Jiří „Misantrop“ Pošva (*1948 v Kraslicích) začal opravdově schraňovat knihy někdy koncem sedmdesátých let. Aby se při té zábavě vyhnul černé burze v nevyužívané šatně restaurace U Nováků ve Vodičkově ulici, to naprosto nebylo možné. Vždyť právě U Nováků se znalci čtiva i lepší než čtivo literatury setkávali každou lichou středu a nad jejich hlavami, v kulečníkové herně mívali zas pravidelné srazy filatelisté. Ti filatelisté, některým jejichž výpadům směrem dolů bohužel asistovala policie.
Půtka nepůtka, Pošva vyvázl zdráv. Zrovna tak nelze nevzpomenout jeho konexí v „nákupu“ Knižního velkoobchodu ve Spálené (u prodejny nakladatelství Mladá fronta). Tehdy tam šéfoval znalý pan Zikmund a knihy bedlivě schovával mnohým. Nebylo to k zahození. Inzerci totiž často sledovaly orgány státní moci a nebylo tudíž radno denní tisk (ba ani Svobodné slovo) tím stylem přespříliš využívat. Tedy pokud jste neprahli blíže se seznámiti s chlapíky v Bartolomějské. A pokud jste se nechtěli dočkat obvinění z nezákonného obchodování a spekulace.
Začátkem osmdesátých let se nicméně zrodila také oficiální burza v Obecním domě na Smíchově a to černou burzu U Nováků zbavilo smyslu. A Jiří Pošva dnes?
Občas si říká Misantrop, je to malostranský patriot a některé Pražáky vnímá jako lidi za vodou. Čímž míní řeku. Jak on, tak jeho paní (ta ilustruje např. pro nakladatelství Albatros) jsou výtvarníky. Jiří (občas) vystavuje již od roku 1967, ale má také další zájmy. Zda divoký tanec, to nevím, ale Divoký západ určitě. A knihy o něm (doporučuje ty Černíkovy a Čvančarovy). V oblibě má dobrodružné knihy vůbec - a samo sebou včetně ilustrací.
Také díky tomu zájmu před lety začal vytvářet cyklus katalogů knižních obálek (i hřbetů) a vzhledem k tomu, že někdejší nakladatelé rádi měnily typy vazeb a knižních úprav (a že existují všeliké zbytkové náklady a dotisky), nacházíme dnes v katalozích taky všechny tyto rozdíly (anebo v pokud jen možno nejširším rozsahu).
Hned úvodem prvního z katalogů (2009), který je věnován Vernovi, se přitom dočítáme, že se najdou i tací fajnšmekři, co se krajně specializují a - kupříkladu - se nepídí po ničem, než díle Zana Greye. A proč ne?
Problémem se ovšem může stát nedostupnost některých titulů a to snad nejvíce platí v případě tzv. černých či krvavých románů, jaké sbírával už grafik Váchal. - Stále hovoříme o dobách dávno minulých, anžto rozsah svých lexikonů ohraničil Jiří Pošva rozumně rokem 1949, čemuž se vymyká pouze katalog čtvrtý, foglarovský. Je totiž doveden takřka do současnosti. Tady jde, pravda, o výjimkou, právě na Foglara se Pošva naprosto nespecializuje a vlastně se jedná o rozšířené vydání publikace Petra Vylety Jaroslav Foglar, obrazový soupis díla (2007), která se už předtím objevila v číslovaném nákladu osmdesáti výtisků.
Názornějším příkladem, jak jednotlivé díly Lexikonu dobrodužné literatury vypadají, proto asi bude svazek věnovaný produkcím firem Vilímek a Toužimský a Moravec.
Druhé z nich věnoval autor šedesát stran, nakladatelství Vilímkovu o sedm méně; ale opět zdůrazněme, že se rád zaobírá jen tou částí produkce, kterou představují knihy, co se dají označit jako dobrodružné a současně nikoli jako science fiction (což ovšem s četnými výjimkami, jak shledáme).
Moment zrodu nakladatelství Toužimský a Moravec leží na počátku jara 1919, kdy svou činnost zahájil Jan Toužimský (1898-1980). Právě knihy dobrodružné nicméně uváděl na trh spíš jen sporadicky a většinou se jednalo o dílo R. L. Stevensona, Jacka Londona či Edgara Wallace. Je sice pravda, že taky některé nedobrodružné knihy jsou v lexikonech Jiřího Pošvy zohledněny, ale děje se to výjimečně. A jen kvůli úplnosti edic.
