Rozdíl mezi inkvizitorem a liberálem je v tom, že jeden hlásá dogmata a druhý formuluje úvahy.
Dogma je něco, co je zjevená Boží pravda, o níž se nepochybuje a nediskutuje. Ten, kdo dogma nectí, je kacíř a měl by být upálen.
Liberální úvaha je myšlenka, která vzniká analýzou faktů, a pokud s ní někdo nesouhlasí, je to jeho právo, zvláště pokud shromáždí jiná fakta, pomocí nichž logicky to první tvrzení vyvrátí.
Demokratická společnost by měla ctít liberální diskusi, dogmata milují stoupenci inkvizičního tmářství a neomarxisti. Nevěřili byste, jak tenká hranice je mezi nimi.
xxx
Kdysi byl za vlastizradu trest smrti. Učili mě, že vlastizradou je to, pokud by chtěl někdo vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace mých předků byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil. Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem věřil, je prý dnes špatně. Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská Unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.
Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.
Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.
PhDr. Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik (*9.5. 1955)
Více: Vynikající Epištoly o elitách a lidu. Vlastimil Vondruška o odvěké potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka