„Jak být chudým“. Úplně magnetizující název pro knihu to není, nebo snad ano? A tudíž jsem ji pominul, když vyšla. Chyba, i když drobná. Udělal jsem tuto chybu a důvod je prostý. Jakmile jsem spatřil titulek, mé očima odskočily a ne snad vlevo, nýbrž vpravo. Ne, ne; chudobným být nikdo myslící nechce a rady na také téma hází tudíž za hlavu.
Nicméně Mikesova práce je o čemsi trochu jiném a vraťme se k ní, ač jen stručně.
„Británie je společností, kde vládnoucí třída nevládne, pracující třída nepracuje a střední třída není ve středu.“
Georges Mikes
Titul knihy skutečně neodpovídá obsahu a to dílo by se mělo spíš nazývat Jak zůstat součástí britské střední třídy.
Ale s výhradou, že ani dolní, ani horní hranice dotyčné se přesně nedá definovat. Nelze ji definovat nikde na světě a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska už vůbec.
V dvou částech (Soukromá chudoba, Veřejná chudoba sice) přizná George Mikes, že „skutečně chudou“ jeho rodina nebyla nikdy a on vlastně také ne.
Opakovaně však ve své knížce vyjadřuje nechuť k vyšší třídě a „na zvracení“ se mu prý dělá obzvlášť z těch es, která doma „zlatí kohoutky“. Nepopírá nicméně, že i mezi boháči první ligy má přátele, byť prý k nim zprvu přistupoval velmi obezřele.
Autor celkem tenké, avšak obsažné knížky George Mikes (1912-1987) se narodil v maďarském městě (tehdy vsi) Siklós jako Mikes György.
Na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvö získal doktorát práv (po vzoru otce i děda), ale zkusil to jako divadelní kritik. Za mnichovské krize (1938) jej co dopisovatele vyslali na pouhé dva týdny do Londýna a toho ve svých šestadvaceti bystře využil a víc se do Maďarska nevrátil. To radši za války pracoval pro BBC v sekci maďarského vysílání, kteroužto pozici si udržel až do roku 1951.
Pak žil ve svobodném povolání a jako rozhlasový komentátor a recenzent. Britským občanem se stal již roku 1946 a jeho bestseller Jak být cizincem (1946) byl zpracován televizí.
Víckrát vyšel také u nás (1970, 1994 a 2011 jako součást knihy Jak být Britem). Jak být cizincem se dočkalo víc než třiceti vydání a zařadilo Mikese mezi humoristy i navzdory tomu, že nikdy nic podobného moc neplánoval.
Připojil postupně k Jak být... ještě devět pokračování vč. Jak být dekadentem (česky 2011), How to Unite Nations, How to Scrape Skies, How to Tango či How to Run a Stately Home (s postavou vévody z Bedfordu) a je autor knih Číča: životopis kočky (1978, česky 1996), Anglický humor pro začátečníky, Shakespeare a já, Uber Alles, Italy for Beginners, Switzerland for Beginners, The Land of the Rising Yen, Little Cabbages, ale i historické studie The Hungarian Revolution a reportáží o osudech válečných zajatců We Were There To Escape – the true story of a Jugoslav officer. Napsal i vážnou knihu The Riches of the Poor: A Journey Round the World Health Organisation a analytickou práci o fungování maďarské tajné policie A Study of Infamy.
Konečně i životopis svého přítele Arthur Koestler: the Story of a Friendship (1983) a v roce 1982 (když mu bylo sedmdesát) vydal pod titulem Jak být sedmdesátník autobiografii.
Podílel se také na satirickém televizním pořadu That Was the Week That Was, psal pro The Observer a The Times Literary Supplement či maďarské vysílání Svobodné Evropy. Byl i předsedou londýnské pobočky PEN klubu. Knihu Jak být chudým připsal svému vlastnímu nakladateli, kterým byl André Deutsch.
Bez jeho „laskavé pomoci“ by, jak tvrdí, nikdy neuměl zůstat chudým.
George Mikes: Jak být chudým. Přeložil Kamil Maxa. S jednou ilustrací vydalo nakladatelství Dauphin jako 1. a snad jediný svazek edice Chudáček. Praha 2015. 144 stran. ISBN 978-80-7272-833-6
Ukázka:
Nějakou dobu poté, co jsem vyslechl tuto historku, jsem se procházel s přáteli po Dakaru v Senegalu. Africký pouliční prodavač bižuterie se k nám připojil a počal promlouvat s mladým Američanem, který šel s námi. Obchodník mu tvrdil, že má obzvláště krásný zlatý náhrdelník, který normálně stojí dvacet tisíc franků. Ale Joeovi je ochoten ho prodat – jako výraz osobní náklonnosti – za směšných jedenáct tisíc.
„Děkuji vám, ale nechci,“ odvětil Joe a ani se nezastavil.
Obchodníček k němu přiskočil, z kapsy vytáhl elegantně vypadající pouzdro a z něj vyndal onen řetěz. Navlékl si ho na ukazováček a pokračoval ve své prodejní litanii. „Je to hotové bohatství; za jedenáct tisíc je to skoro zadarmo. Ale Vy to můžete mít za deset tisíc.“
Joe ani nepátral po tom, proč právě on si zaslouží takové zvláštní zacházení od klenotníka, se kterým se vidí poprvé v životě. Snažil se opětovně zapojit do naší konverzace. Marně však. Klenotník byl vytrvalý. Cena klesala na devět tisíc, pak na sedm, šest, čtyři a nakonec na dva tisíce.
Říkat stále ne bylo únavné, a tak s tím Joe přestal. Prostě jen šel a byl zticha.
„Tak jen kvůli vám, osm set.“
Bez odpovědi.
„Sedm set.“
Bez odpovědi.
„Čtyři sta.“
Joe odmítavě zavrtěl hlavou.
„Šest set,“ zvolal obchodník k mému úžasu.
Joe zůstal v klidu.
„Devět set,“ pokračoval klenotník.
Joe se začal tvářit ustaraně.
„Tisíc a jedno sto!“ vzkřikl muž rázně.
Joe se zastavil, vytáhl peněženku a zaplatil tisíc a jedno sto senegalských franků. Muž mu dal náhrdelník a zmizel tak rychle, jak jen dokázal.
„Všiml jste si přece, že začal cenu zase zvyšovat,“ řekl jsem mu, „jeho poslední licitace byly stále vyšší a vyšší!“ Joe mi neodpovídal. Cítil jsem se odstrčen jako ten pouliční prodavač. Ale nedal jsem se: „Vždyť jste to mohl koupit za čtyři sta!“
Stále se mi nedostalo žádné odpovědi.
„A proč jste ho vlastně vůbec kupoval? A jestli se vám to líbilo, proč jste to koupil za jedenáct set, když jste to mohl mít skoro za čtvrtinovou cenu?“
Joe se zastavil. Vypadal napůl nešťastně, napůl vyděšeně. Nakonec přeci jen promluvil.
„Už jsem to nevydržel. Selhaly mi nervy. Prostě jsem to dál nemohl snést.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Já jsem to musel koupit. A musel jsem to koupit dříve, než by cenu zase vyhnal na jedenáct tisíc!“
