to patrně hraje roli při oblibě knihy. Němcová se při psaní knihy chovala jako většina lidí. Utíkala před realitou světa do světa vysněného. A o tom je podstata knihy, která s realitou života má společnou kulisu, ne nepodobnou dnešním telenovelám.

Božena Němcová byla velmi nevyrovnaný člověk. O jejím díle by se dalo napsat, že patří nejspíš do oblasti “červené knihovny”.
Navíc kniha byla psána v době, kdy Němcová byla ve velké finanční tísni a potřebovala úspěch. To mělo vliv na líbivou linii příběhu a zcela vykalkulovanou podbízivost.
Právě proto by Babička uspěla i dnes, ale nejen jako kniha, ale  jako úspěšná předloha pro uslzenou telenovelu, jako denní dávka emocí, jak to propaguje jedna česká televize.

Buďme však spravedliví.  Ve své době Babička splnila jedno poslání beze zbytku.
Přitáhla mnoho lidí ke knihám a češtině vůbec!
Pozvedla po skoro 300 letech katolického útlaku českého národa českou hrdost, kterou do dnešních dnů zneužívají politici.
Babička je malým důkazem toho, že i červená knihovna má své opodstatnění ve světě literatury, pokud je aspoň dobře napsaná. A u Němcové opravdu nelze přehlédnout, že její čeština je velmi kultivovaná. Pokud pomineme slaboduchý děj knihy, pak lze souhlasit s tím, že kniha mezi skvosty české literatury i historie skutečně patří.

Babička. Božena Němcová. Ilustrace Václav Špála.

Rok 2005 byl rokem sto padesátého výročí prvního vydání slavné knihy Babička (první vydání 1855).
Za tu dobu známe víc jak 250 českých vydání. A tím se může pochlubit málokterý titul ve světě. Navíc kniha byla přeložena asi do deseti jazyků a ilustrována asi 50 výtvarníky, z nichž nejvýznamnější byli Kašpar, Svolinský, Špála, Tesař…a také!!
Roku 1940 vydal Babičku s ilustracemi Zdeňka Buriana nakladatel Václav Pavlík. Od té doby Babička s tímto výtvarným doprovodem nevyšla.

Titulní foto:
Fotografie z filmu Babička z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou a mladičkou Libuškou Šafránkovou.

Muzeum Boženy Němcové

Výpisky:

Začátek knihy….
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela!
– Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!
– Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala:
„Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“
Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.

Závěr knihy:
Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „aby duše volnost měla k odletu“.
Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní.
Pan myslivec kráčel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. Bylo mu ouzko v stavení, musel ven, by se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jakpak zapomenu babičku,“ povídal si cestou. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že „není více babičky“, zaplakalo celé údolíčko.
Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ke hrobu, ubíral okolo zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala:
„Šťastná to žena!“

The post Babička Boženy Němcové. První a nejslavnější česká knižní telenovela first appeared on Čítárny.

Babička Boženy Němcové je pátou nejoblíbenější knihou vůbec. Proto není divu, že královéhradecký historik J. Šůla, který se již delší dobu zabývá zkoumáním pramenů Babičky, ve své nové knize představuje osudy klíčové postavy knihy. Konfrontuje text Babičky s mluvou archivních pramenů a dochází k překvapujícím závěrům.

Skutečná „babička“ se narodila v chalupě ve vesnici Křovice u Dobrušky (nikoliv ve statku na slezských hranicích), její milý a pozdější manžel, dobrušský rodák tkadlec Jiří Novotný, se dobrovolně nechal naverbovat do pruské armády, nezemřel však v bitvě roku 1794, ale jako propuštěný voják tkalcoval v Kladsku a zemřel na souchotiny až roku 1805.

Manželům se nenarodily tři děti, ale celkem devět. „Babička“ se po letech strávených v Kladsku a pravděpodobně v Zaháni vrátila do Čech, prožila necelých deset let v Ratibořicích, kde nezemřela, a ani „paní kněžna“ ji nevyprovázela na poslední cestě. „Babička“ odešla do Vídně, kde své nejmladší dceři vychovávala děti a zemřela v naprosté chudobě roku 1841, zatímco „paní kněžna“ již roku 1839 atd. atd.

Autor zasadil život protagonistky knihy do historie regionu Opočenska a Kladska a popisuje babičku, žijící v nelehkých letech konce 18. a první poloviny 19. století.

Jaroslav Šůla: Marie Magdaléna Novotná-Čudová: Doba, krajina, rodina
Kniha je opatřena poznámkovým aparátem a soupisem příslušné historické, literárně historické a regionální literatury české, německé i polské. Má 160 stran.
Přečti si e-knihu Babička od Boženy Němcové. pdf

Ilustrace Babičky od Zdeňka Buriana

První ilustrátor Babičky Adolf Kašpar

The post Skutečná babička Boženy Němcové Marie Magdaléna Novotná-Čudová. Kde se narodila a jak žila? first appeared on Čítárny.

Je málo známo, že Božena Němcová podnikla na Slovensko v letech 1851-55 celkem čtyři cesty, které do jisté míry ovlivnily i její dílo.
Umím si představit, že kdyby Božena Němcová (1820-1862) žila ve viktoriánské Anglii, tak by své příběhy a folklórní pozorování umístila třeba do Dha ramsaly. V malých tuzemských poměrech zastalo (naštěstí pro oba národy) podobnou roli Slovensko.

Mnohokrát byl rozebrán vliv slovenského lidu a přírody na její literární dílo.
Méně se ví o jejím rozsáhlém studiu slovenských reálií, které mělo vyústit v rozsáhlé dílo o slovenském národopisu.
Dokonce promýšlela plán encyklopedie, na níž se měl podílet i profesor Jan Krejčí, jehož tisícistránková Geologie Čili nauka o útvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny česko slovanské (Praha 1877) je považována za zakladatelské dílo české geologie.
Otázkou zůstává, zda inspirátorkou slovenské části nebyla původně B. Němcová.

