Znám ji už spoustu let. Je jednou z nejvýraznějších osobností knihovnického světa, dobrou duší, ochotnou vždy pomoci začínajícím ale i zavedeným spisovatelům, je autorkou tak ojedinělých projektů jako je soutěž Suk – Čteme všichni nebo Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka. Už to by si zasloužilo samostatné články. Jako vystudovaná publicistka, jejímž osudem se staly knihovny, se kolem knih pohybuje celý život.
Psané a mluvené slovo je její pracovní nástroj, který neodkládá ani ve volném čase při psaní článků na svůj blog (http://hutarova.blog.idnes.cz/).
A vím, že ani v psaní knih není žádný nováček, má za sebou už několik vydaných publikací. Podílela se redakčně na všech knížkách Františka Nepila, které vyšly z jeho literární pozůstalosti.
Povolání otce: prezident republiky. Petrklíč 2000.
Národní divadlo – 33 portrétů. Petrklíč 2001.
Slávka Budínová: Nic jsem nedostala zadarmo. Petrklíč 2003.
Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež, díl 1 a 2. Ústav pro informace ve vzdělávání 2003 a 2007.
Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládež. Ústav pro informace ve vzdělávání 2004.
Čítanky pro4 a 5. ročník základní školy. Fragment 2004 a 2006. (Se spoluautorkou Marií Hanzovou.)
Co je vlastně asistenční pes. Se spoluautorkou Evou Frančeovou. Ministerstvo zdravotnictví 2005.
Přesto jsem byla překvapená, když jsem se dozvěděla, že Ivana Hutařová vydává (tentokrát v novém nakladatelství JaS) další knihu. Je totiž přece jen z cela jiného soudku, než byly všechny předchozí.
Ivano, Jedna vražda stačí je detektivka. Nefalšovaná beletrie. Tvým předchozím vydaným titulům, které byly víceméně z oblasti literatury faktu, se přece jen vymyká. Co pro tebe vydání téhle knihy znamená? Připadáš si teď jinak?
Nejsem schopná brát se moc vážně, tak si jinak ani nepřipadám. Navíc práce na mých předchozích knihách byla taky docela detektivní. Strávila jsem mnoho hodin v archivu Národního divadla i v ostatních divadelních archivech a také v archivu Kanceláře prezidenta republiky i Památníku národního písemnictví.
Vím, že sis před časem způsobila zranění nohy, které tě na chvíli vyřadilo z běžného shonu. Bylo ti hned jasné, že bolestivě darovaný čas využiješ pro dlouho odkládané psaní, nebo to bylo vnuknutí dané chvíle?
Když jsem se vrátila z nemocnice domů, měla jsem najednou spoustu času, protože jsem prakticky nemohla chodit. Příběh o Matyldě a jejím pejskovi jsem si skládala v hlavě už delší dobu, ale rozhodující bylo to, že mi syn daroval notebook. A bylo to.
Jak dlouho v tobě nápad na detektivku klíčil?
Když jsem došla do důchodového věku, tajně jsem si snila o tom, že bych ve volném čase mohla zkusit psát ne snad přímo detektivky, ale příběhy se záhadami a tajemstvím. Vymyslela jsem si hlavní postavu, postarší, obyčejnou a trochu praštěnou ženskou, které se dějí nezvyklé věci. Ona sama ani nepátrá, spíš jí její životní zkušenosti pomáhají odhalovat pravdu a odhadovat lidské charaktery. Taky jsem chtěla, aby v příběhu byl náš pejsek, plemeno japan chin. Jsou to úžasně chytří pejskové, kterých je v současnosti dost málo. Byli oblíbení za první republiky a já bych si moc přála, aby si je lidé zase zamilovali.
Máš aspoň přibližnou představu (jako knihovnice asi máš odhad na počty, kila a metry knih), kolik jsi v životě přečetla detektivek?
Detektivky byly můj oblíbený žánr od dětství. Četla jsem je místo dívčích románů. Tenkrát detektivky jako pokleslý buržoasní žánr nevycházely, takže jsem četla ty prvorepublikové z tetiny knihovny. Dokonce se pamatuji na první, kterou jsem přečetla. Jmenovala se Lovec hlav a jakýsi úchylný vrah v ní usekával svým obětem hlavy a posílal je v krabicích do Scotland Yardu. Bála jsem se potom pár týdnů chodit do školy i domů, ale od čtení detektivek mě to neodradilo. Mám je ráda dodnes, ale hodně si vybírám. Nemám rády ty, které kalkulují s lidským strachem a nabízejí hromady mrtvol, potoky krve a vypjaté akční scény. Dávám přednost takovým, které jsou spíš z obyčejného života, v nichž ten, kdo případ řeší, musí zaměstnat především, řečeno s Herculem Poirotem, šedou kůru mozkovou.
Který literaturou zrozený detektiv či vyšetřovatel je ti nejbližší? A z jakého důvodu?
Jak jsem v předchozí odpovědi už nastínila, mám ráda ty přemýšlivé, třeba slečnu Marplovou, manžele Pentleyovy, ctihodného soudce Ti, komisaře Maigreta nebo Adama Dalglieshe. Měla jsem ráda i našeho socialistického kapitána Exnera. Miluji všechny hrdiny detektivek Evy Kačírkové a taky Oldřicha z Chlumu.
Kolikrát jsi začínala?
Jak už jsem se zmínila, nosila jsem příběh poměrně dlouho v hlavě, takže jsem začínala jednou. Zato na konci jsem se vyřádila.
Měnila jsi v napsaném textu něco zásadního?
