Nevídáno neslýcháno. Josef Kainar a jeho hravé básničky dětem

Možná někoho překvapí, že Josef Kainar psal pro děti. Nebylo toho mnoho, pouze dvě knížky a jedna divadelní hra, ale i tady je znát jeho velký poetický talent.

Nedávno znovu vyšla jeho knížka básniček “Nevídáno, neslýcháno”.
Pro svou oblibu u čtenářů vychází už v 5. vydání.  Poprvé byla vydána v roce 1964. S humorem a úžasnou fantazií vypráví básník o těch nejobyčejnějších věcech:
např. jak máma smaží bramborák, jak malíř Podzimek maluje, co dělá hokejista nebo jak spí malé medvíďátko.

Hravé i přemýšlivé básničky potěší nejenom děti, ale i dospělé. Ideální k předčítání!

A proč napsal Josef Kainar tak málo básniček pro děti? Sám to na sebe prozradil v několika verších:

Tácek v prstech / Josef Kainar

Někteří lidi moc to uměj s dětma.
Ty haranti se jenom na ně třesou,
a strejčku sem, a strejčku tam,
a von nic nedělá,
cukroví nedá, von je nepoplácá,
von si je shání ze sebe jak mouchy,
a přec je pro ně
svatej Holahej.

To mě se děcka, řekl bych, až bojej.

Obálka z posledního vydání z Albatrosu

Ochutnávka z knížky: Nevídáno neslýcháno / Josef Kainar

Ptal se včera pána pán.
— Kudy tudy do Hajan? —
— To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
ze Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany. —
— Děkuju vám, pane, moc. —
— Na shledanou. —
— Dobrou noc. —

Nevídáno, neslýcháno!
Já mám kompas, a ten kompas,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje k severu.
Nevídáno, neslýcháno!
To my máme doma budík,
a ten budík, na mou čest,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje pořád šest.

Jejda, jujda, dómine,
vítr pláče
v komíně,
že tam spadl a že teď
kolem něho černá zeď.
Chudáček! A vyleze-li,
tož jak saze černý celý.
To už mu nebude pomoci.
Bude smět foukat jen za noci.

Na jabloni hrušky zrají,
na piano žáby hrají,
kočka píše úkoly,
kohoutek jde do školy,
ryba pije limonádu,
kráva nosí rohy vzadu,
kredenc tančí rejdovák,
husa krávě šije frak,
koník leze z fiatky,
vítr fouká pozpátky,
po obloze mráček běží,
běží, běží, až k té věži.
„Jaká je ta věž?“
„Velká jak ta lež.“

Ptal se včera pána pán:
“Kudy tudy do Hajan?”
“To se dáte kolem ,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
od Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany.”
“Děkuju vám, pane, moc.”
“Na shledanou.”
“Dobrou noc.”

En ten týny,
Babka letí z Číny,
žádnému to nepoví,
co to veze dědovi:
veze, veze pejska,
pejskovi se stejská,
je mu dlouhá chvíle,
z Číny jsou dvě míle,
než ocáskem zavrtí,
už je cesty tři čtvrti,
a když usne blaze,
už jsou oba v Praze.
Zdalipak se naučí
spát v dědově papuči?
Naučí se jako nic.
A ty půjdeš z kola pryč.

Víš, proč malé medvíďátko
spí tak sladko,
ach, tak sladko?
Ono se mu v noci zdá,
jak to bývá u medvědů,
o velikém hrnci medu.
Proto malé medvíďátko
spí tak sladko,
ach, tak sladko

Řekni, řekni,
Popokatepetl!
Ne, abys to slovo spletl!
Kdo to slovo nevypoví,
pošleme ho k medvídkovi,
medvídek naň zabručí,
hned ho slovo naučí