Uvádí se, že na podzim 1859 sliboval nakladatel Augusta, že se ujme slovenské encyklopedie a že pošle na vlastní útraty autory na Slovensko. Z plánu sešlo pro finanční těžkosti.
Z velkých literárních plánů tak B. Němcová vlastně realizovala „jenom” knihu slovenských pohádek.
Za jiných okolností a v bohatším prostředí se mohla stát hlavní editorkou základní přírodní a kulturněantropologické encyklopedie Slovenska. Místo jedné velké monografie B. Němcová publikovala jako autorka i jako editorka cizího materiálu celou řadu kratších statí.

Za základní považuji tyto příspěvky:
„Obrazy ze života Slováků” (1858)
„Obrazy ze života slovenského” (1859)
„Kraje a lesy na Zvolensku” (1859)
„Uherské město Ďarmoty” (1858)
„Slovenské starožitnosti” (1858)

Zabývá se v nich celou řadou nečekaných pozorování o tvorbě kalcitu následkem úniku oxidu uhličitého z roztoku, nálezem krystalizovaných celestínů ve Španí dolině, krasovou hydrologií. V její době byl ještě svět umění a věd nedělitelně propojen.

Vím, že se pouštím na nejistou půdu, když se opírám o svou vlastní dlouholetou okouzlenou zkušenost slovenského poutníka a přírodovědce, jemuž Slovensko dalo něco, co Čechy nemohou (anebo jen na výjimečných místech jako na Váchalově Šumavě) poskytnout. Nějaký těžko postižitelný kontakt s věcmi života lesy, skalami a ponornými říčkami; ale také s lidovým podáním, které člověka uvádí do nějakého archaického, ale dosud ještě živého světa pověstí a venkovské magie.

Nikdy nebudeme přesně vědět, co pro B. Němcovou slovenská zkušenost znamenala, a pochybuji, že by to ona sama v úplnosti věděla. Pokusme se však alespoň navrhnout, že slovenské hory a lesy v ní otevřely nějaký nový prostor vnímavosti. Schází mi slova, ale lidé, kteří prošli podobnou zkušeností, vědí, o čem mluvím.

Zaráží mne jedna věc jsou to tituly jejích prací „Obrazy ze života slovenského” (1859), „Obrazy ze života Slováků” (1858) a pak pochopitelně podtitul Babičky „Obrazy venkovského života”.
Všechny tyto práce obrazy vznikaly ve stejných letech, které se přibližně kryjí s pobyty na Slovensku. Podobné názvy děl i popisy lidových zvyků v Babičce naznačují hlubší spřízněnost námětů a je možné, že jak slovenské, tak venkovské obrazy tvoří jeden nedělitelný zkušenostní celek. Že obojí se ovlivňovalo a že bez slovenské inspirace bychom neměli českou Babičku.

Slovenské črty jsou však kulturněantropologickými deníky, jakýmsi uvědoměním výchozí pozice a metody. Babička (1855) je nejenom literatura citu a dětství, ale je také napojena na všudypřítomnou přírodu a archaickou mysl lidového podání. Živly, mýtus, cit propojené do jednoho světa tak vytvářejí trojici, která vyjádřila důležitou část národní duše a poté do ní vplynula.

Ukázka z knihy:
Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější s podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu.
/ Nakl. Dokořán 2002, 2005

Božena Němcová / Peračinový květ
(Slovenská pověst.)

Peračina také rebričina, paprut, zovou Slováci kapradí. V Čechách i na Slovensku domnívá se lid, že bylina ta jen v noci před sv. Janem křtitelem květe, a sice květem zlatým.
V Čechách se v pohádkách povídá, že kdyby panna v tu hodinu, když rozkvěte, bílý šat podeň podstřela, ryzí zlato by jí naň spadalo.
Na Slovensku též se říká, kdo by ten květ našel, že by šťasten byl, neboť by mu takovou moc dal, vidět poklady, kdekolivěk v zemi ukryté by byly.

Vypravuje se cosi o jednom valachovi (pastýři ovec): Šel večer před svatým Janem hledat ztracenou ovci. Hledal ji dlouho, již se bylo stmilo, dešť se lil jakoby kupami, (jako z konve) a valach ovci hledat nepřestával.
Tu najednou zjasalo se valachovi před očima, jako by se nejvíc zablesklo, tak že div neoslepl.
Když si oči protřel, tu kam se jen podíval, všude plno zlata, stříbra. Chvíli stál valach jako zkamenělý, pak se ale sebral na nohy, a hybaj přes paseky a vyskytě (jámy od vykolčených stromů) prosto na salaš.
„Chlapci!“ zvolal na ostatní valachy, „něbojtě sa vjacej bjedy, tolko peňazi som našol, čo ich ani za týdeň něodnosíme. Len berte cedidla (vlněné tašky) a hybajtě za mnou.“
Valaši nechtěli mu věřit, ale když se jim zařekl, aby ho za živa v kotli uvařili, jestli jim lže, sebrali cedidla a valašky, a na ono šťastné místo se ubírali.
„No, len ma troška počkajtě, nah si druhé krpce preobujem, lebo tjeto sa mi mokrje ako plúca, lahko by sa v nich aj zabil“, volal valach za nimi.
Netrpělivě čekali ostatní, co si Kuba jiné krpce obouval. Konečně šli, kde se mu to světlo ukázalo, on napřed, druzí za ním. Přišli na místo, ale kde nic tu nic, sem tam chodil Kuba, hledal, jestli se nezmejlil, ale o zlatě a stříbře ani památky. Valachům svrběly valašky v rukou, a kdyby nebyli Kubu znali, že jen tak na prázdno nemluví, bylť by byl něco dostal, ale tak vidouce, jak on sám zmaten a smuten domů se vrací, mlčeli a nechali ho. Kuba nemohl celou noc ani oka zamhouřit, vždy se mu to pletlo, co to jen bylo.
Ráno časně vstal, a umínil si, že půjde ještě jednou na ono místo, vzal si staré krpce, které byl večír než s valachy odešel nad oheň zavěsil, by mu uschly, a tu co v nich vidí?
Květ peračinový!
Nyní již viděl, kterak to mohl vidět ten poklad, když měl květ ten v krpcích. Zpomněl si, že se mu něco na nohu uvázalo, když houštinou lezl, hledaje ovci. Že ty krpce nenechal přece jen na noze, že se přezouval! Div, že si vlasy z hlavy nerval! Ale už nebylo nic platno, květ byl uschlý, a takový prý už žádné moci nemá.

