Zpívající digger Čeněk Paclt. První Čech, který obešel planetu

Čeněk Paclt byl jedním z mála “cestovatelů”, který přes své spisovatelské schopnosti, neuvěřitelné zážitky a postřehy z cest, nikdy netoužil napsat knihu a stát se slavným. Paclt byl dobrodruh, hledač diamantů, voják, farmář, sběrač koňského trusu a nikdo už nespočítá, co všechno v životě dělal.  Během svého kočovného života prošel jako první Čech svět kolem dokola.

Byl však především svérázný člověk se smyslem pro spravedlnost a dokázal se dívat kolem sebe moudrýma očima. Možná proto v životě víc dával, jak bral. Sám o sobě napsal: “Mnoho jsem viděl a mnoho zažil a zkusil a Bůh sám ví, kam se ještě poději a kde jednou dokončím svou bludnou pouť. Na mé životní dráze nekvetly růže, ale přece nikdy jsem nezoufal..." 

Poprvé v Novém světě
Po absolvování turnovské školy v Turnově se Paclt vyučil v Jičíně mydlářem. Brzy však pochopil, že usedlý život řemeslníka není nic pro něho. Proto odcestoval přes Uhry do Vídně (1840-43), kde byl zaměstnán jako brusič drahých kamenů. Později odešel prodávat drahokamy do Varšavy, kde se stal zástupcem svého bratra Antonína, který zdědil otcův obchod s diamanty. Obchod mu však nešel a  po opakovaných roztržkách se svým bratrem, vyplul v září 1846 na palubě lodi Thomas Benett do New Yorku. Ale ani tam mu podnikání příliš nešlo. Proto vstoupil do amerického vojska a zapojil se do probíhající americko-mexické války a do bojů proti floridským Indiánům, za což obdržel poukázku na 160 akrů půdy za věrné služby.
"Tato změna mi nemálo prospěla. Pookřál jsem na duchu a nabyl i hmotných prostředků," zapsal si později Paclt do deníku. Touha po domově však byla silnější a vrací ze zpátky do Turnova, ale jak už to bývá u lidí s cestovatelskou horečkou v krvi, dlouho tam nevydržel.

Zpátky do Nového světa, do Austrálie i Indie a na skok domů
Po několika měsících strávených v Turnově, sám píše: "Ale touha po světě, která nedopřávala mi poklidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mne z domova.” Proto už v září 1853 stál u zábradlí parníku Hanson z Brém do New Yorku a hleděl vstříc vlnám Atlantiku.
V Novém světě střídavě farmařil a potuloval se sem a tam. Nakonec vážně onemocněl žlutou zimnicí, a tak mu lékař, jako jediný způsob léčby, navrhl změnu klimatu. Odjel na chvíli do Brazílie a nakonec, aby se zbavil prožluklé nemoci, která jeho životní síly čím dále tím více hubila, odplul 1. května 1857 lodí Maria Banks z New Yorku do Austrálie, kde přistál na samém sklonku srpna roku 1857.

A jak bylo jeho dobrým zvykem, vyrazil ihned do vnitrozemí a prošel většinu známých zlatých nalezišť ve státě Viktoria. Protože nezbohatl, neodolal zprávě hovořící o nových nalezištích zlata v Indii a odjel do Kalkaty. Jenže zlato v Indii se ukázalo být pouhou novinářskou kachnou a  tak se zklamaný a unavený vrátil přes Hongkong do australského Adelaide. A světe div se! Po několika neúspěšných štacích konečně vykopal zlato. A dokonce celou hromadu! Povzbuzen úspěchem začal opět toužit po domově a po příjezdu do Turnova, roku 1863, píše už padesátiletý Paclt:
"Poněvadž jsem po všecku tu dobu svým bratřím nepsal, domnívali se již, že jsem dávno mrtev. Jak se podivili, když jsem se objevil po tak dlouhé době živ a zdráv pojednou zase v Turnově.”

Nemohl to být ale Paclt, aby se spokojil s výlety kolem hradu Valdštejn, kam nejraději na svých osamělých toulkách směřoval, a tak v lednu 1865, přes bratrovy domluvy, už byl zase v Austrálii. Potom následoval Nový Zéland, další roky toulání a hledání zlatého kovu. Ale opět si ho našla nemoc, kterou v Austrálii už jednou prodělal a ta způsobila, že se rozhodl vrátit definitivně znovu do Čech. Psal se rok 1868.



