Jaroslav Seifert. nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954. Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Když čtu Maminku, nepřipadá mi, že se dívám na básníka. Připadá mi, že se dívám do zrcadla, které mi někdo nastavil zezadu. Seifert píše o své matce, ale já v tom slyším i sebe: tu únavu, kterou dítě nepojmenuje, jen ji vytuší, ten mlýnek, tu lampu, ty bosé nohy za dveřmi. Matka v jeho verších není socha. Je to žena, která vaří, plače u okna a nechce říct proč, která zavře knížku a pošle syna do pelíšku, i když by si ještě četl. To znám.

Nejvíce mě bere, že chudoba u něj není hanba ani prázdné slovo. Je to jenom prostor, ve kterém se musí žít krásně, protože jinak by se žít nedalo. Petrolejka, pruhované peřiny, košíček na šití, prstýnek. Malé věci, které drží dům pohromadě, když peníze ne. Já taky vím, že dítě si jednou nebude pamatovat, kolik jsme měli, ale jestli voněla káva a jestli jsme večer ještě stihli být hodní.

A pak je tu ta tichá věta, kterou Seifert skoro nevysloví nahlas: že matka už není. Rodinné hnízdo je opuštěné. Do klína už není komu plakat.
Čte se to jinak, když sama máte děti. Najednou pochopíte, že tahle knížka není jen vzpomínka syna.
Je to i zpráva pro nás, které ještě jsme tady: že z obyčejného dne, který nám připadá všední a unavený, se jednou stane někomu celý svět. A že to, co teď jen „zvládáme“, může jednou někdo zpívat.

Anna Horvátová /  z dopisu pro Čítárny

S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury.

Seifert sbírku vydal, až když mu bylo třiapadesát a měl za sebou kus těžkého života
Od konce čtyřicátých let byl v komunistické nemilosti. Po Písni o Viktorce z roku 1950 na něj padl faktický zákaz publikovat, nakladatelství s ním ukončila smlouvy. K tomu se od padesátého roku přidala vážná choroba pohybového ústrojí. Maminka proto mohla vyjít teprve po částečném uvolnění, které přišlo po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953. Byla to jedna z knih, jimiž se zase vracel mezi oficiálně vydávané autory.

O páe let později, v pětapadesátém, za ni dostal Státní cenu Klementa Gottwalda. Zvláštní na tom je, že uspěla právě intimní, nepolitická lyrika o matce a Žižkovu. To bylo v době, kdy se jinak propagovaly verše socialistického realismu o stavbách, kolektivu a strojích. Ten kontrast jí paradoxně pomohl. Režim ji mohl přijmout jako něco lidového a českého, aniž by z ní musel dělat ideologii.
Pro doplnění je třeba vzpomenout, že maminka Seiferta Marie Seifertová byla zbožná katolička, otec „uvědomělý socialista“ a zámečník. Rodina žila chudě na Žižkově (činžák s pavlačemi, pod okny jezdily vlaky).

Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / Albatros 2016

Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert / Maminka

Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert / Maminka

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8.
První vydání (Československý spisovatel, 1954) má zhruba 34–38 básní.
Sbírku Maminka Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka Seydla. Jedno z posledních vydání je s ilustracemi Jany Kiselové-Sitekové.

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.

Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

Petrolejová lampa

Všichni už spí a měl bych spát,
však lampa bzučí. Stávalo se,
že zapomněl jsem poslouchat
a neuslyšel nohy bosé.
Maminka zavřela mi knížku
a já jsem musil do pelíšku.
Byl bych ji celou přečtl snad.

Často jsem hadrem přikryl práh,
pod dveřmi škvíra totiž byla,
a plamen opatrně stáh,
aby mě lampa nezradila.
A noční můry pod stínidlem
vrážely do cylindru křídlem.
Dočetl jsem až po obsah.

Hora Říp

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bleděmodré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje bílou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby jej vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

Domov

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka, zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.

Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jak růže.

A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řeka: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.

Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,

pravila touha: To já ti v něm zpívám.

I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.

Po létech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

U okna

Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.

Ukolébavka

Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.

Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.

Pojedeš s ním k černé skále
po silnici u maštale.
Černá skála spí.

Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.

Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.

A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí.

Večerní píseň

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.

V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak už tak šťastně neusínám.

The post Maminka a Jaroslav Seifert. Nejmilejší básničky o rodině a dětství first appeared on Čítárny.

Populární moravský bard Jan Skácel napsal i básničky pro děti, koncipované jako milé vyprávěnky před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti. Navíc vydání s ilustracemi Oty Janečka patří mezi skutečné skvosty.

Jan Skácel vlastní děti neměl. Přesto pro ně psal soustavně a vážně. Ne jako úlitbu, ale proto, že dětství považoval za zvláštní způsob vidění světa.
Říkal, že děti jsou rozumnější než dospělí. V celé jeho poezii, i té „dospělé“, se dětství vrací jako ticho, čistota pohledu a schopnost žasnout nad věcí, kterou dospělý už přechází. Pro děti to jenom vyslovil naplno.

V osmdesátých letech vydává pro děti to nejlepší: Uspávanky (1983) s kresbami Oty Janečka. Sbírka se často cituje vedle Halasova Před usnutím:

Hlavní motiv Uspávánek je jednoduchý a starý: Uspat děti!
Ukolébavka je vlastně takový tichý obřad mezi tím, kdo vypráví, a tím, kdo leží v posteli a usíná. Skácel používá rytmus klasické ukolébavky a naplní ji svými příběhy, hrami a obrazy, aby se svět před spaním na chvíli pohnul a pak se ponořil do dětských snů.

Spánek a bezpečí.
Počítají se ovečky přes lávku, zpívá se šeptem, měsíc svítí, stará ulička hraje. Dítě má usnout proto, aby mohl usnout i pasáček a jít k mámě. Jistota je v opakování, v hlase, v tom, že zítra se příběh dokončí.

Obrácený svět a hra.
Chlapec stojí na hlavě — nebe je dole, lodě plují v mracích. Jednonoh jde na výlet se stonožkou. Plavčík Jan se prochází v břiše velryby „jako pán“. Svět se smí na chvíli převrátit, ale kvůli jedné chrpě se nemá zbořit.

Zvířata zblízka.
Ovce, kocouři a paní myš, vosa, velryba, ptáček, beran. Ne exotika, ale tvorové, které dítě zná nebo si je umí představit. Zvířata mluví, radí se, slibují, že příště vezmou dítě s sebou. Humor je tichý, pointa často otevřená: až ráno ti myš poví, jak to dopadlo.

Příroda a roční doba.
Louka, chrpa, bez, sníh, ledová sluj, růže, hloh, studánka. Zima má krásnou paní s krajkou z jinovatky, která uspává celou zemi. Krajina tu není k dekoraci — je to místo, kde se dá ještě žít v klidu.

Pohádka a daleký svět.
Popelčin oříšek, loupežníci, Hokusai a hora Fudži, vrabec namalovaný na rýžovém zrnku. Cizí motivy Skácel přitáhne k dítěti: kdo chytí ptáčka, odnese moře v hrnku. Zázrak má zůstat malý a viditelný.

Ticho, hudba, slovo.
Uličkou hrají staré domy. Paní zpívá uspávanku. Andělé už nelétají — ale ve spánku se křídel ještě dostane. Skácel věří, že správné slovo dítě uklidní víc než vysvětlení.

Všechno to drží pohromadě jeden tón: laskavost bez sladkosti.
Uspávanky chtějí, aby se dítě nebálo tmy, a zároveň aby dospělý, který čte, znovu ucítil, že usínání je malý denní zázrak.

Jan Skácel / Uspávanky / ilustrace Ota Janeček / 1983, Albatros

Uspávanky:

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě

Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Uspávanka s plavčíkem a velrybou

Plavčík je onen, kdo se plaví
na moři,
a ne ze zábavy.
Není to žádná legrace
choditi na loď do práce.

No zkrátka, plavčík, toje pán,
co na moři je zaměstnán.

Na lodi, která ryby loví,
šplhati musí do lanoví
a čistit mosaz, až se blýská.

Na souši se mu spíše stýská.

A tak ti budu vyprávět
o plavčíku, co málem svět
obeplul na své plachetnici

a jmenoval se plavčík Jan
a doma říkali mu Janek.

Taková loď si žádá vánek,
když ten se opře do plachet,
nemůže plavčík zahálet.

Kormidlo velikánské třímá,
aby loď plula hezky zpříma.

Kormidlo třímá bez únavy
a ryby vystrkují hlavy
z moře, jež tiché je jak laňka,
a obdivují toho Janka.

A tleskají mu ploutvemi.

Plavčík Jan na obdiv si zvykl
a časem natolik už zpychl,
když ryby tleskaly mu zvučné,
že třímal jenom jednoručné.

A když tu slávu takhle nesl,
do hlubin náhle koráb klesl,
protože najel na útes.

Plavčík Jan taky na dno kles.

Nahoru vyplaval však zručně
a tentokráte obouručně.