V letech 1929-1933 už byl tichým společníkem Toužimského firmy jeho kamarád Jaroslav Moravec (1900-1974). Pak se spojili a do roku 1949, kdy podnik zanikl, vydali v mnoha vydáních a reedicích 572 titulů. Onoho roku 1949 se ovšem Moravec ocitl v uranových dolech (u Jáchymova).
Naštěstí pouze na chvíli. Až do roku 1965 pak pracoval jako účetní národního podniku Kniha, ale vyvíjel na rozdíl od Toužimského také literární činnost, a to v duchu Karla Maye. Publikoval od roku 1961 a knižně počínaje rokem 1966 a mimo jiné je autorem (nevydaného) románu o Stevensonovi či publikací Já batole (2000) a Pražský případ doktora Maye (2006).
Roku 1990 obnovili firmu (v ulici Pod Lázní) Toužimského zeť Miroslav Hrach, Moravcův syn Mikuláš a Moravcův vnuk Michal. Sázeli na to, že se s nostalgií vrátíme k románům dávných autorů, a jistě také něco prodali, ne však dost a velká část textů působila už opravdu archaicky, ne-li přímo nezáživně. Ani kvalita vazeb nyní za moc nestála. A obrázky? Skenovali z původních reprodukcí, neboť originály z rozličných příčin zůstávají nedostupné.
A výběr nových ilustrátorů? Jiří Pošva jej považuje za poslední hřebík do rakve obnovené firmy.
Do téže řeky se prostě už podruhé vstoupit nepodařilo. A tak se raděj vraťme do roku 1929, kdy do nakladatelství nenápadně přibyl Jaroslav Moravec, který v letech 1923-1933 pracoval jako propagační redaktor u Vilímka. Poskytl Toužimskému obnos a odkoupili spolu od Václava Šeby práva na spisy „doktora“ Karla Maye. Bylo to chytré – a jen do roku 1940 mohli vydat šedesát mayovek v nákladu 650 000 výtisků. Ostatně ani v Pošvově katalogu nechybí soupis (dokonce 77) mayovek. Nicméně vzezření jejich obálek už byl věnován jeden z předchozích svazků Lexikonu.
Vedle děl Karla Maye vydávali ovšem přehršli autorů dalších včetně Johna Retcliffa, známého dnes také z Ecova románu Pražský hřbitov. Konkrétně tu Retcliffovi vyšly cykly Od Bajkalu k Rudému moři (1934) a Kříž a půlměsíc (1934-35).
Založena byla i edice Čečetkovy romány (1939-1940) a šesti svazků dosáhly (z němčiny překládané) brakové „Romány Roberta Krafta. Cyklus Nobody“ (1935-1937).
V literárně o dost kvalitnější edici Romány Edgara Rice Burroughse vyšlo jedenáct dílů Tarzana (1937-1939) a poté i šest Románů Zdeňka Matěje Kuděje (1941-1947), který Tarzana přeložil, a to včetně jeho čtyřsvazkového Cyklu Sid (1941-1942). - Už v letech 1939-1941 vydali také deset Románů Josefa Matzala Trosky a čtyři svazky (také vědeckofantastických) Románů R. H. Daumanna vyšly v letech 1940-1941.
Dále tu bylo i sedm Románů Eduarda Štorcha (1939-1947), osm svazků edice „Romány Enrique Stanka Vráze. Cyklus Napříč rovníkovou Amerikou“ (1938-1942) a edice „Západ a východ“ zahájená velice kvalitní knihou Jamese Hiltona Rytíř beze zbraně (1938). Autorem třináctého svazku této edice se stal roku 1948 další Brit Dennis Wheatley a téhož roku ji uzavřel 14. svazek Zápaďané od Stewarta Edvarda Whita.
„Romány, které napsal život“ dosáhly mezi roky 1931-1948 dvaadvaceti svazků a bez zajímavosti nebude, že knihu Generálové umírají v posteli (1931) od Charlese Y. Harrisona sice ilustroval Zdeněk Burian, ale radši pod pseudonymem Holborn, neboť tenkrát pracoval na plný úvazek u Vilímka.
