Dodnes populární řecký filozof a historik Plútarchos (asi 50 – 120 n. l.) je v popisu životních zkušeností stále navýsost aktuální.
Jeho Hovory o lidském štěstí představují sice nevelký výbor z rozsáhlého celku Moralií, Plútarchových etických esejí, ale přesto nabízejí poučný a trefný pohled na život ve starověkém Řecku a Římu.
Už po přečtení několika stránek, lidem hledajícím dojde, že lidé starého Řecka byli naprosto, ale naprosto stejní jako lidé dneška. V lidském chování se za celá tisíciletí nic podstatného nezměnilo.
Výpisky:
„Kdo se horší a trápí, že není ‚horský lev, jenž silou se pyšní‘, a současně maltský psík vypiplávaný na klíně bohaté vdovy, je padlý na hlavu.“
Neboť jak pravil Hérodotos:
Nikdo přece není tak pošetilý,
aby si volil raději válku než mír;
neboť v míru pohřbívají synové otce,
kdežto za války otcové syny.
Ale bohům se asi zlíbilo, aby se tak stalo.“Platón přirovnal život ke hře v kostky – v něm musí člověk nejen dělat šťastné hody, nýbrž když je udělal, musí těch vrhů také správně užívat. Dělání hodů není ovšem v naší moci, ale to, co náhoda nebo osud dává, náležitě přijímat a každé věci vykazovat místo, na kterém by příslušná věc co nejvíce prospívala a věc nežádoucí co nejméně škodila těm, kterým se toho či onoho dostává, to záleží na nás, jsme‑li rozumní. Lidé neobratní a nerozumní ve způsobu života jsou jako lidé churavých těl, neschopní snášet jak vedro, tak i chladno:
štěstí je přivádí z míry, neštěstí skličuje, obojí je zneklidňuje, či spíše oni sami se zneklidňují v obém, a to neméně v takzvané
dobré pohodě. Theodóros, příjmením Neznaboh, říkal, že podává své nauky pravou rukou, ale jeho posluchači že je přijímají levou; a lidé nedosti vzdělaní přebírají osud, stavějící se jim na pravou stranu, často jaksi levičkou a vedou si neobratně. Zato lidé rozumní – tak jako včelám nejsladší med dodává mateřídouška, velmi trpká a suchá rostlina – často z věcí velmi nepříjemných čerpají pro sebe leccos příhodného a užitečného.
Aristippos... když ztratil krásný statek, otázal se jednoho z těch, kteří se notně tvářili, že cítí soustrast s jeho zármutkem a žalem:
„Není‑liž pravda, ty máš jenom jeden stateček, a mně zbývají ještě tři dvorce?“
A když on přisvědčil, řekl:
„Proč bych tedy neměl spíše já mít soustrast s tebou?“ Vždyť je přece pošetilé, abychom se trápili nad tím, co ztrácíme, a neradovali z toho, co nám zůstává uchováno, nýbrž jako malé děti, když jim někdo vezme jedinou z četných hraček,
zahazují i všechny ostatní a pláčí a křičí, tak abychom také my, když nám osud působí jedno nepohodlí, činili si i vše ostatní
neužitečným, naříkajíce a kormoutíce se.
„A co vlastně máme,“ řekl by někdo, „a co nemáme?“
Jeden má slávu, druhý dům, třetí šťastné manželství, čtvrtý dobrého přítele.
Když Antipatros z Tarsu před svou smrtí vypočítával dobra, kterých se mu dostalo, neopominul ani šťastnou plavbu, kterou vykonal z Kilikie do Athén. Nesmíme dokonce ani přezírat věci, které máme společně s jinými, nýbrž musíme přikládat nějakou cenu a být vděčni tomu, že žijeme, jsme zdrávi, vidíme sluneční světlo; že není válka, není vnitřní rozbroj, nýbrž i země poskytuje komukoli možnost bezpečného obdělávání i moře bezpečné plavby; že máme volnost i mluvit, i být činni, i mlčet, i užívat volného času.
