Objeví-li čtenář v tomto fiktivním díle podobnost s osobami, které žijí a jež zná, je za takové srovnávání odpovědný jen a jen on sám. Protože si však autor stejnou měrou cení neuctivosti i ostrovtipu, ujišťuje o své upřímné sympatii každého čtenáře, který při čtení knížek takové vlastnosti projevuje. Píše v úvodu knihy Kejklíř Harry Thürk. No a já je snad projevila a ve Větrovovi spatřuji SoLŽEnicyna, ono to opravdu není až tak těžké uhodnout. 
V tomto článku uvedu zajímavé úryvky z knihy Harryho Thürka nazvané Kejklíř. Německý originál byl vydán v Berlíně v roce 1978. Český překlad u nás v roce 1980.

Ještě k postavám knihy pro lepší osvětlení uvedených úryvků.
Cathérine je americká občanka původem Francouzka, která vystudovala prestižní americký Harvard, obor ruský jazyk a literatura. Její profesor Sef Kartstein jí nabídnul práci v Moskvě, kde měla pro jakousi americkou nadaci pod krytím, že pracuje jako překladatelka pro obchodní firmu (neboť jinak by jí to zlí sověti neumožnili) pracovat jako fakticky takový „literární pasák“ spisovatele, do kterého své naděje vkládal Západ respektive USA. Tj. věděla, že dělá zakázanou činnost, že se dopouští ideologické diverze, ale tak nějak nepředpokládala, že ji zase pase přímo CIA.  Časem jí to došlo, ale bylo pozdě. Kartstein – její učitel, fakticky ideologický pracovník v CIA /ve smyslu, že jeho náplní práce byl ideologický boj/. Glenn Ward americký novinář, se kterým Cathérine v Moskvě začala chodit.

A nyní již úryvky, které jsou myslím více než vypovídající, poznámky v závorkách kurzívou jsou moje, tučné zvýraznění textu také:

I na to si Cathérine musela zvykat, že v Sovětském svazu je spousta literárních časopisů – nejen v Moskvě, ale i v Leningradu, v hlavních městech jednotlivých republik, ba dokonce i na Dálném východě – ve kterých se zpravidla objevovaly nejnovější práce spisovatelů. Takové časopisy často publikovaly i dlouhé romány, dřív než vyšly knižně. Je to stará tradice, která na jedné straně vychází vstříc požadavku čtenářů informovat se o nejnovějších literárních dílech, na druhé straně poskytuje autorům možnost kriticky se vyrovnat s námitkami, návrhy a podněty, které takový předběžný tisk vyvolává, a eventuálně provést užitečné korektury pro připravované knižní vydání. Člověk se jen divil, zejména když přijel ze Spojených států, jak čtenáři literární časopisy hltají. Brzy po tom, co se Cathérine trochu hlouběji seznámila se sovětským literárním děním, začala se zamýšlet nad tím, v jaké jsou autoři této země výhodě: jejich práce čtou milióny lidí. A ty masové publikace, které v západních zemích tvoří zvláštní odrůdu paliteratury, jež má potřebu četby udržovat na nízké úrovni, tu chybí zcela. Ta podivná směs společenských klepů, sexu, kriminality a lasvegaské romantiky, jež je vším jiným než literaturou a která skoro ve všech těchto státech tvoří větší díl toho, co se vůbec čte, tady není k vidění, nemá žádnou sovětskou variantu. Ať už toho člověk lituje nebo ne – určitě to vede k tomu, že lidé žijí v neustálém styku s literaturou, neustále se jí zabývají. Dokonce i kriminální romány tu mají jinou kvalitu, berou zločin vážně, zkoumají jeho příčiny a čisté prvky napětí odsouvají do pozadí.

Ačkoliv toto všecko věděla, už když se chystala do Moskvy, přece jen jí scházela přímá zkušenost, prožitek sovětské skutečnosti. A zjistila – a trochu ji to udivilo – že její doktorská práce by asi vyzněla docela jinak, kdyby tu zkušenost byla mohla získat předtím, než ji začala psát. Současně ji napadlo, jak by na to asi reagovali na Harvardu. Zaujaté předsudky lidí, kteří se ve Spojených státech na Sovětský svaz specializovali, se dají jen velmi těžko sladit se společenskou praxí, s níž se tu setkávám, řekla si.

