Projev Seattla. Známý text o barbarské nadvládě jedné ideologie, o otroctví a mizející svobodě

Projev Seattla

Existují texty natolik nadčasové, že je nutné zachování dalším generacím, aby se vyhnuli chybám našich předků, založenými na psychopatickému chování mnoha lidi v rámci kolektivní stupidity. Tento, do velké míry fiktivní projev, je přisuzován ve svém názvu indiánskému náčelniku, jenž žil v letech (1780–7.6. 1866) a jmenoval se Seattle nebo také Sealth, Seathl nebo See-ahth.

Seattle byl náčelníkem Sukvamišů a Duwamišů, dvou indiánských kmenů patřících k národu Pobřežních Sališů a ve své době důležitý a uznávaný řečník, jehož hlas se údajně nesl z jeho tábora do hotelu Stevens v First a Marion na vzdálenost 1,2 km. Jeho blízký osobní vztah s Davidem Swinsonem Maynardem přispěl k relativně úspěšným mírovým vztahům mezi Indiány a novými osadniky.
Seattle nebyl ochoten vést svůj kmen do nařízené rezervace, protože míchání dvou kmenů Duwamishe a Snohomish by pravděpodobně vedlo ke krveprolití. Maynard přesvědčil vládu, že je nutné umožnit Seattlu přestěhovat se do domu svého otce na Agate Passage, 'Old Man House' nebo Tsu-suc-cub. Seattle často navštěvoval město, které nakonec bylo po něm pojmenované.
Jeho známou fotografii pořídil E. M. Sammis v roce 1865. Nakonec zemřel 7. června 1866 v rezervaci Suquamish v Port Madison ve Washingtonu ve věku 80 let.


PROJEV, který velmi výstižně charakterizuje genocidní porobu původního obyvatelstva v celé Americe.

Podivné nebe, které po staletí roní slzy soucitu nad mým lidem a které se nám zdá neměnné a věčné, se může změnit. Dnešek je spravedlivý. Zítra může být zataženo mraky. Má slova jsou jako hvězdy, které se nikdy nemění. Ať už Seattle říká cokoli, velký náčelník ve Washingtonu se na to může spolehnout se stejnou jistotou jako na návrat slunce nebo ročních období. Bílý náčelník říká, že Velký náčelník ve Washingtonu nám posílá pozdravy přátelství a dobré vůle. Je to od něj milé, protože víme, že naše přátelství na oplátku příliš nepotřebuje. Jeho lid je početný. Jsou jako tráva, která pokrývá rozlehlé prérie. Mých lidí je málo. Podobají se roztroušeným stromům na bouří zmítané pláni. Velký, a předpokládám, že dobrý, Bílý náčelník nám posílá zprávu, že si přeje koupit naši půdu, ale je ochoten nám dopřát dost na to, abychom mohli pohodlně žít. Zdá se to být vskutku spravedlivé, ba dokonce velkorysé, neboť Rudý muž už nemá práva, která by musel respektovat, a nabídka může být i moudrá, protože už nepotřebujeme rozsáhlou zemi.

Bývaly doby, kdy náš lid pokrýval zemi, jako vlny větrem rozbouřeného moře pokrývají jeho mušlemi dlážděné dno, ale ta doba už dávno pominula s velikostí kmenů, které jsou dnes už jen truchlivou vzpomínkou. Nebudu se zabývat naším předčasným zánikem, nebudu nad ním truchlit a nebudu svým bledým bratrům vyčítat, že ho uspíšili, protože i my jsme si za to možná mohli sami.
Mládí je impulzivní. Když se naši mladíci rozzlobí pro nějakou skutečnou či vymyšlenou křivdu a znetvoří si tvář černou barvou, značí to, že mají černá srdce a že jsou často krutí a neúprosní a naši starci a stařeny je nedokážou zkrotit. Tak tomu bylo vždycky. Tak tomu bylo, když bílý muž začal naše předky tlačit stále více na západ. Doufejme však, že se nepřátelství mezi námi už nikdy nevrátí. Mohli bychom totiž všechno ztratit a nic získat. Mladí muži považují pomstu za zisk i za cenu vlastního života, ale staří muži, kteří v době války zůstávají doma, a matky, které mají syny, o něž mohou přijít, to vědí lépe.

Náš dobrý otec ve Washingtonu - neboť předpokládám, že je nyní naším otcem stejně jako vaším, protože král Jiří posunul své hranice dále na sever - náš velký a dobrý otec, jak říkám, nám posílá zprávu, že pokud budeme dělat, co si přeje, ochrání nás. Jeho stateční bojovníci nám budou tvořit pevnou hradbu a jeho úžasné válečné lodě zaplní naše přístavy, takže naši odvěcí nepřátelé daleko na severu - Haidové a Cimšiové - přestanou nahánět strach našim ženám, dětem a starcům. Pak bude ve skutečnosti naším otcem a my jeho dětmi. Ale může se to někdy stát? Váš Bůh není naším Bohem! Váš Bůh miluje váš lid a nenávidí můj! Láskyplně skládá své silné ochranné paže kolem bledé tváře a vede ji za ruku, jako otec vede malého syna. Své rudé děti však opustil, pokud jsou skutečně jeho. Zdá se, že náš Bůh, Velký Duch, opustil i nás. Váš Bůh činí váš lid den ode dne silnějším. Brzy zaplní celou zemi. Náš lid odplouvá jako rychle ustupující příliv, který se už nikdy nevrátí. Bůh bílého muže nemůže náš lid milovat, jinak by ho chránil. Zdá se, že jsou sirotky, kteří nemohou nikde hledat pomoc. Jak tedy můžeme být bratry? Jak se může váš Bůh stát naším Bohem a obnovit náš blahobyt a probudit v nás sny o návratu velikosti? Máme-li společného nebeského Otce, musí být částečný, neboť přišel ke svým bledým dětem. My jsme ho nikdy neviděli. Dal vám zákony, ale pro své rudé děti, jejichž hemžící se zástupy kdysi zaplnily tento rozlehlý kontinent jako hvězdy nebeskou klenbu, neměl ani slovo. Ne, jsme dvě odlišné rasy s odlišným původem a odlišným osudem. Máme jen málo společného.
Pro nás je popel našich předků posvátný a místo jejich odpočinku je posvátnou půdou. Vy putujete daleko od hrobů svých předků a zdánlivě bez lítosti. Vaše náboženství bylo napsáno na kamenné desky železným prstem vašeho Boha, abyste nemohli zapomenout. Rudý člověk to nikdy nemohl pochopit ani si to zapamatovat. Naše náboženství jsou tradice našich předků - sny našich starců, které jim ve slavnostních nočních hodinách předával Velký duch; a vize našich sachémů a je zapsáno v srdcích našeho lidu.