Devítisvazkovou edici „Zločinový klub“ zahajují čtyři zajímavé romány Franka Hellera Pan Colin je ruinován, Detektivní agentura profesora Pelotarda, Než padl Lutich a Noc v královské hrobce, ale třeba taková edice „Příroda, technika a věda“ sestává jen a pouze z knihy W. K. Mooreheada Indiánští hrdinové (1945) převzaté od Topičů. Zato solidních románů Maxe Branda stačili TaM vydat do roku 1941 osmnáct, a to včetně slavné trilogie Nezkrotní (1936-1937) s Hvízdavým Danem v jedné z titulních úloh.
Westernovou edicí pak byla i šestice Románů Jacksona Gregoryho (1938-1939), ale povšimněme si raději již nejpodstatnější z řad, která je zároveň i jednou z nejcennějších sérií vůbec, a to i mimo nakladatelství TaM. Jde o edici S puškou a lasem.
Jejích devět ročníků vycházelo mezi roky 1933 a 1942 a základní řadě se dle motivů na předních deskách říká Velbloudi a větvička. Vazbu navrhl Zdeněk Burian (inspirován úpravou knih v německé řadě dobrodružných příběhů pro mládež Kamerad-Bibliothek) a pro příliš mnoho jejích úprav a variant je dnes třeba tabulky. V lexikonu ji objevíte na stránkách 29-30.
V řadě S puškou a lasem vycházeli autoři jako Cooper, May, Altsheler, Torry Gredsted, Thomas Mayne-Reid, Gabriel Ferry, Jean de la Hire (Tři hoši v Habeši a Tři hoši za oceánem), Richard Austin Freeman, ale i Karel Hloucha, Jiří Medula a J. M. Troska. A rovněž Biggles, v sedmém ročníku, nicméně po právu přešel do své vlastní edice a mezi roky 1938 a 1947 tak vyšlo 16 svazků jeho příhod, přičemž o tom sedmnáctém ještě bude řeč.
Je zajímavé, že většina poválečných titulů (s výjimkou tzv. obálkových, převzatých vydání) vycházela nejdřív v sešitech. Objevily se ovšem i vázány a rovněž v brožovaných provedeních.
Sešitovou edici Polnice, vycházející měsíc co měsíc, řídil tenkrát Jiří Medula, a byla jakousi poválečnou protiváhou sešitů Kuratoria. Také ona však vyšla v pouhých pěti úhledných knihách, vždy po šesti sešitech. Nu, a právě jejím pátým svazkem je kniha Biggles učí létat (nikoli Biggles se učí létat), tedy ta sedmnáctá. - V Londýně, pravda, bigglesovky vycházely nerušeně dál a dál až do konce let šedesátých a celkem je jich dnes okolo stovky.
Po listopadovém převratu vesměs vyšly také u nás. - V původní Polnici se však objevovali natolik rozliční autoři jako Rudyard Kipling, Joseph Conrad (Oheň pod palubou), František Běhounek anebo plodný letec František Fajtl (1912-2006), který zde vydal svého Přítele mraků. A co víc?
V edici „Palma na hřbetě“ (1936-1948) vydala firma hned osmnáct svazků včetně děl Alberta Vojtěcha Friče a „Obálková vydání“ mají svazků devatenáct (asi z let 1938-1940, ale roky vydání nejsou uvedeny). Zde kupříkladu vyšel Setonův Bílý sob.
Mimo edice se vynořil například Horymír Jana Morávka (1941) či poslední titul nakladatelství Mottův hněv (1949). - V letech 1938-1947 vyšlo i pět publikací-péefek, a to počínaje Vrázovým Jak mne oženili přes Štorchovy Lovce mamutů ještě po pěti letech (1939) až po úryvek z mayovky Petrolejový princ s titulem Hořčicoví indiáni (1936). – Zvyk vydat si alespoň knížečku k Vánocům ostatně napodobuje i Jiří Pošva a například loni osobně napsal, nakreslil a vydal publikaci Zpráva o střetnutí a následné šarvátce poblíž pevnosti Fort Kearney r. 1866 mezi indiánskými kmeny a armádou Spojených států amerických.
Ale vraťme se ještě k Josefu Richardu Vilímkovi (1835-1911).
Byl rodák z Vamberka a v dětství žil ve mlýně, kde si poranil levou ruku. Nakladatelství založil už roku 1858, kdy začal se spolužákem z reálky Josefem Svátkem vydávat Humoristické listy, a na knihy se zaměřil počínaje rokem 1872. Firma sídlila v domě U Slovanské lípy, ale v srpnu 1884 koupil sousedící domy ve Spálené a Opatovické. Udělal je obchodními budovami, na přilehlém pozemku postavil tiskárnu a ulice propojil průchodem. V létě 1885 soustředil do onoho bodu Prahy dokonce i soukromé byty, ale téhož roku ovdověl a podnik předal synovi (1860-1938). Sám se pak znovu oženit a věnoval už jen vydávání Humoristických listů. Než mu i v tom zabránil šedý zákal (1906).
A Vilímek mladší? Zprvu se věnoval zakázkám tiskárny (1886-1889), ale poté rozvinul intenzivní činnost, takže na Jubilejní zemské výstavě (1891) měl pavilon a vydával dokonce výstavní deník Praha. A když výstava skončila, Vilímek a jeho paní letěli se vzduchoplavcem Godardem Z Prahy k Baltickému moři v balonu, což nakladatel popsal i ve stejnojmenné reportáži. Roku 1986 vyšla znovu dík Lyře Pragensis knižně s ilustracemi Kamila Lhotáka.
Mezi roky 1894-1918 měl Vilímek knihkupeckou filiálku i ve Vídni a v letech 1934-1941 a 1945-1949 také v Bratislavě. Roku 1899 mu sice vyhořela tiskárna včetně skladu rukopisů, ale tu obnovil a už roku 1903 otevřel slavné knihkupectví na dnešní Národní; tehdy Ferdinandově. Téhož roku se stal jeho společníkem nakladatel Jaroslav Bursík (1859-1936) a počínaje rokem 1905 budovali po Čechách síť nádražních knihkupectví. Vilímek mladší se také přátelil s o generaci starším nakladatelem Ottou a chystali některé edice, nicméně manželství jediného Ottova syna s Vilímkovou dcerou Marií (1913) se rozpadlo už záhy. Dcer měli Vilímkovi šest a také syna, ale právě on a rovněž jedna dcera zemřeli v útlém věku.
Po rozpadu Rakouska začalo nakladatelství ztrácet postavení. Od roku 1929 v něm působil Jan Sainer (1900-1973) a stal se zde ředitelem (1935). V červenci 1938 se oženil s rozvedenou Vylímkovou dcerou Věrou, která po otcově smrti získala většinový vlastnický podíl ve společnosti. V letech 1939-1943 působil v nakladatelství také Bedřich Fučík (bývalý ředitel Melantrichu) a zasloužil se o vydání některých hodnotných titulů.
Jedním ze skutečně úžasných počinů firmy, kterým přebila nevalnou úroveň dobrodružných knih vydávaných jinde, se ovšem už dávno předtím stala precizně tištěná „Vilímkova knihovna mládeže dospívající“ s nádherně upravenými vazbami. A zrovna tak bodovali Vernem a edicí Dobrodružný svět, přičemž ilustrace Zdeňka Buriana, ale třeba i Věnceslava Černého a dalších mistrů dodávají neopakovatelné kouzlo i titulům dnes čtenářsky už bohužel bezcenným.
Po roce 1938 vedl podnik zmíněný Jan Sainer a vdova Marie Vilímková (*1867), někdejší prokuristka firmy, zemřela roku 1942. Po roce 1945 začal ve firmě s aktivitami národní podnik Knižní velkoobchod, ale radši si všimněme, které Vilímkovy edice dobrodružných příběhů podchytil náš lexikon.
Především je to „Vilímkova knihovna mládeže dospívající“ o 38 svazcích včetně dvou verneovek, Pokladu v hlubinách Jeana de la Hire, „Syna lovce medvědův“ a Ducha prérie Karla Maye, Sienkiewiczova románu Ohněm a mečem a dokonce i Starých pověstí českých. Kromě dobrodružna edice ovšem obsáhla i dlouhou řadu titulů dalších.
