Gaius Valerius Catullus (84 př. n. l. – 54 př. n. l.) byl svého času zřejmě velmi populární básník, přesto o něm mnoho nevíme. Žil v době Julia Caesara (100 př. n. l.–15. března 44 př. n. l.), který byl také přítelem jeho otce. Vídával ho jak na rodinné usedlosti u jezera Lago di Garda, tak v Římě, kde Cattulus trávil část svého života.
Narodil se ve Veroně, kterou později proslavil Shakeapeare dílem Romeo a Julie.
Zajímavá je proto jeho osudová láska k ženě se jménem Lesbia.
Byla to nejspíše sestra Ciceronova protivníka P.Clodia Pulchra, provdaná za Q.Metella Celera a značně starší než Catullus. Štěstí opětované Catullovy lásky skončilo, když shledal, že Lesbia je děvka, poskytující rozkoš mnoha jiným mužům, z čehož se poněkud déle vzpamatovával.
Zemřel relativně mlád, ve věku něco přes třicet let.
Vůči veřejnému římskému životu byl velmi zdrženlivý a politiky se aktivně neúčastnil. Nicméně ve svých básních kritizuje i veřejně činné osobnosti a to často velmi přímým až prostořekým stylem.
To je čest počestných vdaných žen, Aufileno,
žít se svým manželem šťastně jak v selance,
líp je však pelešit se s každým vagabundem,
než svému strýčkovi rodit své bratrance.
Báseň č. 111, přeložil Jiří Žáček
Catullus a jeho vrstevnici byli po dlouhé době první, kteří se ve své poezii odklonily do té doby uznávaného Enniuse (239-169), která byl zván římským Homérem.
Ten po dlouhou dobu ovlivňoval styl římské poezie.
Teprve nástupem mladořímské poetické generace, hlavně zásluhou Catulla, jeho doba skončila a začala tzv. éra básníků zlatého období, navazují na něho básníci doby stříbrné jako byl Papinius Statius, Martialis.
Cattulus byl jediný člen mladořímské školy, jehož výtvory se nám zachovaly.
To slovo "zachovaly" je ale velmi zvláštní neboť neříká, zda se zachovaly skutečné originály nebo přepisy. Bude samozřejmě pro lidstvo navždy tajemstvím, co nakonec bylo skutečným výtvorem básníka, co bylo fantazií přepisovačů nebo co bylo chybou přepisovačů.
Co je známo, tak jeho dílo bylo znovuobjeveno ve 13. stoletím, aby se o sto let později opět ztratilo. Catullus a jeho sbírka Carmina (Písně, celkem 116 básní, přibližně 2300 veršů) existuje pouze v přepisech a to hlavně díky zavedením knihtisku ve 14.-15. století. Sbírka je věnována úvodní básní jeho krajanu Corneliu Nepotovi.
Ale jsou jen dohady. O jeho životě se opravdu ví málo a jeho dílo se zachovalo přepsané, bez originálu. Ten mohl být ve středověku nějakým snaživým mnichem zničen pro svou nespoutanou vulgárnost.
Catullus je považován za jediného římského lyrika.
Přesto, že jeho poezie má široký záběr. Oddaná a slepá vášeň, láska a nenávist, procítěné čisté písně se střídají s nesmírnou vulgaritou, prostota s učeností, pasáže vytříbených veršů s básnickým neumětelstvím až hrubiánstvím.
Podle způsobu psaní to vypadá, že Catullus byl povaha nevyrovnaná.
Každopádně jeho dílo je mimořádnou výpovědí doby, doplňující historické záznamy velkého Říma v období jeho velkého rozmachu.
Ukázka z díla v překladu Jiřího Žáčka:
Gaius Valerius Catullus
Veršíky a veršeTa rozhoďnožka kdekým načatá
Chce po mně deset tisíc! Ta jde s dobou,
Ta štětka honimíra z Formií,
Ta ochechule s frňákem jak skobou!Vy všichni, co ji máte na starost,
svolejte felčary k té děvce vaší!
Ta holka není zdravá! Ptáte se,
co je jí? Prostě v kotrbě jí straší!Sem, ke mně, přileťte mi na pomoc,
všecky mé břitké verše! Vím, co s vámi!
Tahá mě za nos štětka škaredá –
zápisník s verši vrátit odpírá mi!
Přece mě nenecháte ve štychu!Ptáte se, která? Tahle, co se kření
jak fena z Galie a kroutí se
tak, že je z toho lidem na umření.
Dejte jí do těla, mé verše – vpřed!Ty couro protivná, vrať zápisník!
Ty couro, naval zápisník – a hned!Že ne? Ty rajdo, fi lcko z hanbince! -
Co si mám na tě všecko vymyslet?
Ty toho pořád ještě nemáš dost?
Já můžu přidat, štětko zatracená,
ať se tvá tlama aspoň začervená!
Na plnou hubu! Marně? Ale ať!Ty couro protivná, vrať zápisník!
Ty couro, naval zápisník – a hned!Nic naplat, s touhle zatracenou běhnou
mé břitké verše ani trochu nehnou.
Zkusím to jinak, možná pomůže to:Panenko něžná, zápisníček vrať!
Ahojtě, holka s nosánkem jak hrom,
s kukadly šejdrem, s nožkou jako tlapa,
s prsty jak suky, s uslintaným rtem
a s výmluvností – kruci! – hodnou chlapa,
ty štětko honimíra z Formií!
Balíkov má tvé krásy plnou pusu?
S mou Lesbií tě chtějí srovnávat?
Ta dnešní doba nemá špetku vkusu!Putyko vošoustů, vy budižkničemové
z hampejzu poblíž Castora a Polluxe!Myslíte si, že jen vy máte ptáky
a smíte klátit holku kdekterou
a z ostatních že smíte dělat voly?Že se vás leknu a že komukoli
z vás jelimánků – či všem najednou
nezacpu tím svým uslintané tlamy?Na dveře putyky vám – zrovna sem –
už něco načmárám svým ocasem!Vždyť moje dívka, která utekla mi,
kterou jsem miloval jak žádnou jinou,
pro kterou jsem se vrhal do souboje,
zapadla mezi vás – a dává všem,
vy krasavci, vy sviňáci, co máte
v srdci a v hlavě jenom kupu hnoje;zvlášť tenhle fešák z říše králičí,
ta chlouba Keltiberie, ten janek –
ty, Egnacie, brado chlupatá,
ty, co si čistíš zuby v louži chcanek!Furie s Aureliem, kteří byste
šli se mnou rádi třebas do Indie,
kde Jitřenka svou rozbouřenou vlnou
do břehů bije,k Hyrkánům, k Sakům, k lukostřelným Parthům
či tam, kde žijí Arabové snědí,
kde sedmiramenný Nil barví moře
žlutavou hnědí,i kdybych přešel Alpy, abych spatřil,
kde všude svět se Caesarovi koří,
k Rýnu a do daleké Británie,
k strašnému moři,vy, kteří máte kuráž se mnou snášet
rozmary bohů, štěstí s beznadějí –
běžte k mé dívce a můj stručný, hořký
vzkaz vyřiďte jí:Ať žije blaze s bandou kurevníků,
jichž lehce pojme tři sta do náručí
a bez lásky je ve slabinách ždímá
a chladně mučí,ať se už nikdy neohlíží zpátky
po lásce, která mému srdci vládla:
ta umřela jak poslední květ v lukách
pod ostřím rádla…Miluji – proklínám! V jednom je obojí.
Proč? Nevím. Trýzním se – jen smrt mě vyhojí.