(…)

Sef Kartstein si bude mnout ruce, pomyslela si Cathérine, když mu psala. Ještě v New Yorku jí řekl: „Kdybychom měli možnost vysvětlit lidem, jako je Větrov, že každou, i tu sebenepatrnější nespravedlnost, kterou někdo utrpí, musí bezpodmínečně zevšeobecnit a obvinit z ní systém, charakterizovat ji jako neoddělitelnou součást režimu – tak bychom měli vyhráno!“

(…)

A znovu a znovu se tak (Větrov) setkával s lidmi, kteří se považovali za jakousi elitu. Využívali sice všech výhod, které jim socialistický stát nabízel, ale po očku přitom pokukovali po kariérách, jaké je možné udělat právě jen v buržoazním systému. Jen a jen sami sebe považovali za povolané a schopné rozhodovat o všech důležitých věcech státní politiky, a nezřídka si libovali v představě, že jen oni mají patent na rozum.

(…)

(Větrov) Děvče se k němu obrátilo zády. Ranním vlakem odjede domů, aby to čert vzal! A já si sednu k psacímu stolu. Budu pracovat. Postarám se, aby se svět dozvěděl o člověku (o něm), který má v této zemi odvahu hrát si na berana na kolejích. Ne, tenhle beran vlak nezastaví, buďme střízliví. Ale mezi vlakovým personálem natropí zmatek. To postačí. A jednoho dne bude užívat odměny, která takovému odvážnému beranovi přísluší. V Moskvě? Větrov se usmál. Nedělej si iluze Ignate Izaakoviči! Nemůžeš přece už počítat s tím, že tuhle zemi někdo přinutí vzdát se zásad, podle kterých si vládne. (Bohužel přinutil a je nutné přijít na to, JAK?, SoLŽEnicyn byl jen jedním z takových nástrojů, které se proměnily v neustále kapající kapky…) Lid už se od moci vytlačit nedá. (Bohužel dal!) Lid! Ti potem čpící tvorové, kteří se v neděli oblékají do svých nejlepších šatů a vyvádějí děti do lidových parků. Ta kalná šedivá masa, která nedůvěřivě větří, když jí člověk navrhne, že chce zlepšit socialismus, a hned se ptá: „Pro koho?“ Ať ji vezme čert! I s jejími rudými prapory a obrazy Lenina, s májovými oslavami a písněmi o hrdinech, s údernickými brigádami a pracovními prémiemi! „Duchovní elita“ je mi užitečná, to je nepochybné. Jen ať ti fantastové pěkně foukají do ohníčku! A lid? Klíček k spokojenosti člověka není pocit, že je spjatý s vlastí nebo s lidem. (V tom se právě on a lidé jako on velice mýlí, je to přesně naopak!) Do příběhu se lid hodí, to ano, jako objekt pro povídky, dá se použít jako materiál pro romány. Zbytek je obchod: spokojenost závisí jen a jen na výši vlastního bankovního konta. Na ničem jiném. Slzy pro vlast? Ty člověk roní jen pro reportéry a fotografy. Zvyšuje to obrat.

(…)

Pobyt v Rusku Glenna změnil. Zbystřil jeho cit pro ryzí a falešné hodnoty. Říkává, že tu nově objevil „prosté sloupy, na kterých spočívá lidská existence“. A poprvé s děsivou jasností objevil celé dilema svého povolání. Svobodu tisku jako frašku a právo na svobodné vyjadřování názorů jako klamnou představu, protože se realizuje jen v osobním rozhovoru s lidmi stejného smýšlení.

Cathérine si vzpomněla, jak ji na svatodušní pondělí vzal do kostela svatého Mikuláše, do malé, slohově půvabné stavby, kde se tradičně konají slavnostní bohoslužby ortodoxních věřících. Ward o tom chtěl napsat náladový sloupek. Protože byli cizinci, směli projít uzávěrou, kterou tam tvořili členové Komsomolu. Stali se svědky nejpodivnějších a zároveň nejpříznačnějších scén, na jaké člověk vůbec může pomyslet. Začalo to tím, že několik desítek mladých lidí v džínách, kteří přišli z koupaliště nedaleko kostela, prudce protestovalo, protože nebyli vpuštěni. Když se Cathérine zeptala jednoho z komsomolců v kordónu, proč tam ty mladé lidi nepustí, odpověděl jí:

„Protože staří občané potřebují bohoslužby víc; kdyby se na ně nedostalo místo, moc by je to mrzelo. Ti mladí v džínách přišli spíš ze zvědavosti – chtějí si na magneťáky nahrát kostelní zpěvy. Kostel je malý, a tak je nutné postarat se o spravedlnost: staří ať mají své bohoslužby, zvědavci jim musí dát přednost. Na to tady dohlížíme.“

Ward se usmál, ale neřekl nic.

V průběhu bohoslužby se několik fotografů tlačilo kolem oltáře a zblízka zaměřovalo své elektronické blesky na obličej kněze. Lidé tiše mručeli. Když jeden z fotografů šplhal na okenní římsu a shodil přitom křtitelnici posázenou drahými kameny, takže se řinčivě kutálela ke knězi, několik starších věřících se zdvihlo a vyhodilo rušitele z kostela.

Později, když Cathérine s Glennem seděli na nábřeží Moskvy na lavičce a hřáli se na mírném jarním slunci, zeptala se ho: „Co o těch bohoslužbách napíšeš?“

„Nic,“ odpověděl zamračeně. „Kdybych napsal pravdu, okamžitě by mi dali na záda nálepku, že sympatizuju s komunismem. A měl bych po zaměstnání. Lhát nechci, a tak raději budu mlčet. Lhaní už obstarají ostatní. Za několik dnů se dočteš: Náboženská svoboda v Sovětském svazu potlačována! Kordóny komsomolců brání věřícím ve vstupu do kostela! Zahraniční korespondenti ztýráni při bohoslužbách!“

Stalo se, jak předpověděl, a Cathérine tenkrát rázem poznala konflikt, do jakého se dostává poctivý novinář, kterého poslali do Moskvy. Když o tom hovořila s Wardem, jen pokrčil rameny.

„Takzvaný obraz Ruska, Cathérine, se u nás dělá v centrech výroby veřejného mínění. Korespondent v Moskvě má jen za úkol ilustrovat ten předem vyrobený obrázek vhodnými příspěvky, prostě mu dodávat autenticitu. – Když se na nás podíváš zblízka, uvidíš jaksepatří ubohé postavy!“ (Obrazy se mění, ale princip zůstává…)

(…)

(Kartstein) „Jenomže – my jsme si usmysleli, že z něj (z Větrova) uděláme nového Tolstého, velkého myslitele, který pokračuje v tradici Dostojevského. Uděláme z něj svědomí Ruska – jestli nám vydrží! Dáme jeho hlasu takovou sílu, že nikoho ani nenapadne, že v té ubohé zemi by snad mohl být ještě nějaký jiný spisovatel!“ (A pravda a láska pak jistě zvítězí…)

(…)

(Kartstein) V Mnichově vůbec bude nutné leccos připravit. Pohovořit si s lidmi ze Svobodné Evropy, s několika nakladateli, také budu muset navštívit dva nebo tři reprezentativní literáty, vylíčit jim Větrovův případ, upozornit je na něho, možná si je i zavázat.

Musí se jim naočkovat pocit, že v té daleké Moskvě, v komunistickém chladu a útlaku, sedí opravdový humanista, veliký muž tvrdě stíhaný osudem, ale přesto plný odvahy a víry, a tento člověk že se snaží hlásat světu své poselství – tak se tedy za něho postavte! Mluvte o něm, pište, ano – používejte ho jako vizitku vlastního svobodného smýšlení! – Hlasitě se zasmál.

Cathérine k němu udiveně obrátila tvář. „Co vás tak pobavilo?“

„Život, mé dítě!“ Nepřestával se smát. Představil si, jak bude za několik dnů mluvit s Bortingerem. Bydlí kdesi na severu, asi u Rýna. Je to jeden z lidí, kterého si v téhle zemi váží – i když tu raději čtou Agathu Christie než jeho. Ale to je jedno, protože mladí adepti umění hltají jeho slova, říkají o něm, že je jedním z posledních velikých kritických realistů. Asi mají pravdu. Je trochu nábožensky trefený. A místy poněkud šroubovaný. Jezdí si na vlastní zodpovědnost do Moskvy a baví se tam s básníky! Jeho knihy mají v Sovětském svazu dosti vysoké náklady.

Akceptujeme tě jako bystrého kritika kapitalistického systému, milý Bortingere. Máš báječnou pozici! Sověti tě uznávají jako buržoazního humanistu. Jak se jim asi protáhnou obličeje, až ten velký buržoazní humanista, ten usmiřovatel dvou světů, který se doma tak zastává levice, najednou bude žádat svobodu pro velkého kritika sovětského režimu? Svobodu pro Větrova! „Ano,“ řekl stále ještě s úsměvem, „málokdy jsem se cítil tak dobře jako tady, děvče milé! Radujme se z nádherné přírody! V žaludku máme knedlíky a kyselé zelí, cítíme se sytí a spokojení, kolem nás je sníh, hory, jedle a pocinkávání zvonků, a to všecko člověka ukolébává, takže se skoro cítí jako postava z poslední vánoční povídky Pearl Buckové! Zrovna tak sentimentální je to!“

„Chvála triviality?“

Kartstein chvilku přemýšlel, potom se na Cathérine podíval. Jeho obličej byl vážný. Nebylo v něm už ani stopy po veselí, které z něho ještě před několika vteřinami vyzařovalo.

„Jsi inteligentní tvor, má milá,“ řekl tichým hlasem. „Miluješ literaturu. Vlastně je ti jasné, že u nás doma se čím dál víc musíme zříkat toho, čemu se s dobrým svědomím dá říkat literatura – když má zobrazit a ozřejmit naši skutečnost. Proč asi?“

„Protože se bojíme výsledku,“ odpověděla. „Proto uctíváme trivialitu. Umožňuje nám snášet realitu. Polykáme ji jako docela obyčejnou drogu – ať už nám ji podávají vznešení pokrytci anebo otrhaní hippies.“

„Na to jsi přišla v Moskvě?“ Váhala. Nakonec se zeptala: „Jakou odpověď ode mne čekáte, Sefe? Mám se vám přiznat, že když tak sedím ve svém hotelu v Moskvě, sama v pokoji, tak pokaždé, když venku na chodbě zazní smích uklízeček, padne na mne tísnivý pocit slabosti? Nebo když jdu parkem Gorkého, je slunečné nedělní ráno, dívám se na staré lidi, jak posedávají na lavičkách s novinami v rukou, a na trávnících hlučně dovádějí děti? Nebo když vidím párek milenců, jak ruku v ruce rozpustile utíkají ke kiosku, kde se prodávají nápoje? Anebo když sedím ve Velkém divadle, Plisecká tančí labuť a vedle mne sedí muž, na kterém je vidět, že normálně nechodí v elegantním obleku. Má nešikovně uvázanou kravatu, a když se na něho člověk podívá zblízka, vidí, že má obličej zbrázděný počasím; sedí strnule, protože umění Plisecké ho strhuje. Nadaný autor by o jeho obličeji mohl napsat román; říká všecko, co velká a silná Amerika buď neví, nebo už dávno zapomněla.“

(…)

Zde malá vložka, tematický úryvek mimo jejich pořadí v knize: (Glenn) „Ještě chvilku jsem na večírku posedával, a potom jsem po anglicku zmizel. Přes nebezpečí, které je s tím v dnešním New Yorku spojeno, jsem putoval po nočních ulicích. Nestalo se mi nic, jen mne čtyřikrát zadržely policejní hlídky a ohmataly, jestli u sebe nemám zbraň, a bylo ráno.“

(…)

„Cathérine,“ spustil Kartstein vážně, „ty přece víš, že v literatuře žádné definitivní, neodvolatelné hodnocení neexistuje. Všecko, co říkáme, je subjektivní. I to, co ti teď říkám já. Objevili jsme kuriozitu – antikomunistu, který to v Moskvě dotáhl na spisovatele. To mu dodává význam v politické oblasti – ať už si jeden nebo druhý z nás myslí o jeho schopnostech, co chce. A my jsme povinni přisvojit si ho, protože je to duch našeho ducha. Literatura je vždycky politikum – jen idioti si dají namluvit, že není. A protože idioty nejsme, využíváme tohoto politika, milé dítě. Co se ale týká literárního zařazení toho člověka – nikdy se nebudu pokoušet nakukat ti, že v něm vidím druhého Lva Tolstého, novodobého Dostojevského nebo něco podobného. Postarám se však o to, aby všichni neomylní koryfejové, kteří se dají zkorumpovat, ho postavili někam poblíž Tolstého a Dostojevského. A po tobě přece nechci, abys tomu věřila – chci jen to, abys při své práci podle toho postupovala. Čím toho autora usadíme svou interpretací blíž k duchovnímu dědictví klasických ruských humanistů, tím déle bude moci dělat, co dělá teď, a tím větší ohlas to bude mít. To je účel, kterému podřizujeme určité prostředky. Mohu počítat s tím, že to chápeš?“