Životopisný film je zaměřený především na její vztah k Slovensku, slovenské kultuře, k lidu a jeho pohádkám.
Jako listy jednoho stromu
Televizní film je o jednom z úseků životní cesty spisovatelky Boženy Němcové. Němcová poprvé Slovenskem jen projíždí, když v roce 1851 následuje svého muže (Radovan Lukavský) do Miškovce. O rok později už Josef Němec, povýšený na vrchního komisaře finanční stráže, působí v Ďarmotech, a „Betty“ tam žije s ním.
Na rodinu však přijdou zlé časy. Josef je kvůli udání za své postoje v revolučním roce 1848 zbaven funkce, a v Praze smrtelně onemocní jejich syn Hynek. Němcová v Praze ztrácí řadu přátel a je na ni nasazena donašečka.
Z honoráře za Babičku plánuje spisovatelka další cestu na Slovensko, tím spíše že vztah mezi ní a Josefem, který nikdy nebyl ideální, ještě více ochladl.
Na Slovensku v roce 1855 nezažívá Němcová žádnou idylu: řádí tu cholera a státní policie chce navíc za každou cenu spisovatelce dokázat protistátní činnost.
Sbírání národních pohádek a známosti s obrozenci jsou dostatečnými důkazy…

The post Božena Němcová. Neznámé sběratelské cesty na Slovensku a Babička first appeared on Čítárny.

Cenzura názorů je podle eufanatiků nutná, protože je zcela evidentní, že Asterix a jeho přátelé nenávidí Římany (rozuměj Italy) a své problémy řeší zásadně násilím (rozuměj terorismem). Z toho  jasně vyplývá, že toto umělecké dílo Alberta Uderza a Reného Goscinnyho neodráží současný vývoj multikulturního světa a EU, protože propaguje násilí a rasismus a mělo by být označeno za nevhodné pro děti.

A kdo tohle vymyslel ?
S tímto neskutečným prohlášením vytáhli do boje členové francouzské organizace na obranu dětských práv DCI. Zdá se, že i ve Francii stále platí Werichovo “kde blb, tam nebezpečno”. Prezident DCI pan Rosenczveig napsal paní Versini z výboru na obranu dětí ve Francii v květnu 2007, že slavný evropský komiks o Asterixovi a jeho galských kamarádech je velmi rasistický a násilný a tedy nevhodný pro děti a mládež.
Není známo jestli paní Versini došlo, že v tomto případě by se musely celoplošně zakázat nejen všechny komiksy, ale i pohádky. Protože násilí, horor, rasová diskriminace a terorismus je zvláště v klasických pohádkách víc než bujaře rozvíjen.

Pikantní cenzura je například Červená Karkulka je evidentním návodem na teroristický útok vlka na babičku, objevují se zde hororové prvky (pojídání babičky a Karkulky zaživa). Propaguje se zde týrání zvířat, (vlkovi je zaživa rozpáráno břicho). A navíc pohádka nabádá děti, aby nedodržovaly základní hygienu, protože sotva Karkulka a babička vylezou z vlkova břicha, nejen že si neumyjí ruce, ale  klidně jí s myslivcem bábovku, kterou Karkulka přinesla.

Cenzura Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014, protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa. Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

Přepisovaný Dahl
Pokud si po roce 2022 koupíte nové vydání jednoho z děl oblíbeného autora dětských knih Roalda Dahla, autora knih Charlie a továrna na čokoládu a James a obří broskev, nedostanete to, co Dahl ve skutečnosti napsal. Namísto toho dostanete faksimile Dahla probuzeného, ​​drasticky napsané tak, aby tisíce malých detailů odpovídalo moderním pocitům probuzení. Důsledky toho jsou mnohem větší než samotný Dahl: přepsání Dahla je součástí větší snahy levice nejen ovládnout současnou společnost, ale uzavřít všechny únikové cesty, a dokonce i možnost, že by si někdo mohl myslet, že se neprobudil.
Světový Roald Dahl, nejoblíbenější autor knih pro děti aneb co o něm určite nevíte

Ono je vůbec zvláštní, že například i v Česku se často ozývají hlasy proti novým knížkám pro děti, které mají ráz hororu, ale ještě jsme neslyšel, že by se někdo rozčílil nad tím, jaké krváky a thrillery vnucujeme dětem pod zástěrkou pohádek a jmen jako je Němcová, Erben nebo bratři Grimmové.
“Rasimus a propagaci rasismu” můžeme prý spatřit ve všech pohádkách, kde sluhové mají jinak zabarvenou pleť jak králové, princové či hlavní hrdinové.
Stačí se jen na pohádky podívat z toho jedině správného úhlu.

