Genocida Hirošima a Nagasaki / 6. a 9. 8. 1945 / byla pro světovou veřejnost silným otřesem. Ludvík Aškenázy popsal tento zrůdný čin americké vlády v povídce Stín. Dle mého je to povídka světového významu, protože Aškenazyho poetika vyprávění na pozadí lidské zrůdnosti se do každého rozumného člověka otiskne nezapomenutelným způsobem.
V roce 1945 přijaly Spojené státy jedno z nejstupidnějších politických rozhodnutí ve své historii.
Pomocí atomové bomby demonstrativně vyhladili dvě japonská města ve zcela válkou vysílené zemi, která evidentně několik měsíců hledala způsob, jak válku ukončit, ale za předpokladu zachování cisařství.
Konečný poměr ztrát na životech: Vojáci 5 % / civilisti 95 %. Celkem zemřelo 150 tis. až 240tis.lidí. Z toho cca 50% první den.
Přitom tento výbuch nebyl rozhodujícím faktorem kapitulace Japonska. Tím byla likvidace miliónové japonské armády v Číně Rudou armádou, kterou Japonci měli jako pojistku pro vyjednávání míru a která mohla být použita v boji proti oslabenému SSSR po válce.
Ukázka z povídkové knihy Ludvíka Aškenazyho, Vajíčko. (Čs. spisovatel 1963)
Soubor krátkých tarigikomických povídek, které překvapí svým mimořádným postřehem jedinečného okamžiku,
Stín / Ludkvík Aškenázy
Šestého srpna 1945 ráno přečetl luteránský polní kurát modlitbu nad letadlem se zvláštní náloží. Nálož svrhlo letadlo v 09 hodin 15 minut japonského času na město, klidně oddychující v pastelově svěžím ránu.
Tehdy se stala naší dobré zeměkouli podivná věc.
Poprvé v dějinách lidstva (pokud je nám známo z psaných pramenů) vpálil oheň lidské stíny do hlíny. Tak se podoba člověka nadlouho spojila se Zemí. Podivná hlína, z níž jsme prý vzešli, se v tom pekelném žáru stala fotografickou deskou.
Země je jak známo matka, budiž, pak se jí nedivme, že se o nás bojí.
V ten den si všichni ve městě mysleli, že tentokrát vážně, ale docela vážně konec.
„Musím si to strašné dítě rychle vyfotit," řekla si Země, „zbude mi po něm medailon. Po tom milém dítěti."
Ve světle ďábelského magnézia odtrhla naše rodná matička Země stín od jeho hmoty — což je věc nevídaná — a zhmotnila ho. Snad na památku, spíš jako vzorek bez ceny. A možná jen tak: nevěděla, chudák co má dělat.
Tak v hirošimské půdě zůstaly vypáleny fotografie lidí, navždy zachycené stíny. Každý ten stín volal nebo pádil nebo se sám v sobě zlomil. Na tom neobvyklém panoptiku vyrostly pak nové domy, ještě větší, ano, ještě větší.
Každý rok šestého srpna přilétá letadlo, stejně osamělé a stejně nenápadné jako tamto, a shazuje věnec bílých chryzantém. Snášejí se, ty chryzantémy,
na padáku z balonového hedvábí, jako hvězda zvolna klesající do hlubin.
Je to míněno trochu jako pozdní pokání a milá pozornost Spojených států.
Malá japonská holčička, která se jmenovala Šimoko Murai, našla na nedostavěném hřišti krásně zachovalý stín, dokonce v betonu. Byl to malinký stín, s copánkem a ještě školní brašnou na zádech.
Běžela tedy ta Šimako Murai, která vypadala celá jako něžné žluté kolínko, za brejlatou paní učitelkou, která vypadala jako zlatá hruštička z podhoří.
A když obě uviděly, daly se do pláče. Přeskočilo to z jedné na druhou. Slaně a světle se z nich všecko vylilo a hned se mohly krásně na sebe usmát.
„To jsme ale hloupé holky, Šimáčku, řekla ta brejlatá Hruštička. „My jsme tak hloupé holky, tak hloupé."
„No, jsme holky," drahá paní učitelko, řeklo Kolínko, „to se nedá nic dělat."
„Tak proč špulíš pusinku?" řekla ta Hruštička. „A kam schováváš očka, ty líbezná? Stul se ke mně, pošeptej mi to do ucha."
Pak odešly na to nedostavěné hřiště, k té školačce v betonu. Poseděly nad ni, popovídaly si, posnídaly a nechaly té holčičce půlku broskve. Byl příjemný chládek.
„Milá paní učitelko," vzdychla Šimako, „tak hezky je tu pod tím malým stromem, přímo božsky."
„Krásně je tu pod tím mladým stromem," řekla zlatá brejlatá Hruštička. „Škoda, že to není na kopci,
kočičko, byla by odsud pěkná vyhlídka na celý milý svět."
„Ach, jaká škoda, že to není na kopci, drahá paní učitelko," vzdychlo si to děvčátko. „Panečku, kdyby tak krásné posezení bylo na kopci, to by bylo."
„Vezmi si tady tu bílou sladkou placku," řekla Hruštička, „jez oříšky, schrupni je, drahoušku."
To víte, že ta Šimoko schrupla sladkou placku, rtíky se jí zbarvily višní.
„Paní učitelko," zeptala se pak, „může se stát zas, co se stalo už Jednou?"
„Nevím o ničem, co by se stalo jen jednou," řekla ta malá paní. Věděla to odmalinka. Zvedla se s příjemným žvatláním a vzorně se odporoučela. Byla zářivá, křehká a uvnitř trochu nahlodaná.
Možná, že její záře, křehkost a trouchnivění bylo totéž.
Šimako zůstala sedět na bílém nedostavěném hřišti pod vyjeveným stromkem; vtom se rozzářila velká fialová neónová reklama nejlehčích tranzistorových přijímačů a přenosných televizorů. Uviděla svůj vlastní stín.
„Ejhle, můj vlastní stín," řekla si. „Stíneček. Můj milý, malý... Kdyby naše stíny uměly mluvit, kdyby tak ty stíny mluvily, jak pěkně by se nám holčičkám umíralo. Klidně bychom si všechny umřely, kliďánko. A vždycky, když potom budou naše mámy smutné, zajdou si za tím stínem té své a stín hlesne:
„Mami. Ahoj, mami."
Když se neón zbarvil do nachova, vrátila se k ní úzkost. Utěšila se cucavým bonbónem. Vycucala ho do mrtě.
„Možná, že ho naučím aspoň jedno slovo," řekla si. „Možná, když na něj budu mluvit a mluvit a mluvit. Co, stíne? Stíne! No tak, stíne. Hej, stíne, pane stín."
Stín kýval hlavou, že jo, ale neřekl nic.
Pohrozila mu rukou, jako paní učitelka. Stín také pohrozil. Na ruce mu scházely dva prsty, prsteník a malíček. Jeden žlutý japonský gén v malé žluté mamince zapomněl, v té naší popletené době, co má všechno udělat, a pokazil tomu Kolínku jednu ručičku.
