Publius Vergilius Maro. Zpěvy pastýřské a rolnické nejobdivovanějšího básníka antiky i středověku

Publius Vergilius Maro

Publius Vergilius Maro (15.10. 70 př. n. l. v Andes u Mantovy – 21.9. 19 př. n. l. v Brindisi) byl jeden nejslavnějších římských básníků Augustovy doby, která často bývá označována jako zlatý věk římské literatury. Vergilia obdivoval i císař Augustus, který ho štědře finančně podporoval.

Své nejslavnější dílo Aeneis, vytvořil Vergilius na přání Augustovo a piloval ho jedenáct let.
Aeneis dosáhla po vydání obrovského ohlasu a byla všeobecně považována za vrcholné dílo. Vergilius se stal nejčtenějším autorem antické éry. Toto mínění převzalo i vzdělanci ve středověku, kteří ho řadili k nejobdivovanějším antickým autorům.

Díky své popularitě se stává i průvodce v Dantově Božské komedii.
V Dantové obsáhlé skladbě představuje Virgil rozum a moudrost, díky čemuž je dokonalým průvodcem v Pekle.
Tam ho nejen chrání, ale přepečlivě mu vysvětluje všechny funkce Inferna / Pekla. Občas, když má sám Virgil potíže něco vysvětlit, řekne Dantovi, aby počkal, protože ho nechce vyděsit. Dobře ví, že Dante je na něm zcela závislý. Je jeho jedinečný průvodce peklem i jeho myšlením.
Danteho Božská komedie pod gilotinou hloupé dehonestace a stupidní politické korektnosti

Bukolika, zpěvy pastýřské, jsou sbírka deseti nevelkých básní rázu idylického.
Největší z nich, třetí, má 111 veršů. Ale tyto básně nebyly hned vydány jako sbírka, nýbrž každá byla vydána zvlášť. Teprv později sestavil tu sbírku sám Vergilius a dle svědectví gramatika Servia ze IV. stol n. l. nazval ji Bukolika od řeckého slova búkolos, pastýř, búkolikos, pastýřský. Jsou to tedy podle tohoto názvu zpěvy pastýřské, carmina pastorum, jak praví básník sám v předposledním verši čtvrté knihy Georgik.
Každá jednotlivá báseň je v rukopisech označována názvem ekloga, tj. vybraná báseň (od řeckého eklegein, vybírat).
Bukolika byla složena v době od října r. 42 do října r. 39 př. n. l. a je zasazeno do idylické krajiny Arkádie.

Georgika (z řec. geórgos — rolník), zpěvy rolnické jsou básně ve čtyřech knihách.
Vergilius ji sepsal na podnět Maecenata, bohatého a vzdělaného římského rytíře, horlivě podporujícího literaturu. Pracoval o ní sedm roků, v letech 37/36–30/29 př. n. l. Poslední báseň dokončil v Neapoli, jak se dovídáme z posledních osmi veršů čtvrté knihy.

Obsah podává básník sám v prvních čtyřech verších prvé knihy:
V první knize čteme o osení, vzdělávání pole atd., v druhé o pěstování stromů, hlavně révy, v třetí o chovu dobytka, ve čtvrté o chování včel.
Některé důležité stránky života rolnického vynechal, např. zahradnictví. Chov některých zvířat. Podal jen výběr, který se hodil jeho účelu.

Georgika je báseň naučná, didaktická. Ale není to naučná báseň podobná školním příručkám dnešních odborných škol. Vergiliova Georgika není a nemá být takovou učebnicí, nýbrž ušlechtilou a krásnou básní, jejímž účelem není učit, nýbrž ducha čtenářova těšit, povznášet a zušlechťovat! Proto jejich sloh, jejich výrazy a celá mluva je co nejvíc básnická.

Vergilius neměl velké nadání, aby vymýšlel nové styly, v tom rozhodně není originální.
Musy ale daly ušlechtilé duši Vergiliově něžnost a půvab, jak praví Horatius v Satirách.
A tak, co z převzaté látky vytvořil, můžeme směle pokládat za práci samostatnou.

Umírá v přístavu Brindisi, když se vracel nemocný lodí do Říma. Před smrtí si přál, aby jeho sbírka Aeneis byla zničena, protože byla nedokončená. Na přímý zásah císaře byla zachována, redakčně upravena a vydána.

Z doslovu knihy. Otmar Vaňorný 1937

Výpisky: Překlad Otmar Vaňorný

Písně rolnické

Co žene osení ve zdárný růst, kdy vhodno je půdu
zorávat, Maecenate, kdy k jilmům vázati révu,
kterak chovati skot, jak chovat kozy a ovce,
jaké má znalosti míti, kdo šetrné včely chce chovat,
o tom zpívati počnu.
x
V lesích mlaďounký jilm hleď záhy si násilně ohnout
na kleč, až dostane tvar, jejž vidíme u křivých pluhů.
Dole je připjata voj, jež osm je střevíců dlouhá,
s náhlavím dvojího hřbetu a se dvěma po stranách prkny.
Jařmo je z lehké lípy a z vysokých buků jsou kleče,
jimiž běh spodního rádla se odzadu říditi může;
dřeva však pověs dřív nad krb a dej je tam vyzkoušet kouřem!
x
Jakmile po ránu Sol nás ovane šupotem koní,
na jihu Večer se rdí, když pozdní zažíhá světla.
Odtud počasí roční, byť obloha nejista byla,
můžeme bezpečně určit: čas žní, čas příhodný k setbě,
kdy jest vhodná chvíle, bys mořem se šalebným plavil,
nebo kdy s nákladem loď má na moře spuštěna býti,
aneb kdy v pravý čas máš v lesích káceti sosnu
x
Také, ač ještě je dešť, už z jistých znamení můžeš
předvídat sluneční záři a oblohu znova zas jasnou,
neboť viděti není, že slabě by zářily hvězdy,
ani, když vychází Luna, že světlem bratrovým svítí,
mráčky jak hebká vlna se nenesou po nebes báni,
ani jak křídla si svá pták ledňáček na teplé slunce
rozpíná, Thetidě milý, jak cuchá otýpku sena
rypákem nečistý vepř, z níž kusy pak po dvoře hází.
Mlha však snáší se níže a uléhá na polích dole,
sedí na střeše sůva, a čekajíc na západ slunce,
houká dlouhý čas své noční nadarmo nářky.
Vysoko v jasném vzduchu se zjeví najednou Nisus,
Skylla pak za rudý vlas svou pokutu snášeti musí.
Kdekoli lehounký vzduch svým prchavým protíná křídlem,
vtom již nepřítel zlý, pln krutosti, s velikým křikem
vzduchem stíhá ji Nisus. Když Nisus se do vzduchu vznese,
Skylla zas lehounký vzduch svým prchavým protíná křídlem.
x
Také pozoruj pilně, když mandlovník, po lesích hojný,
z jara se odívá v květy a sklání voňavé větve:
Jestliže plodů je víc, též obilí zdaří se dobře,
velký pak s velkým vedrem se také dostaví výmlat;
když se však rozbují listí a pod ním je nadbytek stínu,
mlat by pak marně tvůj klas, jen plevou bohatý, drtil
x
Velikán silné větve jak ramena na všecky strany
vzpíná a ohromnou, stinnou sám uprostřed korunu nese.
Ať se ti vinice tvá též nechýlí k západu slunce,
do rév nesázej lísky a neber šlahounů révy
s vršků, a stromů neroubuj ze špičky řezaným roubem.
Takto je milá jim zem!
x
Tak jsem pěstění rolí a dobytka, stromoví zpíval,
tenkrát, když velký Caesar až u hlubin Eufratu v dáli
metal ve válce blesky a národům zákony dával,
po jejich vlastním přání, a k Olympu cestu si razil.
Tenkrát Neapol luzná mě hostila, Vergilia,
když jsem v neslavné prázdni se honosil skládáním básni,
pastýřské zpíval písně a unášen smělostí mládí,
pod buku košatou klenbou jsem o tobě, Tityre, zpíval.

 

Zpěvy pastýřské

Před kým, bloude, to prcháš? – i bohové bydlili v lesích,
dlel tam i trojský Paris – nechť Pallas ve městech bydlí,
kterým základy dala – my nade vše milujme lesy.
x
Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba;
velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,
již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše,
nový již lidský rod nám posílá vysoké nebe.
Chraň jen, Lucino cudná, vždyť tvůj již panuje bratr,
chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě,
zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě.
x
Až pak dospěješ věkem a zralým mužem se staneš,
obchodník opustí tůň sám od sebe, nebude zboží
měnit už loď, vždyť každý kraj pak ponese všecko.
Motyk nebude zem již snášeti, vinice žabek,
také mohutný oráč už býkům odváže jařmo,
nebude učit se vlna, jak různými barvami šálit:
sám teď na pastvě beran své vlastní zamění rouno
za šafrán žlutavé barvy a za nach ladně se rdící,
jehňata od sebe sám, hned na pastvě, ošatí červec.
„Taková století přeďte!“ svým vřetenům pravily Parky,
svorně, vždyť osudu vůle se nijak nemůže změnit.
x
Jaký, jaký jen dar mám za takou píseň ti dáti?
Šustot jižního vánku mi nedělá takovou radost,
ani když vlny a příboj bičují pobřeží s třeskem
nebo když skalnatou strží se řítí bystřina horská.
x
Nejhezčí v lesích je jasan a v zahradách pinie zase,
topol na březích řek, však na horách vysokých jedle:
jestliže častěji přijdeš, ó sličný Lycide, ke mně,
jasan ti ustoupí v lesích a v zahradách pinie krásná.
x
Prameny obrostlé mechem a nad spánek jemnější trávo,
planiko zelených listů, jež řídkým stínem je kryješ,
ochraňte před letním žárem můj dobytek — vedra se blíží
žhoucí, již na pružné révě se nalévá pupenec bujný.
x
Povstaňme již, vždyť stín nám pěvcům na škodu bývá,
jalovec škodný má stín, též obilí škodny jsou stíny.
Jděte již, kozičky syté, jest večer, jděte již domů!“