Rybky, co tleskaly mu právě,
zatímco oddával se slávě,
jakmile nastala ta změna,
vzaly hned ploutve na ramena.

A najednou byl v moři sám.

Ať plaval sem, ať plaval tam
a vlnami si cestu razil,
na živou bytost nenarazil.

Oceán tichý byl jak laň
a po něm plaval plavčík Jan.

A kde se vzala, tu se vzala,
velryba к němu připlavala
a on ji na nos políbil.

Zkušený plavčík nelíbá
na širém moři velryba
a s velrybou j e také potíž.

Hle, co se stalo: náhle totiž
velryba zívla velmi zjevně
a plavčík Jan už nebyl zevně.

Najednou celý uvnitř byl.

Co ti mám ještě vyprávět?
Plavčík Jan obeplouvá svět
a nic mu к štěstí nechybí
v břiše veliké velryby.

Přes kostice se na svět dívá
a někdy velrybě té zpívá,
velryba sama nezpívá si.

A nezpívají medúzy,
nateklo by j im do pusy
to slané moře,
jež je věčné.

A tak na cestě nekonečné
zpívá si jenom plavčík Jan.

Houpy, houpy, houpy hou,
ryby plují pod vodou,
ryba není žádné ptáče,
vpředu plují zavináče,
za makrelou tlustí sledi
a velryba naposledy.

Ve velrybě jako pán
prochází se plavčík Jan.

Ve dne plují, v noci spí,
vůbec nic jim nechybí.

Uspávanka se sněhem a krásnou paní

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a j e to píseň celá stříbrná.

V zavátých úlech
včely střeží med,
ve sněhu zajíc
udělal si jamku,

a spi, můj hochu,
už i medvídek
celý se schoval
do zimního spánku.

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a celou zem tou písní uspává.

Uspávanka s Hokusajem

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
odnese domů
celé moře v hrnku,
a kdo namaluje pro děti
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku,
kde je hora Fudži
a pod ní
bambusový háj,
dokázal to
a jiné věci
malíř a mistr
Hokusaj.

Když doslechl se,
že j e jaro,
nic nemeškal
a hned tam šel
a poklonil se
švestkám v květu,
domů se vracel
cestou včel.

H
jako velká
hora Fudži,
O
jako něco
na okraj,
К
jako kúra
starých stromů,
U
jak by u vrat
někdo stál,
S
jak když vítr
listí střásá,
A
jako v slovech
a tak dál,
J
jako jíní
bílá krása

a máš to jméno HOKUSAJ.

Přál volnost ptáčkům, kteří uletěli,
nenosil marně
modré moře v hrnku
a namaloval, když to děti chtěly,
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku mají
horu Fudži,
bambus, sopky,
v sopkách vře
vřelá láva,
perly,
kraby
a japonského císaře.

A navíc
hrdé samuraje,
každý z nich nosil
meče dva
a statně stínal
stínům hlavy
a bral to
hlava nehlava.

Ať letí ptáčci, kteří uletěli,
divoká husa
kníhá noční tmou,
i kdyby dvakrát ostré meče měli,
let vodních ptáků nepřetnou.

Volavky stály
nad jezerem,
křik ptactva přikryl
rovný kraj,
s podzimem poslal
císař posla
na skvostném koni.

Hokusaj
rozlomil pečeť,
přečetl si,
co po něm císař
tolik chce:
rozkázal
namalovat obraz
před celým dvorem,
ale bez štětce.

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
donese domů
celé moře v hrnku,
něco je pro císaře, něco pro děti,
a tohle nešlo na rýžovém zrnku.

Zazněly gongy
za hradbami,
v paláci
určeného dne
usedli u stěn
samuraji,
dva ostré meče
na klíně.

Císařovniny
dvorní dámy,
krásné
až téměř к nevíře,
se shromáždily
v pestrých šatech
a rozevřely
vějíře.

Ať letí hejno, které uletělo,
nikdo z nás nesmí
rušit ptáků let,
vždyť přišel mistr, co se poté dělo,
to nelze jen tak povědět.

Hokusaj,
když sdělili mu císařovo přání,
aby vyhotovil v přítomnosti dvora obraz
a nedotkl se přitom štětce,
rozvinul po podlaze palácové síně
svitek papíru
a namaloval na něm koštětem
široký modrý pruh.

Vzal z rukou sluhy kohouta,
smočil mu nohy v barvě rudé jako krev
a hnal jej napříč.

Potom prohlásil:
Výsosti,
to je obraz řeky Tatsuta,
po které plyne listí podzimu.

Tak pravil malíř Hokusaj před celým
císařovým dvorem včetně císařovny,
samurajů a krásných dvorních dam.

Potom učinil, co mu přikazovalo
svědomí a dobrota srdce:

Kohouta pustil, ať si uletí,
odnesl domů
zbytek barvy v hrnku
a od těch časů jenom pro děti
maluje vrabce na rýžovém zrnku.

A teď se schovej
pod peřinu,
zde přesně končí
píseň ta,
a nechť tvůj spánek
tiše plyne
jak listí
v řece Tatsuta.

T
jako táto,
vzbuď mne ráno,
A
jako ano,
udělám,
T
jako,to už
tady bylo,
S
jako sláva,
Hokusaj,
U
jako u vrat
klika nová,
T
jako,je to
tady znova,
A
jako bambusový háj

 
Uspávanka s loupežníky a nebojácným chlapcem

V lese je sova, sova houká,
a na mýtině velká louka,
bludičky z třasovisk a blat
tam chodí v noci tancovat.
Jestlipak dovedeš se bát?

A je tam tůň a v tůni tma,
kdo kol té tůně cestu má,
propadne bázni, nepokoji,
ohlíží se a moc se bojí.
Ach, milí loupežníci moji!

Když přelézáme cizí plot,
padá nám srdce do kalhot,
a třebaže jsme loupežníci,
jídáme strach tou velkou lžicí.

Propána, to je ale к smíchu!
Když mlčí noc a v nočním tichu
za dálkou hvězd je blízko к hříchu
a blýskne se ocel ostrých dýk,
zachvěje se i loupežník.

Za upřímnost vám vzdávám dík.
Loupíme v noci, spíme ráno
a pro strach máme uděláno,
ráno však mlha stoupá z lad
a hrůzou nemůžeme spát.

Taky se málem celý třesu!
Chlapečku milý, věř nám, ach!
na světě každý tvor má strach,
i loupežníci v lůně lesů
na tvrdé podestýlce z vřesu.

Pánové, to je věru zvláštní,
vy vlastně vůbec nejste strašní.
Strašný je vždycky jenom strach!

The post Jan Skácel. Uspávánky pro děti. Milé vyprávěnky dětem před spaním first appeared on Čítárny.

Našel jsem ji ve sklepě, na haldě knížek. Zlatý věk. Odrbaná, trochu špinavá a zaprášená. Ale uvnitř zářila, přestože ji vydali v roce 1957. Za hlubokého socialismu, o kterém dnes pisálkové v iDnes tvrdí, že v něm bylo úplně všechno špatně. Nebylo, novodobí mediální cenzoři.

Československé knihy pro děti byly tenkrát skutečně světové. A Nezval i Trnka patřili k těm nejlšpím.

Vítězslav Nezval (1900-1958)
uměl psát pro děti proto, že jeho poetika byla od začátku blízká dětskému vnímání světa: hravá, asociativní, plná obraznosti a smyslových dojmů.
Navíc byl Nezval muzikální, psal rytmicky a rád kombinoval všední zážitky s pohádkovým světem. To je přesně to, co dětská literatura potřebuje.
Verše pro děti Vítězslava Nezvala jsou jednoduché, nekýčovité a kloužou po jazyku jak kuličky.

Jiří Trnka (1912-1969)
Nekreslil jen „pěkné obrázky k textu“, ale vytvářel vlastní poetický svět s náladou, která text často přesahuje.
Proto jeho ilustrace (včetně těch k Nezvalovým) nepůsobí jako doplněk, ale jako rovnocenný partner textu.
Děti v nich nevidí jen „co se stalo“, ale jaký má svět tón, vůni a ticho.

Zlatý věk je jedna z mála knih, kde není možné tvrdit kdo je autorem. Zda ilustrátor nebo spisovatel.
Jiří Trnka nemohl jinak, než do knihy namalovat knihu další.
Kdo dnes ještě vydá takovou krásu?

STARÉ PRAVDY SKUTEČNÁ RODINA JE ZÁKLAD VŠEHO
Děti nás o svém narození neprosí. My sami se rozhodujeme, přivést je do tohoto světa.
A proto nemáme právo na oplátku nic vyžadovat. Naopak, jsme povinni jim pomoci najít v tomto světě oporu, porozumění a cestu.

Dítě potřebuje dvě věci: kořeny a křídla.
Kořeny – aby vědělo, odkud pochází, cítilo, že je milováno bezpodmínečně a aby vždycky mělo domov, kam se může vrátit.
A křídla – aby se mohlo nebojácně vznést, snít, hledat své místo a aby se nebálo výšek. 

The post Vítězlav Nezval a Jiří Trnka. Zlatý věk jsou dvě mimořádné knihy v jedné first appeared on Čítárny.

Josef Kainar asi překvapí tím, že psal i pro děti. Sice jen dvě knížky a jednu divadelní hru, ale mimořádně poeticky povedené. Pro děti napsal Říkadla (1948), Zlatovláska (1953), Nevídáno-neslýcháno (1964).

Kainarova knížka básniček “Nevídáno, neslýcháno”.
S humorem a úžasnou fantazií vypráví básník o těch nejobyčejnějších věcech:
např.
Jak máma smaží bramborák.
Jak malíř Podzimek maluje.
Co dělá hokejista.
Jak spí malé medvíďátko.

Hravé i přemýšlivé básničky potěší nejenom děti, ale i dospělé.
Libozvučná čeština Kainarova je ideální k předčítání!

A proč napsal Josef Kainar tak málo básniček pro děti? Sám to na sebe prozradil v několika verších:

Tácek v prstech / Josef Kainar

Někteří lidi moc to uměj s dětma.
Ty haranti se jenom na ně třesou,
a strejčku sem, a strejčku tam,
a von nic nedělá,
cukroví nedá, von je nepoplácá,
von si je shání ze sebe jak mouchy,
a přec je pro ně
svatej Holahej.

To mě se děcka, řekl bych, až bojej.

Obálka z posledního vydání z Albatrosu

Josef Kainar (*29. 6. 1917, Přerov – †16. 11. 1971, Dobříš) byl básník a dramatik, autor básní pro děti, publicista a populární textař.
Jeho umělecké zaměření bylo velice široké, což svědčí o jeho kvalitách. Psal básně, písňové texty, ke kterým skládal vlastní melodie, psal rozhlásky (veršované fejetony), dramata Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, překládal, kreslil vtipy, zabýval se uměleckou fotografií a spolupracoval s hudebními skupinami Framus Five (Město Er) a Flamengo (Kuře v hodinkách).
Těžiště jeho tvorby je v poezii: Příběhy a menší básně, Nové mýty, Osudy, Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues, Miss Otis lituje.

Ochutnávka z knížky: Nevídáno neslýcháno / Josef Kainar

Ptal se včera pána pán.
— Kudy tudy do Hajan? —
— To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
ze Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany. —
— Děkuju vám, pane, moc. —
— Na shledanou. —
— Dobrou noc. —

Nevídáno, neslýcháno!
Já mám kompas, a ten kompas,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje k severu.
Nevídáno, neslýcháno!
To my máme doma budík,
a ten budík, na mou čest,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje pořád šest.

Jejda, jujda, dómine,
vítr pláče
v komíně,
že tam spadl a že teď
kolem něho černá zeď.
Chudáček! A vyleze-li,
tož jak saze černý celý.
To už mu nebude pomoci.
Bude smět foukat jen za noci.

Na jabloni hrušky zrají,
na piano žáby hrají,
kočka píše úkoly,
kohoutek jde do školy,
ryba pije limonádu,
kráva nosí rohy vzadu,
kredenc tančí rejdovák,
husa krávě šije frak,
koník leze z fiatky,
vítr fouká pozpátky,
po obloze mráček běží,
běží, běží, až k té věži.
„Jaká je ta věž?“
„Velká jak ta lež.“

Ptal se včera pána pán:
“Kudy tudy do Hajan?”
“To se dáte kolem ,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
od Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany.”
“Děkuju vám, pane, moc.”
“Na shledanou.”
“Dobrou noc.”

En ten týny,
Babka letí z Číny,
žádnému to nepoví,
co to veze dědovi:
veze, veze pejska,
pejskovi se stejská,
je mu dlouhá chvíle,
z Číny jsou dvě míle,
než ocáskem zavrtí,
už je cesty tři čtvrti,
a když usne blaze,
už jsou oba v Praze.
Zdalipak se naučí
spát v dědově papuči?
Naučí se jako nic.
A ty půjdeš z kola pryč.

Víš, proč malé medvíďátko
spí tak sladko,
ach, tak sladko?
Ono se mu v noci zdá,
jak to bývá u medvědů,
o velikém hrnci medu.
Proto malé medvíďátko
spí tak sladko,
ach, tak sladko

Řekni, řekni,
Popokatepetl!
Ne, abys to slovo spletl!
Kdo to slovo nevypoví,
pošleme ho k medvídkovi,
medvídek naň zabručí,
hned ho slovo naučí

Tintili vantili,
kam v tom horku?
Počkáme si
na ponorku.
Ponorka se ponoří
s námi někde na moři,
v moři bude
chladno,
pojedem až
na dno,
budem plašit ráčky,
ráčky klepetáčky,
komu se to znelíbí,
může plašit velryby.
Potom bude někdo z nás
tresky chytat za ocas.
Kdo to bude? Zrovna ten,
kdo teď musí z moře ven

Na zápraží koště stálo,
a ne aby zametalo,
jen tak stálo, jen tak stálo,
o dveře se spoléhalo,
halabala, halabalo,
a to bylo ještě málo:
do kapes si ruce dalo.
Punťu málem ranil šlak.

— Koště, ty jsi darebák!
Slyšelos, že třeba pes
dal si ruce do kapes? —
Taky holub na hambálku
dal se slyšet na tu dálku.
— To je hanba, rozumíme!

Ruce z kapes, koště líné! —
Houser kejhá, syčí husy.
— Ruce v kapsách se nám hnusí. —
Náhle koště, jak tam stálo,
malinko se pousmálo,
a pak, trošku halabalo,
ty své ruce z kapes dalo
a zas chvilku zametalo.
Nu, a co se vlastně stalo?

Na jabloni hrušky zrají,
na piano žáby hrají,
kočka píše úkoly,
kohoutek jde do školy,
ryba pije limonádu,
kráva nosí rohy vzadu,
kredenc tančí rejdovák,
husa krávě šije frak,
koník leze z fiatky,
vítr fouká pozpátky,
po obloze mráček běží,
běží, běží, až k té věži…
— Jaká je ta věž? —
— Velká jak ta lež. —

Posmíval se konipásek
jednou zrána datlovi.
— Datle, datle, kde máš datle? —
Datel vážně odpoví:
— Datle mám tam, konipase,
kde konipas koně pase. —

Máma smaží bramborák,
nad pánví se zvedá mrak,
modrý mrak se z pánve zvedá,
už se tvoří kůrka hnědá,
a té vůně po kuchyni!
Až to dělá v puse sliny.
Omastek svou píseň pěje,
omastek si krásně zpívá
a ta naše Anička
je z té písně celá divá.
Bramborák očima obrací.
Překáží mamince při práci.

Malíř jménem Podzimek
přišel do krásného háje.
— Příroda, hle, překrásná je!
Kdepak u nás,
kdepak v Praze.
Zachytím to na obraze!
A hned otevřel své vaky,
kde měl svoje sakumpaky,
otevřel ty svoje brašny.
Měl tam nepořádek strašný.
Tuhy, štětce křížem krážem.
Vyklopil to všechno na zem.
Tady leží paleta,
tady zase špachtle ta,
tady misky, tady tuha,
tady zase tuha druhá,
kterou hledal v neděli,
tadyhle jsou pastely,
svinibrodská zeleň zaschlá,
láhev od fermeže prasklá,
všechno tu má, všechno je tu
od gumy až po paletu —
co je mu to ale platno.
Zapomněl si doma plátno.
Vzdychne malíř Podzimek.
— Mám se vrátit s prázdnou domů?
Pomaluji tenhle háj
od kraje po okraj,
trávu, hlínu, listí stromů. —
A co řekl, udělal.
Co je v háji, pocáká to
na divno a na strakato,
do červené žlutou přidá,
hnědou s fialovou střídá,
někam i tou zlatou stříkne,
však ono si oko zvykne,
rukávy si vyhrne,
dělá šmouhy stříbrné,
pruhy, čmouhy, skvrny, fleky,
čmárá po tom háji celém,
neb je malíř duší, tělem.
Nazítří v tom háji divném
uznale my hlavou kývnem.
— Hle, co se tu vydařilo!
To je Podzimkovo dílo.

Josef Kainar / Nevídáno neslýcháno / Ilustrace Andrea Tachezy, pro děti od 4 let, Vydal Albatros 2005, 48 str.
1. vydání v SNDK v roce 1964 s ilustracemi autora.

The post Kainar dětem. Nevídáno, neslýcháno. Hravé básničky plné humoru a fantazie first appeared on Čítárny.

Jak se dá říct úryvek notoricky známé lidové básničky pro děti “Skákal pes, přes oves” stokrát jinak, ale stále hezky česky.

„Ten náš pes“
Ten náš pes, skákal dnes,
skákal taky včera.
Bude tak skákat zas
zítra do večera.

„Nechoď tam“
Nechoď tam, prší tam,
je tam velký bláto,
upadneš, nevstaneš,
budeš volat táto!

