V roce 1968, kdy jsem napsal Jatka č. 5, jsem konečně dozrál natolik, že jsem o vybombardování Drážďan mohl psát. Byl to největší masakr v evropských dějinách. Samozřejmě vím o Osvětimi, ale masakr je něco, co se odehraje náhle, pobití velkého množství lidí za velmi krátkou dobu. V Drážďanech 13. února 1945 zabily britské zápalné pumy asi 135 000 lidí za jedinou noc.
Byl to čirý nesmysl, neúčelné ničení.
Celé město vyhořelo do základů, a bylo to britské zvěrstvo, ne naše. Poslali tam noční bombardéry, přiletěli a celé město zapálili novým druhem zápalné pumy. Všechno organické, s výjimkou naší malé skupiny válečných zajatců, strávil oheň. Byl to vojenský experiment, který měl zjistit, jestli lze spálit celé město tím, že nad ním roztroušíte zápalné látky.
Jako váleční zajatci jsme pochopitelně vlast níma rukama odklízeli mrtvé Němce, vykopávali jsme je ze sklepů, kde se udusili, a od nášeli je k velké pohřební hranici. A slyšel jsem — na vlastní oči jsem to neviděl — že pak na tuto proceduru rezignovali, protože byla příliš pomalá a město pochopitelně začínalo dost škaredě páchnout. A poslali tam chlapy s plamenomety.
Proč to nepobilo naši zajateckou skupinku, to nevím.
V roce 1968 jsem byl spisovatel. Psal jsem na kšeft. Napsal bych cokoliv, abych si vydělal, chápete.
A k čertu, viděl jsem něco takového, prožil jsem to na vlastní kůži, tak napíšu na kšeft knížku o Drážďanech. Rozumíte, takovou tu knížku, kterou potom zfilmují a budou nás hrát Dean Martin a Frank Sinatra a tak.
Začal jsem psát, ale pořád to nebylo ono. Psal jsem samé kecy.
Tak jsem šel na návštěvu k příteli — dávnému kamarádovi Berniemu O'Harovi. A snažili jsme se vzpomenout si na všechno zábavné z doby válečného zajetí v Drážďanech, na ten drsný jazyk a to všechno, na věci, které by daly dohromady parádní válečný film. A jeho žena, Mary O'Harová, z toho rostla. Poznamenala: „Byli jste tehdy jenom malé děti.“
A tak to s vojáky je. Ve skutečnosti jsou to malé děti. Nejsou to filmové hvězdy. Nejsou Duke Wayne. A když jsem si tohle uvědomil, byl to klíč, konečně jsem mohl svobodně říct pravdu. Byli jsme děti, a Jatka č. 5 dostala podtitul Křížová výprava dětí.
Proč mi trvalo třiadvacet let, než jsem o svých zážitcích z Drážďan napsal? Všichni jsme se vrátili plni příběhů a všichni jsme je chtěli tak či onak zúročit. A Mary O'Harová mi vlastně řek la: „Proč pro změnu neřekneš pravdu?“
Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl. Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní. Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.
Myslím ale, že mě i ostatní spisovatele osvobodila vietnamská válka, protože v jejím světle se vůdčí postavení Ameriky i její motivy zdály tak šupácké a ve své podstatě tak hloupé. Konečně jsme dokázali mluvit o tom špatném, co jsme dělali nejhorším možným lidem, nacistům.
A z toho, co jsem viděl, co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná. Protože ji nečekáte.
Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.
Z knihy:
Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha
