Prohlédni si tu zemi. Václav Cílek poutavě vypravuje o Praze a české krajině

Václav Cílek


Prohlédni si tu zemi – I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně, zní celý název knihy Václava Cílka. Navazuje v ní na své předchozí úspěšné tituly věnované především krajině a místům – Krajiny vnitřní a vnější, Makom a Dýchat s ptáky.

Jádrem knihy jsou eseje věnované Praze a jejímu geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje jak na českou a moravskou krajinu (České středohoří, Jižní Čechy, Ostrava…), tak na místa, která ho oslovila na jeho zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko, Turecko).
Eseje o “krajinách vnějších” doplňují i texty metafyzičtějšího charakteru – o posvátnu Santiniho staveb, o prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy nedokončené čínské antologie. Knihu doprovázejí ilustrace výtvarníka Vladimíra Kokoliiho a 80 fotografií autora.

prohledni si tuto zemi cilek

Výpisky z knihy:

Kráva proletář

V této době pádící dopředu a neohlížející se do historie nás zajímají víc nové mobilní telefony a stále rychlejší připojení než třeba pšenice nebo půda. V obecném pojetí totiž budoucnost rovná se zisky a minulost práce a námaha. Souvisí to i s nízkým sociálním statutem zemědělců. Dobře to vidíme na poměru koní a krav, kdy existuje mnoho farem nabízejících léčbu pomocí kontaktu s noblesním koněm, ale nikdy ne s proletářskou krávou. Koní dlouhodobě přibývá, krav dlouhodobě ubývá.

Ve vyspělých zemích pracuje v zemědělství pod 4 % populace, která se na HDP podílí zhruba stejným podílem. V USA je dokonce víc vězňů než farmářů. Zemědělci
prakticky nemají své novináře a své zastánce. Pokud vystupují v médiích, tak si obvykle stěžují na malou nebo velkou úrodu.

Kdybychom použili starého vtipu, tak české zemědělství má pět velkých nepřátel – jaro, léto, podzim, zimu a kapitalismus. Lidé pak říkají, že české zemědělství připomíná olympiádu v brečení. Přesto se situace během několika let může dramaticky změnit, respektive ke změně projevující se zdražováním zemědělských komodit a velkým skupováním půdy, již dochází, ale v atmosféře zdánlivého přebytku potravin to v rozvinutých ekonomikách nikoho příliš nezajímá. Myslím, že stačí uvést jediný číselný údaj, aby bylo jasné, k čemu se schyluje. Během dalších třiceti let má světová spotřeba potravin vzrůst o zhruba 50 %! Je to tím, že jednak lidí přibývá, jednak bohatnou a dopřávají si víc jídla. I pokud bychom tomuto číslu doslova nevěřili, trend je jasný – každým rokem svět potřebuje stále víc potravin, plocha orné půdy se celosvětově
blíží svému maximu a výnosy mohou výrazně růst buď jen v zemích s hodně zaostalým zemědělstvím, jako jsou africké státy, nebo za použití geneticky vyšlechtěných plodin.

Tento proces probíhá navíc ve světě více než kdy jindy zmítaném klimatickými změnami, jejichž hlavními riziky jsou povodně a sucha, a v době výrazně rostoucích nákladů na energie, hnojiva a zemědělské technologie. Důležitá je i změna společenské mentality.
To, že jsme si zvykli žít na dluh, se netýká jenom bankovní sféry, ale přenáší se třeba i do lesního hospodářství či zemědělství.
Můžeme kácet hodně, protože les přeci jednou doroste, a stejně tak můžeme půdu ničit, protože třeba jednou budou nové generace hnojiv či odolnější plodiny. Anebo se nic podobného nestane a skončíme naprostou degradací půd jako dřívější obilnice světa v severní Africe a na Blízkém východě.

Sdílejte:

Podobné články