Petr Nikl (1960) vydal zajímavou knížku s poněkud vědeckým titulem Lingvistické pohádky.
Velmi povedená knížka pro předčítání dětem, rozvíjení jejich fantazie a nekonečných diskusích s nimi o možnostech krásné češtiny.
Soubor dvaadvaceti „jazykových fantazií“ vznikl v roce 1994 a navazuje na podobné autorské knížky Pohádka o Rybitince (2001) a O Rybabě a Mořské duši (2002).
Fantastické hrátky s jazykem nám bezesporu připomenou Carrollovu Alenku v říši divů, ale i Morgensternovy groteskní básně.
Objevují se zde fantaskní zvřata jako jsou ptakohlav, lenorep, xirafa, pernatý mlok, zebr, ežovka či feštěrka, které jsou popisována fascinujícím jazykem, které děti budou muset často i luštit a tím rozvíjet svůj rodný jazyk. Např. „mokvavě dál líže mlhu smrž“ etc.
Petr Nikl | Lingvistické pohádky | Ilustrace Petr Nikl | Meander, 2006
Ukázky z knihy:
Pohádka o dlouhém žirafím spánku je, když je žirafa náměsíčná.
Usínala jednou jedna žirafa.
Nejdříve se podlomila v kolenou a její břicho dosedlo na zem. Pak zvolna vysvlékala krk z hustých mraků, nakláněla se a nakláněla, pokládala jej mezi kameny a palmy, mezi kobylky a cvrčky, přes úzkou průrvu, kolem pískovcových skal. Pokládala jej přes kulatou horu, napříč zeleným údolím, po proudu vyschlého řečiště. Dále podél aleje baobabů, skrz les banánovníků a pak dolů, po rozlehlé pláni, plné jezírek a drobných keříčků. Až nakonec klesla i její hlava mezi dva fíkovníky a nadlouho usnula tvrdým spánkem v zátočině dravé říčky, ačkoli si začala lehat už o tři sta metrů jižněji — u jejího pramene.
Byla to ta největší žirafa na světě.
Zatímco spala, vylezla jí na krk tato zvířata: antilopa, bobr, cikáda, datel, emu, fretka, gibon, hyena, chameleon, ibis, ještěrka, kolibřík, lenochod, mravenečník, netopýr, orel, pásovec, kvíčala, racek, svišť, šimpanz, tukan, ťuhýk, užovka, výr, zebra a jako poslední se vydrápala na krk těžkopádná želva, usadila se za uchem a samozřejmě, že o něj zavadila.
Napřed se otevřelo jedno žirafí oko, pak druhé a až za nějakou dobu se začal celý krk, obsypaný zvířaty, zvolna zvedat. Trvalo dlouho, než probuzení došlo přes kulatou horu zpátky k nohám.
Země se pomalu vzdalovala, až se pramen říčky opět zatřpytil v hloubce přímo pod ní. Potom žirafa šla a šla jako náměsíčná a prochodila celou noc.
Když vyšlo slunce, zvolala: „Vstávat!“ A všechna zvířata zamžourala očima a udiveně si z výšky prohlížela zem. Ta byla celá popsaná písmeny.Pohádka o IKS.
„Takové písmeno, které samo sebe přeškrtává, nemůže přece existovat!“
rozčílilo se jednou X, narovnalo se a odešlo jako římská dvojka do lesa. Bylo už dlouho smutné z toho, jak je nepoužívané.
„Nikdo mě nepotřebuje,“ říkávalo. „Nezačíná na mě jméno žádného zvířete a vůbec se vyskytuju dost zřídka… Ano, možná i Q má jisté problémy, ale dokáže se vnutit třeba takové kvíčale nebo kvočně, takže je aspoň slyšet… Kdežto já? I ta nejexotičtější zvířata na mě zapomněla. Kdo by si taky lámal jazyk s takovou Xirafou, Xosorožcem nebo Xapírem? I nohám do X se kdekdo směje a těch pár cizích slov a jmen hudebních nástrojů mě nezachrání… Kdyby alespoň nějaké zvíře…!“ naříkalo X. „Seberu se a půjdu si po svých.“Bylo sedmého dubna.