Další zákazy knih pro mládež a cenzura v 21. století.
Knihy O myších a lidech od Johna Steinbecka, Kdo chytá v žitě od J.D. Salingera, Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina patří ke skvostům světové literatury a přesto byly v roce 1992 na indexu zakázaných knih v mnoha školních knihovnách USA. Důvod zřejmý. Příliš otevřeně kritizují pokrytecké chování lidí a celé společnosti.

Je neuvěřitelní, že ještě po roce 2000 požadovala Windsor Forrest High School v USA po studentech povolení od rodičů na čtení děl Shakespeara: Hamleta, Macbetha či Krále Leara. Zákazům se nevyhnul ani nejoblíbenější spisovatel Roald Dahl a to knihami Jakub a obří broskev, Čarodějnice.

Píše se rok 2018. Italské ministerstvo by mělo z povinných školských osnov vyškrtnout Božskou komedii Dante Alighieriho.
Doporučili to experti z poradní organizace při OSN, podle nichž kniha šíří nenávist vůči Židům, muslimům a homosexuálům. Božská komedie, mistrné dílo středověké literatury a jeden z pilířů italských vzdělávacích programů, je urážlivá a diskriminační, a to jak jazykově, tak obsahem. Tvrdí to členové organizace Gherush92, jež má status zvláštního poradního orgánu Ekonomické a sociální rady.

V roce 2021 vychází nový belgický překlad, kde redaktoři natvrdo vyškrtli pasáž o Mohamedovi, protože ten podle Danteho v pekle trpí za to, že rozséval svár svým náboženstvím. Už tenkrát. A zřejmě i dnes. Proto bylo třeba podle překladatelky a cenzorky Lies Lavrijsenové pasáž vyjmout, jelikož Mohamedův popis je prý značně urážející. Ukázkový příklad autocenzury!

Protože mnoho veřejně činných lidí není schopno se jasně zamyslet, tváříme se, že historii je třeba neustále přepisovat.
Přesně v cenzurním duchu: “Minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost.”

Církve přepisovali historii i bibli po celou dobu své existence, u nás zvláště po Bílé hoře. Stačí jen vzpomenou Bohuslava Balbína (1621 – 1688) a jeho vynikající nedokončenou encyklopedii české vzdělanosti tzv. Bohemia docta (1877), kde Balbínův obdiv sklízeli ve své většině katolicky smýšlející vzdělaní lidé, zatímco řada velkých vzdělaných protestantů byla zesměšňována nebo dokonce opomíjena. Včetně Komenského.

I v době obrozeni před první republikou se také falšovalo co se dalo, aby se probudil národní duch v českých zemích, kde podstatná část populace mluvila již německy.
Stejně jako za první republiky, tak i komunistické strany si nárokovali svou pravdu na minulost, stejně jako dnes se o to snaží mnohé tzv. demokratické spolky nebo politické strany.
Stačí jen vzpomenout demagogické výroky Schwarzenberga a expremiéra Nečase ohledně historické události vysídlování Čechů a Němců z českého pohraničí. Člověk by po takovém historickém exkursu upustil slzu, jak mnozí lidé trpí agresívním vpádem Sovětské armády za druhé světové války na Ukrajinu a do nacistického Německa, které po celé Evropě a v SSSR vyvraždilo milióny lidí.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Hranice lidské stupidity jsou všudypřítomné!

The post Cenzura světových bestsellerů. Asterixe, Twaina, Danteho, Dahla, Shakespeara je třeba zakázat! Nabádají k nesprávnému vidění světa first appeared on Čítárny.

Když roku 1923 dokončil Václav Špála  (1885–1946) ilustrace k Babičce Boženy Němcové, vyvolal neuvěřitelný odpor. Všichni literární kritikové, mnoho knihkupců a čtenářů bylo pobouřeno tím, jak bylo národní dílo zohyzdněno.

Jejich milý kreslíř národního obrození Adolf Kašpar byl nahrazen zcela neznámým malířským šumařem Václavem Špálou. To si dovolil nakladatel Štorch-Marien opravdu moc. Sám  na to po letech vzpomínal takto:

„Odezva předstihla všechna očekávání. Třebaže jsem za svých edičních let zažil ledacos, nic z toho, pokud jde o knihkupeckou reakci, nebylo tak drastické, jako v případě špálovské Babičky.“

Babička do doby Václava Špály vycházela výhradně s ilustracemi Adolfa Kašpara (poprvé v roce 1903).
Jen Quido Mánes doprovodil Babičku třemi časopiseckými ilustracemi v roce 1858. A tak dlouhých “skorodvacet” let se podepsalo na veřejném mínění přímo drasticky. Zvyk je holt železná košile a Václav Škála to poznal na vlastní kůži.

Ilustrace Václav Špála

Z celkového nákladu aventinské Babičky, který činil 1000 kusů, bylo již před jejím vydáním 660 kusů předobjednáno. Během čtrnácti dnů po vydání se však Štorch-Marienovi vrátilo 440 kusů zpět s dopisy jako:

“Zprznil jste naše nejkrásnější literární dílo a mělo by Vám být zakázáno vydávat knihy! Jak jste se mohl opovážit takhle zhanobit naši Babičku,“ apod.

Někteří čtenáři to dokonce považovali za podvod, ovšem těžko říct jaký. Možná podvod na lidské hlouposti a ješitném konzervatismu.

Ilustrace Václav Špála

Kladného přijetí svých ilustrací Špála dosáhl jen u vlastních přátel.
Emil Pacovský ve Veraikonu nové avantgardní vydání Němcové povídky uvítal zejména z toho důvodu, že se Špálovi podařilo oprostit od kašparovsko-alšovské mýtu.

