Po působivé fantasy (či rozmáchlé pohádce) pro děti O zemi Tam a Jinde (2012) vydala Dagmar Lhotová, duchovní matka legendárního Kocoura Vavřince, knihu méně objemnou a realistickou. Vlastně přišla hned s dvěma knihami v jedné: jedenáct prvních kapitol představuje totiž regulérní, samostatný příběh, vrcholící oslavou čtyřicátých narozenin tatínka obou hrdinů, dívky a chlapce.
A kapitoly zbývající? Líčí nejen setkání těchto sourozenců se zatoulaným psem a pátrání po jeho původu.
Cesta je vede k novému kamarádovi Matějovi, který utrpěl otřes mozku následkem zlobení na zábradlí a leží v nemocnici, zrovna tak se ovšem seznámíme s nezbedníkovou babičkou a při četbě si prostě nelze nevzpomenout i na samotnou Astrid Lindgrenovou (tuto babičku pohádkovou) a mj. na trilogii o Kallovi.
Příhody obou dvou částí rozehrává Lhotová natolik znamenitě, až jí budeme chtít zatelefonovat o další pokračování.
A kdyby byla českou Blytonovou, jistě by jich stvořila sadu. Tou není, možná je to dobře, a podstatou jejího vidění zůstává perspektiva devítileté dívky doplněné mladším bratrem. A také ukotvení těchto hrdinů v harmonické rodině.
Jistěže fungují rovněž v kroužcích, a to výtvarném (Robin) a dramatickém (hlavní hrdinka), ale to je tu méně podstatné. Sledujeme rádi soukromější životy a dívčí vnímání je občas doplňováno o vciťování se do vidění Robinova. Právě tento přístup oceníme třeba ve chvíli, kdy děti spontánně reagují na svit sluníčka. Dagmar Lhotová ovšem nevystihla jen tato rozličná vidění, nýbrž i celou rozsáhlost dětského ještě času, který plyne jinak, jak věděl už Stevenson. Jinak Matějovi v nemocnici (ó, to zlé nekonečno), jinak při dramatickém prvním setkání se psem (ó, krásné nekonečno) a ještě jinak v časech velenáročného vybírání hned čtyřiceti dárků pro otce. Ano, čtyřiceti, ale nikoli drahých, neboť jen čtyři z nich jsou našimi hrdiny koupeny. Škrabku na sníh, kroužek na klíče, hrabičky na kypření – a zahradní rukavice. Už dary číslo 1-15 představují ovšem (a prostě) „jen“ jednotlivé bonbóny.
Lhotová vypráví úsporně a živě, přičemž výchovné aspekty ani zdaleka netlačí do popředí. Přesto implicitně vyniknou. Nezdárnost hrdinů je sice stopová, ale taky existuje, i pátrají si kupříkladu ve chvílích, kdy je nebozí rodiče mají za unesené.
Jaksi v kontrastu s náručí času a krajiny autorka modeluje i enklávy-miniatury, pro dětské vnímání tak typické, a tou největší je sám „ostrov“, jak děti vnímají vlastní bydliště a jeho bezprostřední okolí. Jednou z menších enkláv se ovšem stává i doupátko představované stolem a jeho bočním kukátkem vytvořeným v ubruse.
Ale kukátkem do světa dětství je i celičká Lhotové knížka.
