Prohlédni si tu zemi – I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně, zní celý název knihy Václava Cílka. Navazuje v ní na své předchozí úspěšné tituly věnované především krajině a místům – Krajiny vnitřní a vnější, Makom a Dýchat s ptáky.
Jádrem knihy jsou eseje věnované Praze a jejímu geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje jak na českou a moravskou krajinu (České středohoří, Jižní Čechy, Ostrava…), tak na místa, která ho oslovila na jeho zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko, Turecko).
Eseje o “krajinách vnějších” doplňují i texty metafyzičtějšího charakteru – o posvátnu Santiniho staveb, o prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy nedokončené čínské antologie. Knihu doprovázejí ilustrace výtvarníka Vladimíra Kokoliiho a 80 fotografií autora.
Výpisky z knihy:
Kráva proletář
V této době pádící dopředu a neohlížející se do historie nás zajímají víc nové mobilní telefony a stále rychlejší připojení než třeba pšenice nebo půda. V obecném pojetí totiž budoucnost rovná se zisky a minulost práce a námaha. Souvisí to i s nízkým sociálním statutem zemědělců. Dobře to vidíme na poměru koní a krav, kdy existuje mnoho farem nabízejících léčbu pomocí kontaktu s noblesním koněm, ale nikdy ne s proletářskou krávou. Koní dlouhodobě přibývá, krav dlouhodobě ubývá.
Ve vyspělých zemích pracuje v zemědělství pod 4 % populace, která se na HDP podílí zhruba stejným podílem. V USA je dokonce víc vězňů než farmářů. Zemědělci
prakticky nemají své novináře a své zastánce. Pokud vystupují v médiích, tak si obvykle stěžují na malou nebo velkou úrodu.Kdybychom použili starého vtipu, tak české zemědělství má pět velkých nepřátel – jaro, léto, podzim, zimu a kapitalismus. Lidé pak říkají, že české zemědělství připomíná olympiádu v brečení. Přesto se situace během několika let může dramaticky změnit, respektive ke změně projevující se zdražováním zemědělských komodit a velkým skupováním půdy, již dochází, ale v atmosféře zdánlivého přebytku potravin to v rozvinutých ekonomikách nikoho příliš nezajímá. Myslím, že stačí uvést jediný číselný údaj, aby bylo jasné, k čemu se schyluje. Během dalších třiceti let má světová spotřeba potravin vzrůst o zhruba 50 %! Je to tím, že jednak lidí přibývá, jednak bohatnou a dopřávají si víc jídla. I pokud bychom tomuto číslu doslova nevěřili, trend je jasný – každým rokem svět potřebuje stále víc potravin, plocha orné půdy se celosvětově
blíží svému maximu a výnosy mohou výrazně růst buď jen v zemích s hodně zaostalým zemědělstvím, jako jsou africké státy, nebo za použití geneticky vyšlechtěných plodin.Tento proces probíhá navíc ve světě více než kdy jindy zmítaném klimatickými změnami, jejichž hlavními riziky jsou povodně a sucha, a v době výrazně rostoucích nákladů na energie, hnojiva a zemědělské technologie. Důležitá je i změna společenské mentality.
To, že jsme si zvykli žít na dluh, se netýká jenom bankovní sféry, ale přenáší se třeba i do lesního hospodářství či zemědělství.
Můžeme kácet hodně, protože les přeci jednou doroste, a stejně tak můžeme půdu ničit, protože třeba jednou budou nové generace hnojiv či odolnější plodiny. Anebo se nic podobného nestane a skončíme naprostou degradací půd jako dřívější obilnice světa v severní Africe a na Blízkém východě.