Díky této kritice se Špála stal také slavnějším malířem, neboť platí, pokud o vás lidé ví, pokud o vás píši, pak jste na nejlepší cestě stát se slavným. Samozřejmě pokud něco umíte. A Špála byl mimořádný umělec. Kritik F. X. Šalda, jej dokonce v té době označil za mytického básníka země.

Když Otakar Štorch-Marien referoval malíři o negativních reakcích Špála tehdy odpověděl:

„Kdo nemá buňky pro moderní umění, neporozumí mu, kdyby se rozkrájel. Ale jisto je, že to nakonec právě umění vyhraje i přes všechno hartusení proti němu.“

Celý náklad knihy prodával velmi pomalu, skoro deset let, ale dnes je tato kniha velmi vyhledávanou a drahou bibliofilií. Kniha Babička je dnes už symbolem své doby. Dílo, které má mnohem větší historickou hodnotu, než uměleckou.

Ilustrace Adolf Kašpar

The post Když Václav Špála ilustroval poprvé Babičku, kritici v pražských kavárnách šíleli. Na Kašparův kýčovitý obrázek si zvykli first appeared on Čítárny.

Babička (1855) Boženy Němcové se vyznačuje krásnou a čistou češtinou. Je to 5. nejoblíbenější kniha v Česku. Proto jsme byli velmi překvapeni, když nás desítky mailů nás upozornily na další literární zvrhlost Fragmentu, který dlouhodobě opovrhuje autorskými právy i právem čtenáře na plnohodnotné dílo a čím dál víc se separuje od slušných nakladatelů.
Tentokrát si dovolil vystudovaný právník Petr Prouza zkrátit Babičku Boženy Němcové a celou ji převyprávěl. Bohužel musíme potvrdit názor čtenářů, že oproti kultivované češtině Boženy Němcové značně amatérsky.

Společně se Šplíchalovými kýčovitými kresbičkami vznikl neuvěřitelný paskvil, který naštval spoustu čtenářů a zařadil toto vydání Babičky mezi vůbec nejhorší v historii.

Kniha je obyčejný falsifikát, kýč a podvod na čtenáře.
O tom svědčí i fakt, že na titulní straně není po jménu autorky ani vidu ani slechu. Koneckonců posuďte sami, zda byste si vůbec za 200 korun koupili podobný falsifikát jako ve vietnamske tržnici v domnění, že jde o dílo známé české autorky. Nebude trvat dlouho a Fragment začne tímto způsobem zřejmě kopírovat i současné české autory.

Filosofie firmy neřadí Fragment k těm nejčestnějším.
Bohužel na převyprávění si Fragment nachází levné a ne příliš zdatné “spisovatelé” a všechny tyto “knihy”, které opovrhují českým čtenářem podtrhují kýčovité kresby autorů jako je Šplíchal, Pechová, Guile, Švejdova atd.

Jak ví každý literární kritik, Fragment pro děti vydal jen pár knih, kterými by se mohl chlubit. (Dvořáková, Baránková, Žáček, Svěrák..) Celá řada různých pohádek, pověstí či beletrie postrádá velmi často nejen kvalitní redakční práci, ale především autory.
U Fragmentu končí většinou ti, kteří jinde neuspěli.
Ve Fragmentu jde totiž hlavně o peníze, nikoliv o knihy a už vůbec ne o autory. A i když v jejich knihách je psáno Staré pověsti české, Staré řecké báje a pověsti, Gulliverovy cesty či Robinson Crusoe, zdaleka se nejedná o původní díla, ale obyčejné falsifikáty, které najdete v každé vietnamské tržnici…

Není proto divu, že knihy pro děti od Fragmentu se přestávají prodávat a Fragment musí čím dál víc své produkty reklamovat a používat zavádějící public relations.
Je to důkaz, že český čtenář ještě není tak hloupý, aby koupil kdejakou zrůdnou pitomost.

Článek z roku 2013.
Více:
Nakladatelství Fragment vydává paskvily knih podle hesla: Co čtenář, to blbec

The post Babička Boženy Němcové, Fragment a nejzrůdnější vydání v historii od roku 1855 first appeared on Čítárny.

Božena Němcová chodila dobrovolně uklízet a starat se o mládenecký příbytek Viléma Lambla, ačkoliv její manžel si vždycky stěžoval na její nedbalost a nezájem o domácnost. Lamblovi tím oplácela péči v nemoci, Josefovi zřejmě neměla co oplácet. Chtělo by se proto podotknout, že láska je opravdu někdy mocná čarodějka.
Vztahem s Boženou Němcovou (1820–1862) si Vilém Lambl (1824 – 1895) uškodil hlavně v rodině Rottových a znepokojil jím rovněž vlastní matku. Skandální poměr s vdanou ženou mu těžko odpouštěla, notabene když kvůli němu zapomněl na nebohou Sofii, kterou by vedle něj viděla mnohem raději. Přes tyto peripetie, kdy mu nikdo z nejbližších rozhodně nedržel palce, se věnoval nadále medicíně.

Po nocích doháněl to, co přes den zameškal. Vždyť jeho nejmladší sestra Anna ještě po letech vzpomínala, jak mu matka často vytýkala, že doprovází večer Němcovou přes celou Prahu domů a poté do pozdních hodin pracuje. Paní Lamblová se jednoduše bála, aby ohnivá kráska neuštvala nadaného syna. Její lásku považovala za naprosto bezohlednou.

Z Uher se také ozval hlas Josefa Němce, který se o pletkách své ženy s Lamblem dozvěděl a popadl ho znovu vztek.
Posílal manželce vyčítavé dopisy, v nichž žádal, aby se za ním přestěhovala. Jeho postavení se zlepšilo, tudíž i finanční příjem, a rád by se o něj podělil se svou rodinou. Ostatně držet si dvě domácnosti je ekonomicky náročné i v dnešní době, pokud zrovna dotyčný nevlastní majetek v hodnotě desítek miliónů.