Tvoji mrtví tě přestanou milovat a přestanou milovat zemi, kde se narodili, jakmile překročí bránu hrobu a odejdou za hvězdy. Brzy se na ně zapomene a už se nikdy nevrátí. Naši mrtví nikdy nezapomenou na tento krásný svět, který jim dal bytí. Stále milují jeho zelená údolí, šumící řeky, nádherné hory, zapadlá údolí a zelení lemovaná jezera a zátoky a stále v něžné lásce touží po osamělých živých srdcích a často se vracejí ze šťastného loviště, aby je navštívili, vedli, utěšovali a utěšovali.

Den a noc nemohou přebývat společně. Rudý člověk vždy utíkal před blížícím se bílým mužem, jako ranní mlha před ranním sluncem. Váš návrh se však zdá být spravedlivý a myslím, že ho můj lid přijme a odejde do rezervace, kterou mu nabízíte. Pak budeme žít odděleně v míru, neboť slova Velkého bílého náčelníka se zdají být slovy přírody promlouvajícími k mému lidu z husté tmy.

Nezáleží na tom, kde strávíme zbytek svých dnů. Nebude jich mnoho. Indiánská noc slibuje být temná. Nad jeho obzorem se nevznáší jediná hvězda naděje. V dálce sténají smutné větry. Zdá se, že chmurný osud je Rudému muži v patách a kdekoli uslyší blížící se kroky svého padlého ničitele a pevně se připraví na svou zkázu, stejně jako zraněná laň, která slyší blížící se kroky lovce.

Ještě několik měsíců, ještě několik zim a nezůstane ani jeden z potomků mocných zástupů, které se kdysi pohybovaly po této širé zemi nebo žily ve šťastných domovech pod ochranou Velkého ducha, aby truchlil nad hroby lidu, který byl kdysi mocnější a nadějnější než ten váš. Ale proč bych měl truchlit nad předčasným osudem svého lidu? Kmen následuje kmen a národ následuje národ jako mořské vlny. Takový je řád přírody a lítost je zbytečná. Čas vašeho rozpadu je možná vzdálený, ale určitě přijde, protože ani Bílý muž, jehož Bůh s ním chodil a rozmlouval jako přítel s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Možná jsme přece jen bratři. Uvidíme.

Budeme o tvém návrhu uvažovat, a až se rozhodneme, dáme ti vědět. Pokud bychom ji však přijali, stanovuji zde a nyní tuto podmínku: Nebude nám odepřena výsada kdykoli bez obtěžování navštívit hroby našich předků, přátel a dětí. Každý kousek této půdy je v očích mého lidu posvátný. Každá stráň, každé údolí, každá rovina a háj byly posvěceny nějakou smutnou nebo šťastnou událostí v dobách dávno minulých. Dokonce i skály, které se zdají být němé a mrtvé, jak se na slunci tetelí podél tichého pobřeží, se chvějí vzpomínkami na pohnuté události spojené s životy mého lidu, a samotný prach, na němž nyní stojíte, reaguje na jejich kroky láskyplněji než vaše, protože je bohatý na krev našich předků a naše bosé nohy si uvědomují jejich soucitný dotek. Naši zesnulí stateční, zamilované matky, veselé, šťastné dívky se srdcem, a dokonce i malé děti, které tu žily a radovaly se tu jen krátkou dobu, si zamilují tyto ponuré samoty a za večerního času vítají stinné vracející se duchy. A až zahyne poslední rudý muž a vzpomínka na můj kmen se stane mezi bílými lidmi mýtem, budou se tyto břehy hemžit neviditelnými mrtvými mého kmene, a až si děti vašich dětí budou myslet, že jsou samy na poli, v obchodě, v krámě, na silnici nebo v tichu bezcestných lesů, nebudou samy. Na celé zemi není žádné místo určené pro samotu. V noci, kdy ulice vašich měst a vesnic ztichnou a vy si myslíte, že jsou opuštěné, se budou hemžit navrátivšími se zástupy, které je kdysi naplnily a stále milují tuto krásnou zemi. Bílý muž nikdy nebude sám.

Ať je spravedlivý a jedná s mým lidem laskavě, neboť mrtví nejsou bezmocní. Mrtví, řekl jsem? Neexistuje žádná smrt, jen změna světů.