Je to už třetí povedená kniha Martiny Drijverové z trilogie pro děti. I ty dvě už vydané, Zlobilky a Nezbedníci, jsou také o zlobivých dětech. Martina Drijverová nám bohužel neprozrazuje, zda za zlobivými dětmi nejsou hloupí rodiče, ale Zlobilky dokáže pomocí kouzel řadně vytrestat.
Stanou se z nich jezinky, příšerky a podobné pohádkové osoby velmi nemilého vzhledu.
Rychlý spád čtivého textu, komiksově laděné ilustrace Markéty Vydrové děti určitě do příběhu vtáhnou. A protože Zlobilky nejsou žádná přiblblá reality show pro děti, ale milé pohádkové vyprávění, nakonec všechno dobře dopadne.
Jenom dospělí, kteří budou dětem knížku číst nebo si v ní večer u čaje zalistují, se mohou zamyslet, zda ten konec je skutečně pro děti dobrý a proč děti vlastně zlobí…
Příšerní zlobilky / Martina Drijverová / Ilustrovala Markéta Vydrová / Albatros, 2014
Ukázka z knihy… Holčička a slova
Byla jedna holčička a té se odmalička líbilo opakovat po lidech slova. To se rozumí, že z toho měli všichni radost, když holčička v kočárku opakovala táta, máma, auto, pes…
Později opakovala i slůvka, která by říkat nemusela, jako sakra, fujtajbl nebo krucipísek. Za to ovšem mohli dospělí, kteří si taková – a někdy ještě horší – slova před ní vyměňovali.
Jak holčička rostla, slovník se jí značně rozšířil. Poslouchala, o čem lidé kolem ní hovoří, a naučila se opakovat i dlouhá slova, například tyranosaurus nebo chameleon.
Na tom by nebylo nic špatného, naopak! Je hezké, když mají děti velkou slovní zásobu a neomezují se jen na věty: „Byl jsem tam. Byl tam táta. Bylo tam toho moc…“
Jenže holčička se s počtem slov, která znala, jaksi pořád nemohla spokojit. Hledala stále nová a nová slova. A nejen to! Ona si začala se slůvky hrát. Zkoušela rýmovat, třeba
myška-šiška, veverka-ještěrka, tužky-hrušky a podobně.
Holčičku opakování a přetváření slov bavilo čím dál víc. Dávala si jenom pozor, aby ji neslyšeli rodiče, jinak se v ničem neomezovala. Spolužačce, která se těšila na Vánoce a nahlas se zamyslela „Jaký asi dostanu dárek?“, zapištěla za zády:
„Párek… párek… párek!“ Něco takového by pod stromečkem nikoho nepotěšilo, ale to bylo holčičce jedno, stejně jako to, že spolužačku zarmoutila.
Holčička polekala i jednu babičku, která si povzdychla:
„Budu chodit s holí.“ Holčička hned křikla: „Bolí… bolí… bolí!“ A nic na tom, že to nebylo pěkné, nemění skutečnost, že stařenku nohy skutečně bolely. Proč jí to připomínat? A ještě s posměchem?
Holčičce prostě bylo jedno, že její hra může někomu ublížit.
Na paní, která hledala štěňátko a volala „Není tu můj pes?“, houkla holčička: „Kdes… kdes… les… les!“ Vůbec nedbala na to, že až k lesu by malé štěně nedoběhlo. Paní naštěstí pejska našla za rohem ulice, ale i tak byla vyděšená. Co všechno by se mohlo štěněti v lese stát!
Tak to šlo pořád dál. Holčička stále poslouchala, stále opakovala a stále měnila slova.
Jednou vyděsila k smrti výletníky, kteří hledali hrad. Holčička totiž vykřikla: „Had… had… had!“ Taky změnila „med“ na „jed“, když si kamarádka chtěla namazat chleba. A skončilo
to tím, že na pána, který řekl „Nevíte, kde mám mobil?“, zavolala: „Debil… debil… debil!“