Znovu v Čechách pro zatykač
Jenže historie se opakovala a osud jakoby nepřál Pacltovi, aby se konečně usadil. Maloměšťácký Turnov, okupovaný pruským vojskem, mu ani na chvíli nevyhovoval a tak ho vyměnil za mnohem rušnější Prahu. Setkává se s řadou osobností, mimo jiné i s J.V. Fričem. V Praze žil čilý kulturní život a zapojil se do mnoha aktivit, mající spíše charakter politického odboje proti mocnářství. Netrvalo dlouho a byl pro své nekompromisní názory vůči Rakousko-Uherské monarchii, hlásané zejména po vyhlášených pražských putikách, terčem zájmu udavačů a policie. Nakonec byl na něho roku 1969 vydán zatykač. Na poslední chvíli utekl před hrozícím zatčením. Oklikou se dostává do Berlína, kde se schovává u svého přítele a po čase dovídá o novém nalezišti drahokamů v jižní Africe. A bylo rozhodnuto !

Do Afriky, kde odmítá ambiciózního a ješitného Emila Holuba
V únoru 1870, když přistála loď Northman v jihoafrickém přístavu Port Elizabeth, je Pacltovi už 57 let. Jako za starých časů vyráží do vnitrozemí a hledá drahé kameny. Prochází tisíce kilometrů známých i neznámých oblastí, které jsou v Evropě naprosto neznámá. Prožívá při tom neuvěřitelná dobrodružství. Roku 1871 podnikl dlouhou, výpravu až k řece Zambezi, za kterou by se nemusel stydět ani Livingstone a pak usadil v Kimberley, kde málem zemřel v roce 1874 při nehodě ve svém dole u řeky Vaalu, kdy mu kamenný zával rozmačkal levou ruku. Protože udržoval čilé písemné styky s Čechami, kam psal svým přátelům své zážitky a postřehy z mnoha cest po jižní Africe, dověděl se o něm i ambiciózní mladík, v té době neznámý  Emil Holub. Setkává se s ním v New Rushe a získává od něho řadu cenných rad, protože Paclt měl spoustu zápisků a taky neobyčejnou paměť. Mladík, vědom si jeho zkušeností a kontaktů, nabízí Pacltovi dokonce smlouvu, ale tak rafinovaně, aby ho náhodou nepřipravil o slávu. Ten nabídku odmítá a od Holuba odchází. Je už dost starý a moudrý na to, aby se nechal zatáhnout do pochybného ambiciózního podniku ješitného mladíka. Přestože se Holub snažil Paclta jen využít, ten ho nikdy ve svých dopisech nepomlouvá, na rozdíl od slavného cestovatele, který o něm nebyl schopen ve svých knihách napsat sebemenší zmínku.  Je zvláštní, že o této kapitole Holubova života se tak málo píše.

Paclt zůstává v Africe dál i přes to, že je často vyzýván, aby se vrátil do Čech. Hledá diamanty a žije většinou osamělý život na různých místech. Prožívá období dobývání černošského území Búry a zároveň dobývání burských území Angličany. Je to heroická doba a jen stáří brání Pacltovi, aby se zapojil plně do bojů proti Angličanům. V roce 1884 je Pacltovi  71 let a píše svůj poslední dopis do Čech. Pak se navždy odmlčel a teprve  v roce 1887 se jeho přátelé v Čechách dovídají, že Paclt zemřel.

Po 17 letech v Africe umírá úplně sám
Zřejmě jak stárnul, tušil, že už své milované Čechy nikdy neuvidí. Bránilo tomu zejména politické ovzduší bývalého mocnářství. A tak tento "hrdý potomek husitů", jak sám sebe často v dopisech nazýval, zemřel sám ve stanu a opuštěný, u svých diamantů v Keiskammě, u řeky Vaalu, po sedmnáctiletém pobytu v Africe a po čtyřicetiletém putování po světě. Jak symbolický konec výjimečných lidí!

Knihy o Pacltovi:
L. D. Šajner: Zpívající digger, 1950
J. Kunský: Čeští spisovatelé, Praha 1961, díl I.
J. Wolf: Podíl českých a slovenských badatelů na poznání Afriky
B. Davidson, Africká minulost, Praha 1972
J. Svoboda: Čeňka Paclta cesty po světě, Praha 1988
J. a M. Martínkovi: Kdo byl kdo - naši cestovatelé a geografové, Praha 1998