Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díla. Dodnes se dochovaly jen zlomky, ale i v nich je cítit pronikavý talent, který ji učinil nesmrtelnou. Už tenkrát ovlivnila stovky starověkých autorů především v oblasti milostné lyriky a její sapfická strofa je známá dodnes. Sapfó skládala v aiolském nářečí řečtiny a psala především elegie a hymny.
Narodila se zřejmě kolem let 630 až 612 př.n.l. v rodině aristokrata.
Jak bylo tenkrát dobrýmn zvykem, provdala se už v dívčím věku za aristokrata na ostrově Lesbos. Ten byl v roce 604 př. n. l. vyhnán na Sicílii za své názory a ona ho následovala. Do Řecka se ale vrací bez manžela a není známo co se stalo. Sapho měla pravděpodobně z toho vztahu dceru Kleis, která dostala jméno po babičce. Zbytek života prožívá na ostrově Lesbos.
Ostrov Lesbos a Museion
Na ostrově Lesbos sdružuje kolem sebe aristokratické dívky v tzv. Museion. Zde se učilo tanci a umění v náboženském společenství, jež chránily Múzy a Charitky. Vysoce kultivované prostředí, které zde vládlo, si získalo prestiž už ve starověkém Řecku.
Pověsti o její údajné homosexualitě se zcela jistě zakládají na pravdě. Nebylo totiž tajemstvím, že udržování vztahu mezi mladíkem a vyzrálým mužem bylo ve starém Řecku běžné. Homosexualita nebyla spojována s zženštilostí, byla považována za jednu z variant sexuálního života a nebyla zavrhována ani homosexualita ženská. Vztahy, které v Museionu panovaly, rozhodně napomáhaly tomu, aby mnoho žen našlo v sobě zalíbení. Z těchto procítěných vztahů vznikaly básně založené na velmi otevřeném popisu krásy dívčího těla. Svým přítelkyním Sapfó také skládala svatební písně, v nichž vyjadřovala lítost nad odchodem z Museionu a nad odevzdáním se mužům a přizpůsobení se jejich hrubým mravům. I z nepatrných zbytků dalších básní je vidět, že Sapfó se také zamýšlela nad věčnými otázkami života a smrti, stářím, mládím a pomíjivosti světa.
Poslední zpráva o životě Sapfó pochází z básní zaslané bratru Charaxosovi. Ten obchodoval v Egyptě s vínem a tam se zamiloval do hetéry Dorichy. A právě tento poměr mu Sapfó kritizovala ve svých veršech.
Obdivovaná a církvi pronásledovaná
Tvorba Sapfó patří do tzv. sólové lyriky. Pro toto období je charakteristická závislost na pravidlech ústní (orální) poezie, ze které autoři čerpali náměty, větnou skladbu i literární pravidla.
Sapfó výrazně ovlivnila osobnosti jako byl Catullus, Ovidius, Horatius. Platón ji dokonce prohlásil za desátou můzu, ale katolická církev ji od počátku označila za děvku. Byly zničeny její svatební písně, milostné písně, epigramy i hymny oslavující její přítelkyně. Zbytek děl nařídil zničit papež Řehoř VII., jenž se mimo jíné zasloužil o zničení celé knihovny v Constantinopoli i v samotném Římě.
Přesto se se k ní hlásili i nadále básníci romantismu jako byli: Byron, F. G. Klopstock, J. Ch. F. Holderlin, F. Grillparzer, R. M. Rilke. Francouzská spisovatelka Madame de Stael napsala o Sapfó hru.
Jen fragmenty a jedna celá báseň
Z jejího díla se zachovaly jen fragmenty. Existuje pouze jedna báseň zachovaná v plném rozsahu, Modlitba k Afroditě. Je to proto, že básně se psaly na choulostivý papyrus a jejich uchování bylo vždy problematické. Dnes existuje mnoho překladů jejího díla a každý znalec vám řekne, že překládat Sapfó je problematické jak z důvodů neúplnosti textu, tak jazykových bariér, tak i pochopení vlastního myšlení, které bylo tak odlišné do dnešního. Proto se překlady od sebe často zásadně liší.
Její dílo vyšlo česky ve výboru Písně z Lesbu.
Sapfó: Atthidě
Já jsem tě milovala dávno, Atthido.
Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu,
když bylas malá; láska přišla však:
jak severáku van, jenž duby zachvěje,
když vpadne náhle do hor lesy pokrytých,
tak otřásl mou duší Erós, zuřivec,
syn Úranův a Gajin, sladce trpký tvor,
či spíše netvor, hrozný, stále vítězný…
Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným
se rozezpíval nocí - slavík lesbický -
a v bílé údy měkkým peplem halené,
se vtělovaly rytmy zpěvů panenských,
jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly,
my slavily jsme lásku Afrodítinu.
Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido!
Já milovala dávno krásnou duši tvou
i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů
se mísil do úderů mého barbita;
že jsi však tolik krásná, netušila jsem!
Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu,
žár pod koží se rozlil, potem zkalenou,
jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl,
mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic
a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal,
ni slovo nesplynulo na užaslé rty…To byla krásná noc, má sladká Atthido, když srpek Selénin se k lesům naklonil,
jak milence by hledal v sluji spícího,
a potom v dálce zašel, na svět padl stín
a nebe pokrylo se celé hvězdami …(z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz)