Když Sókratés uslyšel, jak kdosi z jeho přátel praví, že je v městě draho vzal ho a dovedl ke krámům s moukou:
„Za obolos dvanáctina medimnu, lacino je v městě;“ potom k olivám:
„Za dva měďáky litr;“ potom ke krámům s obyčejným šatstvem: „Za deset drachem kus, lacino je v městě.“
I my tedy, kdykoli uslyšíme, jak druhý říká, že je naše postavení skrovné a hrozně bídné, když nejsme konzuly ani místodržiteli, můžeme říci:
„Skvělé je naše postavení a záviděníhodný náš život: nežebráme, nenosíme břemena, nevyděláváme si lichocením.“
Vždyť se také některé věci, o něž se lidé zasazují, spolu nesrovnávají, nýbrž od přirozenosti si spíše odporují. Například výcvik v řečnění a studium matematiky vyžaduje také volného času, kdežto veřejné hodnosti a přátelství s vladaři nelze získat bez činnosti a zaneprázdnění.
Avšak „víno a požívání masa činí tělo statným a silným, zato duši slabou“; a ustavičná péče o peníze a jejich hlídání rozmnožuje bohatství, jejich přezírání však a pohrdání jimi je velkou podporou na cestu k filozofii.
Ptolemaios, vysmívaje se jednomu učiteli pro nevědomost, otázal se ho, kdo byl otec Péleův; a onen řekl: „Až ty mi povíš, kdo
byl otec Lágův.“ Tento posměšek se dotýkal králova neurozeného původu, a všichni se nad ním pohoršili jako nad neslušným a nemístným.
Ale Ptolemaios řekl: „Není‑li královské výsměch snášet, není královské ani vysmívat se.“
...nejprve jsem viděl, jak působením hněvu lidé nejvíce pozbývají své osobnosti a mění tvářnost, barvu, chůzi i hlas, vrýval jsem si do nitra jakoby obraz té vášně, a přitom jsem se velice pohoršoval nad tím, že mě snad přátelé, žena a dcerky někdy vídají tak strašného a znetvořeného, jak mám netoliko divoký, neobvyklý vzhled, ale také vydávám hlas odporný a hrubý: právě
tak jsem to shledával i u druhých, svých známých, jak působením hněvu nejsou s to, aby uchovávali své obvyklé způsoby, svůj vzhled, svůj půvab mluvy, svou jímavost a přívětivost v osobním styku.
Nuže státník Gaius Gracchus, člověk povahy prudké a řečník značně náruživý, používal zvláště sestrojené píšťalky, s jakou lidé znalí hudby vedou ve stupnici pozvolna hlas nahoru nebo dolů;
s tou stával jeho sluha za ním, když řečnil, a udával mírný a lahodný tón, kterým brzdil jeho křik a hlas zbavoval příkrosti a podrážděnosti, jako u pastýřů...
Sókratés vzal kdysi s sebou z cvičiště Euthydéma, a tu se Xanthippé v hněvu přihrnula, vyspílala jim a nakonec převrhla stůl. Euthydémos se rozhorlil, vstal a odcházel, avšak Sókratés mu pravil:
„U tebe nedávno přiběhla ke stolu slepice a provedla totéž, ale my jsme se nad tím nepohoršili!“
Je totiž nutno přijímat přátele s vlídností, smíchem a laskavostí, a nikoli vraštit brvy, a tak nahánět těm, kdo přisluhují, děs a hrůzu.
Hněvu se nesmí popřávat místa ani v žertu (neboť zavádí do veselosti nepřátelství), ani při společném rozhovoru (neboť činí ze
záliby v mluvení hašteření), ani při souzení (neboť přikládá k moci zpupnost), ani při vyučování (neboť působí malomyslnost a odpor k vědám), ani ve štěstí (neboť zvětšuje závist), ani v neštěstí – neboť odklizuje soucit, když jsou lidé nevrlí a utkávají se s těmi, kdo mají s nimi útrpnost, tak jako Priamos praví:
„Kliďte se pryč, vy ničemná chásko! Což nemáte doma k nářkům příčiny dost, že mne jste soužiti přišli?“
Proto bylo velmi dobře pověděno:
„Nejíst do sytosti, horlivě pracovat a uchovat si símě je nejzdravější.“
Neboť nezřízenost v pohlavním obcování velice ochromuje schopnost těla, kterou se zpracovává potrava, a tak zvětšuje množství přebytků a přeplnění.