Z „Knihovny Malého čtenáře“ nám pak lexikon doporučuje výběr 23 položek z úctyhodné šňůry děl, která vycházela právě jako příloha časopisu Malý čtenáře, a Pošva připojuje obálku románu Josepha Delmonta Zajatec pouště, který byl vydán v týchž rozměrech, byť mimo edice. Z „Vilímkovy knihovny“ se nám představuje jedenáct svazků a sedm jich má „Vilímkova dobrodružná knihovna“ (1929-1930). Byli v ní mj. vydáni Supové Atlasu (1929) Františka Flose. Dále existovala i „Vilímkova knihovna – ilustrované romány pro lid“ a sestává z děl od Marryata, Coopera a Scotta a z románů Mstitelé a Milionářem proti své vůli od Paula D´Ivoi.
Zajímavější je galerie třiadvaceti obálek (ponejvíce) severských Románů Rexe Beache, v těch časech oblíbených, nicméně dnes nečitelných. Jde například o tituly Jen střílet, Na konci duhy či Soudruzi. Ano, Beachovy knihy lze srovnat s Londonem, nicméně nedosahují jeho úrovně.
A „Spisy Arthura Conana Doyla“? Vilímek je vydal v deseti svazcích, a nemýlím-li se, Sherlock Holmes nevystupuje ve třech (Ztracená stopa, Mstitel a Tajuplné příběhy). Hned devět „Románů Roberta Luise Stevensona“ (sic) zahrnulo svým prvním svazkem i cyklus povídek Klub sebevrahů (1929) a mezi čtrnácti svazky Románů Rudyarda Kiplinga najdeme v samostatných vydáních také oba díly “Knihy o džungli“ (1938-1940) či dvousvazkové Prosté povídky z hor (1937). Jen okrajově a ukázkami dostupných obálek se Pošva zabýval i Romány Herberta George Wellse, kterých podchycuje celkem jedenáct i včetně tří sbírek povídek Podivuhodný případ Davidsonových očí, Údolí pavouků a Ukradené tělo. V osmi svazcích se nám představuje taky edice Románů Arnoulda Galopina, povětšinou vícedílných (Patnáctiletý letec, Aeroplánem kolem světa, Skautova dobrodružství na cestě kolem světa a Lovec šelem), a v deseti svazcích najdeme Romány Luigiho Motty (1927-1934). Šesti svazky disponují Romány Fritze Steubena (1937-1941) a sedmi Romány Jamese F. Coopera (1926-1935). Z „Nálepkových vydání“ autor katalogu vybral dva tituly Františka Heritese Román kapitána Hartise a Bratři Hartisovi a památnou sci-fi Karla Hlouchy Podivuhodné Jiříčkovo cestování (1925). A ve „Vánočních nálepkových vydáních“ objevíme obálky hned tuctu titulů včetně Hrdinného kapitána Korkorána (1935) a čtyř verneovek. A když už jsme u Verna, pak vězme, že nakladatelství J. R. Vilímek vydalo 52 jeho knih. Také tento seznam najdeme v katalogu, jakožto i soupis 22 svazků mayovek.
Mimo edice vyšlo i šest regulérních detektivek včetně Půlnočního hosta od F. M. Whita, přičemž další tři jsou z dílny Gastona Lerouxe (včetně Muže se sto obličeji) a dvě od Maurice Leblanca (s Arsenem Lupinem). Mimo edice však Vilímek vyslal do světa i čtyři sci-fi Karla Hlouchy (1926-1929), Cámarova Fantoma oceánu či knihu Květy všech barev Františka S. Procházky. Nu, a dobrodružných příběhů vydaných i po roce 1945 nám lexikon předvádí ještě jednu šestici, a to včetně skautských Statečných srdcí (poprvé už 1942) od Jaroslava Nováka. - Už v letech 1927-1933 ovšem Vilímek vydal i tucet ročníků časopisu Dobrodružný svět. Každý obsahoval několik bohatě ilustrovaných románů a jen některé z nich vyšly také samostatně (v katalogu je takových čtrnáct). Ročníky Dobrodružného světa známe i svázané a mj. zaujme, že z toho osmého (1938) dosud Jiří Pošva nepodchytil ani jednu jedinou z šesti kdysi existujících obálek.
Inu, ne vše lze dotáhnout do naprosté dokonalosti.
A jinak je kniha takřka úplná. Jako i sběratelovy znalosti.
Fotografie: Montáž: Jan Toužimský (1898–1980) a Jaroslav Moravec (1900–1974)
