Ivanu Hutařovou znám dlouho. Poprvé jsem ji potkala na vyhlašování ankety SUK – Čteme všichni v roce (tuším) 1993, kdy jsem za Nakladatelství Svoboda přebírala Cenu dětí, kterou udělily knížce Bella a Sebastián. Pak jsme se potkávaly na Světech knihy, Havlíčkových Brodech, vyhlašování již zmíněné ankety a všude tam, kde to vonělo knihami a hovořilo se o čtenářství. Od začátku jsem věděla, že tahle „baba“ mi sedí. Blíž pracovně jsme se k sobě dostaly při redakci knížky Františka Nepila Proč jsem nechodil na Alexandrovce.
Já byla v pozici šéfredaktorky a Ivana editorky titulu. Věděla jsem, že píše povídky pro různé časopisy, občas jsem se pobavila jejím blogem, znala její knížky o hercích Národního divadla, spisovatelích… Ale netušila jsem, že jednou budeme spolu připravovat knížku beletristickou. A je to tady, kniha Jedna vražda stačí právě míří ke čtenářům.
Všechno to začalo tak, že jsem opustila hnízdo zaměstnanecké a stala se živitelkou sama sebe – tedy osobou výdělečně činnou. Potřebovala jsem od Ivany nějaké rešerše, stavila se za ní v Mikulandské ulici, kde pracuje, a ona na konci velmi příjemného rozhovoru (vždycky si máme o čem povídat), se mě zeptala, zda bych si nepřečetla její detektivku-nedetektivku, kterou napsala.
Nutno podotknout, že mi nedala celý text. Chtěla znát jen můj názor, prý ji nemám šetřit. Štůsek papírů jsem si ráda vzala a o víkendu jsem se začetla. Doslova a do písmene! Četla jsem jako zběsilá a dočetla do okamžiku, kdy se vše zdálo nejnapínavější – k Ivaně okamžitě letěla SMS: ODTEĎ TI BUDU ŘÍKAT AGÁTO! POTŘEBUJU KONEC! SVĚŘÍŠ MI TO K VYDÁNÍ! Svěřila.
Naše spolupráce, velmi příjemná a profesionální začala! Myslím, že je to na knížce vidět. Jedna vražda stačí má v tiráži dvojku – je to druhá knížka Nakladatelství JaS, patří navždycky k základním kamenům nakladatelství. A je to opravdu vynikající detektivka...
Ivano, tvé dřívější publikace byly biografické a spíš populárně naučné, řekla bych. Jak ses dostala od nich k beletrii a rovnou k detektivce?
Byla to shoda okolností. Už asi před dvěma lety jsem měla cukání napsat příběh, kde by byla naše psí slečna Daisy. Příběh mi pomalu bobtnal v hlavě. Pak jsem si zlomila nohu a jsouc částečně znehybněná po operaci, neměla jsem moc co dělat. A ještě k tomu mi syn daroval notebook. Takže za to může syn, zlomená noha a Daisy.
Chtěla jsi být někdy vyšetřovatelkou kriminálních případů?
Kdepak, já jsem spíš taková pozorovatelka. Chtěla jsem být postupně dlaždičem, protože se mi líbilo, jak jim to jde s kladívkem a taky to, že mají kus pneumatiky na koleni. Pak jsem chtěla být Jekaterinou Voroninou, což byla hrdinka sovětského filmu, která budovala cosi na dálném východě, brodila se pořád bahnem a všichni ji poslouchali. Rodiče z toho šíleli. Když se má přání začala přibližovat realitě, vítězila ta knihovnice.
Hlavní hrdinka Matylda je obyčejná ženská, která dokáže skvěle dedukovat a umí se dívat kolem sebe, je ti v něčem podobná?
Chtěla jsem, aby mně byla Matylda trochu podobná. Cítím absenci literárních ženských postav pozdně středního věku. Takových, které nejsou pesimistické. Moje hrdinka je normální, trochu praštěná ženská, která se dožila důchodu. S věkem ale moudrost nepřichází, to je, bohužel, nesdělitelná zkušenost. Starší ženská je prostě jenom starší, věk ji nijak nezmění. Pořád se ráda dívám kolem sebe a poznávám nové lidi. Mému nejnovějšímu kamarádovi je dvanáct a venčíme spolu psy. Občas se mi taky dějí neuvěřitelné věci, jako Matyldě.
Matylda má fenku Dorotku, prozraď, jaká psí máma je Ivana Hutařová.
