Christian Heinrich Spiess se narodil 4. dubna 1755 v saské vsi Helbigsdorf u Freiberku. Byl samorost. Už od mládí projevoval sklony k herectví, přidal se v sedmnácti ke kočovné společnosti Karla Wahra a dospěl s ní do Prahy. Čechy už neopustil.
Co víc, stal se i „autorem scénáře“ Nového divadla v Kotcích (1779-1788), kde potkal v jediné osobě císařsko–královského komorníka, krajského hejtmana v Lokti, chebského purkrabího a apelačního radu alias hraběte Kašpara Hermana Kuenigla.
Ono setkání se stalo osudným. Už roku 1884 Spiess prvně navštívil přítelovo venkovské sídlo v Bezděkově u Klatov a roku 1788 ho tamtéž hrabě pozval nastálo. Ale nejen Spiesse, i jeho krásnou přítelkyni Sofií Koernerovou, rozenou Bauerovou.
Herec se stal v Bezděkově hospodářským správcem, dostalo se mu plného zaopatření a taky díky tomu se tam zrodila převážná část jeho literárního díla, kterým rezonují zrovna tak půvaby Pošumaví jako krásy okolí hradu Loket.
Spiess posléze jmenoval Sofii svou univerzální dědičkou a je těžké říci, od které chvíle asi vnímal, že si krásku oblíbil taky hrabě.
Možná neměl čas na podezření. Pilně totiž spisoval a proslavil se jako autor četných krvavých románů, překládaných rovněž do češtiny, například Prokopem Šedivým (1764-před 1810) a vydávaných i Václavem Matějem Krameriem (1753-1808).
Je autorem 58 děl a jejich námětem bývá takřka čirá hrůza. Obdivovali jej mnozí a bez zajímavosti není ani specifický charakter jeho dřevních „hororů“.
Fantaskní jsou totiž jen některé a spíš pozorujeme sympaticky racionální (poeovskou) tendenci k přirozeným vysvětlením. Ostatně, již tituly prací samy dokumentují ten směr a oprávněně lze hlásit, že Spiess víc tíhl k linii Ann Radcliffové (1764–1823) než k metodám Sira Horace Walpola (1717–1797). Pokud bychom tedy postavili jím produkované čtivo po bok černě gotických románů tehdejší Anglie.
Tak například dlouhatánský název Cesty a dobrodružství rytíře Benna z Elfenburgu, co nejvýš podivná a přece ne strašidelná povídka dokládá taktéž to, že doba interpretovala i samo slovo strašidelný hlavně ve smyslu fantaskní. Ještě se však vraťme k osobním věcem bardovým.
Spiessovu podobu bohužel neznáme a jeho charisma leda tak tušíme, anebo si je dokonce jen (romanticky) namlouváme.
Z popisů a noticek víme, že to byl zádumčivý kavalír štíhlé postavy a snad i se zlatým srdcem, původně. Citlivý, asi bohém, populární a lidem milován. Podobně jako fiktivní Werther či Josef Dobrovský (1753-1829) nosil prokazatelně modrý plášť; zachovalo se dokonce šest jeho knoflíků v klatovském muzeu.
Ale „zádumčivosti“ bohužel propadal stále víc, obzvlášť když přece zaregistroval nevěry své krásné choti, která navázala vztah s hrabětem Kueniglem, jenž Bezděkov posléze i opouští právě v její společnosti. Tedy zrada? Snad.
A Spiess se stal popudlivým, víc a víc se stranil lidí, stále méně se zdržoval na zámku a prchal mezi osamělé Tupadelské skály z buližníku, které v podobě geologické rezervace dodnes najdete jižně od vsi Tupadel. Na jedné dokonce nechal postavit cosi jako poustevnu a poté, co mu zemřela matka, se jeho samotářství ještě umocnilo. Snad aby ústraní dodal i romantické rysy, nechal okolo chýše vztyčovat dřevěné kříže. Chtěl si snad připadat jako na hřbitově? Nevím, ale pod kříži určitě psal své hrůzostrašné romány.
Zemřel 17. anebo 19. srpna 1799 ve věku čtyřiačtyřiceti let, jen čtrnáct dní po své ochránkyni hraběnce Terezii Kueniglové, do které se zamiloval.
Platonicky? Nejen tak? Podle legendy se hraběnka otrávila zdrcena jeho nastupujícím šílenstvím, a sotva byla pohřbena, Spiess přestal přijímat potravu, hubl, vbrzku se zhroutil a v posledních dnech byl zachvacován zuřivostí. Spolu s hraběnkou dnes leží na bezděkovském hřbitově, přičemž oba náhrobní kameny nechal obnovit a na současné místo roku 1934 je přemístil německý spisovatel Josef Blau (1872-1960).
Jak se už někdy na tomto světě stává, krátce před smrtí svitne. U Christiana Heinricha tomu bylo naopak.
