Ženy, které se od Apollóna naučily věštit, byly nazývány Sibylly. Zdržovaly se hlavně v Malé Asii. Nejznámější byla erythrejská Sibylla Hérofilé. Ta se přestěhovala do Kúm v Itálii. Neméně proslulá byla Déifobé, dcera věštného boha Glauka, která sídlila v jeskyni u jezera Avernského.
Jedna z těchto Sibyll přišla do Říma a předstoupila před krále Tarquinia. Vypadala jako velmi stará, letitá žena, a nikdo ji neznal. Nesla s sebou devět knih. Prohlašovala o nich, že to jsou nesmírně vzácné knihy, že obsahují božské věštby a že by je ráda králi prodala.
Král se nejdříve zeptal, co by za ně chtěla. Stařena požadovala cenu neuvěřitelně vysokou. Sám král byl přesvědčen, že je to cena nesmírně přehnaná. I dal se do smíchu. Myslil si, že ta stařena je při svém požehnaném věku už dětinská a že tedy neví, co chce.
Nato postavila stařena před krále malý krb s ohněm a před vládcovýma očima tři z nabízených knih spálila. Pak se znovu zeptala krále, chce-li koupit zbývajících šest knih za tutéž cenu. Král se rozesmál na celé kolo a pravil: „Stařeno, stařeno, ty to asi nemáš v hlavě docela v pořádku. A není divu. Při tvém věku už člověk ztrácí zdravý rozum.“
Sotva král domluvil, stařena popadla další tři knihy a vhodila je opět do ohně. Přitom ani brvou nehnula a klidně se znovu otázala krále, zdali chce koupit zbývající tři knihy za stejnou cenu, jakou předtím žádala za všech devět knih.
Ale tentokrát se už král nedal do smíchu. Zvážněl a hluboce se zamyslil. Zmátl ho klid té stařeny a její neochvějná jistota a sebedůvěra. To jistě něco znamená. Proto už ani na okamžik neváhal a dal té stařeně zaplatit za poslední tři knihy tolik peněz, kolik zprvu žádala za všech devět.
Potom stařena odešla a nikdo ji už nikdy nespatřil.
Knihy byly s posvátnou úctou doneseny do sklepení Iovova chrámu na Capitoliu a tam pietně uloženy. Všechny ty knihy byly psány řecky a vskutku obsahovaly věštby. Nahlíželo se do nich při každé příležitosti.
Když později shořely, kněží pořídili novou sbírku věšteb a uložili ji do chrámu Apollónova na Palatiu.
Nad těmito věštbami bděl zvláštní kněžský sbor. Když pak hrozilo státu nějaké nebezpečí nebo došlo k velikým pohromám, přikázal senát nahlédnout do knih sibyllských. Z nich se pak národ dovídal, kterého boha mají vzývat o pomoc, jaké oběti přinášet a jaké slavnosti uspořádat.
Ale ty věštby byly psány řecky a skrze ně poznávali Římané řecké bohy. Proto se u Římanů šířilo uctívání řeckých božstev. První bůh, kterého si Římané nejdřív osvojili, byl právě Apollón. Proto i Římané často putovali do Delf.
Věštírny a věštci měli u Římanů ještě dlouho bezmeznou vážnost a úctu. Římané obdivovali řeckou vzdělanost i řecké báje a uctívání řeckých božstev u nich zdomácnělo.
Z knihy: Starověké báje a pověsti / Rudolf Mertlík / Svoboda, 1972
