Vtipné a pohodové vyprávění Jana Wericha o jeho cestě s dcerou Janou z Prahy do Říma a zpět, které pro rozhlas nahrál v roce 1963. Italské prázdniny jsou radost, gejzír moudrosti a vtipných glos, je to cesta hodná napodobení. V tomto případě jsem pro „opisování“!
Jan Werich vypráví, vzpomíná, občas jen naznačuje, hlavně glosuje celou cestu, tu a tam mu do řeči skočí jeho dcera.
Prožijeme s nimi vše, co oni zažili na svém prázdninovém putování autem do Itálie a zpět. A všechny příhody – dramatické, veselé, pijácké, rozpustilé – v tu ránu budeme chtít zažít taky. Taky se nám bude chtít usednout do vozu a vyrazit po jejich stopách.
Nahrávka sice vznikla před víc jak padesáti lety, přesto je neskutečně současná. Vše, co Jan Werich rozebírá a osvětluje své dceři Janě, jakoby se odehrálo právě teď – je důkazem, že svět se moc nemění, ani lidi v něm. Italské prázdniny jsou známým literárním cestopisem Jana Wericha. A ten to se slovy a slovíčky uměl, dokázal upoutat, dokázal pobavit a dokázal přes vtipné narážky i největší zabedněnce donutit k zapojení šedých buněk mozkových.
Co víc o Italských prázdninách otce a dcery Werichových napsat? Poslechněte si je – stojí za to, i když už překročily padesátku. Zdá se, že jsou jako víno – pořád lepší a pořád jiskrnější. Nebo se to člověku možná jen zdá, protože přihlouplých legrácek je kolem nás habaděj, ale vtipného vyprávění aby člověk pohledal.
Werich, Jan: Italské prázdniny. Radioservis 2014. Nahrávka Českého rozhlasu z roku 1963. Celkový čas 78:48.
Ukázka z knihy...
„Jen si představ, co by tady kolem nás bylo, kdyby už tenkrát měli televizi? Nic, zhola nic! Neměli by na nic čas! Každý den program. Florencie by měla vysílačku. Pisa by měla vysílačku i Siena. Papež, ovšem, by měl tu nejsilnější. A teď by si vzájemně začali umělce přeplácet. Četl jsi někdy Michelangelovy sonety? Ne? Koupím ti je! Ty by vysílali, ty sonety, ale kolik by jich musil napsat pro denní programy! Řekněme dvakrát týdně. Tisíce sonetů, tisíce! A on by je sved, protože byl génius, ale jak dlouho? A jaké by byly pak? A Petrarca a Boccaccio by psali, až by se upsali. Samosebou, výpravu by do papežské televize dělal da Vinci. Ale jak dlouho? Víš, jak by to musil odfláknout? To by nebyly Mony Lisy, to by byla pozadí. On by je uměl, brachu! On by je uměl! A Vinci by měl ještě svůj vlastní program. Technologický. Víš ty, co všechno vymyslil? To by ovšem mělo úspěch, sám by to kreslil před kamerou, sám by to uváděl, ti lidé tenkrát uměli všechno, ti nejen uměli, ti věděli!“
Napil se, dolil, objednal další.
„Věděli, chlapče, věděli a hledali dál! Michelangelo tesal do kamene sám, svýma rukama! Tesal tak, že někdo, kdo ho pozoroval, napsal v dopise, že tři kameníci za trojnásobný čas by neutesali tolik, co ten člověk, a to mu bylo asi šedesát! A když dělal strop v Římě, ne Sixtinskou, tu druhou – no, pomoz mi, capeila Paolina, obrácení Petra na víru, tak ležel naznak a maloval a maloval a bylo mu hodně přes sedmdesát. Všechno, co namaloval, vytesal a napsal, udělal sám! Svýma rukama! A vezmi televizi. Špatná dekorace, nevkus vysílaný miliónům očí. A v ní před mikrofonem herec, zpěvák, špatně hraje a špatně zpívá. Sta lidí v ateliérech televize, stovky jiných v organizaci televize, statisíce těch, kteří ji vyrábějí a spravují – hlavně spravují! – a on tam stojí, ten špatný zpěvák, hlasu má tolik, že by se přívozu nedovolal, ale oni mu ho zesílí, přidají echo, uberou pazvuky, zesílí spodek a vzhůru do éteru! Milióny sedí doma a poslouchají a pozorují něco. Proč? Protože už to tam bylo několikrát viděno a patrně je to dobré. Patrně dobré! Je tu kolem nás něco, co je patrně dobré? Tady je nádhera, dílo!“
Seděli jsme dál a mluvili jsme. A pili jsme. Pak zhasli na chodníčku a přenášeli stolky dovnitř. Nechtěli jsme ten svůj vydat, i šli jsme za ním.
„Představ si, že by byl Shakespeare psal televizní hry. Dostával by dopisy a musil by psát podle přání posluchačů. Každý dopis posluchače jest svědectví o subnormálnosti pisatelově. Souhlasíš?“
Jako by bylo možno nesouhlasit!
„Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.“
Namítl jsem, že u nás televize se nesnaží nic prodat.
„A je dobrá?“ otázal se.
Přemýšlel jsem, jak mluvit pravdu a nekálet do vlastního hnízda. Naštěstí přišel sám padrone a přesvědčoval Boba, že Florencie spí a že se musí domů. K mému překvapení to Bob uznal. Dostali jsme dvě stregy na cestu a vystrnadili nás.