Původ říkánky “Skákal pes, přes oves” není známý.
Žádný konkrétní autor, rok vzniku ani první zápis se nedochoval. Patří mezi anonymní lidové texty, které se předávaly ústně z generace na generaci už po mnoho desetiletí.
Existuje i celá sbírka, kde básníci a autoři (Mácha, Erben, Nezval, Seifert, Kryl, Nohavica, Horáček aj.) přepsali říkanku ve svém stylu.

BĚŽNÁ ČEŠTINA
Skákal pes, přes oves,
přes zelenou louku.
Šel za ním myslivec,
péro na klobouku.
Pejsku náš, co děláš,
žes´ tak vesel stále?
Nevím sám, řek´ bych vám,
hop a skákal dále…

PRAŽSKÁ ČEŠTINA
Skákal pééés přes ovééés,
přes zelenou loukúúú.
Šel za nííím myslivéééc,
pééro na kloboukúúú.
Pééjsku náááš, co děláááš,
žes tak vesél stáálééé ?
Navím sáám,řek´ bych vááám,
hóóp a skákááál dááálé…

OSTRAVSKA ČEŠTINA
Skače čuba přes obile,
šibko hupe přes luku.
Za ňu chachar v kamizole
fajne brko v klobuku.
Jak se vališ, co se chlameš,
co se ščuřiš jako cyp ?
Prd ti řeknu, také zname
a zas vali do kajsik…

HANÁCKÁ ČEŠTINA
Skókal pések přes ovések,
přes zelenó lóko.
Šél za ním meslivéc,
péro na klobóko.
Pésko náš, co stvóřáš,
že sa lóhníš z čoňo ?
Neřéš mja konópko,
valím rychlo, koňo…

VALAŠSKÁ ČEŠTINA
Skáče hafik ces obilé,
ces zelenú pastvinku.
Išél za ním střílač milé,
na klobúku mrcinku.
Hafe víš, co robíš,
že sa řehceš fčílkáj ?
Nevím sám, vykuádám,
hop, skočíl jak pílka…

BRNĚNSKÁ ČEŠTINA
Bere čokl glajze grýnó,
hópe lúpink přes kajzec.
Za nim kópe plótve rýnó,
plotňák jégr na Oltec.
Co se pecní, těžké lochec,
kvaltuj fligny, haltni vály.
Žádné ánunk, čokl borec,
migne cemrem a de pali…

ČEŠTINA NEVZDĚLANCE
Hopy haf haf přes chramst šumi,
přes travyčka mňami mňam.
Pán i flinta naňho čumi,
sako z husi v čapce mam.
Hafik haf, co práca fuj,
že smých tlama široká,
Slovo já však f tlamje hnuj,
hopy hop jak divočák…

POLICEJNÍ ČEŠTINA
Dne 18.8. t.r. jsem prováděl spolu s nstrm. Hyhlíkem pravidelnou obchůzku. Na konci ulice Polní jsme legitimovali osobu mužského pohlaví
konající chůzi po poli spolu se psem, který skákal přes blíže nezjištěné obiloviny. V osobě byl námi zjištěn jistý M. Slivec v uniformě  zaměstnance Správy lesů. Muž i pes jevili známky rozjařenosti. Na přímý dotaz po příčině jejich veselí uvedl pes, že mu to není známo a pokračoval v již výše zmíněné činnosti. Jmenovaný M. Slivec k dotyčné věci doznal, že pes skáče proto, že se nažral tzv. trávy. Provedli jsme zajištění obou pachatelů a sdělili jim obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle paragrafu 187 trestního zákona.

Ilustrace Mikoláš Aleš

Knihy a online katalogy říkadel:

Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla (vydáno 1862–1864)
Nejstarší a nejvýznamnější vědecká sbírka českých lidových písní a říkadel.

Velká kniha českých říkadel (ilustroval Josef Lada)
Sbírka nejznámějších lidových říkadel, písniček, rozpočítadel a hádanek.

Česká lidová říkadla (různí autoři, např. s ilustracemi manželů Izákových)
Téměř 350 říkadel a písniček, známé i méně známé, velmi pěkně ilustrované.

Katalog lidové písně ONLINE >> https://folksong.eu/
Projekt digitalizace sbírek lidové hudby.
Katalog lidové písně je elektronický nástroj pro srovnávací výzkum melodií a textů lidových písní z různých oblastí Evropy. Projekt založil Jan Koláček v roce 2015.

The post Básnička a říkadlo, Skákal pes, přes oves, sedmkrát jinak a stále česky first appeared on Čítárny.

Josef Václav Sládek (15. února 1845 – 8. dubna 1912).
Byl populárním českým básníkem, překladatelem a publicistou, který se proslavil také svou poezií pro děti. Byl známou postavou českého národního obrození.

Josef Václav Sládek napsal mnoho básní pro děti plné fantazie, ve kterých zachytil radosti dětství a krásu okolního světa.
Jeho texty často zdůrazňují hodnoty rodiny a přátelství mezi lidmi, učí děti mít pozitivní vztah k přírodě.

Jeho básničky jsou ideální pro začínající čtenáře i předčítání a doporučuje se do všech základních škol!

Josef Václav Sládek. Další jeho básničky a texty >>

Matičce
Matičko má milá,
moje drahá matko,
vy jste jako holub
a já holoubátko.
Vy jste holub sivý,
já holoubek bílý —
kde jsme se v tom širém
světě natrefili!
V tom vašem srdečku
tolik lásky bydlí —
schovejte mne k němu
pod vašimi křídly.

Chaloupka
Ta naše chaloupka
prostá, milá,
jak by to pro ptáky
klícka byla.
Není tak maličká
zdálky, zblízka,
nikomu se tam však
nezastýská.
Veselá, úhledná,
klidná, čistá —
máme v ní, ptáčata,
všichni místa.

A kdo ji uvidí,
kolem přejde,
neřek by, co se tam
štěstí vejde!
Jestli ho ve světě
někdy ztratím,
k tobě se, chaloupko,
pro ně vrátím.

Nikdo neví
Nikdo neví, jak mi je,
když se kočka umyje,
pak se na mne podívá,
jako když se vysmívá.
Počkej jen, až za chvilku
vezmu bílou košilku,
to se teprv uvidí,
kdo z nás dvou se zastydí

Modrá očka
Hvězdičky už vyšly,
červánek už zhas,
očka, modrá očka,
už je k spaní čas.
Do kalíšků květů
blahý sen už slét,
zavřete se, očka,
jako modrý květ.

Ve hnízdečku sladce,
tiše usnul pták,
očka, modrá očka,
spěte také tak.
Už jste se den celý
nakoukala moc,
očka, modrá očka,
spěte — dobrou noc!

Pacholátko
Pacholátko
boubelaté,
očka modrá,
vlásky zlaté.

Ústka jako
máky plané,
celé jako
malované.

Po dolíčku
v každém líčku
a čilejší
nad rybičku.

Pacholátko
boubelaté
směje se jak
slunko zlaté.

To jsme rádi,
že je máme,
nikomu je
neprodáme!

Na zahradě
Dokola, dokola,
kdo si víc popili!
budem se honiti,
jako dva motýli.
Trávníkem, cestičkou,
jak se kdo otočí,
až tě nám na tvářích
růžičky naskočí.
Trávníkem, cestičkou,
dokola, dokola,
až na nás zdaleka
matička zavolá.
Potom si usednem
matičce na klíně,
jako dva motýli
na jedné květině.

Malá Švadlena
Šiju, šiju plátno bílé
své panence na košile,
co nepadne na košilku,
rozešiju na postýlku.
Rozešiju na polštáře,
ani steh se nevypáře;
na šátky a na ubrusy
zbudou ještě hezké kusy.

Budu šíti, šíti, šíti,
slunečko tak pěkně svítí,
nebudu dbát na únavu,
než došiju na výbavu.
Budu šíti, šíti, šíti,
zpod okénka voní kvítí,
vlaštovička venku lítá,
toť ta jehla jen se kmitá!

Ukolébavka
Hajej, nynej, má panenko,
dřímej sladký sen;
když ty budeš libě spáti,
já tě budu kolébati,
hajej, spinkej jen.
Peřinky máš čisté, bílé
jako padlý sníh,
nemusíš se báti zimy,
jak pod křídly labutími
budeš spáti v nich.
Dosti jsi mi práce dala
celý boží den:
praní, šití, ukládání —
teď, panenko, čas je k spaní,
hajej, dřímej jen.

Až ti spánek očka sklízí,
půjdu také spat —
raníčko tě vezmu k sobě
a budem si hezky obě
sny své povídat.

Okáč
Já jsem děvče okaté,
šatečky mám strakaté,
vypadám v nich celičká
jak ta lesní pěnička.
Já jsem děvče okaté,
tvářičky mám buclaté,
na nich jako růže květ,
a mne těší celý svět!

Ručky
Vy mé bílé ručičky,
jak jste vy tak maličký,
a co vy se narobíte
za den boží celičký!
Hráte si jak přátelé,
pracujete vesele,
matičku si obejmete,
když vám večer ustele.
A když tiše, zlehýčka
spaní padá na víčka,
k sobě vy se přitulíte
k hrdličce jak hrdlička.