Matylda se mi s rozvíjejícím se příběhem začala někdy trochu vymykat z ruky a žít si vlastním životem. Občas mi dalo trochu práce zašoupnout ji zase zpátky do příběhu, aby se „nerozlezl“. Ale úplně zásadního jsem asi nic neměnila.
Jak se ti spolupracovalo s redaktorkou a majitelkou nakladatelství JaS, Janou Semelkovou?
Jana je úžasná tím, jakou péči rukopisům věnuje. Protože jsem to věděla, dala jsem jí knížku k přečtení. Vůbec jsem nemyslela, že by vyšla knižně. Myslela jsem, že si ji vystavím v několika částech na svůj blog. Ale jsem ráda, že mě Jana ke konečné podobě laskavě dokopala. Moc mě ta práce s ní bavila.
Ovlivnil tě při psaní nějak tvůj manžel – uznávaný právník?
Dlouho jsem se styděla mu dát příběh přečíst, ale pak jsem se zocelila. Přečetl ho a mírně pochválil. Pak mi kladl mnoho šťouravých kontrolních otázek a tím mi velmi pomohl. Jako můj první čtenář mě přinutil se k některým situacím vrátit a podívat se na ně jinýma očima. Jsem mu vděčná. Hotovou knížku mi pak pochválil podstatně víc.
Vědělas předem, jak příběh dopadne?
Chtěla jsem, aby jeho konec zůstal pootevřený. Aby si ho každý mohl dotvořit podle vlastního naturelu, pokud by chtěl. Ale věděla jsem od začátku, jak to musí dopadnout s pejskem.
Píšeš rukou na papír nebo do počítače?
Rukou už ani psát snad neumím. Zápasím každý rok před Vánocemi s pohlednicemi pro příbuzné. Píšu na notebooku, je to úžasný vynález, člověk nemusí mít ani psací stůl…
Jak se ti líbí obálka Kláry Mayerové? Měla jsi možnost do návrhu zasahovat?
Zpočátku jsem měla představu obálky, na které by šla obtloustlá starší ženská s malinkým pejskem. Pak mi Jana Semelková poslala deset variant obálky Kláry a já jsem byla nadšená. Vystihuje přesně oba příběhy, o kterých píšu. Psí hrdinka je tam úžasná.
Ivano, co má společného Ivana Hutařová s hrdinkou knihy Matyldou Pekárkovou?
Matylda je mně hodně podobná. Je pokročilého věku, ztloustla, bolí jí kolena, ale věk jí nepřidal moudrosti, jen zkušenosti. Je pořád stejně trhlá, jako když byla mladá.
Jmenovala se Matylda Pekárková hned Matylda Pekárková, nebo při promýšlení příběhu, došlo jméno hlavní hrdinky změny?
Jméno Matylda mám ráda. Jmenovala se tak moje babička. A Pekárkovou si vybrala Matylda sama. Prostě se mi to samo napsalo, když se poprvé představovala.
A co má společného Dorotka s tvou fenkou?
Máme dvě fenky japan chinů. Předobrazem Dorotky je starší Daisy. Je to človíček v psí kůži, chytrá jak opice. I když vypadá jak plyšák, je to malý obranář, dovede si zjednat respekt a s nikým se nepáře. Druhá, mladší Nanynka, už tak chytrá není. Všechno ale dožene svou obrovskou snahou vyrovnat se Daisy a udělat nám radost.
Kolik jsi měla v životě psů? A co pro tebe znamenají?
Psy jsem začala mít, jakmile jsme se přestěhovali na okraj Prahy, kde jsme je mohli pořádně venčit. Napřed to byly dvě bassetí holky po sobě. Byla s nimi legrace, basseti jsou filozofové a nejsou pro každého. Myslí vlastní hlavou a o každém příkazu přemýšlejí, jestli na nich náhodou nechcete blbost. A za jejich smutnýma zadumanýma očima se schovává duše klauna. Když nás opustila po šestnácti letech Baruška, chtěli jsme už psa, kterému, jak říkala paní Werichová, stačí ke štěstí kanape a lidská láska. Vyhrál japan chin. Náhodou. Měli jsme víc kandidátů, ale na jedné psí výstavě jsme se oba s mužem zamilovali do jedné překrásné fenečky japánka. Naše slečny nejsou zdaleka tak krásné, ale máme je rádi a ony nás.
Je kniha prvním číslem řady detektivních příběhů s Matyldou Pekárkovou?
Byla bych ráda, kdyby tomu tak bylo. Ale nevím, jak první Matyldin příběh přijmou čtenáři.
Máš další příběhy Matyldy Pekárkové v hlavě nebo dokonce už na papíře? Na co se můžeme těšit?
Matylda se po návratu z Istrije vrátila na brigádu do svého původního zaměstnání. Je před Vánocemi a i v téhle době a ve zdánlivě fádním prostředí se dějí věci…
Jako autorka knihy o hercích Národního divadla, jsi s tímto prostředím dobře obeznámena. Kdyby byla tvoje kniha zfilmovaná, koho bys ze současných (a třeba i již zemřelých) hereček viděla v roli Matyldy Pekárkové?
Mám tolik oblíbených hereček! Ale která by byla ochotná Matyldu hrát, to je otázka. Nabídla bych ji třeba mé přítelkyni Gabriele Vránové. Už léta je mi líto, že má méně hereckých příležitostí, než by si zasluhovala, ale asi by mě poslala do háje.
Myslíš, že může být kozel zahradníkem?
Určitě!!! Denně se o tom přesvědčujeme.
A pes detektivem?
No, jéje! Zářným příkladem je přece Matyldina Dorotka!
Děkuji za rozhovor a přeji knize spousty spokojených čtenářů.
Ivona Březinová