Božena kupodivu s jeho racionálním návrhem nesouhlasila. Dávala přednost bídě před slušnějším živobytím s mužem a odmítala, aby synové Hynek s Karlem chodili do maďarských škol, které nepokládala za kvalitní. Zvláště nejstaršího Hynka považovala za budoucího génia. Zřejmě ji na slovo poslechl, dobře se učil a ona se v něm doslova viděla.

Z knihy: Lásky Boženy Němcové / Martina Bittnerová
U příležitosti 195 let od narození jedné z největších českých spisovatelek vzniká jedinečná kniha, která poodhaluje roušku tajemství jejího výjimečného života. Božena Němcová byla totiž víc než kýmkoliv jiným především ženou. Jací muži prošli jejím životem a koho skutečně milovala? Její třinácté komnaty otevírá autorka prostřednictvím životních příběhů nevšedních osobností – V. B. Nebeského, H. Jurenky, J. Helceleta a V. D. Lambla. Každého z nich milovala, mnohdy nekriticky a bezhlavě, ale milovali také oni ji? Nebo za jejich náklonností stála už od počátku vypočítavost?
www.martinabittnerova.cz

The post Skandální milostná aféra Boženy Němcové a medika Viléma Lambla na pozadí obrozenecké doby first appeared on Čítárny.

Cenzura knih nebo jejich stupidní přepisování. Dětské knihy jsou přepisovány nebo zakazovány protože podle některých aktivistů obsahují rasismus a pobídky k extrémnímu chování.
Je ovšem zajímavé, že když dojde na “lámání chleba” tak se nelze dohodnout, co je extrémní chování a jak ho přesně definovat. A gumové zákony pak logicky směřují k prosazování osobních názorů soudců.

Jeden z členů Švédské akademie Horace Engdahl, který se podílí na výběru laureátů Nobelovy ceny 2008, prohlásil, že evropská literatura je mnohem lepší než americká, neboť ta je podle něj příliš izolovaná. No, při pohledu na stav české literární kritiky a českého spisovatelství si tím nejsem úplně jistý, ale na každém šprochu, pravdy trochu.

Faktem je, že americká společnost je ovlivněna aktivistickým demokratickým liberalismem a náboženskými spolky a z toho důvodu si také nejvíc lidí stěžuje na závadný obsah knih.

Známá je například aféra v New-Yorské knihovně, kde museli stáhnout z dětského oddělení útlou knížečku o dvou samečcích tučňáků, kteří vychovávají svá mláďata. Kniha se jmenuje “And Tango Makes Three” a je to povídání o skutečném příběhu dvou tučňáků Roya a Sila ze ZOO v New Yorku. A proč knihu stáhli? Protože kniha prý nabádá děti k homosexuálnímu chování a to není v souladu s učením církve. Tady rozum lehce zamrzá.

Ale to není samozřejmě jediná kniha.
V poslední době to bylo například známé dílo spisovatele Philipa Pullmana, Zlatý kompas. Na ten si v roce 2007 stěžovalo nejvíc  Američanů.
A tak se nedivme, jací čtenáři, takoví spisovatelé. Samozřejmě čest výjimkám.

Ale i v Česku řádí cenzoři, kteří, k našemu úžasu, označili např. text Ivony Březinové za závadný.
V roce 2011 byla spisovatelka Ivona Březinová mediálně napadena zmocněnkyní pro lidská práva Šimůnkovou za údajný rasistický text v čítance.
Ta byla už před 6 lety schválena Ministerstvem školství a pracovníky Romskoho muzea jako vynikající pomůcka pro řešení chápaní rasimsu u děti.
Jeji kniha Začarovaná třída, navíc získala několik cen a byla přeložena do dalších jazyků.

Josef Lada je prý rasista
Romské sdružení Roma Realia zaslalo v roce 2010 na ministerstvo školství protestní dopis, v němž požadují, aby se knihy Josefa Lady nepoužívaly jako učební pomůcky ve školách. Romům vadí to, že v jedné z Ladových knih kocour Mikeš varuje před zlými “cikány”.
Sdružení rozčílil jeden z příběhů z knihy Kocour Mikeš, kdy se kocour setká s “cikány”.

“Ještě zoufale vykřikl “babičko!”, ale muž jej uhodil a pohrozil mu, že ho zastřelí, jestli ještě mukne! Milé děti, ti lidé byli cikáni!”

Muslimy zase uráží na obrázcích Josefa Lady vepřík i kozel Bobeš. Pokud by tam byl pes, tak i ten, protože je touto komunitou považován za nečisté zvíře.

Dokonce i Babička Boženy Němcové se brzy dočká v české kotlině cenzury.
Babička má totiž na hlavě nebezpečný šátek, tzv. amíru, která je součásti zahalení celé postavy tzv. hidžáb. A to je kámen úrazu pro mnoho ochránců lidských práv. Zvláště, když babička je pravděpodobně katolička.

Švédská veřejnoprávní televize STV razantním způsobem upravila filmovou Pipi Punčochatou.
Svého otce už neoznačuje za krále Negrů ale jen králem. Paradoxní však je likvidace humorné scény, ve které si Pipi hraje na Číňanku a protahuje si oči do asijského tvaru.