Metternich (1773-1859) ho pozval do Vídně, ale když Spiess četl pozvánku, nemohl se prý nepodivit, proč se kníže podepsal dvakrát. „Ono dvojí vidění bylo i prvním symptomem duševního rozrušení, které později propukalo v zuření,“ vysvětlilo Arbes roku 1892, aby tak po sto letech upozornil na zvláštního romantika. Neupozorňoval ovšem na nic zapomenutého.
Už v prvých desetiletích po smrti se stal Spiess autorem takřka světovým a by tlumočen prakticky do všech hlavních evropských jazyků.
Ovlivnil i Máchu (1810-1836), který ho měl vyloženě rád, ale ovlivnil dokonce Puškina (1799–1837) a taky ruského básníka Vasilije Žukovského (1783–1852).
Byl hojně zastoupen i v pověstné sbírce Josefa Váchala (1884–1969).
Právě Spiessovi ten grafik věnoval roku 1933 i jediných patnáct výtisků své barevné ódy (napsané už roku 1931).
„Je krvavému románu tím, čím byl Shakespeare dramatu a Vergilius poezii,“ rozplývá se grafik vcelku právem. „Spiessův duch, toť Maeterlinck, jen na nižším stupni vývoje.“ A provokativně kladl Mistrovo dílo ještě nad Máchův Máj. Faktem je, že Spiessovy romány jsou o dost kvalitnějšími etalony pro později stále úpadkovější krváky. Nu, a během pobytu na zámku v Týnci u Klatov a v Nemilkově u Levhartic (1931) se Váchal prý cítil přímo „pronikán fluidem“ Spiessových stop.
Mezi jeho díla patří také patnáct her, ale v Národním se inscenují pramálo. Ne-li vůbec.
Napsal hry jako Na Prahu věčně vzpomínám, Starý Všudybyl a nikam nedošel, Roxelana jako nevěsta, Tucet spících panen (roku 1983 byla zfilmována pod názvem Dvanáct spících židovek), Tři otcova naučení, Past na myši aneb Cesta do Egypta (podobnost s titulem pozdější hry Agathy Christie z roku 1952 je ovšem čistě náhodná) anebo Marie Stuartovna (1784). Ale nejznámější zůstává Klára z Vysokého Dubu (1790), která inspirovala největšího rakouského dramatika devatenáctého století Franze Grillparzera (1791-1872).
Naštěstí Spiess vytvářel hodně podobným stylem i romány (např. Krásná Olivie aneb Strašidlo u bílé věže) a dramatická forma mu jednoduše držela na konci pera. Podle mého to přispívá ke čtivosti.
Sem patří i trhák doby, „strašlivý“ Černý Petříček (Mužíček Petr), proti němuž ve Francii ulekaně vystoupil sám Charles Nodier (1780-1844), a dodnes děsí čtyřsvazkové Spiessovy Životopisy sebevrahů (1785-1789) i Životopisy šílenců (1795, rovněž čtyři svazky), jakožto dílko nazvané Kramář vedoucí svůj obchod pastmi a úklady (1792).
K bestsellerům doby náležely rovněž Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu (1794), Rytíři se lvem ve znaku (1794-1796, 4 svazky), Skalní duchové aneb Příhody barona z Binenbachu (1797) či čtyřsvazkový román Hans Heiling, čtvrtý a poslední pán ducha země, vzduchu, ohně a vody (1798).
Chutě dal ale Christian Heinrich Spiess do kopy i Tajnosti starých Egypťanů a ještě léta po jeho smrti byly po večerech na slamníku hltány knížky Vrátný v pekle, Loupežní rytíři a strašidla, Zazděná panna Márinka anebo Kamenné svatební lůžko. To česky vyšlo mj. roku 1867 a v nové úpravě Josefa Biskupa dokonce ještě roku 1941!
Jen jako „pustá kriminálka“ se nám dnes možná může rýsovat Giovani Liobetti, vražedník přeukrutný nebo už zmíněná „Olivie“, napínavý to příběh o „lásce, zradě a kruté zákeřnosti“, ale věřte, že dal Spiess do těch příběhů daleko víc.
Česky Olivie poprvé vyšla roku 1798 a zatím naposled jsme ji s matkou připravili k vydání roku 2003 jako samostatnou letní přílohou měsíčníku Plzeňský literární život, jehož šéfredaktorem je Vladimír Novotný.
Kromě toho byl překladatelem. Do němčiny transformoval mj. i libreto Mozartova Dona Giovanniho.
Ale nemusel to možná podnikat; ve své době si psaním slušně vydělával. Nicméně peníze občas rozdával obyvatelům Bezděkova, kteří z něj rádi činili i kmotra mnoha zdejších dětí.
Foto: Josef Váchal ve své knize z roku 1933 vytvořil Spiessův portrét
Repro Šumava: Alfred Kubin / Josef Váchal (2007, katalof výstavy), s. 44
