Soubor krátkých tarigikomických povídek překvapí svým mimořádným postřehem jedinečného okmažiku a jsou známkou velikého talentu Ludvíka Aškenazyho (24.2. 1921– 18.3. 1986).
Povídky obsažené ve sbírce Vajíčko jsou nejsilnějším projevem Aškenazyho touhy po bezprostřednosti vztahů mezi lidmi, po vnitřní čistotě a pravdivosti; touhy, jež zazněla a zapůsobila už v jeho prvních knížkách, podmínila vznik a byla na první pohled ne zcela patrným smyslem jeho prací s dětskou tématikou a dominuje, byť aplikována na vztah člověka ke zvířeti, v Psím životě.
První polovina této knihy podává další svědectví o tom, jak se prostý cit rozbíjel za války - a Aškenazy jej staví do popředí s takovou naléhavostí, že se děsivost tehdejší skutečnosti mění až v neskutečný mýtus, ve zlou pohádku, v podivné, tajuplně těžké okolnosti, jež se stavěly v cestu dobrému lidskému bytí.
Druhá polovina se pozorně a křehce dotýká citové unavenosti dnešních dnů a hledá cesty i cestičky k vzájemnému porozumění mezi lidmi.
Zvláštní oddíl v knize zastupují příběhy blízké cestopisné reportáži, přece jenom však povídky; každá z nich má právě tak jako ostatní své křehké filosofické jádro, platné pro náš život, třebaže vzrostlé z živin jiných zemí nebo dozrálé na vzdušné cestě mezi světadíly.
Ludvík Aškenazy / Vajíčko. (První vydání Čs. spisovatel 1963)
Ludvík Aškenazy - Vajíčko
Člověk má mnoho přátel, které viděl jen letmo. Nějak se mu připletli do života, měli v něm svůj malý výstup a zmizeli ze scény. Buď řekli „Pan hrabě byl raněn v souboji", anebo „Alenka vás srdečně pozdravuje, ale víc nesmím vyřídit". Přitom se na vás zasvěceně usmáli anebo si tajně vzdychli, anebo prostě hezky odešli, vzpřímeně a s citem. Každý život má své hrdiny a statisty. Není nám souzeno znát jejich skutečnou roli ve hře. Koho považujeme za hrdinu, bývá často statista; štěk našeho života se někdy stává osudem.
Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnasium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji.
Měl-li špatný den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon. Říkal:
- Tak vám tu rakev vezem, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže.
Anebo nařídil:
— Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně
očkováni. Děkuji vám.
Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní hovor:
- Dobrý den!
- Dobrý den.
- Je prosím doma pan Slepička?
- O, nikoliv! odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení, – u telefonu Eduard Kohoutek.
- Tak Slepička není doma? říkával pokaždé s novým úžasem student. – A snesla vám včera vajíčko?
- Nikoliv, nesnesla, odpovídal klidný, zdvořilý hlas. – Máte rád vajíčka, studente?
- Vejce z duše nenávidím, pravil mladík. – Tak to bude asi omyl.
Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku.
Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní. Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži. Sluchátko pokládal decentně.
Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou, dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující. Každé ráno se holil.
Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji.
Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku.
Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil.
Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román. Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl to takový neřád. Přežil to.
A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si:
- Než bych si vymyslel, jak znovu začínat.. . stejně nic nevymyslím . . . než bych si tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné číslo, které
si pamatuju.
Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války. Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo.
- Dobrý den, řekl.
- Dobrý den.
- Je prosím doma pan Slepička? řekl, a málem se rozplakal.
Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl: - Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné.
- 2iju, pane Kohoutku, řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil, že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo.
- Musíte tam přece mít někde slepičku, řekl. – Nesnesla vám včera k snídani vajíčko?
- Ale snesla, snesla, pravil starý pan Kohoutek. – Včera snesla, mrcha. Krásné bílé vajíčko. Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko.
A to je vlastně všechno, ale kdoví?