Dvě populární knihy pro děti uznávaného švédského spisovatele a ilustrátora Jana Lööfa se už patrně nedočkají dalšího vydání, pokud ilustrátor nezmění své kresby.
Podle nakladatelství „Bornier Carlsen“ (2016) obsahují závadné „stereotypní zobrazení jiných kultur“. Kniha „Můj dědeček pirát“ vyšla poprvé roku 1966 je podle nakladatelství kontroverzní, protože se v ní hlavní hrdina setká s pouličním prodavačem jménem Abdullah a zlým pirátem Omarem. V knize „Chyťte Fabiána“ z roku 1997 je zas vyobrazen černý bubeník v sukni, s čelenkou z peří, slunečními brýlemi a spoustou náramků.

Francouzi zase vyřadili některé díly z velmi populárního Tintina.
Jedná se o scény, které poukazují na koloniální vykořisťování, kdy černoši jsou vykresleni v roli otroků. Francouzští a britští knihkupci problematické výtisky přemístili do oddělení pro dospělé a dětské knihovny je úplně vyřadily z katalogu. Nakladatel ale správně upozorňuje, že Tintina je třeba vnímat v kontextu kolonialismu.
Proti Tintinovi se postavili i původní obyvatelé (indiáni – first nation) kanadského státu Manitoba v roce 2014. Těm vadí, že v knize Tintin v Americe hrdina padne do rukou Indiánů, ocitne se u mučednického kůlu a hrozí mu, že ho jeho věznitelé budou skalpovat. Stěžovatelé žádali stažení knížky, která je stále nejprodávanější ze série Tintinových příběhů, ze sítě knihkupectví Chapters v hlavním městě státu Manitoba Winnipegu. Ti ovšem stáhnout knihu odmítli. V USA výtisky knížky Tintin v Americe zmizely z veřejných knihoven ve Winnipegu. Knihovny tak zareagovaly na podobnou stížnost domorodých obyvatel jako v Kanadě.

Existuje prý velmi problematická pohádka Ptáček.
Jedná se o pohádkový příběh, ve kterém se dívka zamiluje do sličného junáka. Jenže příběh, kdy žena je v lásce iniciativní se stal problémem v arabském světě a ministr školství palestinského vládní hnutí Hamas, Násir Šajr nechal pro jistotu stáhnout všech 44 příběhů Knihy národních pohádek z roku 1989. Byly prý plné sexuálních výrazů, které jsou proti víře.

Křižáky Henryka Sienkiewicze je třeba zakázat, kniha prý přepisuje historii.
Polský poslanec Chmielowski žádal v roce 2013, aby ze seznamu doporučené školní četby byla stažena kniha „Křižáci“ Henryka Sienkiewicze a řekl, že z knihy vyzařuje násilí a neměla by být čtena mládeží. Poslanec prohlašoval, že je třeba se podívat na historii „širším pohledem Evropské unie“. V „Křižácích“ jsou prý Křižáci vykresleni černobíle, rasisticky a subjektivně.

A přichází nejkontroverznější téma, Darwin.
Toho museli ve všech podobách  stáhnout v posledních 10 letech z výuky některých amerických škol, protože Darwin není v souladu s učením katolické či jiné cirkve. Co na to říká náměstek Boha Papež, fakt nevíme. Nicméně se to stává i na mnoha školách, kde se prosazuje ničím nepodložený a demagocický názor o tzv. Inteligentním designu.

The post Cenzura knih nebo jejich přepisování. Dětské knihy, které nabádají děti k rasismu a extrémnímu chování first appeared on Čítárny.

A máme tu zase naše staré dobré kamarády. Tedy, kdo neví, o kom je řeč, připomenu, že s Viktorkou a Viktorem Hrdličkovými, malými rozvernými sourozenci, jsme se setkali v knížce stejného formátu, jen s modrými deskami. Taky mě lákala už samotným názvem – Pohádkový zvoneček.

Takže kdo se s nimi setkal už tehdy, tak když vezme do ruky tuhle oranžovou knížku – Pohádkový klásek, ten moc dobře ví, že s Viktorem a Viktorkou rozhodně není nuda. Proto je Jana Semelková (které její malí kamarádi důvěrně říkají Naja) nechává prožít další příběhy, tentokrát jsou to příběhy prázdninové u babičky Karly a dědečka Karla. Ani tahle knížka, stejně jako ta předešlá, nesmí chybět ve vaší knihovně, protože si s ní vaše děti užijí spoustu legrace a zároveň poučení.

Tak například: výlet vlakem určitě patří mezi velká dobrodružství. Část prázdnin děti stráví u moře, ale řízky od babičky jsou prostě řízky od babičky a mají jedinečné kouzlo. Ale víc než na maso se děti těší na pohádky a říkanky. Ty mají děda s babičkou vždycky po ruce a spoustu jich mají v zásobě. Hned po návratu žadoní o pohádku. Dostanou jen kratičkou – O šídlu, kohoutovi, kačerovi a houserovi, a jako závdaveček ještě říkanku:

Vandrovala blecha,
Potkala ji veš:
„Kampak milá blecho,
Kampak vandruješ?“
„Vandruju já do mlýnice,
Mlynářovi do čepice,
Musím tam být dnes.“

Že je vám povědomá? Aby ne! Jana Semelková totiž ve svých příbězích ráda a často používá poklady české literatury.
Úplně se v tom vyžívá. Má totiž ráda krásno. A mezi krásno samozřejmě patří tvorba Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské nebo Josefa Václava Sládka. Takže si spolu s Viktorem a Viktorkou připomenete pohádky, které jistě znáte z dětských let, já si pamatuji mnohé ze školních čítanek. Tak třeba Čert a Káča nebo O chytré princezně a až budete někdy venku na zahradě s dětmi opékat buřtíky, tak jako naši dva kamarádi, můžete si, stejně jako oni, zazpívat Holka modrooká, Travička zelená nebo Když jsem já sloužil. A tu jsem sama velmi ocenila, protože si vždycky vzpomenu jen na první tři sloky a dál tápu a pletu to.

Nepovím víc, protože to už byste věděli skoro všechno a to by nebylo fér. Přeju vám, abyste si s vašimi dětmi pěkně početli, případně zazpívali a poveselili se nad krásnými obrázky Marcely Walterové. A že se vám budou líbit, tím jsem si téměř jistá. Jsou to veselé, barevné a hravé ilustrace, které mi něčím připomínají obrázky Heleny Zmatlíkové. Možná jsou to právě ta velká veselá dětská kukadla.

Mám ráda knihy z dílny JaSného nakladatelství. S nimi mi domů přichází slunce. Nechte se také hýčkat jeho paprsky! Příjemné čtení a vašim dětem nějaké to poučení!
http://www.jasknihy.cz

The post Pohádkový klásek. Pohádky Němcové, Krásnohorské, verše Sládka a další lidové říkadla a rozpočitadla first appeared on Čítárny.

Babička a Božena Němcová, na kterou dnes vzpomínáme už 150 let po jejím úmrtí. Přesto článek od Jany Čeňkové nebyl uveřejněn v Lidovkách, protože pro jejich novináře je pojednání příliš odborné. Lidovky tak potvrzují, že už dlouho jsou podbízející bulvár a doby, kdy zde psal Karel Čapek jsou nenávratně pryč. Naštěstí existují mnohem kvalitnější noviny, takže si článek můžete přečíst na Čítárnách. (redakce)

Článek Jany Čeňkové:

V roce 150. výročí úmrtí Boženy Němcové se nejvíce obracíme k Babičce a k její korespondenci, která byla v komentovaných čtyřech svazcích vydána v uplynulé dekádě (pod vedením J. Janáčkové).
Tvorba Němcové je přitom stejně významná jako díla jejich souputníků Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského nebo Karla Jaromíra Erbena. A to nejen pro českou, ale i evropskou literaturu.

Babičku vnímáme stále jako dílo o podobách lásky a smrti,
která k nám vyzařuje z krajiny dětství a ze vzpomínek, které jsou ale pro dnešní děti dávné. Svým podtitulem uvozuje „obrazy z venkovského života“, jak je přinášejí tradice a křesťanský řád venkovského cyklu. Tematicky upoutávala děti až do 60. let minulého století a také proto od 40. do 80. let 20. století byla zařazována do povinné četby 4. až 5. ročníku všeobecného vzdělávání.
A občas s jakousi školskou setrvačností je až dodnes doporučována jako mimočítanková četba pro desetileté děti.

Bylo by dobré si uvědomit, že i archaický jazyk ji řadí mezi náročná díla klasického fondu literatury pro dospívající a dospělé. Babička působí hlouběji, pokud máme zažitý odchod někoho blízkého. Vždyť se zde setkáváme hned s trojím pojetím smrti: dobré, ušlechtilé smrti babičky, tragické, nesmířené smrti Viktorky a předčasné smrti Hortensie, ale smířené a naplněné láskou.

Často se zapomíná, že Božena Němcová je autorkou povídek,
které ještě dnes (pravda většinou čtenářky) vzrušují, jako je třeba Divá Bára, Chyše pod horami nebo fragment Cesta z pouti.  Mnozí diváci také při zhlédnutí filmových adaptací pohádek (S čerty nejsou žádné žerty, Sůl nad zlato) netuší, že i tyto pohádky patří k její tvorbě.

Jako sběratelka pohádek převyprávěla nejen české báchorky a pověsti, ale i slovenské. Pro jejich vydání měla různé důvody, toužila po vzájemném poznání kultury obou národů, na Slovensko se ráda vracela (věřila v “ozdravný nápoj žinčicu”), měla také čilé písemné i osobní styky se slovenskými obrozenci.

Slovenské pohádky vydala ve zčeštěné podobě, zachovávajíc národopisné zvyky a slovenské dialogy
(„No, dobre, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne máš ráda“. – ptal se král nejmladší, již volali Maruška.
„Ja, tatuško, vas ĺubim ako suol“ odpověděla tato a sladce na otce pohlédla).

Osobnost Boženy Němcové je stále inspirující i v současnosti.
Její tajemná krása, touha po lásce a dychtivost po vzdělání jsou neoddělitelné od jejího díla a dopisů. Stále nás bude dojímat, v jakých svízelných podmínkách žila a tvořila.

Její životní příběh v dalších generacích znovu a znovu ožívá. Byla básnickou inspirací i pro básníka Jaroslava Seiferta v roce 1949, kdy píše v Písni o Viktorce:
“ A její šat už nešustí, /už dotančila. A ret pálí/ slzami, které líbávali/dříve jí muži nad ústy.“/. 

František Pavlíček, který se podílel na scénáři filmu Babička z roku 1971, napsal zase monodrama v roce 1979 Dávno, dávno již tomu – zpráva o pohřbívání v Čechách o posledních letech života B. N., pro tehdy zapovězenou herečku Vlastu Chramostovou.

Muzeum Boženy Němcové

Titulní foto:
Fotografie z filmu Babička z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou a mladičkou Libuškou Šafránkovou. Viz video.

Výpisky z knihy:

Začátek knihy Babička…
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela!
– Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!
– Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala:
„Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“
Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.

Závěr knihy Babička…
Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „aby duše volnost měla k odletu“.
Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní.
Pan myslivec kráčel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. Bylo mu ouzko v stavení, musel ven, by se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jakpak zapomenu babičku,“ povídal si cestou. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že „není více babičky“, zaplakalo celé údolíčko.
Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ke hrobu, ubíral okolo zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala:
„Šťastná to žena!“

The post Babička Boženy Němcové. Legendární, nesmrtelné dílo o podobách lásky a smrti first appeared on Čítárny.