Zasmála se. „Větrov jako pokračovatel ruské humanistické literatury devatenáctého století, to neslyším poprvé. Jenom – bojím se, že člověk, který se alespoň trochu vyzná v literatuře, to bude považovat za vtip!“

„Mýlíš se,“ upozornil ji Kartstein. Vzal ji za ruku a pokračovali v cestě. „Psát literaturu je jedna věc, vykládat ji druhá, milé dítě. Dnes máme v rukou všecky prostředky k tomu, abychom lidem namluvili každý nesmysl. Děláme to v reklamě zboží hromadné výroby. Právě tak dobře a s podobným úspěchem se to dá dělat i v našem oboru.“ (Nebo třeba ve zdravotnictví…)

„A vy si myslíte, že se nenajde nikdo, kdo by na ten nesmysl ukázal prstem?“

„Ale ovšem!“ zašklebil se Kartstein. „Ale důležitý je jen ten hlas, který je slyšet, mé dítě. Když ve dvou stech novinách a stovce časopisů, ve stovce rozhlasových pořadů a ve dvou tuctech televizních pořadů toho Větrova vychválíme jako dědice velkých ruských klasiků, kterého sovětský režim utlačuje, tak se tím dědicem v hlavách miliónů lidí také stane. Protože kvantitou reklamy umlčíme kvalitu těch několika ohlasů, které vysloví opačný názor. Ostatně i tvůj, kdybys měla být mezi nimi!“

Podívala se na něho zamyšleně.

„Skutečně to uděláme?“

„My z toho člověka uděláme obra, mé dítě – všemi prostředky, které máme k dispozici.“

Zmlkla. Opravdu, řekla si, tady je každá myšlenka na literární hodnocení zbytečná – spíš jen ruší. Tady jde o politickou kampaň. (o řízení…) Jak že to bylo? Ta největší lež často má nejlepší vyhlídku, že se jí uvěří! Hlasitě to zopakovala a zeptala se Kartsteina: „Čí je to výrok? Zapomněla jsem…“

„Doktora Goebbelse,“ zavrčel Kartstein. „Nebo někoho od americké námořní pěchoty.“

(…)

Cathérine po návratu do New Yorku našla v bytě, kde žila se spolubydlící, hippíka: K večeru se zvedla, šla do kuchyně a zjistila, že už tam není nic k jídlu. Zašla do nejbližšího supermarketu a přinesla plný sáček potravin. Zachariáš z toho snědl dobrou polovinu, zatímco ona mu naslouchala: snažil se ji přesvědčit, aby se sexuálně osvobodila, má-li se z ní konečně stát člověk revoluce.

Kdo, proboha svatého, nasadil těm klukům do hlavy takové nesmysly? Kdo jim vsugeroval, že mají chodit v uválených hadrech, že se nemají mýt a mají si nechávat růst pořád delší a delší vlasy? Ať to byl, kdo chtěl, podařilo se mu stvořit báječného strašáka měšťáků, který kudy chodí, tudy huláká něco o komunismu a aranžuje světovou revoluci jako happening za asistence nahatých děvek. (A co kdo tvoří dnes, z nás?)

Zde k dispozici video o SoLŽEnicynovi:

Autor Harry Thürk napsal ještě jednu velmi zajímavou knihu, kterou jsem četla, pod názvem Amok (rok 1975, překlad do CZ 1977) o Indonésii v roce 1965, jak tam se vypořádali s komunisty…
A to bylo v roce 1965 tedy jen tři roky před pokusem o převrat u nás, ovšem tam se jim to povedlo, následky byly strašné.

Zdroj textu: KOB Forum
Děkujeme Ireně za kvalitní text a velmi zajímavé souvislosti!