Jan Werich. Člověk je víc než stroj. Stroje nepláčou, stroje se neumějí smát

Zanedlouho bude lidstva asi sedm miliard. Nebude však nedostatek jídla. Lidstvo se naučí vyrábět potraviny z mořských řas. Z hmyzu. Z mořské vody, z náhradních hmot, z náhradních materiálů náhradních materiálů, atd., atd. Pravda, chuť tím trpí. Leč chuti lze odvyknout. Bude možno staré chuti nahradit chutí novou, univerzální, kontrolovatelnou. Pracovat bude člověk tři, maximálně čtyři hodiny denně. Všechen ostatní čas bude mít člověk pro sebe.

Počítat budou stroje.
Problémy řešit budou stroje.
Samy sebe budou opravovat stroje.
Mluvit se nebude.
Děti budou nevlastní.
Líbánky až na Měsíci.
Člověk bude vypadat tak, jak bude chtít. Děti bude mít takové a tolik, jaké a kolik bude chtít. Bude odposlouchávat, koho bude chtít, odkud bude chtít. Všechno bude jedné lahodné chuti a tu lahodu bude člověk chtít. A k tomu bude času tolik, kolik člověk bude chtít.
Zbude tedy něco, co ještě bude člověk chtít?
Ovšemže! Plno!
Bude chtít nové Chapliny, nové Picassy, nové Trnky. Nové jaro. Nové milence. Bude chtít držet se za ruce, na nic nemyslit a jen se dívat z očí do očí.
Bude se mu chtít ležet v trávě, na znaku, a dívat se na velký bílý mrak nad černým lesem. Bude chtít vidět tentýž obraz, který vídala babička babičky našeho dědečka. Jak mrak se promění v rybu s čapí hlavou, pak v pumlíč s Karkulkou, pak ve stádo beránků. A beránci se rozběhnou, zřídnou a zmizí v teple sluníčka.
Ten člověk za sto let napíše písničku o tom sluníčku a tu písničku po dešti zahvízdá kos. A ta nová písnička novému človíčkovi vyloudí staré slzy, vyvolá starý smích.
Technologie je veliká věc. Věda vůbec!
Ale člověk je víc než stroj. Stroje nepláčou, stroje se neumějí smát.
A to mi dodává odvahy, přátelé, abych s vaším dovolením a doufám s vaším souhlasem připil už dnes:
PROSIT 2058!

(Článek z Literárních novin č. 1, roč. 1958.)
Z knihy Listování, Jan Werich