Babička od Boženy Němcové byla pátá nejoblíbenější kniha v Česku. V době 150 výročí prvního vydání. Tento nepochopitelný fenomén má ale svá jasná opodstatnění.
Lidé notoricky znají obsah knihy “Babička” ze školy a z filmu a za druhé v ní nacházejí to, co je přitahuje k současným telenovelám. Nenáročný příběh plný emocí, příběh o harmonii v mezilidských vztazích, který by sami chtěli zažít ve vlastním životě. A to i přesto, že většina podvědomě ví, že obsah knihy je idealizovaný a v reálném životě absurdní.
Kouzlo Babičky zůstává hlavně v tom, jak napsal Aleš Fetters, že umí pohladit po duši.
Není to kniha, kterou bychom museli číst „na jeden zátah“. Stačí otevřít kdekoliv, přečíst stránku, dvě a vychutnat si poklid prostředí, o němž se vypráví.
Věřím, že taková atmosféra mnoha lidem pomůže.
První ilustrační podoba Babičky od Adolfa Kašpara
Bylo ve skutečnosti všechno jinak?!
Ale v beletrii jde vždy o fikci, ne o pravdivou výpověď. Že skutečný život není ideální pro většinu lidí, ví každý. Tím spíš se necháme unést představou poklidu, harmonie, vzájemné lásky a pochopení, které v knize nacházíme. Aspoň na chvíli. Většina z nás také ví, že příběh o babičce psala Němcová, když jí bylo hodně těžko. I to patrně hraje roli při oblibě knihy. Němcová se při psaní knihy chovala jako většina lidí. Utíkala před realitou světa do světa vysněného. A o tom je podstata knihy, která s realitou života má společnou kulisu, ne nepodobnou dnešním telenovelám.
Božena Němcová byla velmi nevyrovnaný člověk. O jejím díle by se dalo napsat, že patří nejspíš do oblasti “červené knihovny”.
Navíc kniha byla psána v době, kdy Němcová byla ve velké finanční tísni a potřebovala úspěch. To mělo vliv na líbivou linii příběhu a zcela vykalkulovanou podbízivost.
Právě proto by Babička uspěla i dnes, ale nejen jako kniha, ale jako úspěšná předloha pro uslzenou telenovelu, jako denní dávka emocí, jak to propaguje jedna česká televize.
Buďme však spravedliví. Ve své době Babička splnila jedno poslání beze zbytku.
Přitáhla mnoho lidí ke knihám a češtině vůbec!
Pozvedla po skoro 300 letech katolického útlaku českého národa českou hrdost, kterou do dnešních dnů zneužívají politici.
Babička je malým důkazem toho, že i červená knihovna má své opodstatnění ve světě literatury, pokud je aspoň dobře napsaná. A u Němcové opravdu nelze přehlédnout, že její čeština je velmi kultivovaná. Pokud pomineme slaboduchý děj knihy, pak lze souhlasit s tím, že kniha mezi skvosty české literatury i historie skutečně patří.
Babička. Božena Němcová. Ilustrace Václav Špála.
Rok 2005 byl rokem sto padesátého výročí prvního vydání slavné knihy Babička (první vydání 1855).
Za tu dobu známe víc jak 250 českých vydání. A tím se může pochlubit málokterý titul ve světě. Navíc kniha byla přeložena asi do deseti jazyků a ilustrována asi 50 výtvarníky, z nichž nejvýznamnější byli Kašpar, Svolinský, Špála, Tesař…a také!!
Roku 1940 vydal Babičku s ilustracemi Zdeňka Buriana nakladatel Václav Pavlík. Od té doby Babička s tímto výtvarným doprovodem nevyšla.
Titulní foto:
Fotografie z filmu Babička z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou a mladičkou Libuškou Šafránkovou.
Výpisky:
Začátek knihy….
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela!
– Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!
– Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala:
„Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“
Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.Závěr knihy:
Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „aby duše volnost měla k odletu“.
Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní.
Pan myslivec kráčel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. Bylo mu ouzko v stavení, musel ven, by se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jakpak zapomenu babičku,“ povídal si cestou. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že „není více babičky“, zaplakalo celé údolíčko.
Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ke hrobu, ubíral okolo zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala:
„Šťastná to žena!“