„Kdepak máme X?“ podivovala se ráno Sova, listujíc v tlustém kalendáři. „Včera měla svátek Vydra, poslední z véčkovitých, na dnešek připadá Mezinárodní den kříženců… Nikdo sice neví, koho se to týká, ale co dělat? Hledejte nějaké jméno na X! A teď je pryč i ono X z kalendáře!“
Mezitím X , rovné jako římská II, bloudí po lese a připlete se mezi dva ptáky. Jedním je Kosice, žlutým zobákem mrská a křídly se ohání. Druhým je Sup, desetkrát větší než Kosice, za to míň hbitý. Krčí vzteky čelo i pleš. Najednou je klid, a Kosice i Sup hledí na X, rovné jako římská II.
„Dvě pěkné, vzpřímené Žížaly !“ prohodí Kosice a jednu už má v zobáku!
„Patrně dvojčata,“ přidá se Sup, uklovne druhou a X už není ani jako římská II.
A Kosice se Supem polykají, mlaskají a libují si… Libují si, povídají, žertují, náramně jsou spokojení… cosi se s nimi děje. Jeden druhému čistí křídla, češou pleš, brousí zobák, zkrátka našli v sobě zalíbení a nakonec je z toho láska.
„To jsem ještě neslyšela,“ kroutí hlavou Sova, když jí Kosice se Supem oznámili svatbu… „To jsem tedy zvědavá na ty křížence!“
Příštího sedmého dubna má poprvé svátek pták Xosup… A Sova píše jeho jméno na prázdné místo v kalendáři.Byl jednou jeden malinkatý lesíček.
Droboučcí broučínci v něm cupitali po cestičce mezi kapradinkami. Kolem ševelily lístečky a poletovaly padáčky se semínky pampelišek.
Vzdoušek nad cestičkou, plný muchniček, se tetelil v šňůrkách slunečního světýlka a stínky traviček hladily broučínky přes krovečky.
Byl to jejich lesíček. Tady znali každičkou jehličku, každičký kouteček. Rostlinky i lesní plůdky se chvěly na tenounkých nožičkách.
Štíhlounké houbičky houpaly houpaly na kloboučcích slimáčky. Pavučinky mezi smrčky blýskaly stříbřitými světýlečky, kolem kytiček se rojily včeličky a v úžlabince bublal potůček. Ráchaly se v něm žabičky.
Vtom jedno pampeliščí semínko trefilo hlavinku toho nejmenšího z broučínků a zapadlo mu mezi krovečky.
„Tenhleten broučínek má ale deštníček,“ podivovali se ostatní broučínci. A když přišli na krajíček úžlabinky, roztáhli krovečky.
Když se zvedl větýrek, vzal padáček i s broučínkem a unášel ho podél potůčku vysoko nad loučku přes přes kopečky, až se broučínek zachytil v křovíčku. Jakmile se z něho vysoukal, zkusil to zpět ke svému lesíčku. Avšak bez křidélek mu to šlo jako slimáčkovi.
Broučínek šel a šel, trvalo to několik měsíčků, než ušel tu dlouhou pouť přes kopečky. Po pěšince se pomaličku k lesíčku přibližovala žluťoučká pampeliška. V tu chviličku však už všechno osazenstvo spalo, protože dlouho nezafoukal vichříček, který by přivedl bouřtičku, z níž by se spustil deštíček. Lístky ze stromečků opadaly, potůček vyschl a žabičky na suchu usnuly, kvítečka bez včeliček povadla a všichni broučínci pochrupkávali pod šípkovým keříčkem.
A tehdy se konečně vrátil odvátý broučínek. Velká, odkvetlá pampeliška, plná padáčků, stanula uprostřed lesíčka a rozhlížela se.
Ani lísteček nezaševelil, všecko strnule spalo. Broučínek vylezl na nejvyšší stromeček a skočil. Padáčky nad jeho zádíčky se rozletěly na všechny strany a dopadly nocležníkům na nosíčky.
Nejdřív se probudily muchničky v pavučinkách a začaly vířit vichříček. Pak se probrali ostatní broučci, motýlci a včeličky. Vichříček přinesl bouřtičku a ta zase deštíček. Deštíček vodu do potůčku a ta propláchla malátné žabičky. Nakonec se probudili i slimáčci. To všecko dohromady znovu zaševelilo, zacupitalo a zatetelilo se.
Jen broučínek s tenounkým stonečkem na zádíčkách po té dlouhé cestičce chrupkal v chládečku..