Sněhulák
Obří tělo, mračný zrak,
venku stojí sněhulák;
mráz-li pálí, vichr duje,
sněhulák se pošklebuje:
»Dobře tak!«
Sněhuláčku, jak se máš?
tak zlý nejsi, jak se zdáš —
hrozíš, dokud sníh nejihne,
ale jaro to ti střihne
na rubáš!

Sněhuláčku ubohý,
nebudeš moc na nohy,
až jen slunko teple svitne,
to tě, sněhuláčku, chytne
za rohy!
Budeš pryč jak na koni,
skřivánek ti zazvoní,
mušky budou hráti tobě
a fialky na tvém hrobě
zavoní. —

Kašpárek
Tváře čistě malované,
očka jako oharek,
do světa se směle dívá
malý, švarný Kašpárek.
Čepičku má s rolničkami,
přitisknutou do vlasů,
kamizolku rudobílou,
kalhotky má z atlasu.
Rukávy má naškrobené,
punčošky má na stuhy
a na botkách vyleštěných
zvoní zlaté ostruhy.
Kordík z péra kohoutího
visí v pasu na háčku,
jednu ruku pevně k boku,
v druhé drží plácačku.
Od hlavy až po ostruhy
hotový to hrdina,
veselý a čtveračivý
jako dobrá hodina.
Zlého se mu na tom světě
mnoho arciť neděje —
časem-li však hlavu ztratí,
vesele se zasměje.
Někdy padne do polévky,
někdy zase v omáčku; —
hloupá-li se moucha směje,
vezme na ni plácačku.
Jinak svět, ať co chce dělá,
nechá v svatém pokoji!
neublíží, ale také
nikoho se nebojí!
Měšec prázdný, bez haléře —
ale proto nepláče!
myslí snad: »Nemůže v světě
každý jisti koláče.«
Nikomu nic nezávidí,
po slávě se nepídí —
žeť, Kašpárku roztomilý,
moudřejší jsi nad lidi!

I až jednou uložíme
do malé tě rakvičky –
žeť vesele uslyšíme
zazvonit tvé rolničky

Paleček
Z všech reků malý Paleček
byl nejšvarnější holeček.
List růžový za peřinku
mu daly víly do vínku.
Měl z broučích krovek přílbičku
a škorně z polních střevíčků.
A z pestrých křídel motýla
mu matka pláštík ušila.
Měl kamizolku brněnou
a za meč trávku zelenou.

Tou proklál každou
obludu,
ač kryl se miskou žaludu:
neb oči jak dvě orlata,
a srdečko měl ze zlata.

Lesní zvonky
Ó zvonky, zvonky, zvonky,
ty modré zvonečky!
ty ve dne nezazvoní
květnými srdečky.
Leč v noci, v noci, v noci,
když měsíčný je svit,
tu vil svatební průvod
vyjíždí na pažit.
Na křišťálových vozech,
zlatými kolečky!
tu zvoní, zvoní, zvoní
ty lesní zvonečky.
V R A N Í K
Můj koníček vraný
jako malovaný,
hopsa, hejsa, hej!
nožky pěkně zdvíhá,
ušima si stříhá,
hopsa, hejsa hej!
Dlouhá, černá hříva
po větru mu splývá,
hopsa, hejsa, hej!
podkovky mu zvoní,
jiskra jiskru honí,
hopsa, hejsa, hej!
Můj koníček vraný,
jako malovaný,
hopsa, hejsa, hej!
až tě osedláme,
kam se podíváme ?
hopsa, hejsa, hej!

Rozjedení se v poli,
přes hory a doly,
hopsa, hejsa, hej!
rozjedení se letem
široširým světem,
hopsa, hejsa, hej!
Žeť se rozjedeme,
kam se rozjet chceme,
hopsa, hejsa, hej!
Tak, můj vraný koni!
Ať si nás kdo honí,
hopsa, hejsa, hej!

Až se jaro vrátí
Až se jaro vrátí,
ó, to bude ráj!
zelenat se bude
celý širý kraj.
Slunce bude hřáti,
větřík teple dout,
potok bude hučet,
zproštěn zimních pout.
Luka budou vonět,
stromy budou kvést,
a skřivánek vzhůru
do nebe se nést.
Rozletí se vzhůru
až v oblačnou říš,
— a naše srdečka
vzlétnou ještě výš!

Jaro
Jaro přišlo do kraje,
děcko laškovité,
v očích mělo fialky,
v líčkách šotky skryté.
Kučeravé kadeře
zářily jak slunce,
rosu jako démanty
mělo na korunce.
Na ramenech motýlí
křídla dvě se třpytí,
roucho světle zelené
v rybníku jak sítí.
Kolem roucha z šípkových
poupat mělo pásek,
nad ním zrovna u srdce
zpíval sedmihlásek.

Zlatý máj
Zlatý Máj se zaskvěl v kraji,
zlatý Máj, ó zlatý Máj!
luka pestře prokvétají,
zelená se luh i háj;
bory šumí, potok hučí,
na květinách včely bzučí,
slunko svítí v jeden jas —
zlatý Máj se vrátil zas!
Slunko svítí, v nebi siném
není mráčku v šíř ni v dál,
jak pod modrým baldachýnem
skřivánek se rozzpíval:
výš a výše letí stále,
zvoní teď jak zvonky malé
a jak fléten táhlý hlas
jeho zpěv k nám zvučí zas.
Máji, Máji, zlatý Máji,
cožpak ty jsi přines nám ? —
včelám květ a ptactvo háji,
vlaštovky dals chaloupkám;
jabloň oděls bílým šatem,
potok stříbrem, luka zlatem,
trávu dal jsi kravičkám; —
co jsi, Máji, přines nám?
Máji, krásný zlatý Máji,
budeš tu jen krátký čas,
po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas;
bude smutno, teskno všady
Zlatý Máji, pro nás tady
kdys do smutných myšlenek
nech kytičku pomněnek!
M Á J
Máj, máj, máj,
na housličky hraj!
Každý ptáček hnízdo staví,
černý, modrý, popelavý,
jest jich plný háj.
Hej, hej, hej,
hřej, slunečko, hřej!
Mušky budou tancovati,
komár bude také hráti,
roháč vedle něj.
Brum, brum, brum,
to je shon a šum!
Kdo má nerad hudbu muší,
ať si zacpe obě uši,
ať si zavře dům.
Čik, čik, čik!
Co to za povyk ?
To ta vlaštovička milá
s jarem se k nám navrátila,
vrabci strhli křik.
Tluk, tluk, tluk,
slyš křepelku z luk!
Na noc k lesům letí vrána;
písnička je dozpívána
— a teď ani muk!

Letní odpoledne
Větřík skoro nedýchal
a slunečko hřálo,
na záhonech v zahradě
kvítí jak by spalo.
Po obloze vlaštovky
lítaly jak šípy,
v úlu včely bzučely
zpod košaté lípy.
Ticho vše, jen pěnkava
pípla někde v stromu,
a zarostlý vodojem
šplounal tiše k tomu.

Nad vodou se rákosí
zvolna kolébalo,
nad ním tančil mušek roj
a šídlo jim hrálo.
Napřed hlasně, potom tíš,
tiše tak a spavě —
ó jak se to usnulo
v té vysoké trávě!

Sluníčko
Já kočička malá,
jak jsem ráno vstala,
hned jsem to sluníčko
smát se uhlídala.
A kdyby se smálo
stokrát do pokoje,
tak se neusměje,
jak matička moje.

Sluníčko
Sluníčko — víčko,
rozmilý broučku,
co jsme se tě nahonili
na tom paloučku!
Od stébla k stéblu
jen jsi se kmitlo,
nerado, nerado,
přec jsi se chytlo,
Sluníčko — víčko!
A teď tě máme,
ty broučku malý,
kropený jako makovička,
jak šípek zralý!
Jak se ti líbí
zde v teplé dlani ?
Aj, děláš, jako bys
nežilo ani,
Sluníčko — víčko!
Nožičky ztuhlé,
křidélka k sobě. —
Nelíbí se tedy u nás ?
pomůžem tobě!
Otevřeni ruku,
zlehounka, tiše; —
už krovky nazvedáš,
chce se ti výše,
Sluníčko — víčko?
Po dlani vzhůru
a po malíčku;
tam se tedy pozachtělo
Sluníčku — víčku?
Po dlani vzhůru
na prstu špičku:
zastýskalo, zastýskalo
se po sluníčku
Sluníčku — víčku?
Nuže, tedy leť si,
ty broučku malý,
jak rudá jiskra letí
v nebeskou dáli. —
A my se budem
za tebou dívat;
za tebou dívat,
o tobě zpívat,
Sluníčko — víčko!

Letní večer
Slunce zašlo za horami
v záři rudých červánků,
nad polem a nad lukami
tichne píseň skřivánků.
Zticha, zticha vítr dýchá
přes lučiny od lesa,
nad nimi se klenou zticha
holubicí nebesa.
Na luka a pole, skály
lehá mlha modravá,
šeří koroptvička v dáli
kuřátka si svolává.
Zticha, zticha vítr dýchá,
v trávu padá rosička,
a na sivém nebi zticha
bleskla první hvězdička.

