Málo se ví, že autor světového díla Odyseus, James Joyce (1882 – 1941), miloval Irsko i Dublin, ale nakonec zemřel s britským pasem, když odmítl irské občanství.
Na ostrově Irelandie ho obdivují jako irského národního spisovatele, i když Joyce Iry často kritizoval pro jejich provinčnost a maloměšťáctví a stejně silně byl znechucený arogancí katolické církve vůči obyvatelstvu. Zemi označil za prasnici, která pojídá vlastní selátka, a rozhodl se žít ve svobodnějších státech Evropy.
V Irsku nezůstává nikdo, kdo si váží sebe sama, napsal v roce 1907.
Irsko opustil ve svých třiceti letech (1904) společně s irskou pokojskou z hotelu Finn Norou Barnacleovou, pocházející ze západní části ostrova z města Galwaye. Jeho manželkou se stala až v roce 1931 a po celou dobu s ním snášela dobré i zlé. Jak ve Švýcarsku, v Itálii, tak ve Francii. V roce 1930 si na vlastní žádost prodlužuje britský pas a stejně tak učinil v roce 1940, kdy žil ve Francii. Udělal to, i když irský pas by mu v té době přinesl velké výhody, protože Irsko bylo s nacistickým Něměckem v neutrálním stavu. Zanedlouho ale v Curychu Joyce umírá. Píše se rok 1941, 13.ledna.
Přes všechnu kritiku vůči ostrovnímu společenství byl Joyce velký irský vlastenec a svůj ostrov miloval až do konce života.
Co se týče kritiky irské společnosti, měl Joyce v mnohém pravdu už tehdy.
I když kritika katolické cirkve v Irsku se stala věcí veřejnou, až v roce 2010, kdy komise ustavená irskou vládou zveřejnila takzvanou Murphyho zprávu, která viní zejména dublinské arcibiskupství, nejdůležitější v Irsku, že krylo kněze, kteří se dopouštěli sexuálního zneužívání dětí, neoznámilo to policii a dávalo přednost zájmům církve před zájmy mladých obětí. Kvůli skandálu tehdy odstoupili čtyři irští biskupové a papež pak musel dělal čistky i ve svých vyslancích.
Zpráva se zabývá lety 1975 až 2005. Rozebírá případy 46 kněží, na něž bylo kvůli údajnému zneužívání dětí podáno 320 stížností. Uvádí se v ní, že církevní hierarchie o zneužívání věděla, ale její hlavní starostí bylo vyhnout se skandálu a věci ututlat. Ještě před tím jiná zpráva potvrdila zneužívání a týrání dětí v irských katolických internátních školách od 30. do začátku 90. let. Ale to, co by,lo předtím věděl určitě jenom Joyce?
Podobnou zášť vůči Irům choval i autor Gullievrových cest Jonathan Swift, který se v irsku narodil a později v Dublinu žil a snažil se udělat kariéru děkana a arcibiskupa. Irové o něm tradují, že bojoval za irská práva, ale v jednom z dopisů Swifta A. Popeovi se dočteme.
Byli jsme dotčeni ze zjištění, že neděláte rozdíl mezi anglickými šlechtici a irskými divochy, kteří jsou pouhá lůza a mezi nimiž se nalézá jenom hrstka šlechetných lidí, žijících v irské části království.
Inu Irové se v hodně věcech řídí pořekadlem: Minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost. A to v případě historie irské literatury a jmen Joyce a Swith rozhodně platí.
