Roku 1974 vyhrál román Německou knižní cenu a stále je reeditován, překládán, nově ilustrován, filmován, dramatizován a Ende z něj dokázal udělat i operu.
V základu je ale umělá pohádka a původní její podtitul zní Podivný příběh zlodějů času a dítěte, co ho lidem vrátilo. Ústřední a určitě ambivalentní „správce“ kradeného času je vázán na hordy a zástupy Šedých mužů, pracujících, jak aspoň prohlašují, pro Spořitelnu času, což je myšlenka, která zní lákavě a připomíná vize Philipa K. Dicka.
„Uložte svůj čas na konto a my vám ho POZDĚJI vrátíme s úroky.“
Lidi výzvě podléhají jako očarovaní tupci. Přestanou si hrát (a viz také pozdější Kingovo Osvícení, kde je onen motiv také podstatný), přestanou se rekreovat, přestanou i malovat a jinak umělecky tvořit, přestanou snít a v zájmu výkonu a neustálého zrychlování omezí dobu spánku.
V „doupěti“ (ta vypečená banka) ukládaný čas však šedí spotřebovávají, což Ende předvádí jako metaforu: muži čas KOUŘÍ.
Kouření pro ně asi zhoubné není, ale nemohou už bez něj být, což je klíčově nejslabší bod jejich světa, a kniha má i opravdu zajímavý moment, kdy se správce uvolí, pod vlivem dívenky, že čas na Zemi zcela stopne, ale pouze na hodinu, během které musí Momo s Šediváky skoncovat.
Chvála Bohu oni tak trochu koncují i sami se sebou!
A lidstvo? Nemá páru, že vše po šedesát minut stálo.
Sám Ende dodatečně a ledabyle tvrdil, že je román metafora ekonomického triku (Měna pro zdržení – Wikipedie).
Ale nevěřím, že na tom úplně záleží, a podle mě psal knihu intuitivně a ne jako nějaký Klaus, co řeší, co ještě je inflace pravá a co jsou již peníze dopředu navržené tak, aby postupně ztrácely kupní sílu…
Česká verze knihy z roku 1979 je prací překladatelky Milady Misárkové a její druhé vydání (2005) ilustroval František Skála a má 224 stran.
Nepochybuji, že je pořád hodně dětí i dospělých, kteří to přelouskají jako nic, ale teď knihkupci nabídli převyprávění Uwe-Michaela Gutzschhahna (2023), které do naší řeči převedla Tereza Eliášová (odpovědným redaktorem je Petr Eliáš) a je to BOHUŽEL velice strohý výtah a hodně stojí na obrázcích.
Ale úplný paskvil nečekejte a urážka původního románu taky ne. Bezesporu to dílko k románu přivede řadu čtenářů.
„A víš, Momo,“ říká tu Ende, „občas máš před sebou velmi dlouhou ulici a jeden by si pomyslil, ta ale je strašlivě dlouhá, to nemůžu nikdy zvládnout. Začneš pospíchat a spěcháš čím dál víc a pokaždé, když vzhlédneš, vidíš, že to neubývá, a namáháš se čím dál víc, zmocní se tě strach, až nakonec lapáš po dechu a nemůžeš dál. A ulice pořád před tebou. Takhle se to nedá dělat.“
A jak se to dělat má?
„Nikdy nesmíš myslet na celou ulici naráz, ale pouze na další krok, další nádech, další tah koštětem. Pořád jenom na ten další. Pak ti to bude dělat radost, pak to budeš dělat dobře.“
To píše Ende, ale vlastně to především říká jeho hrdina-zametač.
Autor původní knihy zemřel v srpnu 1995. Byl jediným synem surrealistického malíře Edgara Endeho a po světě se prodalo přes 35 milionů výtisků jeho knih.
Žádný čas jejich listováním neztratíte. Tak dobrá je to kniha.
Nová, upravená a pokrácená verze bestselleru Momo, poprvé vydaného v Německu v lednu 1973 (Review: Momo by Michael Ende — Readings Books).
Autorem je Michael Ende, autora obdobně výrazného bestselleru Nekonečný příběh.
Michael Ende a Uwe-Michael Gutzschhahn: Děvčátko Momo. Obrázky Simona Ceccarelli. Překlad Tereza Eliášová. Albatros. Praha 2025. 1. vydání