Co se týče tekutin, mělo by se mléka užívat ne jako nápoje, ale jako pokrmu, neboť má závažný a velmi výživný obsah. Stran vína lze říci to, co praví Eurípidés stran lásky:
Chci tě, ale jen s mírou, chci, nikdy mne neopouštěj!
Neboť je z nápojů nejprospěšnější, z léků nejlahodnější a z poživatin nejpříjemnější, jestliže se mu dostane správného ladění s vhodným časem spíše než správné směsi s vodou. Voda, a to nejen ta, která se míchá do vína, ale i ta, která se mezi míchaným vínem pije sama o sobě, činí míchané víno méně škodlivým. Má si tedy člověk zvykat za své každodenní životosprávy požívat dva či tři poháry vody: ty sílu vína zjemňují a tělo navykají pít vodu, aby ji, nastane‑li toho potřeba, necítilo jako něco cizího a neodmítalo.
Když se Zénón dověděl, že jedinou loď, která mu ještě zbývala, i s nákladem pohltilo moře, pravil: „Dobře činíš, Osude, že mě doháníš k nuznému pláštíku a filozofickému životu!“ A muž neomámený ješitností a nebláznící se po přízni davu by tuším nepohaněl osud, když by byl doháněn k pobytu na ostrově, nýbrž pochválil by jej za to, že ho zbavil ustavičného jalového potloukání, potulování a plahočení se po dalekých cestách, nebezpečí na moři i povyku na agoře a dává mu život ustálený, pokojný, nerušený, opravdu přirozený, ohraničiv jakoby kruhem míru nezbytných potřeb.
Menóna Thessalského, jenž si myslil, že je vědecky dostatečně vycepován a že podle známého Empedoklova výroku již k vrcholu moudrosti dospěl, otázal se Sókratés, co je ctnost. Když Menón směle a pohotově odpověděl, že je ctnost dítěte a starce, muže a ženy, vládce a prostého občana, pána a sluhy, řekl Sókratés:
„To je znamenité, žes vyplašil celý roj ctností, když jsi byl požádán o ctnost jedinou!“ Soudil z toho totiž docela správně, že ten člověk jmenoval mnoho ctností, neznaje žádnou.
Mezi mnoha jinými věcmi nikoli nejmenší překážkou pro získání přátelství je touha po velkém počtu přátel, tak jako láska prostopášných žen, poněvadž se oddávají často a mnoha mužům, nemůže ovládat první milence, když jsou zanedbáváni, a proto odpadávají...
Jako pak Zeuxis, když mu někteří vytýkali, že maluje pomalu, řekl:
„Přiznávám, že potřebuji na malování dlouhou dobu; však také maluji pro dlouhou dobu!“, tak je třeba přátelství a důvěrnost přijímat teprve po dlouhé zkoušce a pak je uchovávat.
Neboť nesmí se nic dát na Eurípidova slova:
Jen mírným přátelským svazkem by měl se člověk s člověkem sdružovat vždy, ne láskou, jež proniká duši až v dřeň, a volné by mělo být přátelské jho, by shodit se mohlo i napnouti víc, a tak přátelství podle potřeby jako lodní lano povolovat nebo přitahovat.
A spíše nám doporučuj ono pýthagorovské naučení „Nepodávat mnoha lidem pravici“, to jest nedělat si mnoho přátel a nemít zálibu v přátelství mnoha lidem společném, obecném a takovém, které leckdy za mnohých strastí přechází do stavu zcela opačného.
Nuže, který člověk je tak schopný trudů, proměn a rozmanitosti, aby se mohl připodobňovat četným lidem a s nimi vcházet v soulad, a nesmát se poučení Theognidovu:
Rozum chytrého polypa měj: ten podle své skály, na níž se usadí kdy, dovede zabarvit vzhled.
Proměny polypa nejdou přece do hloubky, dějí se toliko na povrchu, jenž při své pevnosti a řídkosti přijímá výrony z věcí, které jsou nablízku.