Naše psí babička Daisy je předobrazem Dorotky. Psy máme v rodině odjakživa. Napřed basety, to jsou psí filozofové a život s nimi byla neustálá přetahovaná o to, kdo bude mít navrch. Japan china jsem vybrala já. Chtěla jsem malého pejska, kterého můžu dát do tašky a dopravit kamkoli. Dnes máme psí holky dvě. Vedle Dorotky ještě malou Nanynku. A jaká jsme pro naše pejsky smečka? Já doufám, že si nestěžují. Všude s námi jezdí, i na dovolené do zahraničí. Hýčkáme je, a ony nás.
Často autoři beletrie tvrdí, že jejich hrdinové jim často sedí za zády a vedou si příběh, kam chtějí – je to pravda? Jakou s tím máš zkušenost?
No jeje! Matylda si se mnou občas dělala, co chtěla. Někdy mi dalo dost práce jí dostat tam, kam jsem chtěla já. Snad se to povedlo…l
Bylo to pro tebe těžké, po shromažďování dat o lidech, o kterých jsi psala (jejich životní příběh i dílo byly dány), se pustit do fabulace a vlastně si fakta o hrdinech vytvářet sama?
Strašně mě bavilo obojí. Když jsem psala knížku o hercích a zpěvácích Národního divadla 60. let, strávila jsem stovky hodin v archivu Národního divadla, a to hledání byla taky docela detektivka. I Matyldin příběh má reálný základ ve stručném článku o nenapravitelných poruchách řeči a také v jednom příběhu z emigrace z mého okolí. Ale postavy i děj jsem si vymyslela.
Jak přivítala rodina tvou novou roli autorky beletrie? Vůbec, kdo první z rodiny přečetl tvůj rukopis?
Pro mou rodinu jsem neustálým zdrojem veselí. Neberou mě vůbec vážně, zkrátka, jak jsem si je vychovala… Když jsem jim v létě řekla, že mi asi vyjde detektivka, mysleli si, že si z nich střílím. Teď už to berou skoro vážně, dokonce přítelkyně mého syna, kterou mám nesmírně ráda, ji chce dát své mamince k Vánocům. První přečetl rukopis můj muž. Teď sice tvrdí, že jenom půlku, ale já vím své. Nešetřil mě a hodně jsem do něho hrábla po jeho dotazech a připomínkách.
Knihy jsou tvou vášní, práce je ti koníčkem – jak moc ti pomohla četba v životě?
Já si vůbec nedovedu představit život bez čtení. Písmenka musím mít pořád s sebou, ať jdu nebo jedu kamkoli. Je pár titulů, které mi opravdu v životě pomohly, ale ještě víc je knih, které mi prostě přinesly nádherné chvilky s příběhem.
Roky propaguješ čtenářství, pořád jsi ve styku s novinkami literatury pro děti, proto jsem si myslela, že napíšeš knížku pro ně. Jak to přišlo, že jsi zamířila k těm dospělejším čtenářům?
Neuměla bych psát pro děti. Nemám okolo sebe tu správnou inspiraci, možná, až přijdou vnoučata. Myslím si, že psát pro děti je velice odpovědné a zavazující, pokud to nemá být jen takové roztomilé žvandání. Obdivuji všechny, kdo to umějí. Myslím si, že takových je v současnosti u nás několik.
Také vím, že znáš dokonale, díky spolupráci s paní Zdenou Nepilovou, archiv Františka Nepila. Jaké to je, probírat se jeho rukopisy a nacházet i neobjevené, dlouho nepublikované texty?
S paní Nepilovou jsem, s výjimkou jednoho titulu, pracovala na všech, které z pozůstalosti vyšly. Byla to krásná práce, když se nám ze štosu rukopisů najednou vyloupla kniha. Nejraději vzpomínám na „Ohlédnutí“ a „Proč jsem nechodil na Alexandrovce“. Ty totiž ukazují i jiného, vážnějšího Františka Nepila.
Ovlivnila jeho tvorba tvou vlastní?
Ovlivnila… To se nedá říct. Jeho dílo, především to v rukopisné formě, mě naučilo pokoře k jazyku. Snad jsem nad jeho rukopisy i knížkami pochopila, jak je důležité vyjádřit děj i myšlenku jednoduše. Tak, abych zaujala a neurazila žádného čtenáře, který mou knížku otevře, ať má jakékoli vzdělání a zkušenosti.
Na závěr se ještě vraťme k Matyldě – vypadá to, že vyrazila po stopě a může pátrat i v dalších případech – nemýlím se? Setkáme se se sympatickou knihovnicí v dalším detektivním příběhu?
Matylda teď znovu nastoupila nakrátko do práce. A i v knihovně zakopává o záhady. Příběh je z doby adventní, kterou mám ráda. Uvidíme, jestli budou mít čtenáři o pokračování Matyldiných a Dorotčiných záhad zájem.
Takže Matylda už zase potkává případy, Ivana její pozorování sleduje a zaznamenává a na nás zbývá těšení – těšení se na další pohodovou knížku.
