Richard Halliburton (9.1.1900 – 24.3. 1939) měl širokou duši tuláka. Nevěřil v majetek. Chtěl být osvobozen od majetku. A byl. Nikdy nic neměl. Ani nábytek, ani koberec, ba i vždy jen jeden jediný oblek prodal, jakmile přišel do nového podnebí. Nerad se nosil se zavazadly. Kupoval nové a zahazoval obnošené. Sám o sobě napsal, že v mládí nečetl víc, než měl školní osnovou předepsáno. Nikdy neměl svou knihovnu. Dočtenou knihu odložil, daroval nebo zahodil. Půjčenou pokud možno vrátil. Nemít doma knihovnu je dost americký rys, ale nemít domov je naopak velice neamerické.
Měl domovskou příslušnost v Memphis, kde vychodil střední školu, ale nikdy tam nebydlel, protože nikde na světě neměl byt. Dosáhl hodnosti bakaláře, umění na princetonské universitě, ačkoli již první rok propásl.
Dal se raději najmout na nákladní lod a křižoval s ní Atlantský oceán shora dolů a zprava doleva a zpět. Poznal Evropu a poznal svět, moře, dálky, západy a východy slunce a lidi, hory a vody. Drobný, štíhlý, krásný mladý muž, který neměl čas se oženit. jaké by to také bylo roztoulané manželství! (Halliburton byl homosexuál. pozn. redakce) A kde by pak byla jeho svoboda pohybu!
Miloval dějiny a pivo. Nenáviděl rozhlas a policii. Jednou jedinkrát hrál s velkým neúspěchem ve filmu.
Byl zrzavý, křehký a celkem ne prazvlášť vzdělaný. Rozhodně nebyl intelektuál.
Ve výběru námětů pro svou knížku bychom se byli shodli, ačkoli mne na cesty vedla zvědavost, která je před krásou světa vždy pokorná. Halliburton pokorný nebyl. Byl posedly' objevitelstvím přírodních výstředností a dějinných omylů. Chtěl svými cestami opravit nebo vyvrátit ustálené názory. Hrál ve svých dobrodružstvích ne diváka, ale vysoce aktivní roli. On si to mohl dovolit, protože byl sportovec a byl sám. Jeho samotářství tu hraje velkou úlohu.
Tento lačný hledač pokladů, tvrdohlavý hádankář a nevinný svatokrádežník byl chodec, horolezec s plícemi jako zvon, letec amatér, závodní plavec, potápěč, námořník, jezdec na koni a na slonu, lehký atlet - běžec maratónu - a trochu byl také uličník, v tom dobrém slova smyslu, kterému rozumějí především děti. Lákalo ho vše, co dosud před ním nikdo nedokázal nebo co prostě nikdo před ním nedělal. Lákalo ho ovšem také vše to, co se dělat nemá nebo nesmí. Takový rouhačský pokus vniknout do svatyní Mohamedovych se nemusil vyplatit. Ale sled kapitol knihy tvoří, cestopis, jehož názvy hlav přitahují jako magnet. Myslíte, že byl natolik vypočítavým a zkušeným publicistou ? Já myslím, že ano.
Byl na ostrově, kde žil Alexandr Selkirk, na skutečném ostrově Robinsonově, ale žil jako Robinson i na ostrově Tobago, kam umístil svůj příběh Daniel Defoe. Zrovna dnes, když jsem psal tyto řádky, přinesly noviny zprávu, že královská kolonie Trinidad a Tobago dosáhly nezávislosti.
Navštívil zříceniny hradu černošského krále Jindřicha Kryštofa I. na Haiti. Tento král, který začal jako číšník a umývač nádobí, vládl černému ostrovu v době, kdy Cap Hažtien byl velkoměstem proti holandské vesničce, z které vznikl New York.
Najal si letadlo a přelétl všechny ostrovy bahamského souostroví, aby zjistil, že Kryštof Kolumbus nepřistál u dnešního ostrova San Salvador, ale v rejdě vesničky Cockburnu na ostrově Watlingově. Zjistil nad slunce jasněji, že v hrobě Kolumbově neleží tělo objevitele Ameríky, ale jeho syna. Zapomněl však uvést, že soutěž na maják a Kolumbův pomník v Santo Domingu vyhrál český architekt Kamil Roškot.
Vydal se po stopách Cortezovych a vystoupil na Popocatépetl v Mexiku. Na Yucatánu se vrhl do posvátné Studny smrti skokem z výše 21 metrů a vyšplhal zase ven, ač legendy nepřipouštěly možnost takového výkonu.
Proplul z oceánu do oceánu, jako by byl loď Richard Halliburton, a ve zdymadlech platil poplatek podle své tonáže.
Vystoupil na několik horských velikánů v Panamské šli, aby si dějinně zopakoval dojem, který měl Vasco Nuňez de Balboa, kdy, -'Poprvé spatřil El mar del sur - Tichý oceán neboli Pac Jk.
Hledal ztracený poklad Inků, který uloupil kdysi Francisco Pizarro, negramotný pasák vepřů, králi Atahualpovi.
Vydal se do místa, kde „je upoutáno slunce", nad kaňonem Urubamba v Peru, do Macchu Picchu, města, které žilo po 400 let mimo lidstvo a bylo objeveno teprve roku 1911. Tehdy si zapsal do svého deníku velice programové a zároveň dvojlomné vyznáni - půl amerického dobrodruha a půl amerického maloměšťáka: „Macchu Picchu přišlo do té zlaté knihy, v ní," byl i Popocatépetl a Matterhorn, Trója i Angkor, Akropolis i Helespont, Timbuktu a všechna kouzelná místa, která musim navštívit, než si budu moci říci, že jsem ji,ž viděl dost zázraků světa, že má tulácká vášeň je konečně ukojena a že si mohu ted navléknout bačkory a začit kouřit dlouhou fajfku někde na venkově." - Pro vaše uklidnění předesílám, že ve slohu svého života nikdy nenavlekl bačkory a nikdy nezapálil svou dlouhou fajfku. Ale je to přesto poznámka velice americky příznačná.
V Buenos Aires byl zatčen pro potulku s, flašinetem a opičkou.
Když stanul nad tříkilometrovým vodopádem Iguazú, porovnával jej s Niagarou a Viktoriinými vodopády.
Jakmile vydělal první větší peníze, nekoupil si domek, ale letadlo, Létající koberec, a letěl rovnou z Hollywoodu do Tímbuktu, města, kam létají čápi od nás z Čech přezimovat.
Přenocoval na vrcholu Chufevovy pyramidy.
Poobědval s císařem habešským a lvem Judy Hailé Selassie v Addis Abebě.
Vystoupil na Matterhorn, a zapomněl si povšimnout východu slunce.
Koupil si slona a ve stopách Hannibalových přešel s ním Alpy průsmykem svatého Bernarda.
Zopakoval si Homéra tím, že znovu vykonal cestu Odysseovu.
Vystoupil na Olymp, prosnil měsíční noc na Akropoli a jako Feidippides podnikl maratónský běh od Thermopyl do Atén. Čas měl nepoměrně horší než Zátopek.
Přeplaval Helespont nebolí Dardanely jako Leandr a lord Byron.
Strávil vánoce ve státě klášterů na hoře Athos, kam nesmí vstoupit ,žena.
V Knossu prostudoval zákony minójských býčích zápasů.
Na ostrově malomocných ve Spinalonze jím otřásl hrůzný kontrast mezi krásou benátských staveb a strašlivým osudem „nečistých".
V Saúdské Arábii se poklonil začarovanému městu loupežného krále, městu celému vytesanému do skály.
Pokusil se marně jako poutník proniknout do Mekky a získat titul Hadži.
V Indii byl na lovu tygrů a přenocoval v zahradě nesmrtelnosti nad obrazem mramorové krajky Tád ž Mahalu při úplňku.
Luštil krásu soch zarostlých džunglí v Khmerském království v Angkoru. Spřátelil se s dájackým králem lovců lebek na Borneu a dostal na památku deset lidských hlav.
Propadl v Japonsku tomu, co sám nazval národní fudžimánií, a vystoupil na vrchol kráteru Fudžisanu uprostřed zimy.
Je toho věru dost. Každý svůj nápad uskutečnil. Při posledním zmizel. (24.3. 1939 uprostřed Tichého oceánu, v době kdy začínala válka.)
Na mnohých místech, která Halliburton popisuje, jsem byl taky a o mnohých jsem psal také. Ale mám dojem, že můj vztah k těm místům je docela, jiný než jeho.
A tady se mění můj doslov ne v kritiku jeho knihy, ale v polemiku s Halliburtonem.
S gustem bych se s ním pohádal. Snad se to v knihách nemá, ale nedá se nic dělat. Kdyby byl Richard Halliburton živ, asi bych mu napsal nebo bych se s ním sešel a řekl bych mu:
„Haló, Dicku, mně se ta vaše kniha líbí, ale řekněte mi, prosím vás, proč je tak strašně americká?"
Asi by mi byl odpověděl, že je tak strašně americká proto, že byla napsána strašně americkým Američanem.