Tintili vantili,
kam v tom horku?
Počkáme si
na ponorku.
Ponorka se ponoří
s námi někde na moři,
v moři bude
chladno,
pojedem až
na dno,
budem plašit ráčky,
ráčky klepetáčky,
komu se to znelíbí,
může plašit velryby.
Potom bude někdo z nás
tresky chytat za ocas.
Kdo to bude? Zrovna ten,
kdo teď musí z moře ven

Na zápraží koště stálo,
a ne aby zametalo,
jen tak stálo, jen tak stálo,
o dveře se spoléhalo,
halabala, halabalo,
a to bylo ještě málo:
do kapes si ruce dalo.
Punťu málem ranil šlak.
— Koště, ty jsi darebák!
Slyšelos, že třeba pes
dal si ruce do kapes? —
Taky holub na hambálku
dal se slyšet na tu dálku.
— To je hanba, rozumíme!
Ruce z kapes, koště líné! —
Houser kejhá, syčí husy.
— Ruce v kapsách se nám hnusí. —
Náhle koště, jak tam stálo,
malinko se pousmálo,
a pak, trošku halabalo,
ty své ruce z kapes dalo
a zas chvilku zametalo.
Nu, a co se vlastně stalo?

Na jabloni hrušky zrají,
na piano žáby hrají,
kočka píše úkoly,
kohoutek jde do školy,
ryba pije limonádu,
kráva nosí rohy vzadu,
kredenc tančí rejdovák,
husa krávě šije frak,
koník leze z fiatky,
vítr fouká pozpátky,
po obloze mráček běží,
běží, běží, až k té věži…
— Jaká je ta věž? —
— Velká jak ta lež. —

Posmíval se konipásek
jednou zrána datlovi.
— Datle, datle, kde máš datle? —
Datel vážně odpoví:
— Datle mám tam, konipase,
kde konipas koně pase. —

Máma smaží bramborák,
nad pánví se zvedá mrak,
modrý mrak se z pánve zvedá,
už se tvoří kůrka hnědá,
a té vůně po kuchyni!
Až to dělá v puse sliny.
Omastek svou píseň pěje,
omastek si krásně zpívá
a ta naše Anička
je z té písně celá divá.
Bramborák očima obrací.
Překáží mamince při práci.

Malíř jménem Podzimek
přišel do krásného háje.
— Příroda, hle, překrásná je!
Kdepak u nás,
kdepak v Praze.
Zachytím to na obraze!
A hned otevřel své vaky,
kde měl svoje sakumpaky,
otevřel ty svoje brašny.
Měl tam nepořádek strašný.
Tuhy, štětce křížem krážem.
Vyklopil to všechno na zem.
Tady leží paleta,
tady zase špachtle ta,
tady misky, tady tuha,
tady zase tuha druhá,
kterou hledal v neděli,
tadyhle jsou pastely,
svinibrodská zeleň zaschlá,
láhev od fermeže prasklá,
všechno tu má, všechno je tu
od gumy až po paletu —
co je mu to ale platno.
Zapomněl si doma plátno.
Vzdychne malíř Podzimek.
— Mám se vrátit s prázdnou domů?
Pomaluji tenhle háj
od kraje po okraj,
trávu, hlínu, listí stromů. —
A co řekl, udělal.
Co je v háji, pocáká to
na divno a na strakato,
do červené žlutou přidá,
hnědou s fialovou střídá,
někam i tou zlatou stříkne,
však ono si oko zvykne,
rukávy si vyhrne,
dělá šmouhy stříbrné,
pruhy, čmouhy, skvrny, fleky,
čmárá po tom háji celém,
neb je malíř duší, tělem.
Nazítří v tom háji divném
uznale my hlavou kývnem.
— Hle, co se tu vydařilo!
To je Podzimkovo dílo.

Josef Kainar / Nevídáno neslýcháno / Ilustrace Andrea Tachezy, pro děti od 4 let, Vydal Albatros 2005, 48 str., 114×200 mm, 5. vyd., pevná vazba
1. vydání v SNDK v roce 1964 s ilustracemi autora