Majový
Padej, padej v travičku,
májový ty deštíčku;
větřík ani nezadýchá,
padej, padej zvolna, zticha,
dej nám teplou vlažičku —
padej, padej, deštíčku!
Jetel, tráva, obilí
po tobě už toužily;
pšenka, žito, vše, co třeba,
aby bylo mléka, chleba,
růsti sobě popili —
padej, ať se posílí.

Bílý květ a nachový
odložilo stromoví,
zahrady se v zeleň šatí,
třešně budou nalévati,
zavoní květ lipový;
padej, dešti májový.
Ven do tvého padání
pastýř stádo vyhání;
padej, padej, teple, zticha,
ať pastevci neosychá
hůl pod lesem na stráni,
než zazvoní klekání.
Přestaneš-li chviličku,
v západovém sluníčku,
až se duha nebem sklene,
jako v květy porosené
hoď nám ve vlas, deštíčku,
démantovou perličku!

Jablíčka
Jablíčka zrajou na stromech,
slunečko do nich pálí —
až jedno spadne, chytnu je,
nežli se zakutálí.
Spadlo jablíčko červené,
jedno, druhé a třetí,
všecky jsem chytla, jako když
kocourek za myškou letí.
To jedno sobě uschovám;
hladu se nemusím báti!
s jablíčkem druhým bratříček
v kolébce bude si hráti.
A třetí ? — S bleďoučkým děťátkem k nám smutná chodívá žena:
dám-li mu jablíčko, snad se též robátko začervená.

Babí léto
Babí léto lítá,
už je podzimek,
to už zima vítá
první bílá vlákna
do svých peřinek.
Pavouk jí je přede,
vítr navije,
na lučině šedé
perličkami z ledu
mráz je pošije.

Jinovatka režné
utká povlaky,
potom peří sněžné
do nich znenadání
vsypou oblaky.
Babí léto lítá,
už je podzimek;
pole, luh je vítá:
oddechnou si v
kupě
sněžných peřinek!

Na saních
Sněžilo den celičký,
zvoní, zvoní rolničky,
koně v letu, sáně v běhu,
samy jako vločka sněhu.
Soumrakem se chumelí,
ale my jsme veselí;
kožich teplý, korba měkká,
cesta naše nedaleká.
Jako stíny po kraji,
stromy kol se míhají,
za námi se vítr honí,
rolničky jen zvoní, zvoní.

Teď se zvedla metelka,
v dáli kmitla světélka —
hoj, koníci, přes vánici,
ať jsme brzo ve světnici!
U teplého ohně včas
krytý stůl už čeká nás,
teplá postýlka, a v stáji
vám, koníčky, ovsa dají.

Zvonili, zvonili
Zvonili, zvonili
na zvoneček,
lidé se sbíhali
na kopeček
jak na koni: »Kdo to zvoní ?«
Zvonil to maličký
mraveneček.
»Ty jeden ošklivý
mravenečku,
co že ty dělat máš
u zvonečku?
Běž si domů, hleď si svého,
nezvoň a nežaluj
na každého!«

Ptáče
Na dva drátky uzamčené
v naší kleci ptáče zpívá,
chvilku zmlkne, — ven se
dívá,
kde to zlaté slunko hřeje,
poskočí si, znovu pěje,
a mně zdá se nejináče,
než že pláče!
V zahradě nám višně zrají,
na větvici ptáče sedí:
ptáci lidem nepovědí,
co to sobě povídají; —
žeť se ti dva ptáci ptají:
»Jak se daří ?« — A ten z klece dí: »Zde je to smutné přece.
Celý den a celé noci
na bidélku bez ustání,
— a ten den je k nepřečkání!
Za dne soudruh nepřilítne,
v noci hvězda nezakmitne:
o tom slunci, země kráse
mně jen zdá se!«

Venku svítí slunce zlaté,
po zahradě větřík věje;
ptáče zmlklo, — druhé pěje:
»Pusťte je, vždyť zrovna prosí, napije se slunka, rosy —
pusťte je, vždyť je to bolí,
— ať si se mnou zašveholí!«

Pyšný Macek
Macek lezl ze vrátek,
roztrhal si kabátek,
máma mu ho vyspravila,
chodil zas jak ve svátek.
Macek, macek ušatý
kožich má až na paty,
pyšně sobě vykračuje
mezi všemi koťaty.
Macku, macku, macíčku,
vzhůru nosíš hlavičku, —
však by ty jsi jinak chodil,
kdybys neměl mamičku!

Sysel a liška
Pozval sysel lišku
na hostinu,
uvařil jí proso,
hrachovinu.
Na hrášku si liška
pochutnala,
ale za to proso
děkovala.
Teprv podvečerem,
kdy šla domů,
snědla zrnko prosa,
sysla k tomu.

Hiousátka
Zelená, zelená travička,
sešla studená rosička;
jarní slunko zlatou nití
vyšívá na lukách kvítí,
housátka se v trávě svítí
jako zlatá klubíčka.

Zpěváci
Od rána do šera,
celý den boží
zpívají ptáčata
v poli a hloží.
Pěnkavy v zahradě,
kosové v lese,
skřivánek písničku
k nebi až nese.
Písnička, perlička
na poslouchání,
ti malí zpěváci
nic nechtí za ni.
Dokud jim prostírá
slunečko léta,
za ni by nevzali
poklady světa.
Ale až na zimu,
v sněhu a mrazu,
dáme jim dukátků
nového rázu:
Žitečka, zrnečka
pšenky jak zlato,
budou zas na jaře
zpívati za to.

Kozička
Má naše kozička
dlouhý vous,
dobře, že jí ho pes
neukous.
Kdyby ho byl ukous
docela,
kozička by vousu
neměla.
Neměl by ho dodnes
ani pes —
dobře tak, že jí ho
neodnes!

Ten náš pes
Ten náš pes
skákal dnes,
skákal také včera;
bude as
skákat zas
zítra do večera.
Pejsku náš,
co to máš,
žes tak vesel stále ?
»Řek bych vám,
nevím sám« —
hop! — a skákal dále.

Macíček
Není macík jako macík,
— to je macíček!
nejsmělejší, nejmlsnější
ze všech kočiček.
Celý den u kamen leží,
vyhřívá se rád,
zlíbí-li se, milostivě
dá se pochovat.
Ze všeho mu na tom světě
nejmilejší klid,
přede, ale neupřede
ani jednu nit.
K práci nemá chutě žádné,
do hry — to je let!
a kde hrnek se smetánkou,
to ví o něm hned.
Ale přes to macíčkovi
budiž také čest,
kde jen v domě myška hne se,
už jí v patách jest.

V noci půdu obejde si,
chrání chlév a sklep,
na špýcharu obilíčko,
ve špižírně chléb.
Jako voják noční stráží
chodí sem a tam,
co by chtěla myška smlsnout,
smlsne radši sám.
Ráno přijde upravený,
způsobný a tich,
náprsničku ulízanou,
tlapky jako sníh.
Proto má tě, náš macíčku,
přec jen každý rád:
zde je myška papírová,
chceš-li, pojď si hrát!

Žežulka
Zakukala žežulička
z doubravy:
»Přišlo jaro, kdo je se mnou
pozdraví ?
Přišlo, jak by z nebe spadlo,
samý květ,
pospěšte si, chcete-li je
uvidět!«
My bychom je pozdravili,
ale jak?
my kukati neumíme
jako pták.
Ale přec se půjdem na ně
podívat;
nekukáme, můžem však mu
zazpívat!

Sova
Sovička mrzutá
sedí a nedutá,
jen se mračí;
květy ji neblazí,
slunce jí překáží,
i zpěv ptačí.
Sovička mrzutá
sedí a nedutá
za den celý;
poslyšte písničku,
snad paní sovičku
rozveselí:

»Sovičko mrzutá,
kdo ani nedutá,
sedí v tichu,
na radost mrzí se,
a na svět mračí se,
ten je k smíchu!«
Sovička mrzutá
sedí a nedutá
ani slova. —
Zpívejte celý den
ona se mračí jen;
— vždyť je sova!

Oříšek
Říkali mu Oříšek,
huňatý měl kožíšek,
uši také, toť se ví —
jazýček měl růžový.
Nebyl sice veliký,
ale zloděj všeliký,
jakmile jen zaštěkal,
tuze se ho ulekal.
Hlídal celý den i noc,
nedostával za to moc,
ale každý měl ho rád,
to je také dobrý plat.

Včelka
Včela lítá sem a tam,
od fialek k růžičkám.
Od růžiček v lípy květ,
všude sbírá sladký med.
Na jabloni, na máku,
od rána až k soumraku.
Od jara až k jeseni
lítá květnou zelení.
U všech květů čilý host,
až je v úlu medu dost.