Ale ovšem Američan je také Hemingway, Faulkner, Saroyan, Kerouac, Wilder i Bradbury. Když je Američan americký, tak je to v pořádku, ale mně se zdá, že do Hallíburtonových reportáží proniklo něco z té nepěkné, rvavé, ramenářské podoby Ameriky - z amerického barnumství, z naivního amerického dyáčnictví.
„Víte, Dicku, vy vidíte svět jen jako náhrdelník senzací, a ne jako řadu zázraků. Svět není neónový veletrh. Mám takový pocit, jako byste prodával všecky krásy světa, a abyste je výhodně a rychle odbyl, používal byste k tomu nemístné reklamy."
Je to smutné a paradoxní zároveň, že právě Halliburton, který se po celý život snažil zachovat si svoji nezávislost, právě v líčení svých romantických dobrodružství podléhal tolik požadavkům amerického nakladatelství či časopisu, pro který zrovna psal.
„Vadí mi, Dicku, že na jedné straně sbíráte všechny pamětihodnosti, které jsou nej, nej nej největší, nejstarší, nejdelší, nejkratší (to je velice americké), ale když potom o nich mluvíte, tak to zní vždycky trochu posměšně. Když se sám posmíváte svému objevu a zlehčujete svůj výkon, vystřízliví váš čtenář, dříve než dočte, a bude se cítit dotčen. Vylákáte ho do avantury a pak mu řeknete, že vlastně nejde o nic než o to, aby váš článek byl přijat v magazínu, který má statisícový náklad a zaplatí tím větší honorář, čím větší senzaci od vás dostane.
Senzace není výstřednost, Dicku. Výstřednost my máme rádi. Každé senzaci se však lepí na paty něco upachtěného, nezdravého, něco, zač se platí. A my už jsme jednou takoví romantikové, že na krásném dobrodružství nechceme vydělávat."
Na tohle by asi byl pokrčil rameny, protože on rád krčil rameny. Ostatně, coby byl měl také řítí?
Jen si například spočítejte, kolikrát mluví Halliburton ve své knize o penězích.
Američané měří hodnoty na peníze, ne na velikost myšlenek nebo okouzlení přírodou. Obraz je krásný proto, že stál tolik a tolik. Přehrada je velkolepá, poněvadž stála tolik a tolik. I něčí láska je proto velká, protože snoubenec koupil snoubence prsten za tolik a tolik. Vzpomeňte na Halliburtonovu úctu ke zlatu Inků a na jeho upřímné zklamání, když,jjistil, že to, co vidí, není zlato, ale hejno moty'lů.
Stejně americké je, když uvádí, že se nikdy neučil psát.
Neznám žádného dobrého spisovatele, který by se byl někde nebo u někoho učil psát. Jen v Americe si mladí lidé myslí, že se lze nulit být Tolstym, Thomasem Mannem či Ernestem Hemingwayem. Halliburton si nevěřil, když psal první reportáže. Myslel, že nestojí za nic. Teprve když jeho kniha Slavná dobrodružství měla 20. vydání a byla přeložena do mnoha řečí, pochopil, že je úspěšný spisovatel. Pochopil to, protože vydělal velké peníze. To je velice americké prozření.
Ale koneckonců nelze mu vyčítat jeho americké vlastnosti.
Už proto ne, že vedle těch špatných, ryze obchodnických, si dovedl podržet i vlastnosti dobré, na něž rozhodně nesmíme zapomínat, protože bez nich by nebyla Amerika Amerikou a Halliburton Halliburtonem.
Amerika totiž dovede být také srdečná a líbezná, smělá a velkorysá, snivá a melodická. Amerika je přece jenom stále ještě mladá, a proto trochu nevycválaná země, kde se ještě na ulici srážejí protiklady a kde na společenské konvence si lidé teprve hrají. Amerika je země, která nemá minulost a nezná únavu zlozvyků. Nemá ji dosud v krvi.
Proto jsme Halliburtonovi vděční, že právě tenhle rys Ameriky vnesl do své půvabné a dětsky zanícené knihy.
Dnes vychází jeho tlustopisy i česky. Mají spoustu stran a ještě je to jenom výběr. I když už vyšlo na světě víc než milión výtisků jeho knih, nelze o něm říci, že je velký spisovatel.
Je to ale rozhodně jeden z nejpopulárnějších spisovatelů pro mládež na světě a je to určitě stoprocentní Američan, který měl tvrdohlavou kuráž uskutečnit vše, co ho napadlo. Nikomu se nepovedlo sestavit tak barevný film příběhů. Nikdo z nás nezažil tolik zábavných dobrodružství na celém světě
A ze všeho nejvíc se nám na tomto autorovi líbí, že realizuje své sny.
Zdroj: Doslov ke knize Toulky světem. napsal Adolf Hoffmeister.
