Solženicyn byl nejznámějším vězněm Stalinových gulagů. 27. července 1945 byl kvůli kritice Lenina odsouzen a poslán do gulagu. Po osmi letech vězení byl v roce 1953 propuštěn ze zdravotních důvodů (rakovinu se podařilo vyléčit), ale další tři roky strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
Po rehabilitaci v roce 1957 učil a věnoval se literární práci. V listopadu 1962 byla otištěna jeho povídka Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. První umělecké dílo z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikované v SSSR obletělo celý svět a Solženicynovi zajistilo slávu.
Od roku 1974 žil v emigraci v Kanadě, ale nakonec se vrátil do Ruska, kde zemřel v roce 2007.
Rok před smrtí (2006) poskytl Solženicyn velký rozhovor Spiegelu. Výtah z rozhovoru objasňuje mnoho událostí, které se dějí dnes.
Zdroj: http://www.spiegel.de/international/world/spiegel-interview-with-alexander-solzhenitsyn-i-am-not-afraid-of-death-a-496211.html
Výpisky z rozhovoru:
Kdybychom se všichni mohli střízlivě podívat na historii, nemohla by nadále existovat ani nostalgie po bývalých časech, ať už v Rusku nebo v bývalých socialistických zemích, ani by bývalé země východní Evropy nemohly vidět historické Rusko jako zdroj svého neštěstí.
xxx
Člověk by neměl připisovat zlé skutky jednotlivých vůdců nebo politických režimů "vrozeným vadám" ruského lidu a jejich země.
xxx
Časopis Spiegel:
Rusko se ale často ocitá osamoceno. V poslední době (r.2003) se vztahy mezi západem a Ruskem opět ochlazují, to včetně vztahů rusko-evropských. Co je toho důvodem? Jaké potíže má západ při chápání moderního Ruska?Solženicyn:
Mohl bych vyjmenovat mnoho důvodů, ale ty nejzajímavější jsou ty psychologické příčiny, tedy střet iluzorních nadějí s realitou.
To se stalo v Rusku i na západě.
Když jsem se v r.1994 vrátil do Ruska, byly západní země a jejich vlády prakticky uctívány, byť je pravda, že to často bylo způsobeno nikoliv znalostí a vědomým rozhodnutím, jako spíš znechucením z minulého bolševického režimu a jeho proti-západní propagandy.
Tato nálada se ale začala podstatně měnit po krutém bombardování Srbska.
Je poctivé říct, že toto bombardování hluboce zasáhlo a šokovalo pocity všech vrstev ruské společnosti. Situace se pak stala ještě horší, když NATO začalo rozšiřovat svůj vliv na východ, do bývalých zemí východního bloku.
Toto bylo obzvláště bolestné v případě Ukrajiny, země, jejíž blízkost Rusku je definována doslova miliony rodinných vazeb mezi našimi národy, příbuznými žijícími na různých stranách státní hranice. Tyto rodiny mohly být roztrženy novou dělící čarou, hranicí vojenských bloků.
Takže vnímání západu jako většinou "rytíře demokracie" bylo nahrazeno zklamáním, že pragmatismus, často cynický a sobecký, tvoří skutečné jádro politiky západních zemí.
Pro mnoho Rusů bylo toto obrovskou deziluzí, přímo drcením ideálů.
Ve stejné době se západ těšil z vítězství ve studené válce a z trvání 15 let dlouhé anarchie v Rusku, za vlád Gorbačova a Jelcina. Bylo snadné si zvyknout na myšlenku, že Rusko, které se v tomto čase stalo téměř zemí třetího světa, tak zůstane navždy.
Když pak Rusko začalo získávat svou někdejší hospodářskou i státní sílu částečně zpět, reagoval západ na tuto změnu - možná podvědomě, dle někdejších obav - panikou./ Pozn.: O vstupu Gruzie, Ukrajiny a dalších zemí do NATO mluvil G. W. Bush ml., v r. 2006 ho ale odmítlo Německo ústy A. Merkelové, pro možnou konfrontaci se zájmy Ruska, jako příliš agresivní postup. /