A když zasněžen je úl,
má vždy sladký, plný stůl.
Ať je zima, ať je led,
vzpomíná na letní květ.
Vzpomíná na slunka jas,
čeká, až se vrátí zas.
V létě práce, v zimě klid,
— kéž nám všem tak mohlo být

Koníček
Jaký to koníček, třeba vraný, když není osedlán, okovaný! —
Honem se, kováři, k dílu mějte a toho koně nám okovejte.
Kovář se postavil za kovadlo,
přikoval koníčka na houpadlo.
Přikoval, zakoval nohy obě
napravo, nalevo, po dvou k sobě.
Potom ho osedlal sedlář hebce, sedí se na něm jak na kolébce.
A teď tě bratříčku, posadíme,
v daleké kraje se vypravíme.
Já sednu, bratříčku, podle tebe, budem se houpati až do nebe.
Za hory, za lesy, bystré vody, s větrem se rozletíš o závody.

A potom pozvolna, zlehka, tiše koník tě donese do snů říše.
Tam na tom nejlepším světa koni nikdo tě, bratříčku, nedohoní!

Pes a kotě
Pejsek umí vrčet,
kotě přede,
jeden to po druhém
nedovede.
Kocourek by vrčel,
pes před radši,
proto se na sebe
ti dva mračí.

Vlaštovka přilétla
Vlaštovička lítá
kolem domu,
nepoví, co hledá,
pranikomu.
Letí, hledá, šuká
v každém koutě,
vrátila se právě
z dlouhé poutě.
Vrátila se z jihu
v slunka jase,
ó, žeť svoje hnízdo
hledá zase!
Lítá, hledá, šuká
na podkroví,
našla tam svůj domek
jako nový.
Byli by zaň vrabci
mnoho dali,
však my jim ho v zimě
neprodali.

Řekli jsme: »Už, páni,
pronajato!«
Vlaštovka nám nese
jaro za to!

Vlaštovky
Vlaštovky nám odlétly
v jednom oka mihu,
včera slovo daly si,
dnes už táhly k jihu.
My se smutný loučíme,
ale ať si letí —
vždyť na jihu čekají
také na ně děti!
Budou tleskat ručkama
a budou je vítat,
až je opět uvidí
nad chatkami lítat.
Děti sluncem osmahlé,
kadeřavé hlavy,
budou na ně dívat se
jak si hnízdo staví.
A budou je poslouchat
ve večerním šeru,
jak si cvrčí pohádky
dálném o severu. —

Fialka a vlčí mák
Fialka roste v křoví
a v hloží podle cest
a vichr únorový
ji nechá růst a kvést.
A vlčí mák pln pýchy
nad role vznáší květ;
a první větřík z líchy
jej roznes v širý svět.

Slavík a vrabci
Podvečerem slavík
zapěl v sadu,
hned se vrabci slétli
na poradu.
»S tím slavičím zpěvem
to jsou čáry!
Umíme to také:
Čimčarari!«
Čimčarali vrabci,
sil co měli,
žeť slavičí píseň
překřičeli.
Ale on pěl dále
nočním stínem.
Vrabci dávno spali
za komínem.

Mouchy
Sedly mouchy v loubí stínu,
tři pod jednu pavučinu.
Pro tři že je místa málo,
všechněm třem se mouchám zdálo.
Jedna dí: »Jsem mušák starý,
mně zde místo patří — vari!«
Druhá dí: »Jsem velká dáma,
já tu budu sedět sama.«
Třetí praví: »Bloudi oba!
mladým patří naše doba.«
Mezi tím, co spor se vede,
pavouk vůkol sítě přede.
A než konec byl té vádě,
všechny tři sněd po poradě.

Husopaska
Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Rády a nerady
musíte do řady,
ta ze všech nejhezčí
napřed musí!
Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Ta jedna kleveta,
co pořád štěbetá,
když nic se nepase,
hladu zkusí.

Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Až sejde travička,
dáte mi peříčka,
v zimě se zahřeju,
podřímnu si!

Ulekaná Nána
Spadla moucha do komína,
to vám byla rána!
v kamnech právě topit chtěla
ulekaná Nána.
Jak tu ránu uslyšela,
vzkřikla: »Už je amen!«
Kde se vzala, tu se vzala,
muška lezla z kamen.
»To jsem ráda,« řekla Nána,
»že jsem neutekla!«
»To jsem ráda,« řekla muška,
»žes mne neupekla!«

Silák
Na světě siláka
není, jak Véna, —
on se vám prokopal
do kupky sena!
V létě se prokopal,
sedí tam podnes;
nemůže na vítr,
on by ho odnes.

Hezký dvorec
Střecha na spadnutí,
vrata s háku,
na dvoře jak večer
po jarmarku.
Zásep jako cesta
nemetená,
okna pavučinou
ověšená.
Sedlák omrzelý
jenom brouká,
selka opeřená
z okna kouká.
Telata a krávy
bučí hlady,
volkům vylézají
kosti zády.
Ať se už to s prací
jak chce daří,
vrabci, myši, chasa
hospodaří.
Na osení husy,
koza v zelí: —
hezčího jste dvorce
neviděli!

Nohy
Na jedné noze husa stává
a čtyřmi krávy jdou,
pes hravě o třech pobíhává
a člověk dost má dvou.
A ryba nohy nemá žádné
a brouk má nožek šest; —
a každý z nás tak někdy padne; však zase vstát — je čest!

The post Josef Václav Sládek. Nejlepší básničky pro děti a začínající čtenáře first appeared on Čítárny.

Jan Skácel a verše pro děti. Jeho knížky pro děti jsou skvostné, plné hříček, humoru a laskavého slova. Jan Skácel jich napsal celkem sedm a všechny jsou, bez výjimky, pokladem české slovesnosti. Přežívají generace a jejich oblíbenost neklesá.

Jan Skácel vlastní děti neměl. Přesto pro ně psal soustavně a vážně.
Ne jako úlitbu, ale proto, že dětství považoval za zvláštní způsob vidění světa. Říkal, že děti jsou rozumnější než dospělí. V celé jeho poezii, i té „dospělé“, se dětství vrací jako ticho, čistota pohledu a schopnost žasnout nad věcí, kterou dospělý už přechází. Pro děti to jenom vyslovil naplno.

První knížky vyšly už v roce 1961: Jak šel brousek na vandr a Pohádka o velkém samovaru.
Ta druhá je dlouhá veršovaná pohádka, ve které jsou schované narážky, jichž si cenzoři prý skoro nevšimli, a právě proto se pak šířila.
Po roce 1969 nesměl Skácel dlouho oficiálně vycházet. Dětská poezie mu občas otevírala dveře, které u „vážných“ sbírek zůstávaly zavřené. Některé uspávanky nejdřív vyšly anonymně, pod cizím jménem, třeba v programu Laterny magiky.

To nejlepší přišlo až v osmdesátých letech. Uspávanky (1983) s kresbami Oty Janečka se často dávají vedle Halasova Před usnutím.
Jsou to vyprávěnky před spaním, ale s vtipem, obráceným světem a tichou moudrostí. Chlapec stojí na hlavě, a najednou je nebe na zemi a lodě plují v mracích a on se nesmí pohnout, „pro jedinou chrpu nepřevrátil svět“. To je Skácel v kostce: hra, která není hloupá.

Pak uviděl pastely Josefa Čapka s hrajícími se dětmi, do té doby skoro neznámé.
Z toho vznikly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988). Čapkovy děti a zvířata mu seděly k ruce: stejná něha, stejná přesnost, žádné poučování.

Co měl Jan Skácel nejraději?
Způsob, jakým dítě ještě drží svět pohromadě . Ticho, louku, zvíře, slovo, které se nesmí zbytečně rozbít.
V dospělé poezii hledal totéž: aby slza byla slza a zázrak zůstal prostý. U dětí to jenom nemusel skrývat.

Uspávanky
1983, ilustrace Ota Janeček
Básničky koncipované jako vyprávěnky dětem před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti.

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě
Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Pohádka o velkém samovaru
1961, Ilustroval Karel Svolinský
Dlouhá veršovaná pohádka, která má hodně zajímavých chytlavých narážek, kterých si tenkrát cenzoři ani nevšimli, ale o to víc pak kolovala pohádka mezi lidmi.

Za sedmi horami a lesy
žil kdysi dávno
jeden car.
Měl černý vous,
měl divné oči,
a velikánský samovar.
V té zemi bylo strašně zima,
i písnička tam
mrzla v led.
Car roztopit dal samovárek
a v zámku bylo teplo hned.

Kam odešly laně
1985, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka s obrázky hrajících si dětí.
Cyklus Čapkových obrazů byl veřejnosti prakticky neznámý, dokud jej v roce 1981 neuviděl Jan Skácel. Čapkovy pastely ho inspirovaly k veršům, které jsou svou hravostí a hladivostí osloví jhak děti, tak jejich rodiče.

Hádanka
Jak rozeznáme otakárka
od modré chrpy v obilí?
Motýl je kvítí, které lítá,
když nelítají motýli.

Proč ten ptáček z větve nespadne
1988, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka, tentokrát s obrázky zvířat

O čem se ptáčkům zdává
Zpívají ptáci celý den
a mají hlásky jako len.
Zpívají dnes tak jako včera,
po celý den až do večera.
Až dozpívají, půjdou spát,
sny krásně se jim budou zdát.
O loukách, o voňavém kvítí
a o měsíčku, který svítí
celou noc ptáčkům do hnízda,
když ticho na prst zahvízdá.

O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla
1998, Ilustrovala Vlasta Baránková
Verše jsou z autorovy pozůstalosti a k jejich vydání připravil J. Opelík
Málo známá knížka Skácelových veršů pro nejmenší děti, o zvířátkách, plná humoru a autorovy osobité poetiky.

Každé zvířátko má práci,
zbytečně čas neutrácí.
Zeptejte se třeba výra,
pročpak oči nepřivírá.
Význam výra velmi tkví
v tom, že výrá na větvi.
Neboť ze všech možných zvířat
Dovede výr nejvíc výrat.
Výrá výr a výrá moc,
nevadí mu, že je noc.
Oči ve tmě přivírat
nehodí se pro výra.

Pohádky z Valašského království
2006 (2. vyd.), ilustrovala Galina Miklínová
Pohádky z Valašska, které před stopadesáti lety sesbíral B. M. Kulda (Moravské pohádky) a před dvaceti lety převyprávěl Jan Skácel.
Druhé vydání knihy, která v době, kdy měl Jan Skácel zakázáno publikovat, vyšla pod jménem jeho přítelkyně Blanky Stárkové.

Jak šel brousek na vandr
1961, ilustroval Jan Kubíček
Veršované vyprávění s pestrými obrázky o brousku, který se vydá do světa hledat práci. Téma je sice dost poplatné socialistickému realismu, ale talent i tady Skácel nezapře a koneckonců i malé ponaučení, že bez práce nejsou koláče.

The post Jan Skácel a sedm krásných knížek pro děti plné básniček first appeared on Čítárny.

Vánoce si jen těžko představíme bez obrázků Josefa Lady. V této opravdu hezké vánoční knížce jsou také velmi povedené básničky, říkanky, povídání básníka Michala Černíka. Jsou nejen o Vánocích, ale také o zimě a o všem, co děti na Vánoce dělají.
Doporučujeme do všech škol!

Lada Josef, Černík Michal / České Vánoce Josefa Lady / 2012

ŠTĚDRÝ DEN
Ráno zabijeme kapra
Smrtí začíná se Štědrý den
Krvavý balónek duše
vyjmeme z útrob ven

I svou duši náhle pocítíme
až v krku jako rybí kost
a z úst se dere pára
stoupá na věčnost

VÁNOČNÍ
Z kostela zaznívá radostné Zdrávas
andělé ve vločkách na zem se snáší
Bojíš se radovat nahlas
abys tu radost do mrazu nevyplašil

Na tuhle chvíli jsi i nejsi sám
Nasloucháš jak se pro tebe domů
slétávají tóny zvonů
Mají sílu tě zdvihnout až ke hvězdám

ANDĚLSKÁ
Anděl jenom křídly mávne
a letí nad městem a nad polem.
Jak je létat snadné!
Jak je krásné býti andělem!

Má velká křídla z bílých peří
a na nebi má postýlku,
a když chce, tak nebe rozesněží
a dá nám bílou nadílku.

POSELSTVÍ JEŽÍŠKOVI
Ježíšku opět slavíme Vánoce
a ty ještě netušíš
že dary králů ti už v kolébce
zbujely v kříž

BIBLICKÁ PRAVDA
Člověk je z prachu
vody a bláta
Ta pravda biblická
zůstane odvěká

Svatý je život
láska je svatá
svatým však
nenazvu člověka

HRA NA ZIMU
Hraju si na zimu
a všude zima je
a dýmám z komínů
a vrším závěje.

Na mráz hraju si
a z vody dělám led,
všem sahám na nosy,
pod šaty lezu hned.

Na vítr hraju si
a foukám meluzínu,
jak krajky rozvěsím
na stromy bílou zimu.

Na sníh hraju si
a padám do polí
a padám na lesy,
padání přebolí.

Nekoukám na bouli,
koulím se jenom tak
a já se ukoulím
a budu sněhulák.

The post České vánoce Josefa Lady a básničky, říkánky, vyprávění k vánocům Michala Černíka first appeared on Čítárny.

Josef Václav Sládek a jeho oblíbené básničky patří ke klenotům české poezie pro děti. Výběr Od žežulky k Mikuláši potěší všechny, kteří jsou i nadále ochotni předávat poselství krásy českého jazyka našim dětem.

Výbor básniček Od žežulky k Mikuláši je složen ze sbírek:
Na prahu ráje (1883), Sluncem a stínem (1887), Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a zvonky (1894) s přihlédnutím k vydání 3. svazku dětské lyriky Básnického díla J. V. Sládka Na prahu ráje (1945, editor Albert Vyskočil).

Kniha je rozdělena do tří částí.
V první jsou zahrnuta hravá intencionální říkadla, převážně z jeho trojice klasických sbírek pro děti (Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky).
Druhá část obsahuje baladické skladby a básně s náboženskou tématikou, vážící se převážně k vánočnímu času.
V třetí části jsou pak soustředěny texty s námětem vlasteneckým, kde se často objevuje motiv dálné mořské scenérie, kterou Sládek připomíná odloučenost se svou vlastí a svými blízkými.

V básních byly provedeny pouze zásahy v interpunkci a kvantitě hlásek ve shodě se současnými pravidly. Odstranili jsme i nadměrný počet pomlček, pokud nebyly v textufunkční. V jednom případě jsme zvolili v oslovení tykání místo obvyklého vykání.

Jos. V. Sládek nálež! k těm básníkům, které musíme jen milovati.
Jaroslav Vrchlický vynikal nad něho plodností a vyšším rozletem ducha, Svatopluk Čech mohutností svých skladeb, Julius Zeyer bohatstvím své fantasie.
Ale všecky předčí Sládek hloubkou a horoucností svého citu. V jeho dile cítíte tep českého srdce, vidíte náš kraj, slyšíte naši lidovou píseň, z daleka zaznívají k vám zvony rodné vsi nebo městečka…
Antonín KLášterský, 1922

Josef V. Sládek / Od žežulky k Milkuláši / Ilustrace Filip Pošivač / Výbor připravila Jana Čeňková / Vydalo nakladatelství Pulchra, 2016

Vlaštovky nám odlétly
v jednom okamžiku,
včera slovo daly si,
dnes už táhly k jihu.
My se smutní loučíme,
ale ať si letí,
vždyť na jihu čekají,
také na ně děti!

…

Je tichá noc
Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží;
ať sebevíc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká! – já zahledím
se do jejího bezdna.

…

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
 
Tam ptáci laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Lesní studánka, kterou popsal Josef Václav Sládek ve stejnojmenné básni, se nachází v rokli na Matčině hoře u cesty ze Zbirohu k Sýkorovu mlýnu.

The post Josef Václav Sládek. Oblíbené české básničky Od žežulky k Mikuláši first appeared on Čítárny.

Jednu z nejznámějších lidových český pohádek, kterou za starých časů zapsal Karel Jaromír Erben, zná téměř každý. V roce 1952 se této látky chopil další populární básník Josef Kainar a napsal nejdříve veršovanou hru pro loutky ve čtyřech obrazech. V roce 1958 se ke Zlatovlásce vrátil, přebásnil, upravil ji a dal tak pohádce půvabnou veršovanou podobu.

Kainarova Zlatovláska vychází počtvrté a je určena dětem od šesti let. Jako všechna předchozí vydání i toto doprovázejí ilustrace Aleny Ladové.

Zlatovláska / Josef Kainar / Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, březen 2009, 4. vydání, v EMG 1. upravené vydání

Ukázka z dnes už legendární knížky…

Jak to začíná?

V krajině pusté a nevlídné,
tam kde ptáci nezpívali,
kde se ryby mlčet bály,
tam vládl zlý král.

A ten si dal zbudovat
škaredý a černý hrad.
Škaredý jak vlčí tlama,
černý jako půlnoc sama,
černá hradba, černý kámen,
černá brána, černá věž,
ve všech koutech černé stíny,
a ten král tam na tom hradě
dělal samé lotroviny,
a co řekl, byla lež.

Jednou pozdě v listopadu,
na nejvyšší věži hradu
do své trouby hlásný duje,
tlusté tváře nafukuje:
„Vstávat, vstávat! Už je ráno!
Už ať máte odespáno,
už ať všichni, kromě krále,
peřinečkám dáte vale!
Každý zčerstva po své práci!
Koho svrbí líná kůže,
tomu čarodějná metla
k ozdravění dopomůže!“

Lidé vstali, zazívali,
nebylo jim do smíchu,
a namísto hopsa hejsa
odplivli si potichu.

The post Zlatovláska. Slavná Kainarova pohádková básnička pro děti first appeared on Čítárny.