Zajímavou knížku plnou bajek a pohádek Jana Wericha přichystalo nakladatelství Albatros pro všechny čtenáře, kteří milují nestárnoucí humor a poetiku tohoto jedinečného autora s ilustracemi Petera Uchnára.
Sbírka obsahuje Werichovy bajky a pohádkové prózy z autorova posledního tvůrčího období, převážně z let 1959–1973.
Do patnácti pohádek se začtou nejen menší čtenáři, ale také dospělí, a proto kniha nese název Deoduši - Dospělé pohádky. „Při redakci textů jsme přihlíželi jednak k dosavadním vydáním otištěných příběhů, jednak ke strojopisům, event. k jejich variantám, uloženým v Památníku národního písemnictví.“ uvedl k vydání knihy programový ředitel Albatros Media Ondřej Müller.
Kniha Deoduši připoutá mimo jiné pozornost jednou zvláštností,
a to je nedokončená pohádka Alibaba a čtyřicet loupežníků. Čtenáři jistě neujde, že pohádka končí uprostřed děje. Nakladatelství Albatros proto vyhlašuje soutěž pro širokou veřejnost o dokončení této pohádky. Pravidla soutěže jsou k dispozici na www.albatrosmedia.cz v sekci Novinky. Kromě výhry se nejlepší soutěžící bude pyšnit otištěním své verze pohádky.
Celá pohádka vyjde jako příloha druhého vydání knihy Deoduši.
Jaký měl Werich vztah k pohádkám
Knihu doprovází také doslov Františka Cingera, ve kterém se čtenáři dozví, nejen jaký vztah měl Jan Werich ke svým pohádkám, ale mnoho zajímavého ze života a tvorby autora. Pohádky ilustroval slovenský malíř, grafik a ilustrátor Peter Uchnár.
Deoduši | Jan Werich | Ilustruje Peter Uchnár | Vydává Albatros, 2010
Ukázka z knihy:
Když se dívenka vyspala, dali jí pěkné šaty. Eduard se představil a den plynul jako víkend u bohatých.
Sotva vyšla večernice, zavedla královna dívku do většího pokoje, kde již bylo více slámy a pevněji napěchované. Opět jí připomněla, co jí včera ukázala, a pak ji zamkla.
Dívenka se sotva rozkoukala a stojí před ní panáček s velkou hlavou. Stojí před ní, mlčí, jen očička se trošku smějí.
„Tak co? Uděláme obchod?“
„Kdo jsi? Spím a zdáš se mi, anebo bdím a jseš?“
„Já se ti zdám, a proto jsem. Tvým sněním plním svoje poslání.
A tvým bděním žiju svůj sen. Ale nic není zadarmo. Ve skutečném světě stejně jako ve snu. Co mi dáš dnes?“
„Prstýnek z kočičího zlata?“
„Sem s ním. A teď spi a nezdržuj!“
Kolovrátek drnčel, dívka spala a byla by prospala den, kdyby hned za úsvitu ji nebudila nadšeně královna a neobdivovala velké klubko zlata, které zářilo jako polední slunce.
To už dívence bylo líp. Představovala si, že když splnila svůj úkol, že přijde slíbená odměna. Co to asi bude? Pan princ Eduard se k ní včera choval jako starý kamarád, ukázal jí všechny svoje zbraně, své krásné koně, a dokonce jí daroval pěkné štěňátko.
Pak na terase v poledním slunci jí dal zmrzlinu, lžičku jí podal, čokoládu nalil do zlatého šálku...
A hezký člověk to je, vůbec nevypadá na čtyřicet. Hovoří vlídným hlasem. A když se směje, tak mu zuby zasvítí...
Jenomže večer přišlo zklamání. Veliké, protože nečekané.
Královna ji zavedla do velkého sálu, kam se vešel celý stoh slámy. Puntičkářsky a zvýšeným hlasem – jak bývá zvykem u těch, kteří vyžadují nesplnitelné – jí poručila, aby do rána sepředla
všechno to, co před sebou vidí. Jinak že bude zle.
„Když splníš, budeš jednou královna. Když nesplníš...“ bouchla dveřmi a zamkla ji.
